Moje články

Co by udělal Ježíš? ptají se celé generace.
Otázka, ěkdy upřímná, většinou však používaná jako strašák. Jako zdvižený prst...
To jsi křesťan, když... uslyšíte vyčítavě.
Většinou od těch, kdo o křesťanství slyšeli v Marxismu-leninismu, nebo od pohádkových čertů.
A není tohle náhodou hřích? ten hlásek ustrašeného dítěte, které se bojí blesku z nebe, nám do hlavy nainstalovaly roky síry dštěné z kazatelen.

Když se konečně podíváme do "návodu", najdeme tam ale jenom jedno:
"Milosrdenství chci, ne oběť. Poznání Boha je nad zápaly."
"Miluj Boha celou svou bytostí, miluj ostatní jako sám sebe."
Čiň to, co chceš, aby bylo činěno tobě.

"Honestly, I'm disappointed."

Lister did a double take at the voice, followed by a triple take when he saw Holly's face. "Oi," he leaned against the navicomp, "didn't you say you were definitely, definitely male?"

"Did I?" Holly frowned, her hair bobbing gently. "I'm not male or female, am I? I'm a computer. Anyway, all those years I was gone, you never once thought to call tech support."

"We're in deep space!"

Holly shrugged. "You could've made an effort."

"Hey, at least I didn't joke about computers being binary." He grinned. "That took effort!"

"I've missed you, Dave." She beamed.

Drobné problémy řeší.
Ale ty řešili vždycky. Proto tu koneckonců jsou.
Velký problém se před nimi tyčí jako balvan.
Místo činu ohledali. Minulost obětí vyzkoumali. Kudy dál...
Dědictví není víceméně žádné. Taky se o ně nikdo nepřihlásil. Jsou na mrtvém bodě.
Lišce to moc nevadí. Je spousta drobností, o které se musejí starat. Každodenní život.
Jestřábovi to taky moc nevadí. Nechává to osudu. Ono se to hne, až bude správný čas.
Rezce to vadí. Nesnáší, když svět nedává smysl.
Smysl hledá v knihách.
„Lidé jsou vlastně strašně jednoduší,“ povídá slečna Marplová.
Rezka se zamyslí, ale pořádně tomu nerozumí.
Ještě ne.

Když bylo načase vyzvednout Ostrovana před další dobrodružnou výpravou, Norman se zdržel. Nebylo to naschvál, ale byl tomu rád.
Přiklusával k domku starého Edgara. Ten pronajímal jeden až dva pokoje studentům z lepších rodin; Malcolm bydlel níž ve městě.
Edgara neměl rád, protože. Znáte to. Některé lidi nemáte rádi.
Jsou falešní.
„Půjde váš student ven?“ slyšel Malcolma, jak se ptá. když byl ještě za rohem.
„Myslíte mladého pána ze Sorley?“ odpovídá důležitý Edgarův hlas. „Zeptám se ho...“
Mladý pán šel.
„Sorley, jo?“ ptá se Malcolm, když jsou mimo doslech. „Ty jseš šlechtic?“
„Jo. Vadí to nějak?“
„Asi ne.“
Norman mlčí.

Velenínský mlaskne a zakroutí hlavou, posměšný tón se v jeho hlase nedá přeslechnout: „Hádal bych, že vám zanášela nejen zlato…“
Kaček jako by neslyšel. Zdrceně myslí na Elvířinu zasněnou roztržitost střídanou podrážděním, na pozdní návraty z vycházek do města, na nevysvětlitelně nízké tržby, na šperky, které občas záhadně zmizely… Na hádky, při nichž mu Elvíra vyčítala neschopnost, tvrdila, že vyhazuje zlato oknem, předstírala přičinlivost, i to muzeum byl její nápad… jak mohl být tak slepý?
Vystavěl si okolo ní vzdušný zámek, vystoupal až na nejvyšší věž blaženosti… až Elvíra podtrhla cimbuří křehké iluze a nechala ho zřítit se do propasti.

