Moje články

„Klapka padesát tři, scéna první,“ oznámila sličná slečna a cvakla zmíněnou filmařskou pomůckou.
Režisér se naklonil k producentovi a šeptnul: „Jestli to zkazí ještě jednou, neručím za sebe a je mi jedno kolik Oskarů ta hvězdička má.“
Před kamerami stál mladík ve staromódním kabátku a upřeně zíral na lebku, kterou držel v ruce. Zuřivě poulil oči, jako by se snažil na něco vzpomenout. Potom vyhrknul: „Blít, či neblít? Toť otázka!“
Režisér zrudl v obličeji, zařval vzteky, přiskočil ke sličné asistentce, vyrval jí klapku z rukou a překousl ji.
„A dost! Já tohle netočím. Vyhoďte někdo toho debila, než ho zabiju!“

Bylo, nebylo, žil, nežil, za sedmero horami jeden skřítek. Ale nebyl to obyčejný skřítek. Byl to skřítek Plastožrout. Živil se totiž plastovými lahvemi. Jezdil si se svým malinkatým popelářským autem po sedmero sídlištích a z kontejnerů vybíral plastové lahve. Ty vozil domů ženě, která mu vařila polívku.
Ale jednoho dne nenašel žádnou. Zkroušeně se vracel domů, když spatřil nový, žlutý kontejner. Sídliště začalo recyklovat! Ovšem nezaleknul se: „Snědl jsem láhev od Pepsi Max, tebe taky sním.“ Chroupal a chroupal, až ze žlutého kontejneru nic nezbylo. A na druhý den bylo lahví až dosyta.
A tak žili šťastně až do smrti.

Když byl ještě malý, jen co objevil zrcadlo, rád křivil obličej, dělal „ksichty“ a šklebil se. Rodiče mu říkali: „Nedělej to, zůstane ti to a nikdy si nenajdeš práci.“
Měli pravdu, zůstalo mu to. Ale kariéru měl velmi úspěšnou. Zastával velmi důležité postavení v nadnárodní firmě. Měl pracovní auto až pro patnáct lidí, kancelář s divokou šelmou, nosil slušivý pracovní oblek, používal profesionální kosmetiku a k občerstvení jedl jen vybrané dortíky. A když mluvil on, vždy byl středem pozornosti.
Samozřejmě, mnozí by nad takovou kariérou ohrnuli nos, ale on na ni byl pyšný. Přece jen, málokdo se stane cirkusovým klaunem.

Táhlo k půlnoci, když ho popadla mlsná. Vyplížil se z ložnice, tak aby nevzbudil manželku, a zamířil do kuchyně. Chodil sem a tam a hledal něco k snědku. Tu otevřel lednici, tam nahlédnul do skříněk. Všimnul si hrnce na sporáku. Manželka říkala, že udělá guláš na druhý den, čekala hosty. Nikomu neuškodí, když trochu ochutná. Zvednul poklici a ovanula ho omamná vůně. Vylovil kousek masa, pikantní šťáva ho šimrala na jazyku. Ještě jednu lžíci by mohl…
Ráno ho probudil křik.
„Kde je guláš?!“
„Měl jsem trochu hlad, tak jsem si zobnul…“
„To bylo osm porcí! Teď je tam stěží jedna!“

Ze tmy před ním se vynořil menhir. Někde musel špatně odbočit a došel ke kamennému kruhu v lese. Bylo to zlé místo, lidé se mu vyhýbali i za dne. Vydal se po stezce zpátky, ale po pár krocích se před ním opět otevřela mýtina. S povzdechem vstoupil do kruhu a schoulil se u paty kamene.
Přemítal, jak dlouho to může být do úsvitu, když vtom zpoza mraků vyšel měsíc. Temné siluety kamenů se proti nebi tyčily jako řada zubů. Uslyšel pleskot křídel a na vrchol kamene přistál stín, jako útržek temnoty ve stříbrném světle měsíce. Z černých drápů kapala krev.

