Moje články

Miluji Vás, Naomi.
Spokojeně přečetl krátký řádek. Bylo to dobré. Stručné, výstižné, pravdivé. Slova omšelá tím, jak je tisíce lidí již stovky let opakují, ale těžko by hledal lepší.
Zapečetil list, neurčitě přemítaje, co s ním udělá. Na jaře se už v Paláci nezatápělo. Mimoděk pohlédl ke krbu, o kterém si byl jist, že je vymetený a prázdný, jenže s údivem zjistil, že v něm plápolá velmi malý, nenápadný ohýnek.
Přesunul svůj zrak na Janisovu tvář. Mladý strážce snesl jeho zkoumavý pohled bez jediného mrknutí.
Pán Rakasi podal strážci dopis.
Oba se zaujatě dívali, jak se mění v šedivý popel.

Pod prvním městem druhé leží,
Svět skrytých řek, svět tajných věží,
A skalní stěny, tak tiše snící
O nebi, o hvězdách, o měsíci,
O věcech nikdy neviděných,
O příběhu, jejž četla z dlaní
toho, kdo jemně dotýká se
kamenů v jejich němé kráse.

O tom, kdo mlčí jejich řečí,
S kým navzájem se kouzly léčí,
Kdo vchází slují do tmy dolů
Vdechovat vůni karneolů.
Tvrdost a pevnost, sílu skály,
Chápe jen ten, kdo sám je stálý,
Kdo ve vichřici neohne se,
Kdo za svou věrnost jizvy nese.

Jak klidno je tu: jen šepot kapek
A v písku otisk liščích tlapek.

Stlačil zběha na kolena a svázal mu ruce za zády. Mladík se nebránil. Očividně měl větší hrůzu z lesa než z čehokoliv jiného.
Z porostu se ozvalo zařvání.
„Leún!“ zakvílel uprchlík a vystrašeně se přitiskl k Šaelovi.
„Buď tiše!“ Sevřel chlapcovo rameno a ucítil, jak se chvěje. „Není to démon. Je to kasía, Kráska. Kočkovitá šelma.“
„Kočka? Veliká kočka?“ strach vystřídal zájem. „Takové jsme doma lovili!“
„Tak velké asi ne,“ povzdychl Šael. Vytáhl dýku a přeřízl provaz. Zbraň vtiskl zběhovi do ruky. „Máš právo se bránit. I když nemáme žádnou naději.“
Smrt vyrazila z lesa, zuřivá a s vytasenými drápy.

Jsem Martin, tesařův syn, a ničím než tesařem býti nesmím. Není v mé moci povznést se nad řemeslnický stav, byť mě ustavičně sžírá touha poznat víc a činit něco jiného než budovat krovy chrámu.
Mé myšlenky jsou kacířské. Nechávám si je pro sebe, stejně jako touhu uprchnout z města, kde náš dobrý pán Matyáš a konšelé bdí a chrání nás před světem za zdí, jenž proniká do našeho pomalu plynoucího času svými pachy a hluky.
Zatímco ostatní tovaryši kradmými, leč lačnými pohledy stíhají zbožné panny při nedělní mši, já pozoruji své druhy pohledy ještě kradmějšími, a spřádám plány na útěk.

Když Šebestová už nebyla Šebestová, nýbrž Machová, šla s Machem po ulici, a koho nepotkají, jako Pažouta a Horáčka, ano, ty známé výtržníky ze 3. B, ale nevypadali jako výtržníci, vypadali docela mile, tak se dali do řeči a dozvěděli se, že ti dva mají spolu zámečnickou dílnu, a nejenom dílnu, taky byt a vůbec všechno. A Mach se zeptal, kluci, proč jste ve škole tak vyváděli, a oni se začervenali a řekli, protože jsme vůbec nevěděli, co se s náma děje.
Když se rozloučili, vytáhl Mach sluchátko a řekl, „Je to vůbec možný?“ a sluchátko odpovědělo, „Možné to je!“

(227)

Dřív jsem míval hodně behaviorálních problémů. Táta říkal: „Christophere, tvoje behaviorální problémy mě přivedou do hrobu!“. Je to nesmyslná věta, protože do hrobu vás nemohou přivést ani problémy, dokonce ani nemoc nebo úraz ne. To mají na starosti pohřební služby. Zjistil jsem si to, ale když jsem to tátovi řekl, měl v obličeji tento výraz :-( .Podle Siobhan to znamená smutek. Já si to nemyslím. Kdysi jsem zkoušel, jestli hnědé předměty vydávají jiné křupnutí než zelené, když je rozšlápnete. Použil jsem při experimentu tátovu dýmku a táta se tvářil takhle, ale nebyl to smutek. „Teď jsi mě naštval, Christophere“, řekl.

