Moje články

"Řasa? Mají netopýři řasy?"
Zrovna jsem dřímala po vydatné večeři, stylově uložená na flísové dece, která hezky kontrastovala s mou stříbřitě blond srstí.
Najednou mě popadla člověk, vytáhla z bejváku a začala mnou otáčet a pidlooce na mě mžourat. (Chytila totiž nějakou záhadnou oční chřipku. Nebo si nasadila kontaktní čočky naopak.)
Prý hledá moje řasy.
Začala jsem nadávat. Ona přestala omatlávat a radši se podívala do netopýří příručky.
Lidi!
Lidi!!
Lidi!!!
Někdy jsou fakt neuvěřitelní.
To se nemohla jednoduše zeptat?
My netopýři máme jemné kožní řasy mezi prsty rukou. Říká se tomu křídla (pro případ, že jste padlí na hlavu.)

Julián
Zavěsím se na lidské tričko. Přikrývá mě fleecová mikina. Fleece já rád, teplo taky. Když se člověk nehýbe, dá se tam dobře podřimovat.
Jídlo v misce, na kterou můžu nalétnout a zaútočit!
Úkryt, do kterého můžu zaběhnout sníst kořist.

Mariella
Věším se na rameno, schovávám pod mikinu. Nechávám se vyhřát na provozní teplotu. Zívnu, zamlaskám, někdy dokonce zapředu. Stočím se do klubíčka , hlavičku schovám mezi křídly a bříškem. Je ze mě chlupatá kulička.
Jídlo! Hodně jídla v misce! Miska tak široká, že do ní můžu skočit po hlavě a ulovit si jídlo!
Fleecová deka, do které se můžu zachumlat.

Netopýr je prý zvíře, které žere prakticky neustále.
To je ošklivá pomluva. Jíme pouze v pauzách mezi ranním vyspáváním, poledním šlofíkem, odpolední siestou a večerní únavou. Ty zbylé tři hodiny denně se musíme pěkně otáčet, abychom se pořádně najedli. Když je jídlo, neváháme.
Takže jsem se nenechala pobízet a fofrem slupla třetí misku červů, kterou mi krmička přisypala.
Jenže pak už se můj žaludek nezvládl dál roztahovat a prudce se smrštil.
"Blé," sdělila jsem misce a s očekáváním pohlédla na krmičku.
Místo aby mi nasypala čistou čtvrtou misku, řekla "Fakt ne" a strčila mě zpátky do boxu.
Lidi jsou divní.

"Řasa? Mají netopýři řasy?"
Zrovna jsem dřímala po vydatné večeři, stylově uložená na flísové dece, která hezky kontrastovala s mou stříbřitě blond srstí.
Najednou mě popadla člověk, vytáhla z bejváku a začala mnou otáčet a pidlooce na mě mžourat. (Chytila totiž nějakou záhadnou oční chřipku. Nebo si nasadila kontaktní čočky naopak.)
Prý hledá moje řasy.
Začala jsem nadávat. Ona přestala omatlávat a radši se podívala do netopýří příručky.
Lidi!
Lidi!!
Lidi!!!
Někdy jsou fakt neuvěřitelní.
To se nemohla jednoduše zeptat?
My netopýři máme jemné kožní řasy mezi prsty rukou. Říká se tomu křídla (pro případ, že jste padlí na hlavu.)

S mým mladým spolubydlícím to nebylo vždycky růžové. Půlkou jedné nohy byl pořád ještě v pubertě a občas vystrkoval hřebínek nebo bicáčky.
Ne, rozhodně tou škvírou proleze a já nemám odhad. (Vyprostili ho kolemjdoucí lidé.)
Ne, určitě ještě při zimování uloví dámu a já závidím. (Na jaře měl natržené ucho, tři díry v křídle a na zádech dvě lysiny. Odmítl se k tomu vyjadřovat.)
Ano, tohle ještě zvládne sníst a já patronizuju. (Naštěstí nazvracel jen do misky, kterou lidé promptně vyčistili.)
Ne, konkurenci vykáže z rajónu a já jsem srab. (Oba skončili na ošetřovně a já jim přebral všechny dámy.)

Naše křídla jsou krása a dokonalost sama.
Křídlo je ruka. Palec volný a zakončený drápkem, prsty dlouhé a tenké.
Věděli jste, že netopýří křídlo je nejrychleji se hojící savčí tkáň? Nic jiného nám nezbývá. Je velmi snadné křídlo natrhnout nebo jinak poškodit.
Díry v křídle hojí dobře. S menšími dokážeme bez problémů létat. Poraní-li se ale okraj křídla, blána nemusí srůst do původního tvaru a pak se nám může hůř lítat. Možná uplachtíme pár metrů, protože díky skvělé koordinaci prstů dosáhneme negativní klouzavosti (sic!).
Blána křídla je navíc pružná a můžeme do ní zabalit mimino.
Který jiný druh tohle má?