Táhlo mu už na osmý křížek a tak většinu volného času trávil na krátkých procházkách a krmením holubů v parku. Hřál se na sluníčku a bezmyšlenkovitě házel kousky rohlíku. Vtom na něj padnul stín.
„Jaroslav Hromádka?“
Před ním stál další sešlý osmdesátník. Odpověděl kývnutím. Nově příchozí vytáhnul diář a zalistoval.
„Chodili jsme spolu na základní školu. V padesátém prvním jsi mě shodil ze schodů a já si zlomil nohu.“
„To mě mrzí.“
„Mě taky. Na stáří jsem se rozhodl splácet staré dluhy.“
Zapískal a ze země vyrostla gorila v teplákové soupravě.
„A protože mi zdraví už neslouží, pozval jsem vnuka.“

Marigold vstal z lože, protáhnul se a zálibně se ohlédnul na dívku v přikrývkách. Nějaká dvorní dáma, jak jen se jmenovala – Lucille, Lacille? Dřív než se mu podařilo potichu vytratit, s prásknutím se rozrazily dveře.
Bard zblednul. Její knížecí jasnosti Anně Henrietě se někde podařilo ze zdi strhnout gizarmu. Zbraň tam byla jen na ozdobu a pravděpodobně byla úplně tupá, přesto vypadala děsivě.
„Lasičko, víš přece, že miluji jen tebe!“
„Ty chlívníku! Ty škrabale! Ty nulo! Ty…“
Marigold nečekal, jakými dalšími přívlastky ho počastuje, a vyběhl dveřmi na zahradu. Poprvé za dlouhé týdny si postesknul, že měl odjet s Geraltem.

Všichni jim lhali. Důstojník u odvodu je lákal na slávu. Při výcviku jim vykládali o velké německé armádě, dali jim pocit nepřemožitelnosti. Udělali z chlapců muže. Když šli na frontu, lidé jim mávali jako hrdinům.
Teď ležel na dně díry plné bahna, které říkali zákop. Většina jeho kamarádů šla před pár dny na zteč – už je nikdy neviděl. On to nedokázal, naučili ho bojovat, ale nenaučili ho zabíjet. Zůstal pozadu, schoulený v kaluži vlastní moči, ztuhlý strachy.
Slyšel hvízdavý zvuk. Blízko, příliš blízko. Výbuch jim mrštil stranou. Ucítil bolest a něco teplého mu teklo po nohou. Rukama nahmátnul vlastní střeva.

„Jste obklíčeni, vyjděte s rukami nad hlavou!“
Před bankou se to hemžilo uniformami, zatímco uvnitř se za pultem krčili dva lupiči.
„Co sakra budeme dělat?“ zeptal se jeden a hlas se mu třásl.
„Zavolej šéfovi, on už bude vědět. Vždycky má nějakej záložní plán“
Lupič vytáhnul mobil a vytočil číslo.
„Hele, šéfe, hemží se to tady švestkama. No tady, v bance. Máte nějakej plán B? Cože? Tak vám pěkně děkuju.“
„Tak co říká? Dostane nás z toho?“
„Šéf říká, že plán B je nechat se zatknout a zapomenout, že jsme ho kdy potkali. Jinak ve vazbě uklouzneme na mokrejch kachličkách.“

S chřestěním zbroje do trůnního sálu vstoupil rytíř. Dvořané k němu obrátili svoji pozornost a začali si mezi sebou vzrušeně šeptat. Rytíř prošel sálem a před trůn pohodil zakrvácený pytel.
„Vaše veličenstvo, drak, který terorizoval vaši zem, je mrtev.“
Král pokynul heroldům k fanfáře, povstal a učinil prohlášení.
„Jak jsem slíbil, dostaneš princeznu za ženu a jako věno půl království k tomu. Nechť tvé oko spočine na tvé odměně.“
Na pokyn si princezna sundala závoj. Rytíř si ji zkoumavě prohlédnul.
„Pane král, a nešlo by to vzít si jen tu půlku království? Když ona ta vaše princezna je hrozně ošklivá.“

Skupina dělníků postávala kolem neuronu a znuděně se opírala o kovové tyče. Z plechové buňky opodál vyšel předák a začal je burcovat.
„Jdeme do práce, přenos tu máme co nevidět.“
Po vlákně se se do neuronu přihnal výboj.
„Přenos 130455897. Připravit, pozor, teď!“
Na povel dělníci zabodli tyče do měkké tkáně neuronu a výboj vyrazil dál.
„Další přenos za patnáct milisekund, dejte si oraz.“
Náhle uslyšeli vzdálené hřmění.
„Bouřka?“ zeptal se jeden dělník
Náhle se přihnal výboj takové síly, že je všechny odhodil dozadu.
„Co to sakra bylo?“
***
Elektrikář Josef Koblížek se mezitím svíjel na zemi po zásahu elektrickým proudem.

