Když se konečně rozhodl, že odejde z Petrohradu, z Ruska a od celé rodiny, ulevilo se mu. Měl plán.
Přesvědčit příbuzné ve Vídni, které nikdo nikdy neviděl a nikdy jim nepsal, aby mezi sebe přijali stejně neznámého člověka. Který ještě navíc, čistě byrokraticky, ani neexistuje.
Shromáždit hotovost. Aspoň na cestu, když ne na živobytí. To trvalo skoro dva roky. Škudlil na všem a naprosto tajně. Některé noci nemohl spát, pořád myslel jen na to, že jeho tajnou zásobu najdou.
Povedlo se. Mohl by se nadechnout, ale ještě to nešlo. Strach, že ho odhalí, byl pořád větší a větší. Paranoia nemizela.