DMD č. 16. pro 16. 4. 2023. Téma: Generátor náhodných slov

"Drž... se."
"...dělej."
"...zabolí."
"Hovno."
"...ano?"
"Už..."
"...chvíli."
"Tak dělej."
"kurva!"
"Bude..."
"Nemůžu..."
"Vydrž."
"...Bude!"
"Tak už zmiz!"

Lucius se šklebil, když v úkrytu poslouchal náhodné utržky vět, které k němu dolétly.
Ovšemže věděl, že Frenchie pravděpodobně ošetřuje Izzymu zranění. Obrazy, které mu servírovala jeho fantazie, byly ale mnohem... zajímavější. Ta jeho představivost...
Kdo by se mu také mohl divit. Strávil v těchto zdech přecejen už strašlivé množství času a mučivě mu chyběl Pete.
Asi bude muset zkusit navrhnout Frenchiemu, ať zkusí Izzyho svést. Mohlo by jim to výrazně pomoci v jejich situaci.
A taky by je třeba mohl nakreslit...

“Opice lžíce patlala zelená stolice.”
Autor se zahleděl na stránku. Ne, to nevypadalo dobře. Místnost opět naplnilo cvakání psacího stroje.
“Skákající mísa s koženým policistou natřásal a zamíchal s napřaženou vlajkou projíždějícím kostelem na kamenném potoce.”
Autor zkřivil obličej rozčilením. Ne, ne a ne. Tohle opravdu nebylo, co by si představoval. Je možné, že to bude muset vzdát? Ne, musí vytrvat. Ještě jednou: cvak, cvak, cvak, rozezněl se stroj.
“Bylo nebylo, v pokoji seděl Autor a psal drabble.”
Autor se usmál. Vida, povedlo se na třetí pokus. Psaní přece jen není tak těžké. Nobelova cena za literaturu ho jistě nemine.

Susan protočila oči v sloup.
"Co se děje? Tvůj potěr se baví...," poznamenala těžce nedobová San a vrátila se ke skice na špatně maskovaném tabletu.
"Jo, ale musím to poslouchat."
"Musíš? Nemusíš! Jenom umřít musíš," dloubla si Miss Gwendylon. Zaposlouchala se znovu a uchechtla se.
"Nebudu kecat, nejvíc mi to připomíná tetu Kateřinu."
"Bohajeho, to by byl crossover... Nicméně, abych ti upřímně odpověděla, má drahá, musím to poslouchat. Protože bez ohledu na to, jak ochotně se děti zabavily s Mary a Mary zabavila s dětmi, Marek od ní ty průpovídky pochytí. A bude opakovat. Opakovaně! A já mu chci rozumět."

Už za černýma horama teplota stoupá, pamatuju si jen kus melodie od Kryštofů, kamarád kdysi v rozhovoru pro nějaký hudební časopis označil Krajča za náhodný generátor slov, a já ten článek nemůžu najít a štve mě to a před tmavým monitorem krevní tlak stoupá a hodiny tikají i když netikají protože jsou digitální a kde je ta analogová doba ale kdybych se narodil dřív to by bylo peklo za komančů, leda tak emigrovat a přes ty státní hranice letadlo stoupá a už mi z toho jebe a to ani nejsem Rytmus ani Rytmaus, letný sen AKA alergie na řepku asi.

„Nabral jsem ho, vypadal ve fata morgáně jako bludička, chvíli jsem myslel, že vjíždím do vody a on tam jen tak levituje, přízrak z žízně, ale to jenom klamal tělem, jenže ona ta vidina vody, víte, mě nějak oblažila a v dobrém naladění jsem prostě chtěl pomoct.“
Policisté si vyměnili pohledy. Nehnul se vzduch v kanceláři, prsty nad klávesnicí ani jejich tváře. Už si nebyli jistí, že sepisují loupežné přepadení.
„Znovu. Nabral jste ozbrojeného stopaře a on vám ukradl knihu.“
„Počítač, disk, vůbec všechny cennosti. Ale hlavně rukopis.“
„A můžete nám ho popsat jinak než… jako bludičku ve fata morgáně?“

