Moje články

Mohutný zážeh roztřásl celou raketou. O zlomek sekundy později se za ohlušujícího burácení raketa odlepila od země a v oblaku prachu a kouře zamířila ke hvězdám.
Skupina vědců a techniků v řídícím centru se plácala po ramenou. Podařil se start první orbitální rakety s lidskou posádkou, veliký milník pro lidstvo.
Vtom doposud blankytné nebe potemnělo do půlnoční černi. Potom se na něm objevil jedovatě zelený nápis.
“Gratulujeme k dosažení vesmírného věku.
Nyní dojde k ukončení demo verze hry.
Pro pokračování prosím zakupte plnou verzi.”
Nápis zhasl a vzápětí se rozsvítil další.
“GAME OVER”
I ten zablikal a pak zhaslo vše.

“Jdu dolů do pekárny, nechceš něco vzít?”
“Ne, ne. Musím si hlídat postavu,” muž za stolem odmítl nabídku kolegy.
Za chvíli se objevil další: “Na finančním něco slaví, tak nám donesli dort a chlebíčky, pojď si vzít.”
“Děkuji, ale raději ne, chtěl bych něco shodit.”
Později: “Šéfovi z porady zbyly řízky.”
“Budu muset odmítnout, přinesl jsem si z domu na oběd salát.”
***
Udeřila čtvrtá hodina, muž se sbalil a za chvíli byl doma. Odhodil sáčko, vyhrnul rukávy a otevřel spíž.
“No pojďte k tatínkovi, celý den jsem myslel jenom na vás.”
Od stropu spíže visely klobásy, jitrnice a šrůtky slaniny.

“Podívej, co to tam leží!”
Dvojice chlapců se přehrabovala na skládce. U branky už stál malinkatý vozík povrch naložený poklady, které tam za odpoledne našli.
“Nějaké kolo! Podívej, tady je k němu nějaký převod.”
Druhý chlapec upustil kus železa, který držel, a šel blíž.
“Já vím co to je, viděl jsem to v pohádce. Říkali tomu kolovrat. Bacha ať se nepíchneš,” ukázal na vřeteno. “Padla by na tebe těžká kletba!”
Druhý hned vřeteno vzal do ruky a začal s ním šermovat ve vzduchu.
“Dej to pryč!”
“Sralbotko!”
***
Doktor zalistoval laboratorní zprávou.
“Bohužel paní, je to tak. Váš syn má tetanus.”

Chlapci trávili své prázdniny jako každý rok u své tety ve Skotsku. Toho odpoledne se rozhodli prozkoumat místní jeskyně nedaleko za vesnicí. Vybaveni baterkami a lanem vlezli do černého otvoru ve skále.
Ve studeném vzduchu jeskyně se srážela vlhkost a ve svitu baterek jiskřila krápníková výzdoba. Vznášel se tam však i mírný zápach hniloby. Když ušli několik metrů, něco jim zapraskalo pod nohami. Opatrně obrátili baterky k zemi a odhalily hromádky nažloutlých kostí.
Mladší z nich se rozklepal. “Nemyslím si, že by jsme tu měli být.”
Starší udělal několik kroků vpřed, když světlo dopadlo na něco bílého.
“Jé podívej, králíček!"

Ve dveřích baru se objevil muž se vzhledem manažera. V ruce měl lejstro a na prsou jmenovku s číslem 2022. “Tak, jdeme na to,” oznámil do místnosti.
“Ty,” ukázal na vyzáblého muže s nezdravou barvou ve tváři. “Už víš jak to chodí.”
Muž se ve dveřích kuckavě rozkašlal.
“Ty.”
Druhý, obtloustý ve špinavém tílku a černě čadící cigaretou v puse se odšoural ze dveří. Zůstalo po něm několik mastných šlápot.
“A budeme potřebovat i tebe.”
“A co On?” zeptal se na odchodu třetí s puškou přes rameno a ukázal do prázdného potemnělého rohu.
Manažer pokrčil rameny: “On má službu pořád.”

“Mámo, na mě to nějak přišlo,” ozval se do tmy mužský hlas.
“Prosím tě, neblbni a spi,” odpověděla mu rozespale žena.
Ozval se skřípot postele, jak se muž převalil na druhý bok.
“Mámo, já asi bez toho neusnu.”
“Dneska ne, bolí mě hlava.”
Chvíli bylo ticho.
“Mámo, já to ale asi nevydržím.”
Povzdechla si. “No tak dělej! Ale potichu ať nevzbudíš děti…”
Ozvalo se skřípnutí a… Nic! Otočila se, ale manželovo lože bylo prázdné. Našla ho až v kuchyni, jak do sebe cpe bábovku. Chytla koště a začala ho mlátit po zádech.
“Ty prasáku! To je na zítra pro návštěvu!"

Chlapec popotáhl udicí. Nějak se jim nechtělo, rybám jedněm. Zívl nudou a popotáhl za udičku znovu. Po hladině se rozeběhly vlnky.
“Pojď…” uslyšel zpěvavý hlas.
Otočil se za zvukem a spatřil trojici dívek, kůže jako alabastr, koupat se nad hlubinou.
“Pojď za mnou…” vábila ho druhá.
“Pojď blíž…” ozvala se třetí.
Příliš se mu do vody nechtělo, ale ty líbezné hlasy…
Přebrodil se brčálovou vodou a vrhl se nejbližší do náruče.
Příliš pozdě si uvědomil, že ruce které ho objímají jsou pokryté šupinami, že místo bělostných nohou vodu víří plazí ocas a že místo polibku jej čeká tlama plná zubů.