Říkal jim přece, že se vrátí. Opakovaně. Ale nenaslouchali moc pozorně. Na to byli příliš zaujati svými hádkami.
Opustili ho, utekli, zapřeli ho. Jak vylekané děti! Ale co, nestojí to za zmínku.
Však oni dospějí. Změní se.
Ovšem to, že se chovali hrubě k těm obětavým, nenápadným družkám, které je vždycky doprovázely, které o ně tiše pečovaly! Že jim nevěřili, že jim nadávali do lhářek a bláznů, tak tohle jim tedy nedaruje!
To si spolu vyříkají!
Ukázal se jedenácti, když byli spolu u stolu. Vyčítal jim tvrdě jejich nevíru a tvrdost srdce, protože neuvěřili těm, které ho první viděly vzkříšeného.

Někdy mám chuť nevstat, někdy mám pocit, že se proti mně spikl svět, někdy mě zavalí chmury jako mlha.
Předpokládám, že to tak má občas každý.
Vzpomínky jsou strážní andělé. Zanesou mě na místa, kde se kuráž drží zuby nehty.
Ozařování je kratičké, čekání dlouhé. Denně potkáváme stejné lidi. Romského kloučka na koloběžce, doprovázeného celou rodinou. Osmdesátiletou paní s myslí ostrou jako břitva. Nádhernou dívku, pečlivě nalíčenou, s hedvábným šátkem na hlavě. Kráčí o berlích, vzpřímeně, s hlavou vysokou vztyčenou. Nosí minisukně. Má krásnou nohu.
„Nějaký depky ať jdou do prdele,“ prohodí ke kamarádce, když jdou kolem nás.
Přesně tak.

Žádný bráchovo a Šimonovo kamarády jsem neznala a z toho, že pojedeme na výlet v pěti, jsem byla dost neklidná.
Ale vypadali sympaticky, jak stáli na nádraží a vstřícně se usmívali. Ten tmavovlasej, Daniel, měl v očích něco povědomýho. Otisk přestálýho smutku, opuštěnosti, takovej, jakej museli mít Jeníček s Mařenkou, když zjistili, že jsou v lese sami.
Stejnej smutek, jakej má v očích Šimon.
Jenže z Daniela jsem cejtila, že už je z toho lesa venku.
A Šimon v něm pořád bloudí.
Ten den jsme se hodně nasmáli, a to bylo dobře, protože smích vyhání smutek z očí.
Na chvíli.

Jsem malá, maličká, uvězněná ve kře černýho ledu, kolem kterýho se horce vzdouvá zuřivost.
Vzpomínky mě opouštějí. Vědomí zvolna vychládá.
Zapomínám listí a kamení, vůni posečený louky v pravý poledne.
Zbytek paměti mě přivazuje k jménům kopců, kotev země, vlajkových stožárů kraje.
Strážná hora, Havraní vrch, Kamenná hůra.
Nejsem sama sebou, jsem pomstou, horkým plamenem mrazivý nenávisti.
Vlhošť, Ostrý, Hájenec, Mlýn.
Zapomínám ryby a ptáky. Zapomínám tváře svejch milovanejch.
Za černým ledem plavou lidský oči.
V konečcích mejch prstů se sbírá vražednej oheň.
Oči jsou bezbranný, udivený.
Neznámý.
Až oheň vzplane, vyhasnou navždy.
V posledním okamžiku je poznám.
Patřily Šimonovi.

Samci nory nehloubili; domov potřebovala mláďata a bylo věcí ramlic, aby se o hrabání postaraly. Jenže Ostružník měl pravdu a jejich zkušenosti z dlouhého putování ji potvrzovaly. Jestliže nezmění své zvyky, nepřežijí.
Překonávali únavu, bojovali s přirozeným instinktem, který jim velel utéci od nezvyklé dřiny, snášeli bolest ve svalech a v tlapkách.
Vyčerpaní králíci ani nevěřili, že namáhavé hrabání někdy skončí.
Ale touha po domově, skrytém pod zemí, udávala znaveným srdcím rytmus naděje. Než se slunce ponořilo do bukového lesa, stal se jejich sen skutečností.
Poslední hrábnutí, poslední kopnutí, a Plástev, pýcha a útočiště králíků z Kamenitého vrchu, byla hotova.

Bývala to Lhota. Pak se tam začalo říkat Na Vlčí a dnes už jenom Vlčí.
Starosta se jmenoval Kryštof. Když byl ještě děcko, zachránil ho vlk před jistou smrtí.
Dlouhé zimy bývají v horách ještě delší. Zvěř umírá a šelmy hladoví. Vlci se stahovali k chalupám, vyhublé stíny na vratkých nohou.
Když je zima dlouhá, přibíjejí se na vrata kůže zabitých vetřelců. Pro výstrahu.
Tohle starosta nedovolil.
V každé chalupě se něco našlo. Zchromlá ovce, pár slepic nebo aspoň zbytky.
„Už aby přišla obleva,“ prohodil ke starostovi sedlák, který nesl za ves párek králíků.
Už přišla, pomyslel si Kryštof.

