Moje články

Výslech zadrženého vedla Nela. Vždy dokázala z lidí dostat potřebné informace.

„Jeho prací bylo typovat kožoměnce, u kterých by se dal provést jednoduchý únos,“ informovala nás na poradě. „Nikoho asi nepřekvapí, když řeknu, že to měl celé v režii P. A. V. O. „U“. K.“

Přední Asociace Válečných Obětí „Umírněných“ Kožoměnců byla skupina, která vznikla po druhé světové. Snažili se pomoc přeživším srovnat se se zvěrstvem, které prováděli někteří kožoměnci. Později chtěli uzákonit, že kožoměnci jsou jen zvěř a mělo by se jim upřít volební právo. Proto ta umírněnost v uvozovkách.

Bylo to absurdní. Původně prospěšná organizace se stala teroristickou.

Uplynuly další dva měsíce. V případu Jířího nedošlo k žádné změně. Tomáš však stále cítil jeho hněv a tak jsme alespoň věděli, že je naživu. Naštěstí došlo alespoň k průlomu v případu unášených kožoměnců.

Doufali jsme, že se nám podaří dopadnout jednoho ze skupiny.

-*-

"Řekni té své rodince vlků, ať se stáhnou, nebo je s tebou ámen," ozvalo se mi za zády a na krku jsem ucítil chladné ostří. Vydal jsem pokyn a tři vlci se stáhli.

"Hodnej." Smích toho prevíta přerušil bolestivý výkřik.

"Tři kožoměnci. Čtyři upíři. Tos nečekal, co? Hajzle," odplivl si Tomáš a kopl do ležícího těla.

Místo toho, aby bylo vedení rádo, že je Jiří naživu, začali nás popotahovat za pití v pracovní době.

„To si dělají prdel!“ vyprskl Filip, když otevřel mail.

„Vašku, tohle už přehánějí,“ otočila se na mě Nela.

„Jdeme tam najednou. Fakt nemáme tolik času, aby se ztrácel na takové hovadiny,“ rozhodl jsem. Celý tým se zvedl a vyrazili jsme.

V kanceláři na nás čekal upír s kožoměncem. Ten vypadal, že je mu trapně. Zato upír, boreček, si situaci užíval.

Postranním pohledem jsem zahlédl, jak se všem napnuly svaly.
Tentokrát jsem je nehodlal krotit.
Jen ať tomu parchantovi arogantnímu někdo jednu vrazí.

Po prvním boji na život a na smrt Jiří prozvracel noc. Následující den odmítal jíst. Nechtěl mít sílu k dalšímu boji. Chtěl zemřít. Podvědomá touha žít ho však donutila zakousnout se do masa.

Ač se mu to hnusilo, stal se mistrem v sklepní kukani vytesané do devonských vápenců. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit. Všichni vězni se ho báli.

S každým dalším zápasem Jiří ztrácel na lidskosti. Držel se jediné emoce - nenávisti.
Nejdříve nenáviděl své věznitele, ale postupně svoji nenávist směřoval k jediné osobě - Tomášovi.

Jiří byl odhodlaný přežít. Tomáš musí zaplatit za to, že ho nechal napospas těm zrůdám.

Magie vedla Česťu přes náměstí, podchodem pod vlakovým nádražím a stáčela se k Rašínovu. Česťu překvapilo, že i po tolika letech si pamatuje místní názvy.

Magický tok končil na rohu ulic Poděbradova a Štefánikova, kde se obtáčel kolem vilky. Česťa cítil, jak se část magie vsakuje do země a snaží se vrátit zpět tam, kam patří.

Česťa měl chuť se magického toku dotknout. Ten však před ním uhýbal.

"Zajímavé," pronesl a rozhlédl se kolem sebe.
Všiml si, že kolem vrátek je rozvěšený pelyněk a další trsy visí nad vchodovými dveřmi.

"Že by v Rokycanech byli zlí duchové?" pronesl zamyšleně Česťa.

Jsou témata, o kterých nechcete mluvit. Mezi ně patří návštěva Orákula. Jednou vám určilo vašeho životního parťáka a vy chcete věřit, že je to napořád.

Vedení mě tlačilo, abych dal Tomášovi ultimátum - Orákulum nebo výpověď. Na práci za stolem ho nikdo nepotřeboval.

Mám mu to radši říct já? pronesla Nela v mé mysli.

Ne, tohle je moje práce, dodal jsem smutně.

Došel jsem za Tomášem do kanceláře. Jak říct svému kolegovi, že jeho kožoměnce odepsali a považují ho za mrtvého?

Nakonec jsem nemusel nic řešit. Stačil pohled na Tomáše. Rukama drtil desku stolu a celý se třásl.

"Jirka!" vydechl jen.

Kolik uplynulo času? Týden? Měsíc? Rok?
Netušil. Ze začátku ho zfetovali. Byl spoutaný do doby než mu vypěstovali závislost.

Pak ho poprvé přivedli do arény. Měl bojovat proti jiným kožoměncům. Zbytky příčetnosti ho nutily odmítnout. Ale vítěz měl získat drogu. Jiří úplně cítil úlevu, kterou mu přinese.

Toho dne poprvé vyhrál.

Dnes však bylo všechno jinak. První krev se dávno vsákla do koberce. Signal oznamující konec boje však nezazněl.
Jiří hned pochopil. Nic jiného než smrt jim stačit nebude.
Byla to pro něj příliš vysoká cena za drogu.
Byla to cena, kterou musí zaplatit.
Nechce! Musí však zabít, aby přežil.

