Utajený

Neznámý X obarvil v ovčíně polovinu ovcí na modro. Majitelka jen protočila oči.
Kdosi, nazvěme jej pan Y, přemluvil celou malotřídku, aby si do lavic sedla v plavkách, s ploutvemi a šnorchly. Slečna učitelka z toho měla psotník.
Jakýsi dareba (třeba Z?) poslal do nemocnice bezdomovce s odepínací zakrvavenou umělou nohou. Novou ošetřovatelku museli křísit tři doktoři.
V pět ráno zvedl mladý farmář oči vyčítavě ke stropu. Na půdě zvonilo padesát budíků. Který...? T?
Mechanika nahá dáma v traktoru šokovala. Kolegy v garážích nadchla. Kdo to byl? Pan U?
Lisa, Anna, Britta, Bosse a Olle mají jasno. Lasse se vrací.

"Odklad? K čemu?!" vztekle praštil rukou do lůžka.
"Pane M., pochopte to, myslíme jen na vaše dobro," konejšila ho sestra.
"Moje léčba neprobíhá dobře?!"
"Co vás to napadá! Lékař zkrátka usoudil, že ve vašem případě bude lépe nic neuspíšit, ostatně jde jen o jediný den."
Trochu se uklidnil.
"Takže zítra mi obvazy sundáte?" ujišťoval se.
"Ano, můžete se spolehnout. Zítra máte zrak zpět, to vám slibuji."
"Tak dobře," rezignoval a nechal si natřást polštář.
"Kdybyste něco potřeboval, zvoňte, no, však už to znáte," usmál se na něj její hlas. Usnul.
Sestra slib dodržela.
Den poté viděl a ona byla slepá.

„Budeš pikat první, dámy mají přednost,“ uličnicky se zakřenil. Ostatní jen přikyvovali.
„Hele, já nevím, kluci. Ten barák je už hodně starej a taky tu dlouho nikdo nebydlí. Můžeme třeba někam spadnout!“
On se ale dál usmíval. „Neblbni, bude to v poho! Přece jsi chtěla nějaký dobrodružství. Prostě se nedívej a my se schováme.“

Tak to udělala. Kvůli tomu jeho úsměvu.

„Deset, dvacet…“
Vrzání schodů a dusot kroků.

„Šedesát, sedmdesát…“
Bouchnutí dveří kdesi v útrobách domu. Mrazení v zádech.

„Devadesát, sto!“
Závan větru. Skřípot prken. Blízko.

„Už jdu!“ Hlas se jí trochu třásl.

Otevřela oči.

Přízračný rozšklebený obličej.
Socha anděla?

Čekající odsouzenci jsou tiší. Tváře skryté v dlaních, oči plné neobratně potlačovaného strachu. Místnost se topí v šeru; vedle, tam uvnitř, svítí jasné světlo, a přesto se vyzvaní šourají dovnitř jen zvolna a neochotně.
Ozve se drásající, ječivý zvuk, plný bolestné beznaděje. Trhnu sebou. Kvílení a pak tichý vzlykot, cinknutí kovu, studený hlas, který cosi rázně přikazuje.
Po době, která trvá několik věčností, zazní moje jméno.
Vstupuji do nemilosrdného jasu. Ostré hroty, jehly, nástroje bolesti.
Rozhodná ruka otáčí mou hlavu k sobě.
Nebudu se dívat na to, co drží ta druhá.
Křečovitě zavřu oči.

Jenže pusu u zubaře zavřít nemůžete.

Když byl malý, docela malý, bylo mu řečeno: Teď se nedívej. A stejně jako malé dítě, které si po výzvě zakryje oči rukama, i jeho tělo poslechlo a obklopila ho tma. Čekal. Jenže ruch světa brzy vyplnil celou jeho mysl. A on na hlas zapomněl.
Ničemu nerozuměl. Čekal, aniž věděl proč nebo na co. Čekal, aniž věděl, že čeká.
Ale hlas si ho našel.
Teď klopýtal jako zběsilý a sám sebe se ptal, kde se bere ta naděje?
Byl jí opilý, když padl na kolena do vody. Umyl se.
Se zvědavostí malého dítěte otevřel oči a spatřil slunce. Dočkal se.

