Moje články

Cítili se a také byli neporazitelní, protože to, o čem svědčili, byla Pravda. A všechno kárání a napomínání (zprvu skoro bezradné), věznění, bičování, pohánění před pohanské soudy i nesčetná umučení byla marná. O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet. A zabijte slovo, o němž lidé nemohou mlčet. Zabijte Slovo, když už jednou vstalo z mrtvých. Jak zastavit kazatele, jež zuby šelem rozemelou, takže se z nich stane chléb živící další? Jak zastavit člověka, jehož radost je tak veliká, že nevnímá, že krvácí? Jak zastrašit křížem ty, kdo hlásají kříž? A jak se zároveň ochránit před oslovením vlastního srdce?

Od protestujících nás odděluje policejní kordon. Jak procházíme kolem epicentra odporu, nepříjemné hvízdání se mi zakusuje do uší a já jsem překvapena množstvím vlastních emocí. Jejich agresivní část, kterou začutávám někam dozadu do lebky, by ty otravné hlasy nejradši škrtla. Nemají pravdu a šmytec. Pryč s nima.
Milosrdnější kousek mě samé silou odtrhává pohled od rozčilujících transparentů, přestává se snažit rozeznávat skandovaná hesla a místo toho hledá v davu obličeje.
Bohu díky, že je o tolik těžší nenávidět člověka, kterému vidíme do tváře.
Znovu nakopnu agresivní oblast týlní kosti a snažím se modlit.
Bože, smiluj se nad námi. Nade všemi.

Soutěžící se řadí na start a atmosféra houstne. Po té podivné epizodě s poléváním vodou je si nepřátelský kotel jist vítězstvím a málem si už gratulují. Sám mám jisté pochybnosti a v duchu už lituji vsazených peněz… Krátce po startu ale vyskakuji ze svého místa. Favorit zůstal stát jako přilepený, zatímco našinec se řítí vpřed, až se mu kola od vozu rozpalují doběla. Protivník má co dělat, aby mu viděl aspoň záda! Neskutečné vítězství! „Kristus zvítězil nad Marnem!“ hulákám na celé kolo a překvapivě se ke mně přidává i nemálo hlasů z pohanských fanoušků! Zázrak na hipodromu! Ať žije Hilarion!

3:40. Venku je dosud tma. Tiše vstáváme, usebírajíc mysl k budoucí modlitbě. Ve čtyři začíná vigilie. Pak osobní modlitba. Anděl Páně. Lectio divina ve skriptoriu. Za okny pomalu vychází slunce a my míříme na mši. Následuje četba řehole, naslouchání, tercie, dopolední práce, sexta, Anděl Páně, oběd, procházka, nona, odpolední úkoly, studium, večerní chvály, zpytování svědomí, večeře, kompletář, Salve Regina…
Pokojnou noc a šťastnou smrt nechť nám dopřeje všemohoucí Pán.
A zítra zas tiché vstávání do tmy… i pozítří i den potom. Každý den známý řád, každý den obnovené odevzdání, každý den znovuvzkříšená radost, každý den nové stvoření před Pánem.

Cítili se a také byli neporazitelní, protože to, o čem svědčili, byla Pravda. A všechno kárání a napomínání (zprvu skoro bezradné), věznění, bičování, pohánění před pohanské soudy i nesčetná umučení byla marná. O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet. A zabijte slovo, o němž lidé nemohou mlčet. Zabijte Slovo, když už jednou vstalo z mrtvých. Jak zastavit kazatele, jež zuby šelem rozemelou, takže se z nich stane chléb živící další? Jak zastavit člověka, jehož radost je tak veliká, že nevnímá, že krvácí? Jak zastrašit křížem ty, kdo hlásají kříž? A jak se zároveň ochránit před oslovením vlastního srdce?

Když zavolal, otřáslo to vším. Všeho nechali, chtě nechtě, chtíč nechtíč, opustili ženy i matky, povolání, dům i všechny lety nastřádané jistoty, aby se napříště opírali jenom o Něj.
Bodejť by nebrblali. Bodejť by neutekli. Bodejť by se nebáli.
Ale když jim prvního dne po sobotě opět popřál pokoj, rozpomněli se, jakou smlouvu to vlastně uzavřeli. A že na ní ani vteřinu netratí. Kristus svou část dohody dodržel celou. Všechny jeho sliby se splnily. Učedníci v moci Ducha činili ještě větší znamení než On.
Na ně zůstalo jen to jediné, fascinující a nesplnitelné, o co usilujeme celé dějiny:

Choulil se do sebe a zacpával si uši, ale nemělo to žádný smysl.
Jsi mnohem horší než ten zrádce, protože tys měl jít příkladem!
„Nech mě…“
A on měl aspoň tu kuráž se sebou skoncovat, zato ty…!
„To by si mistr nepřál.“
Ach, ano, tvůj mistr… Ale ten už tu teď není, že ne? Protože jsi mu nepomohl… Tvůj život nemá žádnou cenu, když on je pryč!
„Táhni, ďáble!“
To ti také řekl, viď? Už tehdy věděl, že ho zklameš…
„Mlč, mlč!!!“ prsty se zarýval do své hlavy.
„Petře.“
Ticho. Tíha z ramenou zmizela a vystřídala ji ruka. Jeho ruka.

A tak tu stojím a ráda bych se podívala na kříž, který mu udělali, ale nejde to, přes pláč nic nevidím, a tak radši znovu zavírám oči.
A tak tu stojí a neví, nikdo jí neřekl, jestli a kdy vlastně zemřel. Pohřbili ho pod falešným jménem někde daleko.
A tak tu stojí a policista jim ukáže masový hrob, kde nakonec najdou tátu. Pohřbí ho, jak se patří, sami.
A tak tu stojíme před kříži a hroby všech, které jsme milovali, a bojíme se vzhlédnout, bojíme se doufat i zoufat, dívat se přes slzy, protože možná je ten hrob opravdu prázdný.