Ze všech stran na něj dýchal mráz hrobky. Cestou mezi katafalky cítil pátravé pohledy prázdných očních důlků.
Živý. Živý! Živý! Slyšel šepot desítek hlasů jako ozvěnu. Přišel za tichým králem. Králem! Králem!
Došel až na konec chodby, kde byla malá kaple vytesaná ve skále. Mihotavý plamen lampy dopadl na shrbenou postavu vrostlou do hrubě opracovaného kamenného trůnu.
„Přinesl jsem dceru. Za ženou, ona tu někde je.“
Položil před tichého krále balíček hadrů.
Živý musí odejít. Odejít! Odejít! Tohle místo patří mrtvým. Mrtvým! Mrtvým!
Natáhnul se pro balíček.
Ona může zůstat. Zůstat! Zůstat!
Utíkal zpět chodbou mezi katafalky.
Živý. Živý! Živý!

„Mám takovou delikátní prácičku. A vy jste mi byl doporučen jako diskrétní profesionál.“
„Samozřejmě. Ale nebude to levné.“
„Kolik?“
„Patnáct teď a patnáct po práci. A dalších patnáct pro mého společníka.“
„Dohodnuto. Radost s vámi spolupracovat.“
***
Do nočního ticha se zařízla siréna.
„Ty krávo, cajti! Dělej, mizíme!“
U zadních dveří na ně už čekali. Do očí se jim zařízla světla baterek.
„Ruce nad hlavu a žádný prudký pohyby!“
***
Soudce v taláru opakovaně zabouchal kladívkem, aby si vyžádal klid v soudní síni.
„Povstaňte. Jménem republiky…“
***
Zabouchly se za ním dveře cely.
„Tak za kolik to máš?“
„Za patnáct nepodmíněně. A ty?“

Bitevní koráb Litanie Zhouby opustil orbit planety. Už zbývalo jen provést finální výpočet kurzu a kontrolu nad lodí převzali Navigátoři. Loď rozeznělo hučení, když se zapnulo gellarové pole, a kruh Navigátorů začal tiché modlitby k Císaři. Jejich mysli se uchytili na vzdálený maják Astronomicanu a společnými silami otevřeli okno do Warpu. Jeden z Navigátorů na místě zemřel vyčerpáním a hučení gellarového pole zesílilo, když na něj ze všech stran dolehla síla čistého Chaosu.
Cesta jim trvala necelé tři týdny, přesto do cíle dorazili o dva dny dříve, než vyrazili. Třetina posádky zemřela nebo zešílela.
Taková byla cena za cestování Warpem.

„Cože?!“
„Vězni uprchli, veličenstvo.“
Thranduil se dlouze zahleděl do prázdna.
„Jak? Jak je to možné?!“
„Schovali se do prázdných sudů určených pro Jezerní město.“
„Daleko neutečou. Hned za vodní bránou na ně čeká skřetí přepadení.“
„Ale sire, naše hlídky stráží les. Žádní skřeti neproklouznou.“
„A po jejich stopách už určitě vyrazil můj syn.“
„Ale Legolas je přeci na hlídce u severního okraje hvozdu.“
„A doprovází ho jistě spanilá elfka.“
„Dobře víte, že se váš syn cítí lépe ve společnosti mužů.“
„Jen se modlím, aby je zastihli, než jednoho z trpaslíků postřelí.“
Hlídač jen svěsil hlavu, král prostě občas plácal nesmysly.

Experimentální vesmírný koráb sebou neforemně hodil do kotliny stíněné stromy. Jediný člen posádky, poznamenán krvavým šrámem na čele, se vyplazil dírou mezi zkřivenými plechy. Mezi exotickými stromy zaznamenal pohyb. Něco ho pozorovalo. Ozval se šramot přímo za ním. Oproti hvězdné obloze spatřil obrys mohutné, nad ním tyčící se chlupaté bytosti. Tlumené světlo hvězd dopadlo na sukovitou větev sevřenou ve svalnaté paži v nápřahu.
Vytasil pistoli.
„Pojď, ty vesmírnej zmetku.“
Zbraň mu prázdně cvakla v rukou. Matně si vzpomněl, že náboje byly přes váhový limit mise.
***
Astronaut John McIntyre (35) zahynul včera ve večerních hodinách při nouzovém přistání v Centrální Zoo.

Necítil se vůbec dobře. Už od rána mu bylo špatně a ani za nic si nemohl vzpomenout, kdy a jak šel večer předtím spát. Měl horečku, ale kůži mu pokrývaly kapky ledového potu. Chrčivě se rozkašlal a s údivem spatřil, jak jeho ruku skropila sprška krve. Ještě se stačil vpotácet do koridoru ze skladiště, když klopýtl a skácel se k zemi. Do hrudi se mu zaťal trn bolesti, srdce mu vystoupilo do krku a celé tělo se mu křečovitě roztřáslo. Ucítil pohyb, uslyšel ošklivé křupnutí a hrudník mu explodoval ve změť kostí, masa a krve.
Koridorem se rozlehl nelidský skřek.