"Vážení hosté, vítám vás zde v pavilonu P brněnského Výstaviště na tiskové konferenci s mimořádně aktuálním tématem," přednesl úvodní slovo vedoucí Odboru financování a rozpočtu Matyáš Kocour.
"Na konkrétním případu našeho úřadu mohu doložit, že státní peníze putují do soukromých kapes."
Na oživení v sále reagoval nechápavě předseda ČSÚ Jáchym Sedlo.
"O fem to mvuví? A kdo to vůbec je?" prosil pohledem o pomoc místopředsedkyni ČSÚ Hátu Ospalou.
"Nemám sebemenší tušení. Asi jsem zapomněla," ošila se nervózně.
"To se prý v Zapomenutém kraji stává často," osvětlil situaci tiskový mluvčí ČSÚ Jiří Klokoň.
"A na to právě sázím," zasmál se Kocour.

Paní Hodgesová by byla v jiné zemi či jiném století vrchní státní zástupkyní nebo vůdkyní pirátů. Teď a tady má to nejvyšší postavení, kterého může inteligentní, všímavá a energická dcera chudých rodičů dosáhnout - je hospodyní v Donwell Abbey. Má svazek třiceti klíčů a nepočítaně povinností, přesto si dokáže koutkem oka všímat zabedněnosti svých bližních; slečna Emma v této disciplíně obzvlášť vyniká. Samozřejmě vše přechází mlčky, diskrétnost patří k popisu práce. Opečovávané Emmě nehrozí nic než trocha hořkého poučení. Teprve když si všimne, že někdo hraje s nemajetnou Jane Fairfaxovou hru, která ji může připravit o všechno, promluví s panem Knightleym.

Článek Draca docela pobavil, nějakého odpůrce očekával už dříve. Přesto to nemínil nechat bez odezvy.

„Blaisi, domluv mi urychleně schůzku s hlavním bystrozorem."
„S Potterem?" podivil se Blaise.
„Je hlavní bystrozor, je."
„Myslel jsem, že pana bezúhonného nebudeme do našich záležitostí zatahovat."
„Ty jsi dnes ještě neměl kafe, že? Normálně ti to pálí rychleji. Potřebujeme prověřit, zda jde o ojedinělou iniciativu, nebo se organizují noví smrtijedi. Takže půjdeme oficiální linii přes Pottera a neoficiální jsem chtěl svěřit tobě, pokud ti to zase začne myslet."
Blaise nedal znát, že se ho přítelovy jedovatosti dotkly.
„Neboj se, na mě se můžeš spolehnout.“

Naprázdno otevřel ústa. Ruce ve snaze o gestikulaci zamrzly v prostoru.
„Já – tedy…“ Prsty se ladným, vějířovitým pohybem stočily v pěst, paže poklesly podél těla.
V zátylku ucítil tlumené dunění, jako by mu do uší proudila extrémně hlasitá záplava bípapu.
„… potřebuješ snad nápovědu, nejvyšší archanděli?“ Z Crowleyho slov odkapával jed. Poprvé po mnoha tisíciletích slyšel Azirafal ten úlisný hlas nejstaršího pokušitele.
Jako by byli zpátky na zdi Edenu. Dva zástupci znepřátelených stran.
Jen v démonově úšklebku dnes nezbyla ani stopa po dobrosrdečnosti.
„Neobtěžuj se,“ vyhrkl bezděky. Mysl se přidržela povědomého scénáře. Okamžitě zalitoval.
Bělmo nevěřícně vytřeštěných hadích očí pohltila žluť.

Byly kamarádky od dětství.

Takže bylo přece normální, že ji Amélie poslední dobou objímala častěji. Blížily se Elleniny dvacáté narozeniny a ačkoli by to ani jedna z nich nikdy nepřiznala, obě začínaly mít obavy.

Samozřejmě že spolu utíkaly cvičit lukostřelbu. Amélie si před alchymistickými zkouškami potřebovala něčím vyčistit hlavu.

