Moje články

Dlouhý a požehnaný byl tvůj život.
Tvé dílo jest vidět na každém kroku.
A teď když skončil ten čas...

Co počne si národ bez tebe?
Co počnu si bez tebe já?

Na pět set světlonošů svítí na tvou poslední pouť.
Třicet zbrojnošů nese tě na márách.
Za tebou, na koni nesu se já, nohy by mne neunesly.

Mrazivé ticho rozrazil cinkot zvonů,
co jen jich tvoje město má.
Ten úděsný hluk rve mi duši z těla.

A tvá duše vstupuje v Království nebeské,
andělské trouby už troubějí tobě na uvítanou.

Buď s Bohem můj císaři.
Buď s Bohem, muži můj.

Až budeš zas malá,
zahodíš všechny dospělácké starosti,
které ti tížily hlavu
a nedovolily ti se smát.
Alespoň na chvíli.

Až budeš zas malá,
rozběhneš se do lesů a luk,
budeš tančit v dešti
a skákat v kalužích.

Až budeš zas malá,
uvěříš znovu na víly,
skřítky a princezny
a na pohádky se šťastným koncem.

Až budeš zas malá,
odvážíš se znovu snít
a jít za svými sny,
až tam, k nebesům.

Až budeš zas malá,
obejmeš konečně své vnitřní dítě,
vyprahlé po lásce a pochopení.
A nikdy už nepustíš.

Až budeš zas malá,
svět bude zase v pořádku.
Navždycky.

Uniformní šeď uniforem,
splývá s šedí ulice.
Zástupy kráčí ve stejném rytmu,
jako jeden muž.
Dusot kroků rozléhá se
betonovým městem.
Jeden za druhým
prochází branou.
K turniketu přiloží
zápěstí s čárovým kódem.

Jako jeden muž,
následují Krysaře.

Každý na své stanoviště,
šestnáct hodin u pásu.
Mechanické pohyby,
robot obalený masem.
Oči hledí, nevidí.
Za nimi, v Duši díra.
Vypuštěná.

Krysařovi už flétna neladí.

Zvonek. Konec. Vypadněte.
U brány přiloží zápěstí,
na účtě směšná almužna.
Za tmy zpět,
do své kobky.
Prázdná tvář prázdné schránky.
Do noci sleduje programy,
stejné všechny do jednoho.

A nikdo neslyší,
že Krysař hraje falešně.

Maminkooo. Už vstávat!
Dobře vyspinkala. O knoflíkách zdálo. Budem hrát dneska. Budu kreslit.
Tatínek vstával, v dílně maká.
Vstávej!
...
Jogurt s křupíkama dáme. A rozinky. Všechno snim, mamkovi nezbyde!
...
Maminkooo. Schovám boty pod postel. Mamka nenajde.
...
Tatínke počkéééj.
S mamkou pekli bábovku, taťkovi nezbyde.
A mamka šila. Já taky šila, s krtečkem. A třídily knoflíky.
...
Pudem ven. Jdem klouzat, na koupaliště.
...
Čaaau kotě!
...
Byli venku! Na klouzačce klouzala. A Amánka viděli a byli u kapličky na kamínky.
...
Svítí červená, můžou jet auta červený.
...
Tatínkééé. Hamání. Večeři dej. Sýr a kuku a papriku. Snim všechno.
Eště mužu, přidej.
...
Zítra budu hrát.

Po mnoha měsících se chystáme na dalekou cestu. Vyplňujeme papíry s účelem cesty a čestná prohlášení. Připadám si trochu jako rebel a trochu jako zločinec, že se chystám překročit hranice okresu.
...
Minuli jsme Prahu, zatím s jednou policejní kontrolou.
...
Projíždíme královské město Klatovy. Pro mě úplně neznámé území. Nadšeně obdivuji zachovalé hradby a zbytky opevnění. Všude věže krásných historických budov. Těším se, až si zítra město projdeme a podíváme se i k čajovně, sídlící ve věži.
...
Kopce a lesy se před námi rozestupují, přijíždíme do zapadlé vesničky a stavíme u paty rozpadající se tvrze. Zvládli jsme to přes celou republiku.

Stojí v dlouhém zástupu, s hlavou vztyčenou.
Záda i ruce bolí z jejího břemene.
Otočit na jednu stanu, na druhou, pak zpátky a ruce nad hlavu.
A ještě mnohokrát.

Neměnila by.

Srdce buší do rytmu, nervozitou i vzrušením.
Jaká čest, být jednou z pár set světlonošek.
Bude to ráda vyprávět dětem i vnoučatům.
Kterak Je směla provázet na cestě.
Už jedou ve svých zdobených vozech.
Mezi sloupy a branami ze světla.
Vstříc novému domovu.

Královny a králové starého světa.
Pramatky a praotci jejich národa.
Pozvedá světlo, vzdává hold poslednímu z nich.
Ruce bolí, róba ji táhne k zemi.

Neměnila by.

Lesem se nese smích, jasný jako křišťálová srdce zvonků.
Běží ruku v ruce pěšinou. "Pojď, chci ti něco ukázat."
Plavé kadeře ověnčené. Pomněnky, rozrazil rezekvítek a slzičky panenky Marie.
Jsou jako koruna pro královnu.
Přiběhli na paseku, k ohradě.
"Co... co jsou zač?"
Podivná vyhublá stvoření, samá noha, samá ruka, šedá kůže, oči žádné. Ústa jako velká temná díra.
"To jsou naše strachy. Zavřeli jsme je tu, aby nás neplašili."
Modré oči hleděly na ně se stálým úžasem i láskou.
"Chodíme jim zpívat, vyprávíme o odpuštění."
Někteří byli trochu průhlední, roztřepení v okrajích.
"Víš, oni se pak rozplynou a zmizí."