"Hey Raven, I heard about Birch Bark, great work!" Squirrel smirked at the agent as they passed each other in the corridor.
"Thanks, Squirrel. Can you send me the sheets for Matinee, when you get a minute?" Raven nodded.
"Sure! And Lion, I still need the paperwork for Trinket from you."
The youngster frowned with his nod.
"Ermm... which one was that again?" he asked Raven when Squirrel was out of earshot.
"The blond with the expensive tastes?" Raven supplied.
"The operation names sound like they are pulled out of a hat."
"Actually, I think now it's random words generator..."

"Mami, čůrá šalinka? A autobus?"
"Pejsek má košík, aby mu nebyla zima na čumáček."
"Táta je velký medvěd. Máma je velká medvědice. My jsme malá medvíďata."
"To je táta býk a to je máma býková."
"Tatínek nese počítač, bude nahrávat Večerníčka. Ó tatínku, ty jsi tak moudrý."
"Kuřim... Tam bydlí kuřata."
"Kam ta zatracená maminka ty bryndáky dala?"
"Děda je divoch a babička je paní divoká."
"Velká kráva nám dává mléko. Velká máma nám dává kyšku."
"Byl jeden domek, v tom domku stolek, na stolku miska, v té misce vodka, v té vodce rybka!"
"Já jsem, milá babičko, samotný pánbůh..."

Doběhli na druhý konec chodby, do technické místnosti. Keith rovnou vyrazil sundat ventilační mřížku za filtrem ventilace.
Znovu zkonroloval plánek. "Tak pokud jsou ty plány aktuální, tak když prolezeme touhle ventilací kus rovně, pak doprava a na třetí odbočče doleva, tak by pod náma měla být serverovna."
Keith se nasoukal do ventilace první a ostatní jej následovali. Nad servervnou odšroubovali ventilační mřízku a seskočili downitř. Okamžitě se spustil alarm.
Shizuko vytáhla z kapsy krabičku a připojila ji k jednomu ze serverů.
"Co to je?" ptal se Keith.
"Konzole. A emulátor klávesnice. Musím uhodnout heslo, tak beru náhodné slova ze slovníku."

Loď ve tvaru obřího razítka, vyslala další, průzkumné. Posádka nebyla z návštěvy právě nadšená, a všechno to zapříčinil znuděný replikant, který ukradl vesmírnou mapu ze smrťácké replikantské lodi.

Pokusili se je zmást, když navedli Modrého skrčka dál od Trpaslíka. Rimmer byl bohužel nucen převzít velení, když se Dave zkoumal prastarou mapu a z toho zápachu omdlel.

„Bože! Nejde! Mozek!“

„Dovolte mi oprášit lekci jízlivosti, pane. Musím Vám sdělit, že zníte jako generátor náhodných slov. Na takové hlouposti nemáme čas.“

Rimmer nepřestával blábolit, naštěstí Lister procitl z čichového šoku, podobnému pachu měsíc nošených trenýrek.

Krize byla nakonec zažehnána. Měli zkrátka kliku.

Pro dvacátý ročník DMD naprogramovaly Katužka a Nifredil AI autonomně zadávající témata, protože kontrolovat, zda se jedno z minulých sedmi set náhodou nedostalo znovu do DMD, přestalo být i nad jejich nadlidské síly. Časová úspora byla vítaná i proto, že obě vstupovaly do druhého roku vlády jako premiérka a ministryně spravedlnosti. Programovací pravidla nebyla náročná: téma se nesmí shodovat s žádným z minulých zadání, alespoň jednou za měsíc se musí objevit květina, latinský citát, aluze na popkulturní hlášku a trochu převrácené přísloví, první týden témata lehká, druhý přitvrdit, třetí přidusit…
Bonusy si ovšem s potěšením stále zadávaly a kontrolovaly samy.