Sedm je magické číslo. Tvrdí lidi. Doufáme, že je to pravda, protože nám pomůže opravdu jen kouzlo.
Nějaký ten týden jsme nespořádaně hibernovali v umělém zimovišti, byli vzhůru, šmejdili po boxu, převraceli misky a hubli. A tak nás poslali na vykrmení.
Jeli jsme autobusem, což se nám nelíbilo, takže jsme nažhavili pachové žlázy a začali prskat. Spolucestující naštěstí nosí respirátory a protihluková sluchátka.
Jsme u krmiče. Bere nás do ruky a zvedá nám ocásky, cudně zakrývající rodinné klenoty! Skandál!
Jediná holka mezi námi je odhalena a dostane vlastní garsonku.
Člověk se nás snaží naučit jíst z misky.
Pak to vzdá.

Padá noc.
Šplhám do výšky po měkkém povrchu. Tiše a pečlivě kladu prsty. Jsem na vrcholu, najdu mezírku, přehoupnu se tiše pod světlým závojem a... letím!
Já letím!
Udělám pár koleček, minu stěnu, zachytím se drápky o dlouhý bílý závěs, běžím nahoru a dolů, roztahuji křídla znovu. Narazím na nějakou divnou podlouhlou černou věc. Malé čtvercové schůdky mi uhýbají pod nohama.
Šplhám po placaté věci, neuvěřitelně klouže. Znechucena letím pryč.
Vidím naše bydlení shora jako údolí zakryté záclonou. Zachytím se na exotické kytce a chvíli se rozhlížím.
Nacházím další placatou věc! Ale tahle je měkká a plná úkrytů!
Hmmm... chrrr...

Nejsem včerejší.
Dokonce ani loňská.
Víc nepovím, protože dáma věk neprozrazuje a tajemná dáma neprozrazuje ani svou minulost.
Protože nejsem žádné ořezávátko ani puberťačka, co vlítne do prvního otevřeného okna do lidského příbytku, potkala jsem se s lidmi teprve přede dvěma roky, když jsem si těžce poranila křídlo. Ošetřili mně je a amputovali a zůstala jsem natrvalo.
Asi po roce a půl jsem dostala pořádný bejvák a mladého plachého zajíčka s dlouhým vedením.
Po sedmi měsících pochopil, že když přiletí k člověku pro cvrčka, bude to moc roztomilé a dostane dalšího.
Jednou doufám pochopí, jak si omotat lidi kolem drápku.

Instrukce zněly přece jasně.

Sednout si na lidskou ruku s rukavicí. Rozehřát se. Popohnat rozehřátí třesem.
Proecholokovat okolí.
Hluboce se zamyslet.
Vypustit, případně odhodit veškerou zátěž.
(Úleva!)
Znovu se hluboce zamyslet.
Proecholokovat okolí.
Zavěsit se z lidské ruky.
Protáhnout levé křídlo a očistit smítko.
Protáhnout a vyčistit pravé křídlo.
Zamyslet se, zatímco člověk už úpí, že ho bolí natažená ruka.
Očistit si drápek na levé noze.
Vytáhnout zrcátko. Přepudrovat nos.
Zamyslet se. Nespěchat. Závěrečný třes za účelem zahřátí o jeden stupeň.
Jakmile lidi začnou zvedat ty hranaté věci se světýlkem, fofrem odletět.

Tak proč ti lidi vždycky začnou překvapeně pištět?

Končil srpen, bylo krásně a hrdličky netopýra zval ku lásce hlas.
To znamená, že jsem se usadil v nejlepším pokoji svého bejváku, vystrčil hlavu ven a spustil.
Můj dvouletý spolubydlící, dříve periferní bicáček, má pokoj o trochu menší s otvorem na druhou stranu.
Ne že bychom si konkurovali - na to už máme dohodnutá pravidla. Takhle ale máme za prvé lepší pokrytí prostoru a za druhé se jeho postpubertální mečení nemísí s mým perfektním hlasem.
Blížilo se hejno samic.
Spustili jsme oba nejsilnějším hlasem.
Propojily se do dokonalého koncertu, zesílily se navzájem, rozechvěly naši budku.
Vzápětí díky rezonanci upadla přední stěna.

Je to jako na trhu. Jen to zboží se chválí samo doslova. Letíte a slyšíte lákavý zpěv ze všech stran.
“Přistaň v mém bejváku! Jsem mladý a krásný!”
“Jsem svalnatý a sexy!”
“Jsem naprostý machr a ta jizva je hrdinné zranění z vyhrané bitvy, rozhodně jsem nedostal na frak!”
“Miluji tě! A tebe a tebe taky!”
“Udělám ti dvojčata!”
“Udělám ti trojčata!”
No neke, a kde vezmu třetí bradavku?
“Má lásko, mám krásný byt a krásná křídla!”
Ale tebe znám, můj oblíbený! Stavím se.
Pak letím dál.
“Jsem zralý štramák a mám mladého spolubydlícího!”
Tebe taky znám! Jsi můj oblíbený...

