Moje články

„S tou neschopností palácových stráží by se mělo něco udělat,“ pomyslel si Važuzel, když ho horda po zuby ozbrojených útočníků odhodila pod lavici v předsálí.
Když se mu podařilo vstát, zatnul zuby a přes otřes mozku se vrhnul ke stolu pro skrytou dýku. Rozrazil dveře Oválné pracovny a probodl atentátníka, který se mu snažil bránit ve vstupu.
„Musím uznat, že ty naše lekce sebeobrany nebyly úplně k zahození, Vaše lordstvo,“ řekl udýchaně a překročil sadu mrtvol.
Lord Vetinari, stojící na vnitřním parapetu otevřeného okna, podřízl hrdlo poslednímu útočníkovi a kývl.
„Ty vaše sítě proti hmyzu také nebyly úplně hloupý nápad.“

Pomůcky:
láhev plastová,
bodec ostrý,
asistent s mobilem,
okno,
odvážný fyzik,
davy,
voda.

Provedení:
Naplňte láhev vodou.
Zašroubujte ji pevně.
Bodec namiřte na spodní část lahve.
Důvěřujte fyzice.
Bodněte.
Vytáhněte bodec a podivte se, proč voda neteče.
Přeneste láhev k oknu a zahalekejte dolů na asistenta, ať točí.
Poslechněte jeho výzvu, povolte závit a zlejte ho vodou, která začne téct z otvoru. Vysvětlete mu, že má stát kus dál a zvědavé davy taky.
Přidržte se okna a pusťte (hodťe) láhev dolů.
Opatrně vykoukněte, koho jste trefili.
Vychutnejte si obdiv suchých davů, protože během pádu voda z láhve netekla.
Proneste vysvětlení.

Většina pokojů má svoje mouchy. Nebo jiný hmyz...
 
Otevřu okno. Vzduchem poletují peříčka, vrkají holubi. Romantika hlavního města.
Flekatá podlaha. Upatlané umyvadlo. Závěsy ztěžklé prachem. 
Ze stěny zírá monstrózní zástupce hmyzího světa. Saranče. Měří 10 centimetrů, ale v mých očích má rozměry tyranosaura. Zahýbe nestvůrnýma nohama a vyrazí směrem ke mně. Zaječím a hledám patřičnou zbraň. Kterou část oblečení obětovat? Vyzbrojená tričkem vyrážím na zteč. Netvor zašustí obrovskými krovkami a vystartuje. Ta potvora lítá! Dobojováno. Zahnaná do kouta skládám zbraně.

Defenestrace dokončena ve 21:00.
Krasavec z recepce se asi dodnes ptá, proč ho ta holka tahala do svého pokoje.

I přes varování svého šéfa, že zažije nejhorší čínské mučení, svede-li jeho ženu, mladý asistent se s ní v jejich letním sídle vyspí.
Ráno se probudí a má na prsou velký balvan s nápisem: „1. nejhorší čínské mučení – velký kámen na hrudi“. Asistent pohrdavě odnese kámen k oknu a demonstrativně ho vyhodí ven.
Shora si na něm všimne nápisu: „2. nejhorší čínské mučení – kámen přivázán k pravému varleti“.
Balvan je už moc daleko na to, aby ho chytil, tak vyskočí z okna za kamenem a pod oknem uvidí další nápis: „3. nejhorší čínské mučení – levé varle přivázané k noze postele“.

"Au, moje kostrč! Co vy, páni? Jste živí?"

"Ano. Ale co teď počít? Zpátky nahoru bych rozhodně nechodil."

"Musíme za paní Polyxenou!"

"Tohle Jeidové nedělají. Musí před soud!"

"Anakine, on ovládá Senát i soud. Skončí se to tady a teď."

"Ach, jsem tak slabý..."

"Šťastnou cestu, Hansi."

---

"Doufám, že to není rukojmí..."

"Už toho mám po krk! Zatracený, blbý, pitomý Windowsy, já ten počítač vážně..."