Bouře nebouře, ony se na sebe mohly vždy spolehnout. Tak proč i zbylý volný čas netrávit společně.

Zlom nastal u Úst pravdy. Amélie místo své otázky obrátila oči v sloup a pak Ellenu políbila.
Najednou do sebe vše zapadlo.

„Chytrému napověz…” prohodila Amélie.

Než to stihla doříct, byla umlčena další pusou.

Náves má tvar bochníku chleba. Domy se řadí kolem ní a své lány schovávají za sebou. Uprostřed stojí lípa.
Vesničané postávají okolo. Starší sedí na lavicích pod lípou. Čekají.
Jakubíček shromáždění nesvolal, ale všichni ví, že jsou tu kvůli němu. Když se objeví na horním konci, zmlknou.
„Čarodějka utekla!“ zahřímá. „Opustila povinnosti! Opustila nás!“
Hodí před sebe ledabyle svázaný šátek. Když dopadne na zem, cípy se rozevřou. Na slunci se zalesknou hliněné střepy.
„Tohle nám nechala! Nápovědu! Výhružku! Bosorbaby milujou jedy. Musíme zkontorolovat studně, jestli je všechny neotrávila!“
Zděšené ticho protne jediné slovo.
„Ne,“ pronese čarodějka z dolního konce návsi.

Iva vztekle rozrazila dveře Simonina nového výčepu, pokud se tak dá nazvat starý vojenský kryt. Saša vzhlédla od omáčky.

„Tak ti teda pěkně děkuju!“

Ta hloupá hra zašla moc daleko. Vždyť byla celé třídě pro smích! A všechno kvůli jedné blbé fidorce! Nejradši by si ji před Sašou a Lexou nacpala do pusy a zhltla.

„Pomiň,“ pípla Saša.

„Dvě hodiny jsem byla po škole a ty pomiň? Radši už nenapovídej vůbec! Kvůli tobě jsem řekla, že Jakobíni Ludvíka VI. pobavili.“

„Já jsem ti napovídala popavili,“ odvážila se namítnout Saša. Ivě se před očima začínaly dělat mžitky. Brzy svou „nápovědu“ zaškrtí.

"Moc vám děkuji, pane Holmesi! Nevím, co bych dělala bez prababiččiných šperků! Jak jste je vůbec vypátral?" zeptala se paní Carter.
Sherlock Holmes se zamyslel. Mohl tu zůstat, všechno jí vyprávět a ona by žasla, stejně jako všichni ostatní. Ale pro Sherlocka byly případy jako tenhle jen nudná rutina. Žádné komplikace, žádné vzrušení.
"Omlouvám se, ale už musíme jít," řekl a briskně se rozloučil. Když odcházeli, uvědomil si, že pozoruje doktora Watsona. Dělal to často, i když si nebyl jistý proč. Možná, že tu přeci jen ještě bylo něco vzrušujícího a komplikovaného. Ale k téhle záhadě nejspíš bude potřebovat nápovědu.

Kdysi tu byl jeden sen,
v dobách, kdy ještě elektřina nezlepšovala den,
za časů, ještě před počátky našeho věku,
chtěli dočkat se snad tvého či jiného vděku.
Bratrstvo chtěli stvořit, kde i ty můžeš být,
však předtím se ještě musíš prokázat potencionálem svým.
V sedmi zkouškách teď ukázat se musíš,
pak tři bratři mezi své tě přijmou dřív, než tušíš.

Co to jako má být? Z toho mám něco vyluštit?
Je tu pod tím pentagram a v něm V.
Jakože číslo pět? Jak mi to pomůže jako nápověda?

To jsem zvědav, jaké slovo z toho vyluštím. Je tam vůbec nějaké?