Krčili jsme se v nejzazším koutě. Hlásky nám odumřely v hrdlech, která skutečně máme, ač u tak dobře živených chlapáků jako my se skrývají pod bohatým límcem.
Do domku táhlo a svítilo.
Dorazili lidé a stěnu přiletovali zpátky.
Na tamtu frekvenci si budeme dávat majzla.
Sotva jsem vystrčil hlavu, přitancoval...
... latinsky Vampyrum spectrum, česky listonos nosatý. Má totiž prasečí rypák.
"Ahoj kluci!"
Protáhl se MÝM vchodem do MÉHO pokoje.
Tedy pokusil se.
Vampyrum spectrum je dvakrát větší a třikrát těžší než my rezouni.
Pokusil se odletět s boční stěnou MÉHO pokoje!
Šel k zemi jako hruška.
Lidi ho ještě politovali.

Chodit kolem mateřské kolonie po špičkách a pokud možno vůbec.
Odložit rekonstrukci, až budou děti vzletné a netopýrstvo odletí.
Prozkoumat vafky a domy před rekonstrukcí, jestli se v nich neskrývá kolonie.
Užívat si bezhmyzového léta.

Nenechat misku prázdnou.
Dokrmit ručně, pokud miska zůstává plná.
Nevypouštět v případě podezření na těhotenství.
Nevypouštět těsně před ani po porodu!
Nematlat na mládě, jsou-li vám prsty milé.
Nematlat na mámu a neničit jí účes.
Dokrmovat vitamíny, zophobáky a vápníkem.
V případě útoku strašlivým vřískotem s ukázkou velkých děsivých zubů být ohromeni a zařadit zpátečku.
Naučit mimino jíst z misky.
Přestěhovat do rozletové voliéry.
Vypustit.

Když si dcera podruhé stěžovala, že přikrývka nezakrývá celý topný kámen, takže se na mě musí pořád věšet, a že omylem místo na kámen vlezla člověku do ruky a byla vzápětí omatlána a vyfocena, rozhodla jsem se jednat.
Pochopitelně jsem nejdříve vynadala člověku a dcera rychle ukázala velké děsivé zuby.
Člověk místo odpovědi nadzvedla koberec a vytáhla zpod něj pět uprchlých schovaných červů.
No to už byl vrchol!

Druhá noční hodina odbila.
Stěhujeme nábytek, obracíme a klepeme koberce, převracíme misky, vrtáme do zdí!
Zaslechla jsem od člověka, že se budeme po víkendu stěhovat do většího.
Ale my tu přestavbu dokončíme!

Spolubydlící se měla dobře. Ujídala mi zophobáky, vyhřívala se nad topným kamenem a narostl jí pěkný tukový límec. Člověk si několikrát podezíravě prohlížela její bříško a hledala, zda nemá zvětšené bradavky. Neměla, ale říkala, že je krmení dost a možná je načase probudit embryo a otěhotnět.
Lidé nás totiž vypustí, až když naše děti umí lítat a lovit.
Spolubydlící odletěla včera. Prý se ani neohlídla a vyrazila, jakmile ji člověk vytáhla v parku ze sáčku na rýži.
Budu mít všechno jídlo pro sebe.
Člověk bude matlat jen na mě!
Ale já se nedám a můj vzteklý ječák se ponese bytem!

"To jsou netopýři? A kolik snášejí vajíček?"
"Jéé, tohle se ti doma vylíhlo?"
"Co to tady visí za ptáka?" "Visí tady netopýr, ale nezdá se mi, že za ptáka."

My netopýři jsme savci, ne ptáci. Rodíme se a ne klubeme. A sajeme jako mimina. Ne krev, ale mléko.
My netopýři se rodíme s mléčnými zoubky. Což neznamená, že se musíme zakousnout do dřívka, abychom nesosali lidem krev. Jakmile se narodíme, najdeme bradavku naší mámy, zakousneme se a sosáme mléko. Nějak se na lovící netopýřici udržet musíme.

Ten zvuk, co právě slyšíte, jsou čtenáři sykající bolestí a chytající se za prsa.

Někteří je máte doma. Jsou malí a neškodní. Většinou. Ale když jste s nimi čtyřiadvacet hodin denně, začnete mít ponorku.
Miminu je šest dní a už hrdě visí samo.
Oddech jsem potřebovala. Bolí mě cecíky a chci se najíst v klidu.
Mimino se rozhodlo, že chce jíst taky. Neomylně se mně pokusilo přisát nad křídlo. NAD KŘÍDLO! Po kom to dítě je?
Chvíli jsem diplomaticky uhýbala a zvedala křídlo, ale mimino soustavně upalovalo za mnou a snažilo se přisát na záda. Nakonec se mi začalo dobývat pod křídlo.
Do toho ještě přilítla člověk a zvedla pokrývku. Vynadala jsem i jí.