“Ti zelení mužíci budou ještě litovat!” křičel prezident.
“Nejsou zrovna zelení, pane,” oponoval mu poradce.
“Třeba oranžoví, takovou potupu si líbit nenecháme! Vyloučit nás? To si zaplatí!” Prezident zvedl sluchátko červeného telefonu. “Spojte mě do Pentagonu!”
***
Předseda Galaktické Aliance Inteligentních Ras sledoval pohybující se objekty na senzorech. Podle emisí se jednalo o lodě pozemšťanů, proč by ale vyslali novou delegaci poté, co je vyloučili? Nerozuměl těm primitivním tvorům… Mnoho z lodí mířilo přímo k centrále Aliance, brzy se jich bude moci zeptat sám.
Vtom ho oslnil záblesk, jak první z lodí dopadla. Tucty dalších intergalaktických balistických raket zahájily finální sestup.

“Pane, tento zde má nejnovější typ motoru - pět set koní výkonu.”
“To je málo,” přerušil výklad zákazník v bílém obleku s kovbojským kloboukem.
“Prosím?” požádal o vysvětlení prodejce.
“Pět set koní je málo. Chci alespoň tisíc.”
“Bohužel takový motor se nevyrábí…”
“Tak tam dejte dva, peníze nejsou problém.
***
“Copak to tu máme, kolego,” dopravní strážník obcházel trosky automobilu. “Nějaká nehoda?”
“Spíše to vypadá na technický problém. Tato část auta po startu vystřelila tímhle směrem.” Druhý policista ukázal na roztavený motor.
“A kde je zbytek?”
“Vidíte tam v dáli ten kráter? Tam vystřelila druhá půlka i s řidičem a druhým motorem.”

Se šustěním overalu poklekl nad záhonem a na zem postavil přepravku. Na ní ležel květináč s jasně fialovým květem obklopeným zelenými šlahouny. Nejprve ohledal půdu, než vybral místo na kterém vyhloubil jamku. Třesoucími rukama zvedl květinu a opatrně ji vytřepal z květináče i s hroudou hlíny. Posadil ji do jamky a mírně zahrnul okolní zeminou.
Zatáhl za popruhy plynové masky a sundal ji z hlavy. Skloněn k zemi přivoněl ke květině ale brzy ho záchvat kašle přinutil masku znovu nasadit. Postavil se a očima přeletěl šeď pustiny až k horám věnčeným radioaktivní bouří. Tvář pod maskou se mu leskla slzami.

Kdesi hluboko v útrobách staré Prahy vrzly dveře a v kuželu světla se vypotácela trojice místních štamgastů. Chvíli se motali dokola jako tříhlavá saň, potom nabrali kurz a odpluli uličkou za krčmou někam směrem na Malou Stranu. O několik ulic dál potkali kolemjdoucího. Saň se zastavila a chvíli ho zkoumala.
“Chlapi, no tohle? Vždyť je to Zikmund, liška ryšavá,” prohlásila první hlava.
“Pořádně mu to osolíme!” přidala se druhá.
“Bij, kdo v Boha věří!” vykřikla třetí.
Kolemjdoucí na nic nečekal a dal se na úprk.
“Dnes není můj den!” myslel si Zrzavý Józa za běhu. “Dnes opravdu není můj den!”

Cizinec doskočil na dlažbu uličky v zákrutách Kocouřího hrádku. Obratně zamaskoval stopy své přítomnosti, ale než nestačil zmizet, cestu mu zahradili Mirek Dušín s Jarkou Metelkou, Jindrou Hojerem a Červenáčkem.
“Víme že vydíráš Vláďu Dratuše. Takže nám teď vydáš jak ježka v kleci, tak ten dopis,” vybídl Cizince vůdce Rychlých šípů.
“Neexistuje způsob, kterým byste mě mohli přinutit ke spolupráci. A sami ten dopis nenajdete,” ušklíbl se Cizinec.
Mirek se usmál a zapískal. Zpoza rohu vyšel Rychlonožka a na vodítku držel mohutného rotvajlera. Uličkou se rozlehlo temné vrčení.
“Tohle je Bublina II, seznamte se.”
Rotvajlerovi od tlamy ukápla nažloutlá pěna.

Posádka průzkumného korábu Abydonianské konfederace byla připravena k výsadku na třetí planetu systému. Palubní počítač analyzoval domorodé obyvatelstvo a na základě genetického materiálu syntetizoval vhodná těla pro dokonalou infiltraci.
Výsadek se po přistání pokusil ztratit v hustě osídlené oblasti, ale to se mu poněkud nedařilo. Kamkoliv se hnul, byl centrem pozornosti - lidé si mezi sebou šuškali a ukazovali si na ně.
“Maminko! Proč jsou ti lidé nahatí?!” vykřiklo nějaké dítě.
“Neukazuj prstem! Pojď, jdeme domů!” okřikla ho matka.
Netrvalo dlouho a u chodníku zastavila policejní dodávka a v ní komando vyzbrojené svěracími kazajkami.
Palubní počítač korábu musel ohlásit neúspěch mise.

Myšák s rukou u ucha pečlivě naslouchal. Jakmile se ozvalo klapnutí dveří a šramocení klíče v zámku, rozběhl se přes místnost. Po zácloně vylezl na parapet a otevřel okno. Pod oknem už čekal zástup myšek.
“Honem, vzduch je volný!” vykřikl a shodil jim dolů šňůru. Myš za myší začaly proudit oknem do obývacího pokoje a potom do myší díry v rohu. S sebou si nesly stolky, židličky a občerstvení. Některé měly i hudební nástroje. Průvod uzavíral starý myšák se soupravou bicích.
Netrvalo dlouho a z myší díry, nad kterou se teď vinul neonový nápis, se linula hudba a zvuky zábavy.