Utajený

Byla tam větší tma, než jsem čekala. Najednou nás obklopovaly bílé skály a dva velké růžové balvany nám málem zatarasily cestu. Kromě nich jsme ale museli proletět i bránou, která se samovolně otevírala a zavírala. Pak jsme pokračovali úzkou trubicí až k našemu cíli. Velké kyselinové jezero. Levitovali jsme přímo nad ním a sledovali, jak pomalu požírá vše ve svém dosahu. Tady to někde muselo být.
Najednou se všechno začalo třást. Kyselina se začala přelévat po stěnách. Namočila dokonce i náš autobus. Museli jsme utéct, dokud jsme ještě mohli.
Mise nebyla úspěšná. Příště snad už zjistíme, proč Bena bolí žaludek.

Vůbec nechápe, jak se sem dostal, proč tolik prší a kde má koně.
Zaslechne rozesmáté hlasy a zamíří za zvukem.
Hlasy vychází z koupelny. Nahlédne dovnitř, tak aby ho neviděli, plížení má přeci v krvi.

Do nejdelší smrti nevymaže ten obraz z hlavy. Jeho nejvěrnější přítel! Jeho bratr. Ve vaně s ženou, pro kterou jeho srdce bije!
Nikdy v životě nebyl tak bezradný. Cítí se jako v pasti. Co teď? Zabít bratra? Zabít ženu? Sebe? Utéct?
Vhlédne z okna. Kůň pořád nikde, ale stojí tam podivná věc se dvěma koly. Náhrada koně v tomto podivném světě?
Začne se hystericky smát.

Cesta to byla vskutku malebná, ale na můj vkus trochu uspěchaná. Ani jsem se pořádně nestačil rozhlédnout. Chvíli jsem klusal kolem vody, potom zase po kamení. Sem tam rostly nějaké ty fíky a olivy, ale na odpočinek beztak nebyl čas.
Stokrát jsem chtěl zastavit, pořádně si odpočinout a vrátit se domů, ale měl jsem poslání. A když člověk nese dobré zprávy, jde se mu přece jen o něco líp.
Když jsem konečně dorazil, byl jsem vážně k smrti unavený. Vlastně jsem zemřel hned potom, co jsem ty dobré zprávy vyřídil.

Ale na druhou stranu, díky mně se dodnes běhá maraton.

Celý život fandí sjezdovému lyžování. Na závody se však dívá s několikaměsíčním zpožděním ze záznamu, všechny totiž beznadějně prospí. Snem netopýřího fanouška je však některou z velkých soutěží vidět naživo.

„Loni v zimě jsem se nechal dokonce probudit,“ vypráví. „Nadšeně jsem přiletěl na místo konání a ubytoval se v hotelu. Samou nervozitou jsem celou noc nezamhouřil oka. Za svítání jsem však pocítil nutkavou potřebu zalézt do skříně a tvrdě jsem usnul.“
Přestože závod zmeškal, své naděje se nevzdává.

„Nejlepším řešením by bylo zařídit, aby se zimní olympijské hry konaly v létě. A kdoví, třeba se to jednou povede,“ dodává tajuplně.

It all felt like a dream. Leaving my mother when I was still a child and losing my brother just days later. I was terrified when I was sitting in the boat. I didn't know when or if ever I'll see my family again. And then we arrived. They welcomed me with open arms and eventually became my new family. They taught me things I didn't know were possible. Mistresses of their art, many of them already had white hair. They devoted their lives to their religion. To our religion.
Today is my initiation. To finally become one of them.

Tábořili jsme v pustině. Celou noc foukal silný východní vítr. Rozháněl moře před námi. Nazdvihl vlny. Voda se v gejzírech rozstřikovala do stran a vracela zpět.

Náhle se uprostřed moře rozevřel vodní koridor. S bázní jsem do něho s ostatními vstoupil. Postupujeme jím. Dno moře je kupodivu suché. Nohy se téměř neboří. V nose štípe slaný vzduch. Provází nás ozvěna kroků a údivu.

Po mé levé straně je stěna. Zkusil jsem si na ni sáhnout. Je kompaktní. Mokrá. Není to led. Je to voda v pevném skupenství. Z druhé zdi přes zástupy vidím jen vrcholek.

Nikdy jsem nic takového nespatřil!

Jiní jen opovržlivě mluvili o babiznách a starých čarodějnicích. Ale sir Henry věděl svoje. Koneckonců čarodějnice neměly jen bradavice, košťata a sovy na rameni. Znaly tajemství přírody, běhu světa i lidské mysli.
A tyhle staré dámy z maloměstské honorace byly sice vesměs klepny a našly se mezi nimi škodolibé jeduplné baby, mnohé však měly prostě zájem o všechny a všechno kolem sebe. Věděly o životě víc než kdo jiný, jejich rady nezklamaly.
Například vikářova žena v Lower Wilthamu, opravdová matka farnosti.
Jedna ale zářila nad všemi. Slečna Jane Marplová ze St. Mary Mead, mistryně, před níž i Scotland Yard smekal.

„Drahý, nechci žádné děti. Nikdy,“ paní Veverková zapadla do křesla.

„Co tě to popadlo? Ještě včera jsi jich chtěla nejmíň dvacet!“ Veverka si sedl naproti a začal jí masírovat packy.

„Šéf přivedl do práce cizí děti. A takový nepořádek jsme tam nikdy neměli, naprostý CHAOS!“

„Ale naše děti by…”

„Mám z toho trauma! Všechny byly protivné a jedna z nich,” zachvěla se při té vzpomínce, „si mě chtěla odnést domů jako mazlíčka.”

