Moje články

Revoluce!
Slovo, které měl posledních pět let na rtech snad každý, kdo mluvil dost nahlas, ale dnes Josef poprvé revoluci cítil. Cítil všechnu vášeň vzešlou z hněvu, dlouhodobé bezmoci a rozdmýchanou pocitem, že se něco děje a že lidé kolem jsou toho součástí.
Kolem sebe viděl lidi, co se ještě včera oslovovali soudruhu. Jakmile bude místo, jednu jim vrazí.
Vplul spolu s masou proletářů do budovy úřadu ověšené hesly, kterým nikdo nevěří..
Podrážka dělnické třídy otevřela dveře a Josefovi se v rukou ocitla busta Gottwalda.
"Škoda, že to není Zápotocký, líp by se držel," pomyslel si a rozbil prezidentem okno.

Ze slušnosti a zvyku zazvonila, ale věděla, že zbytečně. Dnes jí opět nikdo neotevře.
Odemkla si a na prahu se pokřižovala. To už tu dělat přestala, ale podruhé si v domě pana Turinga připadala cizí.
V domě byl nepořádek, policisté si snad ani neočistili boty. Bude mít dnes víc práce než jindy.
Když o své poslední návštěvě tady bavila s farářem, připomněl jí, že pan Turing byl hříšník, ona ho ale znala jako milého pána a do jeho osobního života nikomu nic nebylo.
Když z nočního stolku zvedala ilustrovanou pohádku o Sněhurce, měla v očích slzy, ale nebylo to prachem.

Otřel si čelo do rukávu. Bylo dokonáno, ale jeho práce vlastně teprve začala.
Vyšel z koupelny a opatrně otevřel dveře na chodbu. Tma.
Stejně si vyhrnul rukávy, aby krev nebyla vidět, a sešel do sklepa pro nářadí.
Když bylo opravdu po všem, koupelnová rohož byla nacucaná krví. Čvachtala. Bude ji muset spálit.
Otevřel kufr a vložil do něj jednu nohu. Nešla mu ohnout, nařízl ji tedy v kolenou. Druhou řízl rovnou. Položil do kufru hlavu. Druhý kufr naplnil snadno, vešla se.
Pečlivě se vykoupal a naložil svou zásilku na vozík.
Vyrazil noční Prahou směrem k nádraží. Pojede domů, na Slovensko.

"Máme to?" zeptala se novinářka fotografa.
Muž za aparátem přikývl. V čočce objektivu se odrážel pohodlný světlý byt se žlutými tapetami a lehkými závěsy. U kovového stolku seděla elegantní štíhlá žena s tmavými vlasy a výraznými rysy. Bude to dobrá fotografie pro rozhovor.
"Děkujeme, že jste si udělala čas, jasnosti."
"Jsem zvyklá na oslovení milosti," odpověděla velkokněžna s hezkým úsměvem, ale pevností v hlase.
"Omlouvám se," řekla novinářka tiše a začala rozhovor. "Jsme časopis o módě a kultuře, nechci se vás ptát na všechny ty strašné věci, které jste zažila. Что вы думаете о немецкой моде?"
"Rozhovor skončil."
"Asi ano."

Po celou cestu lodí a na koni se Helena modlila, modlila se, protože věřila, že to bude z nejdůležitějších cest jejího života a taky se modlila, protože věřila.
K cíli cesty ji vedlo srdce tak, jako staré mudrce vedla hvězda. Očekávala město, které možná bude provinční, ale bude chápat čest, jíž se mu dostalo. Vždyť se tu narodil Spasitel.
A co viděla? Prach, špínu, rozpadající se domy a nepořádek v ulicích. A na místě narození Páně chrám orientálního božstva. Urážka a hanba.
"Tohle musí dolů," řekla si Helena nahlas.
"Nechcete koupit pravý kříž, paní? Nebo aspoň hřeby? Nabízím množstevní slevu."