Nádherná proužkovaná vlna. Hnědá, šedá, modrá, božská.
Necelé dva metry, tak zoufale málo!
Hmm, nevadí. Další dva metry hnědé a uděláme mi-parti. To je pro dámu konce 14. století ideál.
Podšívka lněná samozřejmě, bílou obarvit na modro.
Dlouhé hodiny bloumání s nůžkami, proužky musí navazovat!
Sešít pár hlavních švů na stroji a pak už jen metry a metry ručního šití.
Ještě poslední steh.

Dokonalost.

Knoflíky cínové, 60.
Budou sundávací.
Vyšít dírky na vložení knoflíků i na jejich zapnutí.
120. dírka vyšita.
Ruce bolí.

Ručně pletenou šňůrkou upevnit nejposlednější knoflíček.
Vyžehlit poslední záhyb sukně s vlečkou.
Obléci a zapnout.

Prostě.

Božské.

Rostlinné cizopasníky, neboli parazity můžeme rozdělit do dvou skupin, podle toho, co parazit svému hostiteli odebírá.
Za úplného parazita (holoparazita) považujeme takovou rostlinu, která od svého hostitele bere hotové cukry a nemusí si je vůbec vyrábět. Obvykle má jinou, než zelenou barvu.
Druhou skupinou jsou poloparazité. Tyto rostliny berou hostiteli jen vodu a minerály. Cukry si vyrábí samy procesem fotosyntézy, jsou tedy zelené.
Sem spadá i naše slavné jmelí, které na oplátku svému hostiteli poskytuje látky, jež ho chrání před škůdci a některými houbovými onemocněními.
V našich končinách se vyskytuje jmelí bílé pravé, jmelí bílé borovicové a jmelí bílé jedlové.

Na město se snášely chomáčky sněhu. Ve vzduchu byla cítit sváteční atmosféra, i když měla co dělat, aby se prodrala přes všechny obvyklé pachy v ulicích.
V jiných městech jistě děti bruslily na zamrzlé řece. Po místní řece se sice teoreticky dalo chodit i v létě, ale málokdo byl naštěstí tak hloupý, aby si s ní něco začínal.
Omladina trávila chladné odpoledne venku a už zdálky byl slyšet ryk a dupot Prasečího tance.
Ve všech kuchyních se vyvářelo, tak jak se vyváří jen na Svátek Prasečí hlídky.

Kdesi v dálce zavalitý chlapík zapřáhl saně a s povzdechem zamířil k Ankh-morporku.

V knize Stopařův průvodce po Galaxii se píše o hudbě mnohé. Od různých pokusů o definici hudby, přes nejbizarnější hudební nástroje a souhrn populárních hudebních stylů napříč Galaxií.
Najdeme tu třeba i zmínku o několika konkrétních kapelách. Tak třeba Postižená oblast. Tato plutoniová rocková kapela je všeobecně považována za nejhlasitější rockovou kapelu Galaxie a vlastně za nejhlasitější randál vůbec v historii historie samé.
Dle nejzarytějších fanoušků kapely si koncert nejlépe užijete asi padesát pět a půl kilometrů od pódia, v betonovém bunkru.
Na mnoha světech má kapela zakázáno hrát, protože jejich zvuková technika porušuje tamní smlouvy o omezení strategických zbraní.

Z hyperprostoru se vynořila velká žlutá koupací kachnička. Několikrát změnila tvar, až se ustálila v podobě Srdce ze zlata.
Na palubě se do normálu vrátili i všichni humanoidní pasažéři.
"Sestupujeme na oběžnou dráhu."
Před lodí se najednou objevil obří svítící nápis.

Vstup povolen pouze pro technické pracovníky!!!
Planeta v karanténě rekonstrukci!!!

"Ehm, Zaphode, jsi si jistý, že jsme tu správně?"
"Ty se ptáš jako bych rozuměl instrukcím z mojí druhý hlavy!"
"Lidi? Nejsme tu sami, venku je další loď."
"Není vám ta planeta nějaká povědomá? Mě to přijde jako Země II, co stavěl ten švihlej Magratean... Asi ještě není hotová."

"Doktore, dejte mi něco na migrénu."
"Jistě pane."
"Kde se tu vzaly ty chlupaté koule? Ony vrní?"
"To jsou živočichové kapitáne, tribblové. Jednoho dostala poručice Uhura. Trochu se rozmnožili."
"To abyste si otevřel porodnici McCoyi."
...
"Kapitáne, máme tu trochu problém!"
"Co zase pane Scotte?"
"Ti chlupáči se trochu přemnožili a dostali se i do skladu, co jsme měli hlídat. Sežrali všechno zrní a spousta jich pošla."
"Děláte si srandu? Jak je to možné?"
"No, McCoy říkal, že se rodí březí...Pane."
...
"Kam jste je tak rychle uklidili? Tak mluvte!"
"No, ehm, transportovali jsme je na klingonskou loď, než odletěla, kapitáne."

Stopařův průvodce po Galaxii, vydaný mamutím nakladatelstvím v Malé medvědici, je vskutku pozoruhodná kniha.
Pod heslem létání se dozvíte asi toto: Létání je umění, nebo spíš fígl. Ten fígl spočívá v tom, praštit sebou o zem a netrefit se.

Bude to trvat ještě nějakých 500 let, než se kniha vyskytne na Zemi a i tak si ji žádný pozemšťan nepřečte.

Leonardo se tedy musel při stavbě kluzáku spoléhat pouze na sebe. A jelikož na ten fígl ještě nepřišel, dopadl jeho 84. pokus o létání stejně, jako všechny předchozí. Vyhrabal se z trosek zničeného ne-letounu a přepočítal si zuby i končetiny.