Z perly, kterou čaroděj drží, začal vycházet hustý dým, který se náhle změní v šedavou kouli vířícího vzduchu a kvílícího větru, letící přímo na tvou hlavu.

"Máš to za 3K6 a hoď si na sílu."

Ten hlas ve vlastní hlavě už nemůže vystát. Už nechce vládnout, už nechce být tou, kterou všichni poslouchají, už chce jen být pryč. Opatrně udělá první krok. Druhý. Nenápadně, tiše. Vtom se s ní zatočí svět. Myslí jí proletí střípky dějů.

Vidí ženu. Má dlouhé černé vlasy Je štíhlá, vysoká, krásná.
Ucítí její moc.
Sílu.
Obraz střídá obraz, pocity jsou temnější a temnější.
Hádky.
Vzdor.
Nepřátelství.
Intriky.
Rozostřený obraz chaosu a zmatku.
Věž.
Okno.
Pád.
Bolest, hrůza, strach.
Plameny.
Bolest, hořkost, bolest, vztek, bolest.
Tma.
Dotek magie.
První krůpěj naděje.
První vzedmutí nenávisti.

A pak… pak už to není ona.

"Máš hlad?"
"Mám. Co je k jídlu?" lehce se zapotácel u zouvání boty.
zase byl s chlapama
"Hovězí plátek a brambory. Dám ti k tomu okurku."
"Tsse, okurku. To žeru každý den v práci."
"A co bys chtěl? Řízek? A vůbec, jdeš pozdě."
"Simtě, naděláš. Celý den jsi doma. Já dřu. Těmahle rukama. CHÁPEŠ!"
ááá, zase rady v hospodě "vychovej si ženu", jenže už je rozjeto
"Tak budeš jíst?"
"Ne, nemám hlad."
"Dobrá, jak myslíš..."
cvaknutí kličky
"Co děláš! Dyť tam... maso... jsi cáklá?!?"
Poprvé v životě jsem si užila, že bydlíme v pátém patře.
Vranám chutnalo.
Střepy posbírám ráno.

Padla noc, když Frances vyšla na palubu. Vyšplahala do ráhnoví. Hleděla tam, kam už nedosáhlo světlo z luceren. Úzký srpek měsíce tonul ve tmě. Moře splývalo s oblouhou v inkoustové prázdnotě. Cítila ve vzduchu změnu.
Nad ránem se plachty zachvěly. Vítr se vrátil.

Fregata se probrala k životu. Vztek doutnající pod povrchem zakryl příval činnosti. Nařídila cvičnou střelbu. Vyházeli z lodi prázdné sudy. Příkopy dělových otvorů se zvedly.
"Děla vysunout!"
Rozkaz se nesl od osádky k osádce.
Pan Whitfield se podíval střílnou směrem k cvičným cílům. Pan Milton najednou pocítil touhu do něj strčit. Stiskl rty. Chvatně tu myšlenku zaplašil.

„Pryč s tyranem!“
„Svobodu Ankh-Morporku!“
„Vari vari, Vetinari!“
Tlupa vzbouřenců vybavená improvizovanými zbraněmi zaplnila letní salónek. Patricij jim s mírným zájmem naslouchal, zatímco uvažoval, jak jim mohly nebýt podezřelé cedule s výrazným nápisem TUDY, které je vedly Palácem. Nejsou to žádní myslitelé, tvrdil Elánius. Inu, opravdu nebyli.
„Teď provedeme defekaci,“ oznámil mu vůdce bandy.
Vetinari pozdvihl obočí. „Vskutku?“
„Defestraci!“ navrhoval jiný.
„Zkrátka vás vyhodíme z vokna,“ zařval vůdce.
Vetinari zamyšleně vyhlédl do zahrady. „Neobtěžujte se, prosím. Půjdu sám.“
Vyšel otevřeným quirmským oknem mezi omamně vonící narcisy, právě když z druhé strany vtrhla do místnosti Hlídka v čele s kapitánem Karotkou.