Byl velmi horký červnový den. Jako obvykle za to horko mohlo slunce, ale svou roli v něm hrály i hořící pražské mlýny a střely létající vzduchem.
Čtyři studenti se krčili za okrajem barikády v srdci Starého Města.
Jeden z nich vystrčil hlavu, aby vypálil na oblehatele.
Jeho krev na dlažbě byla slovansky rudá.
"Je po nás!"
"Musíme zavolat pomoc!"
Barikáda se otřásla dopadem dělové koule. Dlažební kameny se sesypaly.
Na zbylé studenty dopadl stín.
Stála před nimi žena ideálně oblečená, neznámá, krásná, vydatně ozbrojená.
"Tohle není místo pro ženskou!"
"Je to pražská tradice," odsekla a přesnou střelou zbavila dělostřelce života.

Vím toho o Tobě vlastně málo a většinu jsem se dozvěděl dnes. Od začátku byl osud proti Tobě, klasická literatura by to nazvala rodovým prokletím. Tvoje máma se oběsila a pronásledovaly Tě deprese.
Ale i s nimi ses držela naděje a optimismu jako kotvy, stala ses lékařkou a po svatbě jsi byla Šťastná.
Takovou jsem Tě jako malý znal, takhle o Tobě dnes u večeře mluvila moje máma. Ukazovala whatsappové fotky, které jste si posílaly, a vyprávěla o tom, co jste spolu na škole zažily.
Hlas se jí několikrát zlomil, protože když se s Tebou dnes rozloučila, bylo to pozdě.

Množina bodů stejně vzdálených od středu. Tehdy i teď.
Kružítko zašumělo po papíře.
Spojnice mezi matkou a dítětem. Tehdy i teď.
Pero do středu kružnice zručně nakreslilo pupek.
Geometrický tvar krásný ve své jednoduchosti a pravidelnosti.
Čtyři čáry se uzavřely ve čtverec.
Ruce, nástroj práce, násilí i lásky. Tehdy i teď.
Špičky prstů se dotkly kružnice i čtverce.
Svaly, aby tělo bylo vzpřímené, jak Bůh zamýšlel.
Leonardo odložil pero a protáhl se.
Vzrůstem malí Římané ovládli Evropu a stali se velkými. My je chceme je napodobit, ač nedosahujeme jejich nohou, které se stejně jako ty naše dotýkají kružnice i čtverce.

Před Caesarem se doširoka rozléhala prosluněná italská krajina. Potůček zurčel. Byl by to krásný den, kdyby za jeho zády nečekaly legie.
Legie naštěstí čekaly na jeho rozkaz.
Naneštěstí nevěděl, jaký rozkaz vydat.
Jeho kůň netrpělivě zafrkal.
"No jo, no jo," odsekl mu bezmyšlenkovitě Caesar a poplácal hřebce po šíji.
Jeho hlavy se toulaly u Kroisa, kterému orákulum povědělo, že jestli překročí řeku, zničí velkou říši. A byla to ta jeho.
"Chce ale Caesar, zničit velkou říši?" zeptal se sám sebe. Nahlas.
"Jestli nevíš, tak si hoď mincí," poradil mu šeptem pobočník.
"Nebo kostkou," zamumlal Caesar a pobídl koně přes Rubikon.

Eurykleia shrbená procházela chodbami a potichu, ovšem slyšitelně skuhrala na svá záda a ostatně i zbytek těla.
Měla všeho dost, ráno musela zařizovat pohřeb psa a teď se musela starat o nějakého starého plesnivého tuláka, který určitě nebožtíka Arga zabil.
Jenže pohostinnost je pohostinnost a rozkaz je rozkaz.
Vešla do místnosti, na žebráka se ani nepodívala a začala chystat vodu.
Klekla a snažila se nedýchat nosem, určitě hrozně smrděl.
"Nohu," zavelela.
Noha se natáhla k umyvadlu.
Nakonec nebyla tak hrozná, nebyla to noha tuláka, spíš námořníka. A pak ta jizva...
"Dohlédni, aby v jídelně bylo dost šípů," zavelel její pán.

Syrové kuře plesklo na mramorovou podlahu.
"Tohle, tohle že je člověk, Platóne? Dvounohý neopeřenec? Tohle že jsme my? Tohle že jsi ty? Tohle že jsem já? Takových dlouhých řečí o idejích a duchovní podstatě a máš nás všechny za obyčejnou hmotu? K čemu bys byl, kdybys přednášel svá moudra masu?"
Platón i jeho žáci překvapeně mlčeli. Díogenés si otřel mastné ruce o své cáry a dloubl bosou nohou do kuřete.
"V tomhle bys hledal původ filozofie a umění? Byl Thalés, zakladatel našeho řemesla tohle? Až se o něm a o tobě bude za staletí učit budeme jen obyčejné kusy masa?"

