Moje články

Vždy na rostlinách nejvíc obdivoval jejich schopnost vyrůst z ničeho, z malého plodu, do stvolů, listů, květů, kmenů. Později si uvědomil, že podobný postup se dá uplatnit i na jiné věci. Například na vlastní sebevědomí, na to malé semínko někde uvnitř, okopávané, zašlapávané, zasypávané hlínou nepřiměřeného očekávání, úšklebků, nejistoty. Když se nasadí správná zálivka, jednou ze tmy ke světlu vyraší drobounký výhonek. Ještě není vyhráno, je to jen nedochůdče, potřebuje péči, hnojivo, ochranu. Ale jednou z něj vyroste veliký strom, pevně zakořeněný v hrudi, s košatou korunou, ve které hnízdí ptáci. To když vezme Nebelvírův meč a usekne hlavu hada.

Milada nazvala Josefa ignorantem, protože důchodkyně mezi devadesátkou a smrtí provedl po trase s pokojem Velkého Prasáka. Milada se obává, že by nás mohly žalovat. Paní Tichá prohlásila, že infarkt není prdel. Josef nazval Miladu Himmlerovým pohrobkem a pravil, že “si babky užily a dokonce se snažily ukrást Prasákovy nákresy poloh”. Otec mě poslal zkontrolovat pokoj. Deniska řekla, že báby vzaly nohy na ramena, což bylo super psycho. Vzhledem k její zálibě v amputačních nástrojích mě ta věta vyděsila.
Později: Podle slovníku to znamená rychle utíkat. Po inventarizaci Prasákova pokoje jsem se na četbu Skutků apoštolů soustředila jen velmi těžko.

První. Čas dětství a smíchu.
Druhý. Čas studia.
Třetí. Čas pilné práce, dnů a nocí v laboratoři.
Čtvrtý. Čas vítězství, splnění snu.
Pátý. Čas pro lásku, spříznění duší.
Šestý. Čas vrátit to, co dostal – chudým, potřebným.
Sedmý. Čas katedrály.
Osmý. Čas mračen. Atomová bomba, Grindelwald. Nutno je varovat před obojím.
Devátý. Čas, kdy je nebezpečí zažehnáno. Nakratičko.
Desátý. Čas nového domova. Devon a rodinný krb.
Jedenáctý. Čas Voldemorta, první únavy, zjištění, že nic netrvá věčně.
Dvanáctý. Poslední čas, čas pro konečné uspořádání.
Nicolas Flamel vezme Perenellu za ruku a usměje se. Třináctý čas už nepřijde. Vše je, jak má být.

Ústup, nebo nás ty zatracený herky roznesou na kopytech! Skováme se mezi mûmaky, bacha, ať vás nerozdupou, voni taky zeshora vidí prd. Grgle, ty hovado, jak to držíš ten meč! Chceš propíchnout sebe nebo mě? Jak sem tě to učil, vořechu! Tak jo, hoši, eště nás nedostali. Cože? Že Jednička to má vodbytý? No, to má, ale jeden Vřískal bitvu nedělá, to mi věřte. Já, u všech skřetů, vim, že se tma trhá, ale tydle poraženecký kecy tu poslouchat nebudu! Naděje na pěkný drancování eště nechcípla! Koukněte se na Řeku, vy vometáci! Připlouvá umbarská pirátská svoloč. Ta jim natrhne prdel.

Za léta cestování v MHD se u mě vyvinula schopnost klasifikace a rychlého zatřídění spolucestujících. Namátkově:
- baba špuntovka, která u prázdného dvojsedadla použije část do uličky
- netopýr, který se, zavěšen, klátí v uličce nad prázdnými místy k sezení
- blokátor, který musí stát ve dveřích, protože až jednou vystoupí, bude chvátat.
Nevěřím na reinkarnaci, na cestování duší, přesto ve mně každodenní pozorování stereotypních vzorců chování budí jisté pochybnosti. Jak vděčný je potom člověk za vše, co vybočuje! Naposledy mě potěšil řidič, když na mou otázku, proč na zastávce nestavíme, odpověděl: „Jo ták, Vy jste chtěla vystoupit? Tak pardón.“ A jel dál.

