Moje články

Tvé prsty tančí v divém víru
jak stíny křídel netopýrů.
Potom zas pohyb něžný, líný
pohladí bělost slonoviny.

Po páteři mi pavouk běží,
z ledu má nožky. Polknu stěží.
Tou dobou vlna za vlnou
tesklivou touhou mě zahrnou.

Žárlím jak blázen, bez nadsázky,
na všechny tvoje chladné krásky
sešikované ve špalíru
jak apoštolky v bandalíru.

Dotýkáš se jich lehkovážně
teď letmo, pak s prudkostí vášně
přitom v každé rozezníš strunu.
Div že se z toho nerozstůňu.

Tvé prsty tančí v divém víru
po klávesnici u klavíru,
(v mém srdci zas tancují stíny)
když hraješ mi tu v ornátu
Beethovenovu sonátu.

Hmmm..., ohromně chutně vypadající kámen. Pěkná plná barva. Nádherně voní po malinách, s jemnými tóny lesních jahod. Polosuchý, v chuti pěkně zakulacený, s lahodným zbytkovým křemenem a pikantní rulou. K nedělní svačince jako stvořený.
Hamňamchroust. Krásně křupe mezi zubama.
Tam u nás za mořem jsme měli velice lahodné skály. Ale nestěžuji si, na tomhle svahu se urodil skutečně vynikající ročník.
Jen těch lidí kdyby tu tolik necouralo. Jeden aby se bál, že někoho zašlápne. Ten mazlavý pocit na chodidlech je pak dosti nepříjemný. A vůbec, lidské zvyky jsou opravdu podivné. Vysvětlil by mi někdo, proč ze skal vyhrabávají naše bobky?

Stoupenec sekty, jejíž cílem bylo původně najít ezoterický klíč k našemu světu, v současné době již matematici stvořili svět vlastní, který v určitých (avšak nemnohých) oblastech interferuje s naším. K jeho popisu používají vlastní kódovaný jazyk.
Četné výsledky práce matematika lze s úspěchem využít v ostatních vědních disciplínách, to však není matematikovým cílem, ale spíše vedlejším produktem jeho činnosti.
Moderní matematika dosáhla již tak vysokého stupně abstrakce, že problémům, kterými se matematik zabývá, obvykle nerozumí nikdo jiný, dokonce ani jiný (sic!) erudovaný matematik.
Posvátná kniha českých matematiků se nazývá Jarník (nemá nic společného s jarem).
Matematik nebývá většinou společensky nebezpečný.

Rozvážný vůl zádumčivě pozoruje svého přítele v pilné práci. Okusuje-kameny svírá mezi koleny velký kus žuly a neúnavně jej brousí kouskem kůže a jemným pískem. Jde to pomalu. Hodně pomalu. Kolem něj se povaluje už šest dokončených dokonalých koulí z černého granitu.
"Už tě pozoruji hezkých pár let, příteli," potáhne Rozvážný vůl rozvážně z dlouhé troubele své dýmky. "Pročpak vyrábíš všechny ty koule? K čemu budou sloužit?"
"Je poznat, že ses neoženil, Vole," povzdechne si Okusuje-kameny. "To vymyslela Vzteklá lama. Chce je mít na zahrádce jako dekoraci. Je to teď velká móda. Kdo nemá koule, jako by nebyl."

Nejdřív jsem se málem utopil v té odporné zasmrádlé břečce v bečce. Nemyslete si, já jsem dobrý plavec, ale víc než dva dny nevydržím. Už jsem myslel, že je se mnou ámen, ale On mě v hodině čtvrtjedenácté zachránil.
Ubytoval mě v pohodlném kvartýru, měl jsem pokojíček jako klícku. Krmil mě, dokonce mi namasíroval záda namožená z toho kraula. Aku - presura tomu říkají, ale na baterie ten klacík, myslím, nebyl. To vám byla úleva, až bych zpíval!

A teď by se mě chtěl zbavit? Tak to NE! Jen doběhnu pro svojí Máňu a hned jsme zpátky. Jako že jsem trpaslík!

Šourají se pomalu širokou chodbou, jedna dvojice za druhou, nekonečný zástup shrbených postav. Podél dlouhé řady dveří až na konec, obloukem se otočit a podél protější zdi zase zpátky. Bez cíle, beze smyslu. Někteří se za chůze pokoušejí číst, někteří žmoulají v ruce krajíc chleba. Jakmile se někdo zpozdí, službu konající dozor jej pohání k větší rychlosti. "Postupujte! Pohyb, pohyb!"
Ubohá náhražka procházek na čerstvém vzduchu. Pohledem toužebně zalétnou ke kvetoucím stromům za okny, k modrému nebi, na kterém krouží vlaštovky.
Crrrrrrrrr!
Horečný spěch, hluk, formace se rozpadá. Za okamžik chodba zeje prázdnotou.
Velká přestávka skončila. Za chvíli pokračuje vyučování.

