Moje články

Jak všichni dobře víme, hollywoodští tvůrci se vyžívají v předělávkách klasických pohádek, vezměte si třeba takovou sluncem připálenou Malou mořskou vílu.

A teď si představte, co by asi tak naši drazí Američané vyvedli s takovým Otesánkem. Ten český jedl chleba, volky, prasátka a tak. Co by asi tak spořádal Otesánek-Američan? No samozřejmě hotdogy, kýbl hranolek, několik desítek hamburgerů, a ještě by to bylo málo, celou pečenou krávu a další podobné chuťovky.

A pak by to scénárista přehnal a Otesánek by sežral klidně stádo koní, hejno slepic a půlku zoologické zahrady. A proč by ne? Je přece ve stále ve vývinu.

Podvědomí si rádo hraje. Spřádá nitky příběhů, které k nám promlouvají. Okamžik, o kterém jsme si jisti, že se stal, přestože tomu tak není. Vůně, kterou známe, ač jsme ji nikdy nepoužili.

Ne nadarmo spisovatelé zaznamenávají, že elfové léčí hudbou. Hudba je mocná čarodějka, dostane se pod kůži, dovede nás až k pramenům podvědomí. Jsou to melodie, co znějí v hlavě do zblbnutí. Skladba, která k člověku promlouvá a on ví, proč mu to říká, ač je zpočátku zmatený.

Díky hudbě objevujeme sami sebe. Léčí nemoci duše, odhaluje, co mělo zůstat skryto. Kdo ji umí využít, stává se mocným čarodějem.

„Pravda je někde tam venku.“

Jak památná slova, která vyvstanou v mysli všem, kdo se s obávaným BoFFem setkali.

Ten-jehož-jméno-raději-nevyslovujeme, protože má tendenci zjevovat se jako Krvavá Mary po říkance. Když má dobrou náladu, dá si s vámi drink, když ne, běda vám, návštěvníci.

Několikrát do roka rozdává radost dospělým, puberťákům i dětem, jako Ježíšek o Vánocích. Akce, které pořádá, jsou zkrátka legendární.

Jindy se zjeví jako bájná Nemesis a sežehne tě pohledem. Provinilcům neodpouští, nikdy, nic. Porušení pravidel se trestá Banem.

Milovaný i zatracovaný. Plný neotřelých nápadů. Laskavý rádce i přísný učitel. Organizátor, který nic neponechá náhodě.

Vašek Pravda

Stane se, že vás osud zavane tam, kde byste to vážně nečekali. Tak jako ne příliš úspěšnou zpěvačku Deloris Van Cartierovou, prchající před svým gangsterským šamstrem.

A vynikající nápad - propašovat Afroameričanku mezi hejno bělošek v klášteře. Cože? Jeptišky, které nesnášela už od dětství? Jejich denním chlebem byla nekončící nuda. Modlitby, práce, žádná zábava, vzrušení a oblek, ve kterém vypadáte jako tučňák. Ticho, když máte ve zvyku neustále něco žvanit. A oči abatyše zabodnuté v zádech.

Dávat si stále pozor na pusu ale také nešlo.

„A chléb náš vezdejší dej nám dnes a naší republice vzdejme čest.“

Nebo to bylo jinak?

Dlouho si zahrávali. S její myslí, s jejími city. Obětovala se pro ně a za ty dlouhé měsíce se nikdo nepřišel pomodlit k jejímu vlhkému hrobu. Její domnělá rodina, blízcí přátelé, nikdo. Zjistili by totiž, že není mrtvá. Pochopila, že jim na ní nezáleží, dokonce ani Scottovi, její velké lásce, ani Loganovi, drsňákovi s drápy.

Přežít tak silnou vlnu vyžadovalo víc než jednu mysl. Naštěstí tu byla Phoenix, temná část Jean Greyové. To ona ji tehdy nenechala zemřít.

Znovuzrodila se, jako fénix vstávající z popela. Teď všichni poznají tu nezkrotnou sílu. Pomstí se každému, kdo jí ublížil. Nebude mít slitování!

Prásk! Padl další výstřel.

„Řekni tomu kopytu, ať se mi neplete pod nohama, Arthure,“ sykla hnědovláska.
„Alfréde, uhni, naše sniperka nemůže zamířit.“

Na opačné straně barikády se tři výtečníci museli krýt. Zatímco běloruská blondýnka umně pálila do odkrytých míst, Rakušan a Němec se za překážkou hádali, jak staří manželé.

„Ještě jednou mě necháš na holičkách a uvidíš ten tanec, aristokrate! Já tě kryl… pokaždé.“
„Nepřeháněj. Je to jen hra. Krom toho, šaškujeme tu už dobré tři hodiny.“

Na opačné straně se zdvihly ruce.

„Vzdáváte se?“
„Stačí nám to. A taky nám začíná kručet v žaludku.“

Airsoftové zbraně padly do trávy.

Pana Úžasňáka v exilu dostihla krize středního věku. Přijal tajnou zakázku, a jak se snažil dostat do formy, protrhl si superhrdinský oblek. Rozhodl se tedy vyhledat vyhlášeného módního experta, velice náladovou dámu, která stála u zrodu outfitu všech hrdinů, kteří něco znamenali.

Edna by nejraději vytvořila úplně nový oblek, ale Bob trval na opravě.

„Jo, nějaká klasika, jako Nábojsil. Ten vypadal skvěle. A ta kápě! A boty!“

„Žádná kápě!“

„Budeš to snad nosit ty?“ Uchechtl se.

Ednu to rozzlobilo a Bob dostal přednášku. Bouřlivák, Stratosféračka, Metamen, Nábojsil, Cákanec, těm všem se stala jejich kápě osudnou. Verdikt zněl jasně. Kápě ne!