Je krásný letní den, kamenná dlažba horce sálá, město tiše podřimuje v ospalém odpoledni.
Oni se ale nesmí nechat ukolébat. Jsou agenti na území protivníka, sledují subjekty nepřátelské rozvědky. Za každým oknem může být sto slídivých očí. Na každé střeše, za každou tylovou záclonkou se může ukrývat odstřelovač. Nesmí je odhalit. Nesmí je chytit. Teď je nutné se plně soustředit, být neustále ve střehu. Naštěstí se mohou spolehnout jeden na druhého, jsou ostřílená a sehraná dvojka. Protivníci zmizí za rohem, když tu náhle...
... vytáhnou sluchátko a pozvou je na studenou kofolu. Tajní agenti Horáček a Pažout usoudí, že mise skončila.

V závěrečné řeči státní zástupce obvinil Barbie ze zvlášť hrubého narušení veřejných pořádků, kterého se dopustila tím, že spolubydlícímu Kenovi radila s gramatikou. “Barbie MUSÍ být úplně blbá," uvedl, “jinak jsme svědky plíživé anarchie!” Podle obhájce došlo prokazatelně k náhlému a přechodnému pominutí smyslů. Své tvrzení opřel o posudky pěti renomovaných odborníků, v nichž byla Barbie shodně naměřena inteligence v hodnotě “Dlabané saně”. Soud k důkazům přihlédl a navrhovaný trest ve výši šesti měsíců oblékání do vytahaných tepláků nepodmíněně zmírnil tím, že Barbie povolil každou neděli lesklé leginy. Po vynesení rozsudku se odsouzená s výkřikem: “To mě radši demontujte!” zhroutila.

O nikom jiném nekoluje tolik pověstí. Že rozdal německým zajatcům cigarety, a pak je všechny postřílel. Že sám zneškodnil nepřátelské dělo. Že zastřelil vojína vlastní jednotky, protože nechtěl nastoupit na hlídku.
Žádnou nepotvrdil. Ani nevyvrátil.
Na zmrzlém poli před belgickým Foy, kde do nich nepřítel pálí jako na střelnici, ve chvíli, kdy chcípají, je vojákům úplně jedno, kdo za to vezme a dostane je ven. A když „Bloody“ Ronald C. Speirs proběhne německou linií na druhou stranu vsi, spojí se s další četou, a pak se vrátí stejnou cestou zpátky, rozhodnou se na všechny kecy kašlat.
Rota E našla velitele.

Začalo to nenápadně. Prý “Posedíme, vodečky popijeme, jsme bratři” a bum ho! Kam se člověk podívá, samý vousatý mužik. A ty následky! Mistr Jan hoří nadšením pro Rasputina, Praotec tajně cvičí kozáčka, babička se dožaduje receptu na pirohy s vajíčkem. Havlíček, který by měl mít s Rusem zkušenosti, pronesl “Ruský mrav a kraj, opilců plný háj”, a teď chlastá s nimi. Václav jen huláká to svoje “Nedám” a nevidí, jak se mu české nebe mění v ruskou anarchii! Je nutno zasáhnout, než bude pozdě.
Jan Amos se nakloní k Bakuninovi a výstražně zašeptá: “Patříš do ruského nebe, oddíl Sibiř, tajtrlíku!”

“To za mejch mladejch let by se s tímdle žádnej dedektýf necrcal. Mrtvej papoušek, no toto.”
“Je to vzácný pták. V ceně osmdesát tisíc.”
“A ty hejblata všecky, světýlka a kdovíco. Za mejch mladejch let se houklo a vono už vyplavalo, že to byl zahradník.”
“Proč zahradník?”
“Voni se nikdy nevopovážili vraždit lidi, ale takovýdle srabárničky, to je jejich. A tady je to jasný, ne? Mladá to táhla se zahradníkem, ten její na to káp, vyhodil ho a von se mstí. Na papouškovi.”

****

“Nejraději bych Vám dal pusu.”
“Tady? To za mejch mladejch let sme dycky chodili do výstrojního skladu.”

Vždy na rostlinách nejvíc obdivoval jejich schopnost vyrůst z ničeho, z malého plodu, do stvolů, listů, květů, kmenů. Později si uvědomil, že podobný postup se dá uplatnit i na jiné věci. Například na vlastní sebevědomí, na to malé semínko někde uvnitř, okopávané, zašlapávané, zasypávané hlínou nepřiměřeného očekávání, úšklebků, nejistoty. Když se nasadí správná zálivka, jednou ze tmy ke světlu vyraší drobounký výhonek. Ještě není vyhráno, je to jen nedochůdče, potřebuje péči, hnojivo, ochranu. Ale jednou z něj vyroste veliký strom, pevně zakořeněný v hrudi, s košatou korunou, ve které hnízdí ptáci. To když vezme Nebelvírův meč a usekne hlavu hada.