Byla sebejistá, namyšlená, nesnesla odpor. Její srdce bylo jako propast plná krutosti. Očí se jí leskly záští. Ten den si oblékla nádherně šaty. Zdůraznily její tělesnou krásu. I když se učesala, nalíčila a černou barvou zvýraznila řasy, nedokázala zakrýt zlobu, která jako vřed hyzdila její tvář.

Dívala se z okna, jak přijíždí.
Byla si vědoma své moci. „Ptáček si sedl na lep,“ zamnula si ruce. „Už mně nebude provokovat. Dnes mu zakroutím krkem!“ potutelně se usmívala.

Pohlédl vzhůru. „Kdo je na mé straně?“ zavolal. Za královnou se mihlo pár postav.
„Svrhněte ji dolů!“
Muži provedli nejspíš první defenestraci v dějinách.

V sobotu po - garáž.
"Nejradši bych na něj pustila razorraptora!"
"Já bych toho zmrda radějc vyhodil z vokna Blakelandovi věže - kilák a půl dolu," trumfoval Airu Gazen.
"Zapálit mu to tam, sráčovi!" vyprskl Mael.
"Přeleštit pleš bruskou!" napadlo Robala.
"Volové, tohle mu přeci nemůže projít." rozšlápla plechovku Aira.
"Rád bych ho dostal, ale ne abych to odskákal, takže žádný násilí, nic podobnýho nepřipadá v úvahu," zamyslel se Robal.
"Navíc, pomstou si nevyděláš," posmutněl Gazen.
"Hele, docela to šlo, jako myslel jsem, že bude průser, ale vono ne. Co to zkusit někde jinde?" nadhodil Mael.
"Já prachy stále potřebuju," uznal Robal.

Na řadě byl George: „Hádejte, na jaké slovo myslím.
„Kdy jsme se s tím naposled setkali?“ ptal se Černá zmije
„Hmmm… Tak před měsícem.“
„No tak to padá vana, mýdlo, kartáček na zuby…“ zamýšlel se Edmund. „Na jaké písmeno to začíná?“
„Na em.“
„Ementál,“ hádal Baldrick.
„Samá voda,“ kroutil hlavou George, zatímco Černá zmije protáčel oči.
„Kdyby v nápovědě bylo, že Baldrick se s tím nesetkal nikdy, tak řeknu že mozek. Takhle zkusím Melchetta.“
„Ha, neuhodl,“ zaradoval se George. „Dáš se podat?“
„Fajn.“
„Maso.“
„To není měsíc! To je dýl!“ nesouhlasil Edmund.
„Není pane,“ připomněl Baldrick, „pamatujete na tu krysu?“

Co by udělal Ježíš? ptají se celé generace.
Otázka, ěkdy upřímná, většinou však používaná jako strašák. Jako zdvižený prst...
To jsi křesťan, když... uslyšíte vyčítavě.
Většinou od těch, kdo o křesťanství slyšeli v Marxismu-leninismu, nebo od pohádkových čertů.
A není tohle náhodou hřích? ten hlásek ustrašeného dítěte, které se bojí blesku z nebe, nám do hlavy nainstalovaly roky síry dštěné z kazatelen.

Když se konečně podíváme do "návodu", najdeme tam ale jenom jedno:
"Milosrdenství chci, ne oběť. Poznání Boha je nad zápaly."
"Miluj Boha celou svou bytostí, miluj ostatní jako sám sebe."
Čiň to, co chceš, aby bylo činěno tobě.

"Honestly, I'm disappointed."

Lister did a double take at the voice, followed by a triple take when he saw Holly's face. "Oi," he leaned against the navicomp, "didn't you say you were definitely, definitely male?"

"Did I?" Holly frowned, her hair bobbing gently. "I'm not male or female, am I? I'm a computer. Anyway, all those years I was gone, you never once thought to call tech support."

"We're in deep space!"

Holly shrugged. "You could've made an effort."

"Hey, at least I didn't joke about computers being binary." He grinned. "That took effort!"

"I've missed you, Dave." She beamed.