Mezi žáky všech věkových kategorií jsou velice oblíbené slovní úlohy o pohybu.
Příklad v písemce zněl takto:
Z Brna do Ostravy vyjel kamion průměrnou rychlostí 30 km/h, současně s ním vyjel po stejné trase motocykl rychlostí 50 km/h. Motocykl dorazil do Ostravy o 2 hodiny dříve než kamion. Jak dlouhá je trasa, kterou ujeli?

Výběr odpovědí studentů nejmenované střední školy:

Z Brna do Ostravy je to asi 3 kilometry.

Je to 3 hodiny?

Postup nemám, řešil jsem to úvahou, doufám, že to uznáte. Ujeli 1500 km.

Nebila jsem, když se to bralo.

Úloha nemá řešení.

Někde ani chytrý telefon nepomůže.

Nebylo v celé zemi tak krásné, tak ctnostné a tak moudré ženy. Mnozí ji považovali za vtělení Afrodity, druzí Pallady a ještě jiní Platona. Ze všech končin přijížděli hosté, aby slyšeli její moudrost. Přednášela astronomii, vyučovala matematiku a odkrývala taje filosofie. Mnozí k ní zahořeli láskou, ale ona všechny odmítala.
Její konec byl však strašný. Při projížďce městem, když jako obvykle sama sobě byla vozatajem, zfanatizovaný dav ji strhl z vozu, strhal z ní její roucho filosofa a odvlekl ji do kostela. Tam ji srazili a ostrými úlomky lastur drásali její bělostné tělo, dokud nezemřela.
Tak skončila Hypatie z Alexandrie.

Marta obratně porcuje jehněčí. Nůž zprudka zajíždí do masa, ruka se chvěje, šťáva teče. Marta pevně svírá rty, pěstí si z koutka oka vymne osamělou slzu.
Tolik se snažila! Tolik se naběhala! Všechno jen pro něj. Nejdřív načerpat ze studny vodu, chladnou, osvěžující - přece mu nedá odstátou. Jehněčí do česneku a bylinek naložit. Čerstvé chlebové placky upéct, potom do sklípku pro sýr. Nějaké fíky v sadě posbírat. Mezitím maso na rožni otáčet. Hlídat, aby se nepřipeklo.
Myslíte, že jí Mařka s něčím pomohla? Ani jí nenapadlo! Všechno je jenom na ní.
A když si Pánovi postěžovala, ještě se Marie zastal!

Pastelky jsou vyrovnané v kazetě jako pralinky v bonboniéře. Každá má v krabici svoje místo: kanárek, jarní osení, letní nebe i hořká čokoláda. Pavla po nich jemně přejíždí konečky prstů a vybírá tu pravou.

Labutí běl bude perfektní. Tuha tiše šustí po papíře. Pavla obrázek láskyplně pohladí, karton je jemně strukturovaný, kresba leskle hladká, z podkladu jemně vystupují kontury. Ještě tu a tam přidat trochu popelavé a z tmavého pozadí se vyloupne zamyšlená labuť s hlubokýma očima.

Pavla se spokojeně usměje. Obraz, který vidí v mysli, se podařilo přenést na papír. Maluje po tmě, ale její svět je plný barev.

Včera byl na břehu Seiny nalezen postřelený mladík. "Vypadal jak krvavá tlačenka," sdělil nám zaměstnanec nemocnice, ve které zraněný zemřel.

Jednalo se o Evarista Galoise (20), nadaného matematika neblaze známého z aféry Přípitek na banketu. Podle policie byl Galois vyzván na souboj svým sokem v lásce, v duelu smrtelně zraněn a ponechán v trávě bez pomoci. A my se ptáme: Kde byli jeho sekundanti? Proč nesplnili svou povinnost? Jednalo se skutečně o čestný souboj, nebo byl nepohodlný mladík zlikvidován na politickou objednávku mocného nepřítele z vyšších kruhů? Jaká tajemství odhalí dopis na rozloučenou, který sepsal během poslední noci svého života?

Maturantka Machatá loví z hlubin paměti cokoli o moři, a pokud možno i něco o starci.

Obávaný profesor Potměšil zatím za zády předsedkyně pantomimicky předvádí boj starce s rybou, zdařile napodobuje útok žraloků a nakonec přesvědčivě zahraje vyčerpaného rybáře.

Machatá zkouší z této posunkové řeči tlumočit, nicméně část děje je ztracena v překladu. Komise se dozvídá, že žraloci starci ukousli ruku, ale tomu se přece jen podařilo rybu dopravit na břeh, kde ji vesničané snědli. Rybář pak vyčerpáním zemřel.

Ačkoli to slečně Machaté ke složení zkoušky dospělosti nestačilo, komise se shodne, že profesor Potměšil by za svůj výkon zasloužil Oskara.

Lady Lovelace vypadá dnes v mušelínových šatech skutečně půvabně. Její obrovské tmavé oči v sobě ukrývají hloubku oceánů, její drobná ústa doslova vybízejí k políbení a její intelekt... Její intelekt je právě poněkud zastřen...