Jsem prý starý a nehodím se do téhle doby. Prý kradu, vraždím a loupím. Vyjednávám s obchodními zástupci naší firmy se zbraní v ruce. Prý politika „Kdo nekoupí, opustí nás bradou vzhůru“ je už pasé. Prý kazím dobrou pověst společnosti. Prý moc chlastám.
Vinen, Ctihodnosti, v každém bodě obžaloby.
Tak mě zavřeli do polstrované cely, na zdi připevnili kamery, na nohu mi dali hlídací obojek. Ale tohle není konec, vážení. Žádné z vašich udělátek mě nezastaví.
Jsem Horác Badmen, Hogo Fogo, a cestu ven, přes ty vaše vejmysly, mi proklestí můj derringer.
Mířím mezi svoje, do Záchranné stanice záporných postav.

Měl manželku, čekali dítě. Oral, sel, sklízel, lopotil se na kamenitých políčkách, pro ně, pro rodinu. Měl malou chaloupku, strakatou kravku, slepice a kozu a cítil se jako boháč.
Už nemá ženu. Ani dítě nemá. Je vdovec, a přece si tak vůbec nepřipadá.
Jedna žena z Litohoště utopila svoje dítě. Když si svůj čin uvědomila, sama se zabila. Od té doby je na břehu litohošťského rybníka slyšet dětský pláč. Bílá postava na druhé straně se snaží přejít hladinu a dostat se k svému dítěti, aby jej utišila. Nikdy se jí to nepodaří.
Někdy se na ně v noci chodí dívat.

Vím, že bych mělo bejt v tom koncentráku, co pro nás zřídili, a ne se válet u Bigbyho na gauči, ale podívejte se na mě: ty načesané štětinky, nablýskaná kopýtka, ten šarm, ta elegance! Může prase mého formátu vegetovat někde na Farmě zvířat? Já jsem městský typ: kavárny, bary, cigaretky, pártičky, drinčíky. Ještě, že Bigbyho je tak snadné zlomit, stačí nasadit prasečí očička a smutně pípnout: “Vzpomeň si, cos nám udělal s domečkem!” Že je to podlý? Ale prosím vás! Ten netvor včera přímo přede mnou snídal hemenex! Tak je to s nima, masožerama – prasátkožroutama, vždycky. Nemají zkrátka žádnou úroveň.

Učesat vlásky, naklepat peřiny, přečíst pohádku (o sněženkách schovaných v zimní závěji), zhasnout. Počkat chvilku na chodbě, vrátit se a zahnat noční můru. Kdo zaplaší moje pochybnosti, napadne ji maně, zatímco listuje ranní poštou. Ano, je šťastná, přesto – je to ta správná cesta? Má to tak opravdu být? Z obálky s jejím jménem vypadne bílý list, černá se na něm otisk obří lví tlapy, a ona se rozpláče, tiše a drobně, jako když na jaře prší. „Pššššt,“ manželova pevná náruč, tolik lásky v hnědých očích. „Je všechno v pořádku?“ „V naprostém,“ odpoví Zuzana, otře si oči a postaví na čaj.

Todle byl prostě kšeft jak víno. Voni by vám za kus toho matroše utrhali ruce, možná i nohy, dyž byla zrovna nouze, a to byla furt. A já sem zmáknul sehnat to nejlepší, rychle, a eště sem měl v ceně dovoz. To víte, že sem se tam taky zašel kouknout, a povim vám, šlapalo to řácky. Tam se makalo fakt vostošest, a rostlo jim to teda pěkně. A najednou bác ho! Jak blesk z čistýho nebe, že jo. Místo řádný vorganizace zmatek nad zmatek, a všecko dílo v kelu.
Tak mi teda řekněte, co já teďka s třema skladištěma cihel?

Neznámý X obarvil v ovčíně polovinu ovcí na modro. Majitelka jen protočila oči.
Kdosi, nazvěme jej pan Y, přemluvil celou malotřídku, aby si do lavic sedla v plavkách, s ploutvemi a šnorchly. Slečna učitelka z toho měla psotník.
Jakýsi dareba (třeba Z?) poslal do nemocnice bezdomovce s odepínací zakrvavenou umělou nohou. Novou ošetřovatelku museli křísit tři doktoři.
V pět ráno zvedl mladý farmář oči vyčítavě ke stropu. Na půdě zvonilo padesát budíků. Který...? T?
Mechanika nahá dáma v traktoru šokovala. Kolegy v garážích nadchla. Kdo to byl? Pan U?
Lisa, Anna, Britta, Bosse a Olle mají jasno. Lasse se vrací.