„A co jsi s ní udělala?“

„Hodila ji do spalovny.“

Pak Veverka raději nechtěl vědět více. Ale doufal, že pan Wonka už nikdy do továrny žádné děti nepozve.

“A ne, že to spleteš! Kup křepelčí! Napsala jsem ti to na papírek!” volala za ním manželka ze schodů.
“No jo pořád,” mumlal si pod vousy. “Jsou to jen vajíčka, jaký je v tom rozdíl…”
V krámu sice chvíli litoval, že si nevzal brýle, ale nakonec nějaká vejce vybral. Koneckonců - vejce jako vejce, manželka to nepozná. Zanedlouho už zase přistál na kanapi. Chvíli přepínal televizní kanály, když vtom slyšel z kuchyně utlumený výkřik, následovaný hlukem padajícího nádobí. Nepříjemná myšlenka ho chvíli hlodala v hlavě a potom váhavě zavolal: “Ty mámo, jaký jsi říkala, že chceš ty vejce?! Křepelčí nebo vetřelčí?!”

Najednou všechno vypadalo úplně jasně. Tak zjevně, že nedokázal pochopit, jak mohl celou dobu přehlížet něco, co měl přímo před očima.
Tehdy nepadlo jediné slovo. Rozumělo se samo sebou, že jeho příliš časté návštěvy se neopakovaly ani o příští senoseči ani jindy a nadále se on i Stázi chovali, jako by nebylo k ničemu došlo. Nejen že ho nic nenapadlo, dokonce si nepovšiml některých zvláštností toho dítěte - až do dnešního dne.
Teprve výmluvně pronesená slova jeho konečně rozpoznaného potomka rázem ukončila všechny pochyby a odhalila prostou skutečnost.
„Pane doktorrrre, tatínku, maminka má prrrravdu! Vždyť my oba rrrrráčkujeme jako vejce vejci!“

V rychlosti museli opustit dům. Nebyl čas se rozmyslet, natož zabalit. Vzali ji za ruku. Pobízeli ke chvatu. Jen popadla pár věcí, o které cestou zavadila. Vyvedli je za město. Rukou ukázali směrem k horám. Tam teď klopýtali. Ona, muž a dvě dcery.

V hlavě se jí perou myšlenky: Přijdu nadobro o domov? Co potřebujeme a nemáme?
Tempem a rozčílením se jí krátí dech. Zastaví. Poplach byl asi planý. Podívá se.

Nohy má těžké jako kámen. Není schopná se pohnout. I v hrudi má kámen. Volání o pomoc jí v ústech zavalila suť.

Rozkaz zněl jasně. Neohlížej se, ani nezastavuj!

Vedro k zalknutí. Silnice je nekonečná, plíšky z plechovek znaveně cinkají, fotka rodiny visí na proužku izolepy výrazně povadleji než dmoucí se dekolt fešandy z Playboye vystavené hned vedle. Uwe se potí jako kůň. Zakládá si na klidu, ale když už se mu pramen vlasů nalepí na brýle podvanácté, škubne volantem jak při tanci svatého Víta.
"Herrgott!" zasupí.

A vtom se to stane. Zahřmí, zableskne se a hlas shůry k němu dolehne za doprovodu andělských trub. A Uwe náhle ví. Zastaví na nejbližší benzince a zažádá o nůžky.

Řidič černého Bentley, jedoucího za kamionem, se za černými brýlemi nenápadně uchechtne.

Co musí ženská vytrpět, než se dostane k nějakým penězům, stýskala si, zatímco čekala, než muž v jejím klíně dokonale odpadne. Tenhle týpek jí to nijak neusnadňovat. Na jednu stranu prostoduchý jak dítě – třikrát ho zapletla do potenciálně smrtelné léčky, a pokaždé se dal znovu obalamutit řečma o lásce – na druhou prolhaný jak stará děvka. Jestli to tentokrát nevyjde, slibovala si, končím.
Rázně chytila husté prameny vlasů nad čelem a máchla břitvou.
Obr se vymrštil na nohy.
„Co blbneš?!
Oběma rukama rozhořčeně zkoumal utrpěné škody.
„Copak takhle můžu mezi lidi?“
Ať si na tu fachu najmou jinou, pomyslela si Dalila.

Zahradník klečí v trávě, umazané vrásčité prsty se zlehka probírají sazeničkami. Tu se dotkne kořene, tady pohladí lístek a rostlinky se radostně zachvějí. Syn ho z dálky užasle pozoruje, znovu a znovu překvapován laskavostí každého jeho pohybu.
Zahradník si povzdechne, otře zpocené čelo.
Syn přijde blíž, zlehka sevře jeho dlaň.
„Je čas.“
„Já vím.“
V dlani svírá sazeničky, do poslední chvíle nerozhodný, banány či jablka? Nakonec rostlinu zlehka položí do připravené jamky, zahrne hlínou. Strom vyroste během okamžiku.
Je čas rození i umírání, čas sázet i čas trhat.
Za pár dní se Adam i Eva obléknou.
Ráj je najednou prázdný.

"To jsi celý ty, nemáš žádné ambice! Spokojíš se s nejnižším postavením na téhle lodi!"

"A co naše laboratorní myši? Ty mě vždycky poslechnou - Ano, pane Listere, rozkaz!"

Laboratorní myši na Červeném trpaslíku byly skutečně jediné s nižším postavením než Dave Lister. Jejich pozorováním se často bavil, ale občas se mu zdálo, že ho pozorují pozorněji než on je.

Velmi by ho překvapilo, že ty myši byli ve skutečnosti superinteligentní bytosti z jiné dimenze, které vytvořili Zemi jako počítač. Myši by zase velmi překvapilo, že se právě dívají na jedinou součást onoho počítače, která bude za tři miliony let naživu.