Jak je známo, národ se rodí z víry, a je jedno, zda zrod provází naděje či bolest.

Arthur Kirkland, hrdý představitel Anglie moc nejásal, když se zrodil Alfréd, nenápadná, velice hladová zemička. Pokoušel se ho naučit mnohé, byl však doslova zděšen neotřelými nápady malého chlapečka.

Když hošík zkoušel olizovat šíp, kterým právě skolili zvíře. Když běhal mezi lidmi nahý a házel po nich trávu. Když se mu Arthur už posté pokoušel vysvětlit, že když bude třískat o sebe předměty, které pak vybuchnou, jemu se sice nic nestane, ale lidi okolo musí někdo zachraňovat, doufal v alespoň malý záblesk inteligence. Marně.

"Kde jenom ty zatracené kytky jsou? Dával jsem je do vázy, jsem si tím jistý."
Arthur Kirkland bezradně mával rukama. Královská rodina ho pověřila, aby uvítal vzácného hosta, a protože se jednalo o ženu, měl jí předat květiny.
"Hej, Alfréde, neviděl jsi někde pugét růží?"
"Na co ti budou růže?"
Angličan se naježil. "Vážně bych tě někdy nejradši zakousl, i když jsi můj bratr. Přijede manželka argentinského prezidenta a..."
Komorník oznámil příchod slavné Evity Perónové. Amerika odběhl, pak se vrátil a vtiskl šokované návštěvě pohřební věnec ověnčený květy pohřešovaných růží. Arthur zachytil padajího hosta právě včas. Návštěva Británie skončila fiaskem.

Bláznivá planeta Země, hvězdné datum 12. dubna 2022

18:30

Vracím se plná elánu a plánů na večer. Každodenní drabblení, muzika, pokec s přáteli. Vydržím určitě do půlnoci.

19:00

Mlaskám blahem po skvělé večeři, bříško se tetelí. Připojení nepadá, televize nestagnuje.

20:30

Mozek jede na plné obrátky. Drabble úspěšně zapsáno, domlouvám hovor na devátou.

21:00

Přichází Kazisvět. Šichta v práci ho zas totálně odrovnala. Lehá na matraci, bude pár minut odpočívat. Posouvám čas hovoru o půl hodiny.

21:15

Naděje umírá. Kazisvět vypíná počítač, dožaduje se tmy. Rozesílám omluvy a odcházím spát. Zas další den v pr...

Hermiona si nemohla zvířátko vynachválit, Ron mu nemohl přijít na jméno, Harry si zachovával neutralitu. Kocour s pomuchlaným obličejem byl víc než aktivní. Neustále někde šmejdil, po něčem lezl, kamsi strkal čumák. Zuřivý zrzavec měl políčeno na zvlášť odpornou krysu. Spala blízko jeho brlohu a byla nedotknutelná. Kočičáka to přivádělo k šílenství. Hlodavec znal chodby hradu lépe než studenti. Bylo nemožné ho dostihnout. Až jednou. Kocour ho pronásledoval, skočil za ním na stůl, až to zapraštělo. Strhl drzou krysu na zem, nacenil tesáky… a ona švihla pacičkami do vzduchu, zničehonic se zvířil prach a Křivonožku na okamžik oslepil. Byla pryč.

Z kalendáře odpadl další list. Blíží se nejtěžší boj – odevzdání bakalářské práce. Vedoucí na ni netrpělivě čeká, už přes měsíc ses neozval. Minule ti dal najevo, že stylistiku si opravíš sám a tvé pravopisné novotvary raději řešit nebude, ale najde-li jich mnoho, spláchne ti práci do záchodu, doslova.

Musíš se kousnout. S funěním usedáš k počítači, zavalen papíry s poznámkami a připomínkami. Projíždíš očima řádek po řádku a hledáš „nevybuchlé miny“. Každá přehlédnutá chyba je dalším hřebíčkem do rakve neúspěchu. Přísný učitel nic neodpustí.

Mravenčí práce zdaleka nekončí. Házíš do sebe další energiťák a padáš ze židle. Chybí sto stran…

Hluboká představivost s sebou nese prokletí, až neskutečně živé sny. Všechno vidíte tak jasně, jako byste se toho skutečně dotkli. Probuzení přináší úlevu, ale jen proto, že hrůza zůstala v útrobách snového světa, čeká na příležitost.

Opuštěné pláně, zatuchlé chodby zapomenutých klášterů, vojenský zákop. Jen malý výčet míst, kde se nechceš probudit. Neznámé postavy, cizí jazyky. Ta slovíčka ti mnohdy uvíznou v paměti, už nikdy je nezapomeneš.

Ve snovém světě platí pravidla dravců. Knižní postavy nejsou tak vřelé, jako když hltáš očima písmenka. Zaprodanci se nezmění mávnutím kouzelného proutku. Nemůžeš věřit nikomu. A co si odneseš do reality… je skutečné…

Večerní ticho a pokoj v šeru,
hlava zadumaná, svět řítící se do prů...u.
Jedno rozhodnutí, jeden povel shora,
jen moře slz, žádná metafora.

Jídla plný stůl
a přátel čtyři kopy,
nikde ani náznak
nevyhnutelné katastrofy.

Teď chce kopat kolem sebe
a křičet z plných plic:
Zbabělci, vylezte, ukažte se!
A seznal, že z dávných spojenectví
nezbylo už nic.

Marně škemrá,
svět otočil se zády,
peníze jsou v luftě,
už nemá kamarády.
Rozdával fakt štědře,
vodka pro každého,
teď zírá tupě do prázdna
a všude kolem šero.
Falešná přátelství,
na tom svět nestojí,
měl obdiv, měl lásku,
přišel o obojí.