Zvuk křídel se pomalu vzdaloval.
Prométheus zasténal a hlava mu padla na prsa. Vše co viděl, bylo rudé. Rozšklebená rána na břiše a proudy krve stékající mu po nohou a po skále pod ním.
"Dobré ráno," zasténal.
Slunce se zvedlo nad horský obzor. Začal nový den.
Zpozoroval sloup kouře stoupající k nebi a vzpomněl si na studené noci, na smečky vlků stopující zmatené lidské rodiny, na syrové zrní nezahánějící hlad, na tmu, na neobratné dřevěné nástroje.
Znovu zasténal bolestí, vzpomněl si na krádež, které se dopustil.
Hlasitě se rozesmál směrem, kde tušil Olymp.
Z břicha se mu vylila další krev.

Dopravní otázka
Přednost v jízdě má ten, který...?
a) Jede zprava
b) Toho druhého urazí, praští bičem a tím vyprovokuje
c) Po urážce a ráně bičem toho druhého shodí z vozu a zabije.

Logická otázka
Kdo chodí ráno po čtyřech, přes den po dvou, večer po třech?
a) Člověk
b) Ještěrka
c) Zeus na lovu smrtelnic proměňující se na zvěř

Politická otázka
Příčinou moru v Thébách je to, že máte děti ze svou matkou
a) Vypíchnete si oči
b) Investujete do lékařů
c) Rozvedete se a děti pošlete do lesa, kde jim necháte propíchnout nohy, protože je to rodinná tradice.

Moře bylo dokonale modré a dokonale klidné, vítr něžně čechral chomáčky pěny na vrcholcích vln, které se staly odrazem obláčků.
"Víš jak na to?" zeptal se otec syna.
"Vím," odpověděl syn a protáhl si ramena. Spolu s nimi se zavlnilo bílé peří přilepené voskem.
"Ani vysoko, ani nízko. Nesmí tě smést vlny, nesmí tě spálit slunce," zopakoval stejně otec.
Íkaros obrátil oči v sloup. Daidalos znal svého syna, věděl, že je příliš sebevědomý, ale věřil v jeho rozum.
Vykročili do neznáma, nespadli do vln, vzlétli..
Íkaros se protáčel, plachtil, spouštěl a zvedal.
"Létá krásně," pomyslel si Daidalos, "dobře to dopadne."

"A kdo jsi ty, abys nás odsud vyhazoval?" zavolal na žebráka ten nejhlučnější z nich.
Vypil toho nejen za ten večer už hodně, chiton na jeho hrudi měl barvu bouřlivého moře.
Žebrák mu neodpověděl, jen zamručel námahou, jak se snažil ohnout lučiště.
"No, kdo jsi, špíno!" zařval ožrala. "Mlčíš? Tak já ti řeknu, kdo jsem já, jsem Antinóos a už brzy budu králem, až si mě královna vybere."
"Nebudeš," procedil žebrák skrz zuby zaťaté námahou.
"Co jsi řekl?" Hozená stolička se rozbila o zeď vedle žebrákovy hlavy.
Tětiva našla své místo v drážce.
Nepoznaný král vystřelil poprvé. Zatím do terče.

Po sedmi měsících obléhání přestal myslet na zelené stráně domova.
Po sedmi měsících obléhání myslel na to, jak rád by tuto suchou zem zalil krví. A připravil o zlato.
Sám krvácel, údy měl odřené o skálu.
Stál před chrámem. Opíral se o něj strážný. Nevzbudil se a nevzbudí.
Gal vběhl dovnitř, pohlédl do očí bohyně.
Do uší se mu zaryl jekot tlusté chrámové husy.
Ptáka umlčel, ale Římani v chrámu rozezněli varhany a trubky a svolali se do zbraně.
Po mnoha ranách myslel na to, jak nenávidí drůbež.
Netušil, že mu zadostiučinění přinese světec, který jeho krajany seznámí s Bohem.