Drobné problémy řeší.
Ale ty řešili vždycky. Proto tu koneckonců jsou.
Velký problém se před nimi tyčí jako balvan.
Místo činu ohledali. Minulost obětí vyzkoumali. Kudy dál...
Dědictví není víceméně žádné. Taky se o ně nikdo nepřihlásil. Jsou na mrtvém bodě.
Lišce to moc nevadí. Je spousta drobností, o které se musejí starat. Každodenní život.
Jestřábovi to taky moc nevadí. Nechává to osudu. Ono se to hne, až bude správný čas.
Rezce to vadí. Nesnáší, když svět nedává smysl.
Smysl hledá v knihách.
„Lidé jsou vlastně strašně jednoduší,“ povídá slečna Marplová.
Rezka se zamyslí, ale pořádně tomu nerozumí.
Ještě ne.

Když bylo načase vyzvednout Ostrovana před další dobrodružnou výpravou, Norman se zdržel. Nebylo to naschvál, ale byl tomu rád.
Přiklusával k domku starého Edgara. Ten pronajímal jeden až dva pokoje studentům z lepších rodin; Malcolm bydlel níž ve městě.
Edgara neměl rád, protože. Znáte to. Některé lidi nemáte rádi.
Jsou falešní.
„Půjde váš student ven?“ slyšel Malcolma, jak se ptá. když byl ještě za rohem.
„Myslíte mladého pána ze Sorley?“ odpovídá důležitý Edgarův hlas. „Zeptám se ho...“
Mladý pán šel.
„Sorley, jo?“ ptá se Malcolm, když jsou mimo doslech. „Ty jseš šlechtic?“
„Jo. Vadí to nějak?“
„Asi ne.“
Norman mlčí.

Velenínský mlaskne a zakroutí hlavou, posměšný tón se v jeho hlase nedá přeslechnout: „Hádal bych, že vám zanášela nejen zlato…“
Kaček jako by neslyšel. Zdrceně myslí na Elvířinu zasněnou roztržitost střídanou podrážděním, na pozdní návraty z vycházek do města, na nevysvětlitelně nízké tržby, na šperky, které občas záhadně zmizely… Na hádky, při nichž mu Elvíra vyčítala neschopnost, tvrdila, že vyhazuje zlato oknem, předstírala přičinlivost, i to muzeum byl její nápad… jak mohl být tak slepý?
Vystavěl si okolo ní vzdušný zámek, vystoupal až na nejvyšší věž blaženosti… až Elvíra podtrhla cimbuří křehké iluze a nechala ho zřítit se do propasti.

"Vážení hosté, vítám vás zde v pavilonu P brněnského Výstaviště na tiskové konferenci s mimořádně aktuálním tématem," přednesl úvodní slovo vedoucí Odboru financování a rozpočtu Matyáš Kocour.
"Na konkrétním případu našeho úřadu mohu doložit, že státní peníze putují do soukromých kapes."
Na oživení v sále reagoval nechápavě předseda ČSÚ Jáchym Sedlo.
"O fem to mvuví? A kdo to vůbec je?" prosil pohledem o pomoc místopředsedkyni ČSÚ Hátu Ospalou.
"Nemám sebemenší tušení. Asi jsem zapomněla," ošila se nervózně.
"To se prý v Zapomenutém kraji stává často," osvětlil situaci tiskový mluvčí ČSÚ Jiří Klokoň.
"A na to právě sázím," zasmál se Kocour.

Paní Hodgesová by byla v jiné zemi či jiném století vrchní státní zástupkyní nebo vůdkyní pirátů. Teď a tady má to nejvyšší postavení, kterého může inteligentní, všímavá a energická dcera chudých rodičů dosáhnout - je hospodyní v Donwell Abbey. Má svazek třiceti klíčů a nepočítaně povinností, přesto si dokáže koutkem oka všímat zabedněnosti svých bližních; slečna Emma v této disciplíně obzvlášť vyniká. Samozřejmě vše přechází mlčky, diskrétnost patří k popisu práce. Opečovávané Emmě nehrozí nic než trocha hořkého poučení. Teprve když si všimne, že někdo hraje s nemajetnou Jane Fairfaxovou hru, která ji může připravit o všechno, promluví s panem Knightleym.