Přišel o řeč. Jeho dikce, melodie hlasu, jeho hloubka, všechno bylo pryč.
Přišel o zrak. Jeho oči, vše pronikající pohled, to strhující pozvání, všechno bylo pryč.
Přišel o duši. Jeho gesta, výrazy, postoj i veškerá sálající životní energie, ta přemíra života, co se rozlévala na všechny kolem, všechno bylo pryč. Teď to bylo jen tělo a za chvíli ani to ne…
Kde jsi, můj synu? ptala se jeho pozůstatků, které nemohly dát odpověď. Kde jsi? odráželo se jí v hlavě jako ozvěna. Čekám tu na tebe.
Tváře měla vyprahlé, ale věděla, že Otec sám plakal za celý svět.
Ježíši, synu…

Silueta se slabě rýsuje v koruně stromu. Sípot osamělého, zpupného syna došustil v listech po dopadu oštěpu. Královy slzy stěží dovolí vojsku slavit. Místo jásotu smutek. Jako stíny se trousí do města, stydíce se, protože král se trápí pro svého syna.
Jeho svlečené, probodené tělo postrádá krásu. Jen ryšavé vlasy mu spadají na ramena jako dřív. Minulost navždy ztracená, naposledy mu prsty víská jeho kštici, jeho rozpustilý výskot už dávno nezní v sálech jeho domu. Ztracený synu, můj, Abšalóme, kéž bych byl skonal místo tebe!
Jóabovo srdce se vzteky svírá. Posud ovšem král sténá, a státní záležitosti tak musí posečkat.

Jednou, podruhé, potřetí... tolikrát, že byl rád, že vlastně přesně neví. Z očí jeho ženy se na něj odráželo tolik emocí, za něž se nenáviděl a pro něž se styděl, protože nikdy nemyslel, že to s ním a alkoholem dojde tak daleko.
Pak náhodná, smířlivá prosba. Její souhlas, tichý, nevýrazný. A výzva, která příliš patřila jemu. Všichni vážně nemocní, kdo chtějí přijmout svátost pomazání nemocných...
Mezi řadou seniorů byl nepřehlédnutelný. V kostele bylo ticho. Vysluhující kněz si ho změřil a do ticha zaznělo: "A vy jste opravdu nemocný?"
"Ano," řekl pevně.
A najednou věděl, že Bohu to jediné slovo stačí.

„Tak takto tedy ne, pane K-!“
„Omlouvám se, pane, už se to nestane!“ vpadl mu rychle do řeči, než se starej rozhorlí.
„To je podruhé, co mi od vás přistála na stole taková zhůvěřilost! Četl jste to po sobě vůbec?! Ještě jednou a dáte nám vale!“
„Ano, pane,“ snažil se působit přiměřeně zkroušeně.
Šéf si ho chvíli měřil masožravým pohledem, pak mu vrazil do ruky složku a zavrčel: „Přepracovat, hned!“
A tak tu teď Kent seděl, trápil mozkové buňky a snažil se na papír nasázet něco přijatelného. Jeho blbost. Měl být pokornější a místo novinařiny radši doručovat pizzu jako Spider-man.

Míval pocit, že ustrnul na místě. Přestával si být jist, že jeho život má nějaký smysl. Synové rostli jako z vody, ale často měl dojem, že trochu jako dříví v lese. Je to moje vina? hlodal v něm červíček pochybnosti. Jablko nepadá daleko od stromu.
Prudce a nečekaně narušila jeho existenciální marasmus bouře. Zdálo se, že běsnící hrůza snad vyrve všechno i s kořeny. Zkoušel bojovat, ale brzy pochopil, že jestli se bude dál stavět na odpor, zlomí se. Neochotně a nešťastně se dub vyvrátil z kořenů, padl do řeky a tam zachránil nešťastníka, který by se byl jinak utopil.

Jako bublina, která praskne, něco mezi pádem a rozplynutím se v nic. Zaplavila ho bortící se temnota a v tu chvíli mu došlo, že světlo, které vyzařoval, mu nepatřilo. Jeho pádem rozlámané bytí se plazilo a přelévalo, takže kdyby byl někdy dýchal, teď by dechu nepopadal. Potemnělý intelekt ho trýznil, kdo teď jsi? Jak bys mohl vůbec něco být?, takže se v jeho pozůstatcích vzdula nenávist ke všemu živému. Neznámá emoce ho rozptýlila do všech stran.
Bože, tohle už nechci nikdy zažít, obrátil se k překvapivě k Tomu, od Nějž se odvrátil.
Ale žádný další pád už nikdy tolik nebolel.

„Nebudeme to opakovat víckrát, rozdělte se!“ tón hlasu naznačoval, že jejich nervy jsou přepjaté k prasknutí. Ačkoli byli ozbrojení, prohrávali boj o moc. Chlapci se ani nehnuli.
„Můžete si za to sami!“
Hořký a ponížený vztek teď už nic nezadržovalo a ozbrojenci zaútočili.
A vlastně mají pravdu, napadlo ho letmo, když udělal krok před svého mladšího spolužáka, aby ho klesaje na zem zakryl vlastním tělem. Ježíš si za to také mohl sám. Cítil, jak mu po hlavě stéká krev, a byl najednou sobecky rád, že k nebeské bráně nepůjde sám. Že v případě seminaristů se Hutuy a Tutsie oddělit nepodařilo.