Moje články

Děda, nebo aspoň muž, kterému jsem tak říkala, už tady není, aby poznal moje děti. Zbyla tu babička, která zpovzdálí zajišťovala všechen servis, a zdráhavě se usmívá, protože si s dětmi nerozumí, přestože by chtěla. Děda děti miloval o to víc, že mu žádné nebyly dopřány a jeho halasná, hřmotná láska dodnes sytí a schází zároveň. Přála bych jim aspoň trochu spřízněnosti časem, protože s dědou vymřely ty geny bohémského snílkovství, prchlivého zaujetí vším a lásky k životu, které naší rodině dávaly lehkost žití, která jí v její těžkopádné zodpovědnosti a melancholické vážnosti schází dodnes. Čas je tak beznadějně lineární...

Do kotle s vodou přidala bobkový list, nové koření a spoustu muškátového ořechu, ať jsou po jídle divoké sny. Usmívala se, ačkoliv žaludek se už bolestně kroutil. Konečně se zase jednou poměje, ať jsou z toho klidně titulky v novinách.
Dítě se krčilo v koutě a prosilo o slitování. Nabízelo peníze svých rodičů, slibovalo, že se polepší ve všem myslitelném, křičelo o pomoc. Zamyslela se.
„Jednou za století vždycky udělám dobrý skutek, abych si nezkazila pověst. Výjimka totiž potvrzuje pravidlo, že, hehe. Dám život těm, kterým už visí na vlásku. Bohužel, milé dítě, dnes je to teprve devadesátdevět let, hehe.“

„Ty už mě nemiluješ.“
„Ale ano, proč bych neměla?“
„Máš někoho jinýho? Já viděl, jak se na něj díváš.“
„Ale ne, proč bych měla?“
„Máš mě jenom pro peníze, pro zábavu, pro uvolnění, dokud tě nepřestanu bavit...“
Tisíc různých pro a proti. Sebevětší láska je pořád příliš málo pro někoho, komu rodiče nenaplnili pohár v dětství. Kdo se necítil milovaný, nedokáže lásku rozpoznat, neumí jí uvěřit, nedokáže vidět sám sebe na piedestalu života, nemůže se zbavit podezření, že za ty velké emoce nestojí a pokud ano, zmizí, jakmile jim uvěří. Prvotní hřích rodičů, který nejde odpustit, protože si ho neuvědomuje.

Ona žije v domě a dům žije v ní. Stěhovala se sem, když nosila první dítě. Zažil všechen ten rozkvět, nové koberce, záclony, nové postele s každým dítětem. Nejmodernější nábytek, který by se dnes ujal v muzeu. Schody, které vrzaly, když po nich děti se smíchem klouzaly, schody, které prozrazovaly, když se vracely domů dlouho po večerce. Vrzají stejně, když po nich dnes jde, krok za krokem, s naprostým soustředěním, aby neupadla. Na zvonku je pořád jméno manžela, dávno zesnulého. Okna se zanáší prachem, věc nevídaná předchozích 60 let. Dům stárne a chátrá s ní. Těžko uvěřit, že neodejdou spolu.

„Řekni vlkům, že jsem doma. A mám tu pár kousků, které by je mohly zajímat.“ řekla a vypustila poštovního havrana oknem. Při nejlepší vůli se do těch puberťáků nemohla zakousnout. Holky byly samá dieta, žádný kloudný materiál a těch šminek a barvy na vlasech, až měla strach, že jí z toho pec vyletí do povětří. Kluci se vykrmit dali, to zase jo, ale bohužel už byli příliš ochlupení a houževnatí a jí za ty roky moc zubů nezbývalo. A rozhodně nehodlala riskovat, že se připraví i o ty poslední. Vyměnit tak pár mládežníků za tučné batole, to by bylo něco!

Od chvíle, kdy se narodil, byli pořád spolu. Od rána do rána. Společná postel. Společné aktivity. Ať se hnula kamkoliv, v patách jí zněly o něco rychlejší kroky drobnějších nožek. Jako správná sestra se o něj bála, svědomitě se starala a ukazovala mu svět. Když se ocitli v chaloupce, najednou byli rozděleni. On v chlívku, ona ve světnici. Zažila samotu, jejíž chuť dávno zapomněla. Jaké to je, jít vlastním tempem, ve vlastním rytmu. Starat se o sebe. Bát se o sebe. Když dostala příkaz nanosit dříví a rozpálit pec, na chvíli zaváhala. Ale pak se zvedla a začala ho plnit.