Celý svět se houpe ve víru valčíku
jako tenkrát na plese vévodkyně z Richmontu,
když jsem byla opilá první láskou a prvním vínem.
Ale teď...
piju opium -
ach ne: Cin cin! Dnes piju džin!
Gin. Engine. Klapky analytického stroje mi hravě
klapou v hlavě
v rytmu mého algoritmu - hle dokonalý rým. Šprým!
Ozubená kolečka CVAK CVAK točí se mi hlava padá...
AU.
Jonesová, morfium!
Hned!
Now.

"U nás na okrsku jsme taky měli neobvyklý případ," pravil komisař Vašíček. "Zmizelo domovní znamení."
"Ukradli ho," odhadl inspektor Blažek.
"Zpočátku jsme si to mysleli. Jenže fasáda vůbec nebyla poškozená. Jako by tam nikdy žádné znamení nebylo."
"Pojišťovací podvod."
"Kdepak. Rak tam prokazatelně ještě předešlý den byl. Z kamene vytesaný, zeleně pomalovaný. Vyslechli jsme majitele domu, sousedy. Prohledali okolí. Proklepli všechny známé firmy. Nic. Nikde ani stopa. Nakonec jsme ten případ museli odložit."
Komisař Vašíček si mocně zavdal piva.
"Za měsíc volali z Hradčan. Že tam měli dům U raka."
"???"
"Zničehonic jsou tam ve štítě raci dva. Objímají se klepety."

U krbu sedí starý muž. Pravé oko mu zohavila choroba, od mládí na něj nevidí. Nevadí mu to. Rodina ho miluje a v práci mu to nebrání. Teď také píše. Brk tiše skřípe po papíře.
V klíně mu usnulo batole, druhý vnouček se tulí k jeho zádům jako opička. Objímá ho drobnýma rukama kolem krku a rozpustile se chichotá, když dědeček přeruší psaní a pošimrá ho brkem na nose.
Stařec zamyšleně hledí do plamenů. Zdá se mu, že se do krbu dívá přes zamrzlé sklo. Jen tam, kde ohnivé jazýčky olízly námrazu, je malé okénko.
Srdce mu sevře ledová ruka.

Že Tatry jsou slovenské hory, to jsem věděla. Pamatovala jsem si, jak jsme tam s našima cestovali celou noc vlakem a jak za námi kufry dorazily až den před návratem.
Tatru jsem znala taky. Slavný modrý náklaďák brázdil prašné cesty naší obce denně.
Že s auty bývají potíže, to jsem brala jako nevyhnutelnost. Škodovky "vařily" prakticky pořád.
Proto mi byl text slovenské hymny naprosto srozumitelný. Tatrovka má závadu, z motoru se zablesklo. Divo bijó očividně ve slovenštině znamená divně bouchá. Pochopitelně se musí zastavit a počkat, než motor zchladne. Že slovenské děti přestávku uvítají a "ožijí", o tom jsem nepochybovala.

Tlumený hovor, cinkání skleniček a kouř z doutníků. Další z mnoha našich domácích večírků je v plném proudu, tentokrát s ještě větší pompou než obvykle, dnes dorazil i Mussolini.
Mluví se o politice a o obchodu. Tedy o zbrojení. Hovoří muži, já mlčím.
Role hostitelky je mnohem jednodušší než role ve filmu. Jsem tu jen jako dekorace, něco jako exotická kytka nebo vzácný obraz. Stačí se mile usmívat a tvářit se přihlouple. Jenom to nesmím přehnat, aby Fridrich zase nežárlil.
Ale já nejsem inventář! Jsem bytost z masa a kostí!
Jsem Hedy, nejkrásnější žena Evropy.
A rozhodně ne ta nejhloupější.

"Do střehu, pane! Fendez vous!" Kordy třísknou o sebe. Tělo pracuje jako stroj, automaticky a jistě, ale myšlenkami je van Ceulen u své milované zábavy. Výpad!
Už se nemůže dočkat, až hodina šermu skončí, až se vrátí ke svým výpočtům, ke svému božskému kolu.
Třicet let hledá poměr obvodu kruhu k jeho průměru. Aby to dokázal, podle prastarého Archimédova návodu nahrazuje kruh mnohoúhelníkem. Teď počítá s triliónem stran, které jsou tak kratičké, tak neuvěřitelně nepatrné, že mnohoúhelník od kruhu nerozeznáš.
Tentokrát to bude skutečně velkolepé! Archimédův poměr s přesností na pětatřicet desetinných míst. Vyrve kruhu další část jeho tajemství.
Touché!

Miluju soboty, nenávidím pondělí. V pondělí a jenom v pondělí totiž vozí řezníkovi čerstvé maso. Masna otvírá v jednu, to už ale člověk musí stát obrněný ocelovou trpělivostí ve frontě přede dveřmi. Úderem jedné řezník pustí ženské do krámu.
Co si dáme, mladá pani?
Napětí stoupá. Zboží mizí doslova před očima.
Bohužel, paninko, to byla poslední.
Fronta se nezkracuje, jen houstne.
Pani, to jste měla mít rozmyšlený! Nejste tady sama!
Pach masa a potu. Už je to tělo na tělo.
Kampak, pani, kampak!
A pak, když na mámu konečně vyjde řada:
Tak dáme tyhle pěkný dršťky, co?
Maso už není.