Vypravěč se zadíval na dveře, které se zhmotnily uprostřed ničeho. Netušil, kde začít. Jeho společník nedokázal určit přesnou dobu, do které by se měl vydat. Něco však Vypravěči říkalo, že by se jej měl nadále držet.

„Pamatujete si, kdy jste mě poprvé potkal?“ zeptal se Čestislava, který bez zaváhání odpověděl přesný datum. Vypravěč kývnutím poděkoval a vstoupil do dveří.

Prošel do roku 1950 a ocitl se pod Plzeňskou branou.
Branou, která bude toho dne zbourána.

Zběžně se prohlédl a v duchu poděkoval Městu za oblečení padnoucí do dané doby. Jen kdyby se nemusel vzdát identity Vypravěče.
Nelíbilo se mu to.

Pamatuji si, jak jsem bojoval proti kožoměnci, v podobě rysa. Na chvíli mě tím překvapil - s takovým jsem se setkal poprvé. Těch pár vteřin stačilo. Zaútočil jako první a zasekl mně drápy do boku.

Vztekle jsem zavrčel, popadl ho do zubů a trhnutím ho od sebe dostal.

Seš v pohodě? houkl na mě Tomáš a já se zmohl jen zavrčení. Vždyť to měla být snadná operace, pokračoval naštvaně. Fakt by mi zajímalo, kdo si tohle odskáče!

Chtěl jsem mu odpovědět, že to bude jako vždycky, a hodí to na nás všechny. Ale v tu chvíli mě někdo praštil po hlavě.

Česťa pochopil vážnost situace a nechal Vypravěče mluvit. Když skončil, požádal, aby ho dovedl k hraničním vrbám.

Musel se napojit na magii, která jimi proudila. Proto poklekl k té, která se zdála nejzdravější. Netrvalo dlouho a cítil proud magie, který však plynul jinudy, než měl. Zřetelně viděl stezky, kterými měla magie proudit. A také dva různé toky vedoucí do dvou míst.

„Za tohle nemůže jediný člověk,“ pronesl po chvíli. Vypravěč trpělivě vyčkával na další informace. „Ať se děje cokoliv, odehrává se to ve dvou různých časech.“

„Postaráte se o přítomnost?“ zeptal se Vypravěč.

„Minulost vám rád přenechám,“ usmál se Česťa.

Nela si pozvala Tomáše do naší kanceláře.

"Nějaké novinky?" zeptal se Tomáš unaveným hlasem.

"Jedna. Ty si tady sedneš, a dokud nevypiješ tu krev, nehneš se odsud," pronesla Nela hlasem nepřipouštějícím žádnou diskuzi a na stůl položila krevní konzervu.

"Žádnou krev pít nebudu!" odsekl Tomáš.

"Než začneš, že nevíme, jak se cítíš, tak se na chvíli zaraž!" okřikla ho Nela. "Jirka je sám. K smrti vyděšený. Věří, že jediný, kdo ho z toho dostane jsi ty. Jenže cítí, ze slábneš, protože odmítáš pít darovanou krev. Nezradíš ho tím. Dáš mu naději."

Tomáš se slzami v očích sáhl po krevní konzervě.

Od ztráty Jiřího uplynul měsíc. Přesto jsme se nevzdávali. Tomáš s ním nadále cítil spojení. Bohužel ale každým dnem sláblo. A slábl i Tomáš. Odmítal se napít lidské krve a živořil na zvířecí.

Nela se trápila a nesnažila se to přede mnou skrýt. Před pár lety měla s Tomášem krátký, ale intenzivní vztah. Stejně náhle a nečekaně jak začal, tak i skončil. Tehdy jsem se o Nelu bál. Jiří tenkrát přiznal, že vůbec netuší, co to udělá s Tomášem. Nakonec naše obavy byly liché. Ti dva přešli z mileneckého vztahu do přátelského.

Doufal jsem, že Nela Tomáše přivede k rozumu.

Té noci jsme měli v Křivoklátských lesích zajmout překupníky s kožoměnci. Vše bylo naplánované do posledního detailu. Vše šlo jako po drátkách. Ale pak, z vteřiny na vteřinu, propuklo peklo.

Bylo kolem deváté, když nás přepadla skupina kožoměnců. Ač zaskočení, na boj jsme během chvíle zareagovali protiútokem. Jak rychle boj začal, stejně rychle skončil. A my zjistili, že nám schází Jirka

Pátrání probíhalo celou noc. Vybité baterky nahradil zrak kožoměnců. Nad ránem jsem Lovce odvolal. Tomáše jsme museli z lesa odtáhnout. Cítil, že je Jirka poblíž. Nechtěl ho opustit.

Od té chvíle se mnou nemluví.
Podle něj jsem Jiřího zradil.

Vypravěč stál na vrcholu Žďárských vyhlídek a zamyšleně shlížel na své rodné město. Něco se dělo s Městem a změny se začínaly projevovat i v reálném světě.

Mladí lidé se pozvolna stěhovali z Rokycan pryč a bylo to znát na první pohled. Stačilo se v pátek kolem sedmé večerní projít přes náměstí. Dříve bylo plné mladých mířících do hospod.

A teď? Pokud jste přešli náměstí a potkali dvě osoby, mohli jste se považovat za šťastlivce.

Vypravěč v ruce pevně sevřel zaschlý vrbový proutek hraniční vrby. Proutek, jehož smrt byla předzvěstí zániku Města.
Zániku, kterému se rozhodl za jakoukoliv cenu zabránit.