Ze sklepa se ozýval podivný šramot. Přišla tam a objevila vykousanou díru zhruba o velikosti dospívajícího těla se všemi počínajícími oblinami. Mládež nikde. Pohledem klouzala po setmělé místnosti, když tu periferním zrakem zahlédla nevyspělý bicáček, následovaný brachioradiálkem, řadou extensorků a flexorků a pak už zhasnul celý svět. Když se probrala, lektvary byly pryč a mládež s nimi. Ne nadarmo se pohádkové bytosti neživí pubescenty.
Stačilo však vyjít před chaloupku a začít sbírat popadaná těla, neboť se teenageři nezdržovali s útěkem a lektvary do sebe naklopili za prvním bukem. Kdo nespal, ten se motal kolem a nebo vyřvával na celý les.

V chaloupce to bublalo hned v několika hrncích zároveň. Pokud chtěla v dnešní době uspět, musela rozšířit portfolium a diverzifikovat svoje zájmy.
Pohádkový les byl značně segmentovaný a ona neměla libý hlásek jezinek, vlastní rybníček vodníka ani atletické schopnosti vlka, aby mohla dostatečně konkurovat. Cukrovinek měly děti plné automaty a ty její postrádaly ty správné značky.
Právě ochutnávala pelyněk, anýz a fenykl máčené v alkoholu, který vybarterovala s myslivcem za kouzelné houbičky. Tělem jí proběhla vlna tepla a svět se opovážlivě zahoupal. To bylo ono. Produkt, který jí vynese věhlas až za sedmero horami. Možná je na čase ochutnat teenagera.

Babička ležela v posteli a nervózně si podupávala nožkou. V práci se hodila marod, zalezla do postele a teď čekala, až se mladá konečně uráčí dorazit. Drobná očka pomrkávala za sklíčky a drdůlek se klepal. Čekala dlouho. Vnučka šla do puberty a tak se místo obligátní červené oblékla od hlavy k patám do černočerné a jala se víno vypít sama na paloučku u lesa, za vydatného pokuřování sušených durmanových lupenů. Není divu, že když se konečně dopotácela do chaloupky, viděla věci, kterým nemohla uvěřit. Babička koulela očima, skřípala zuby a Karkulce bylo jasné, že není sama, kdo dnes poněkud zvlčel.

Kdyby se jeden z nich usmál, místo úšklebků. Kdyby se jedny dveře s pozváním otevřely, místo spěšného zaklapnutí. Kdyby se slova jednou zaoblila a neštípala pod kůží jako lednová řeka. Ze samých kdyby se život skládá nelehko. Té zimy se voda ve studnách zakalila a při vaření páchla jako spálená kopyta. Zavařené maso hrálo všemi odstíny zelené a mouka zplesnivěla. Krávy dojily mléko hořké jako pelyněk a kopaly při tom kolem sebe jako smyslů zbavené. Dřevo, ač bylo dobře uložené a suché jako troud, nehořelo a štiplavě dýmalo. Kolektivní vina si žádala kolektivní trest. Na ty individuální bude času dost.

Pochybnosti do určitých povolání nepatří. K čemu je zdráhání střelci a soucit katovi? Kdyby snad zapochybovala o tom, zda je na svém místě, stačilo jí projít se vesnicí a zaposlouchat se. Hudba všedního dne změnila svůj rytmus i melodii. Provázely jí zrychlené kroky, zavírání dveří a bouchání okenic. Štěkot a kňučení psů, znejistěných vlastní odvahou. Šepot a křik, věční spojenci mimořádnosti. Kradmé pohledy, zakrývané oči dětí, rozšířené zorničky zrcadlící strach. To všechno jasně vyznačovalo hranice jejího života, jedinou cestu, kterou se může vydat, kterou si bude muset sama prošlapat. Je dobré znát hranice vlastního stínu. I když zrovna zašlo slunce.

Otevřela oči, zanesené prachem let. Ztuhlými prsty si prohrábla vlasy, aby z nich vymetla pavučiny a vzbudila při tom párek pěnkav, které se jí tam uhnízdily. Ptáci se hlasitě rozkřičeli, ale když se jejich pohledy střetly s jejím, ve vteřině utichli. Pochopili, že je čas na urychlené stěhování. Zhluboka se nadechla a povzdechla si, až to rozvibrovalo zatuchlý vzduch v místnosti. Svět byl pořád tady. Ona byla pořád tady. Dokud její svíčka nedohoří, bude součástí tohoto světa a bude narušovat jeho klidnou hladinu, ať se to druhým líbí, nebo ne. A bude pořád opakovat tytéž chyby, jako všichni ostatní smrtelníci.