Geralt vypadal zachmuřeně.
Dobrá, připustil Marigold, Geralt málokdy vypadal jinak, ovšem předměty v dosahu Geraltových nohou shledávaly, že se nakopnutím přenášejí jinam, častěji než obvykle.
„Geralte?“
„Ghrr,“ konstatoval Geralt, který se právě snažil buď oškrábat, nebo zavraždit bramboru.
„Snad bys jí mohl... poskytnout nápovědu ohledně... záležitostí tvého... srdce.“
„Nápovědu,“ ucedil Geralt znechuceně, „nápovědu!“
Při spatření brambory, již mohl spasit jen bramborák, Marigold sklapnul.
*
„Yennefer,“ zlehka našlápl slovy Marigold.
Blýskla pohledem.
„Třeba bys... mu mohla... naznačit,“ polkl.
„Jistěže! Prohodila jsem postel oknem, protože mi na něm nezáleží! Naznačit!“ štěkla.

„Vy jste se opravdu hledali,“ zabručel Marigold a šel se radši prospat.

Občas se váhy vesmíru vychýlí až do maxima a pak nastává zmar, bída a konec světa.
Jako dnes. Půlka ansámblu onemocněla, rozbil se stroj na vítr, kulisák přišel s tím, že mezi démony a bohy řádí červotoč a Knihovník, sedící v první řadě, si kromě buráků přinesl i rajčata a vejce.
Rezisér skučel v zákulisí a do jediného záskoku, který se podařilo sehnat, lili hektolitry kafe, aby aspoň trochu vystřízlivěla.
"Jedeme!"
Opona se rozhrnula, herci pronesli repliky a nastala pauza.
Záskok upřela pohled do budky.
"Zemřete!"
"Já? Hovnajs!"
"Máte říct, zemřete, milostivá paní!"
"Jo ták! Zemřete milostivá!"
...
Nápověda se rozplakala.

"Chceš nápovědu? Ale no tak, to musíš zvládnou bez ní... není to tak těžké! Anglický korzár, Francis Drake a jeho černobílé nelétající husy. Stále nic?"
"Ne..."
"A co ten, jehož jméno nesmíme vyslovit - James Cook, bastard jeden, posádka ho měla sníst zaživa, když už to má ve jméně..."
"Kdo je sakra James Cook?"
"To máš jedno... vzpomínáš na národní obrození. Víš co, takový ten důraz na všeobecné vzdělávání vrstev, inteligenci národa, tvoření nových slov a podobně. Tehdy vymysleli všeználkové název. Od slova tučný... Jsi marná, abys věděla. Tak fajn, je to černé, bílé a žije na jižním pólu... stačí?
"Tučňák!"

„Počkej!“ zvolala Lina, oči jako talíře. „Ty to myslíš vážně?“
„Nepřehrávej, to je moje práce.“
„To nemyslíš vážně…“ zakončila Lina árii pro dvě plíce a jeden obličej a opřela se do křesla, co nejdramatičtěji dovedla. Obě ruce si dala na břicho, jako by hrozilo, že ji šok z toho, co se právě dozvěděla, dovede k předčasnému porodu.
„Nedělej si ze mě legraci,“ durdila se Judita, rudá jako pivoňka. Dalo se to ale čekat. Zákaz mluvení o panu Rochovi podněcoval k probírání vztahů druhých.
„Vy spolu opravdu nic nemáte?“
Zakroutila hlavou. Nerada.
„A zkusilas poprosit Noru, aby vám u toho napovídala?“

Seděli v nóbl francouzské restauraci kousek od centra.

"Potřebovala bych pomoc, tati. Kamarád se potřebuje něco zeptat jednoho mafiána. A já bych potřebovala nápovědu, kde jej najít."
"Mafiána, to může být těžké nebo i jednoduché. Co o něm ví?"
"Moc ne, jen že mluví takovým divným dialektem. Divně zkracuje. Povídal mu - dobře si to rozvaš. A zněl prý při tom pěkně drsně. Nevíš o něm něco?"

Poznala, že otec přemýšlí.
Otázkou je o čem? O tom co ví nebo zvažuje, zda informace předá.

"Myslím, že to bude Paolo. Najdeš jej v pizzerii Al Pappagallo večer po deváté. Ale hlavně opatrně."