"A nenechám vás padňout. Znovu nepřipustím tu situaci, jak tady dělali ti jako dříve. Já to mám tady na papíře. Nejvyšší soud prokázal, že gravitace ze mě měsíc nepřiťahuje. Takže je to zase nějaká haďabúra, jak se mě snaží umlčet.
Když jsme byli mi ve vedení, to žádnej Měsíc na Zemi nespadňul. Ale najednou se lživá opojice přes naše záda vyšplhá a... Však já to pořáď řikám, někdo by mi měl ta slova zapsat. Však taky ten Měsíc paďnul jen kvůli nim. A to nechceme.
Sám jsem do NASA posílal dotaz, to ještě Dwight chodil do školy, dotaz na Měsíc..."

"Co je tohle?"

Tony nechtěl Captaina provádět po Stark Tower.

Neměl na vybranou. Hawkeye zmizel ve chvíli, když na prohlídku došla řeč, a Natasha vyhrožovala, že Tonyho zastřelí, pokud to po ní bude chtít.

"Anti-fluxový kapacitátor," odpověděl Tony, když si Cap odkašlal.

Rogers se zamračil. "A toto?"

"Univerzální multifunkční polyspínač."

S každým slovem Captainovy modré oči temněly. "A jak říkáš tomuhle nesmyslu?" ukázal na maličkou kovovou krabičku.

Tony se nafoukl jako balón. "Tak abys věděl, to není žádný nesmysl. Jde o super makrobiologické mikroskopické AI relé."

"Vzdávám to," povzdechl si Rogers. "Ty nejsi člověk, Starku, ale generátor náhodných slov."

"Hej!"

Už bude deset. Sedím u noťasu a snažím se vymyslet drabble na dnešek. Spala jsem jen čtyři hodiny a moje hlava stagnuje. Oči se zavírají, ale já to nechci zazdít ani vzdát.

Lámu si hlavu: „Prosím zapni se a něco vymysli! Nemám tě přece jen na okrasu.“
„Copak zlato?“
„Aaaale dnes mi téma nějak nesedí a nevím co s ním.“
„Jaké máš?“
„Generátor náhodných slov.“
Přítel mě pozoruje: „No, tak ho použij a sesmol sto slov.“
„Oh můj milý, tos mi opravdu pomohl. Kroutím hlavou.“

A vlastně… když tak přemýšlím, ano pomohl!

Proč přemýšlet složitě, když to jde tak jednoduše?

Když služebná uklízí místnost, nalezne ve vychladlém krbu ohořelý papír. Oheň ho mnoho neponičil.
Desítky přeškrtaných slov. Inkoustové skvrny.

Povídej mi pohádku
o ztraceném ptáčátku.
Uletělo z klece,
mne do ní zavřelo.

Slova bolí. V mysli hebké
zavinul se se jenom stesk.

Přijď nahlédnout
do mojí duše.

Ticho.
Tvůj smích je jak kletba.

Měl jsem sen.
Bylas v něm ty
a horké železo.
Vzbudil jsem se
ve vyprahlé poušti.

Rozluč se. Už nikdy neuvidíš
smrt

In nomine patri et filii et spiritus sancti.
Amen.

Dívka si trochu popláče, pak smete popel v krbu i s papírem.
Ten odsouzený zemře nešťastný.

Dvě mlčenlivé postavy, ona, on, cesta večerním městem, spojeni společným cílem. Nejsou přátelé, na to se znají málo. Možná známí?
Měla bych něco říct? Zeptat se, jak se má? Chce si povídat?
Zvažuje slova, otázky, generátor náhodných konverzačních frází, většině lidí ticho vadí, co když jemu taky?
...
„To je milý, jenom tak jít a mlčet,“ pronese po chvíli on.
A najednou je všechen tlak pryč a je to v pořádku - protože to oba vidí stejně, protože mlčet s někým, kdo taky rád mlčí, je její oblíbená činnost. Zvolní krok, není kam spěchat. Zůstane opuštěná ulice, tiché porozumění, noc bez konce.