Nad chalupou je břidlicovej svah. Po svatým Jiřím tam chodíme chytat zmije, aby mohli Týnka s Josífkem na maliny. Hady nosíme v pytli nahoru na Kamenec.
Nemám hadí jazyk jako slavnej Potter, ale na přivolání to stačí. Chytáme je do ruky. Stačí bejt rychlej a nebát se.
Šimon se bojí.
Stejně si to chce zkusit.
Neboj, říkáme mu s Josefem.
Jenže to musí říct brácha, aby se Šimon odvážil.
Od tý doby, co přišel o domov, zabydlel se Šimonovi v očích zraněnej, opatrnej výraz.
Jenom když se podívá na bráchu, je v nich naprostá důvěra.
A zmiji chytí jako nic!

Byl to klidný den.
Den, kdy se rány hojily.
Na chvíli.
Gero přinesl Wilhelmovi svazek divadelních her a za svou ochotu se nechal odměnit: trval na předčítání. Miloval příběhy, ale sám četl nerad.
Literární vkus vězně a jeho strážce se však rozcházely.
„Tohle je smutné,“ protestoval Gero.
„Smutné,“ opakoval po něm Wilhelm s hořkou ironií v hlase. „Připadá vám snad život nějak veselý?“
Gero na něj vrhl zamračený pohled.
Wilhelm ho odškodnil veselou jednoaktovkou o mlynáři, který napálil svou žárlivou ženu, a pak si dočetl načatou tragédii.
Smrt jako vyústění příběhu, pravděpodobná, či dokonce nevyhnutelná.
Pokoušel se s ní smířit.

Příjezd kluků ke mně na chalupu připomíná nacvičené drama.

Šimon: Ahoj, pesové! (drbe Big a Bena za ušima) Kdepak máme sestry Bennetovy?
Kočky se k němu sbíhají ze všech stran.

Brácha: Nech ta zvířata na pokoji!

Šimon: usedá do křesla, obležen chlupatými tvory.

Brácha: Jako bych mluvil do větru! Celou noc budeš kašlat!

Šimon: To se nedá nic dělat. (pateticky) Láska bez utrpení jest ničím!

Brácha: (zvedá oči v sloup): Doufám, že sis vzal aspoň prášek. Jinak se vůbec
nevyspíme.

Šimon: (nevinně) Ty chceš dneska v noci spát?

Brácha: Ty chceš dneska v noci kašlat?

Šimon: Vzal jsem si prášek.

Než jsem se na chalupu odstěhovala já, bejvala většinou prázdná. Ale jednu dobu tam dost často jezdíval brácha.
Nejdřív s partou kamarádů.
Pak už jen ve dvou.
„Doufám, že si na chalupu nevozíš děvčata,“ prohodil jednou při večeři táta.
„Ne, tati,“ odpověděl brácha. „Žádná holka tam se mnou nikdy nebyla.“
Táta se potěšeně usmál.
„Jsem na tebe pyšný, synku. Dnešní mladí lidé a sex,“ zavrtěl hlavou. „Znám statistiky. Jsem rád, že ty jsi jiný.“
Máma vzdychla, vstala a začala sbírat nádobí.
Bráchova tvář byla prázdná a já cejtila v krku hořkost.
Někdy může bejt pravda jenom vláknem, zapleteným do lži.

Zatímco mu sluha chystal oděv, seděl nahý před zrcadlem a pročesával si dlouhé vlasy, dokud se neleskly jako černé hedvábí.
Oblékal se líně, zvolna, jako by se zdráhal uvěznit své tělo v opevnění vzácných tkanin. Sněhobílá košile z jemného batistu, s límcem a rukávy zdobenými krajkou. Přiléhavé kalhoty, zdobený pás, zlatý řetěz s křížem vykládaným safíry. Boty z měkké kůže. Pečlivě vykartáčovaný kabátec z anglického sukna, hedvábný šátek a klobouk s péry.
Nakonec si k opasku připjal kord. Na schůzku s d’Artagnanem nehodlal přijít beze zbraně.
Rty v bledé tváři zvlnil jemný úsměv.
Uvědomil si, jak nedočkavě touží být odzbrojen.

Která to víla, nymfa z ručeje
po vánku spouští zlatohebké vlasy?/

Prsty upustily list s básní.
Nespával sám – alespoň ne často – ale ženu ve svém loži nepřivítal dlouho.
Uslyšel, jak si za závěsem v rohu místnosti hlučně ulevuje do noční nádoby, pak čvachtání vody a nelibozvučné prozpěvování. Podlaha se chvěla pod jejími kroky. Se zájmem sledoval, jak se přibližuje. Těžké rozhoupané prsy, únava v našedlé tváři, černé vlasy rozcuchané jak keře v prudkém větru.
Naklonila se nad ním: ucítil včerejší víno.
Její oči jiskřily smíchem a vášní.
Vztáhl ruce k tomu štědrému tělu a pocítil radostnou vděčnost.
Byla dokonalá.