Bylo úplně jasné, že na začátku tu budou problémy. Než si zvyknou. Pak nastaly jiné problémy. Ona si musela zvykat. Na sedm všežravců, specializujicích se na cokoliv, co zavánělo cukrem a chutí. Aby předešla brakování a ničení majetku, nastavila systém odměn. Ten zkrachoval po třech dnech, kdy nic zlého netuše šla do dokonalé skrýše, když předtím prohlásila:
"Otoč se, zavři oči a pro jistotu si je ještě přikrej rukama. Kdo ví, co do vás ti obojživelníci vykulení nastrkali za bazmeky."
A pak se po celé Nameless rozlehl její hlas:
"BEREKU! TY MIZERNÝ, PŘÍŠERNÝ, NENAŽRANÝ, KRADLAČSKÝ, ZATRACENÝ PORUČÍKU! OKAMŽITĚ SEM NAKLUSEJ!"

Vznesli se do vzduchu, jakmile se za nimi zavřely dveře simulátoru, který spustil program 5. Geordi si pomyslel, jak je skvělé cítit zase vítr ve tváři, ale Dat si stále uhlazoval uvolněné prameny vlasů.
Následovalo několik standardních manévrů, když tu oba naráz zahlédli cíl. Android vystřelil vpřed, ale poručík musel ještě provést rychlý půlobrat vpravo. Jenže při prudkém pohybu se mu uvolnil vizor, takže blížící se hrozbu neviděl.
Bum!
* * *
„Geordi, jak se cítíš?“ uslyšel hlas doktory Crusherové.
„Jako když dostanu něčím po hlavě.“
„Není divu. Už bys měl vědět, že famfrpál bez vizoru je blbost, ne hra na vlastní nebezpečí.“

„Honzo, opravdu myslíš, že můžeme...?“

„Jasně, Maruš, vím, co dělám. Tahle chalupa je podle toho, co mi řekli v realitce, už rok na prodej, nikdo ji nechce. Kdo by chtěl chalupu zrovna tady, v hlubokým lese? Patřila nějakým důchodcům, který už jsou dávno po smrti. Takže žádné obavy, sortimentu pro náš obchod je tu spousta. Naložíme, odvezeme, prodáme. Bez faktur i dodáků, prostě stoprocentní zisk. Kapišto?“

Poté, co Honza uvolnil několik kusů z přední zdi, se celá stavba poroučela k zemi. Maruška to komentovala lakonicky: „Proč myslíš, že na tý stěně byla cedule – loupat perníček možno jen na vlastní nebezpečí?“

Tato práce vaši fyzickou, psychickou, nervovou a jinou odolnost neprověří, nýbrž zdecimuje. Udělá z vás chodící zombii závislou na alkoholu, která po večerech sedí a hystericky se pochechtává do lahve vodky, a na tvrdé drogy se nedáte jen proto, že s tímhle platem máte problém kupovat i dvouvrstvý toaleťák. Jste-li šílenec se sebevražednými sklony či mimořádně odolný sibiřský Rus, hledáme právě vás.

Tohle by tam bylo, kdybych to psal já. Ale stálo tam jenom:

Smysluplné zaměstnání se zajímavým platovým ohodnocením. Vhodné pro absolventy a osoby bez závazků.

A víte, co je nejhorší? Že po nějaký době to fakt začnete milovat.

Starý svět je pryč. Mladí nevědí jak zmizel. Staří mlčí. Mnozí jsou mrtví.
Vláda? Pryč.
Zákon? V rukou polovojenských organizací. Nikdo neví, kdo je vlastně řídí.
Silnice? Neschůdné.
Ve městech zbývá jen hrstka obyvatel.
Stačí z města odejít a riskujete život.
Sirotci a vyvrhelové se věnují zvířecím zápasům a sází na ně peníze. Kolem těchto zápasů se točí vše, co zbylo z mediální produkce.
Proto je v každém městě nemocnice, ale v celém regionu jen jedna škola.
Mlčenlivý chlapec se vydává do tohoto světa.
Říkají mu Red a deset svíček na jeho dortu stále hoří.
Plní si sen. Hledá slávu.

Když nabyl vědomí, někdo ho hladil.
„Ahoj, já jsem kapitán Jack Harkness.“
Chtěl se vyděsit, náhle však věděl, že tento muž není římský voják.
Jack zaznamenal jeho polekaný výraz. Vzal jej kolem ramen. (Šest druhů z deseti to uklidňuje. Zbylé čtyři nemají ramena.)
„Poslali mě za tebou, protože mám s tímhle zkušenosti. Poprvé je to dost šok.“
Probuzený spáč si uvědomil, že Jack má zkušenosti s lecčím. Zčervenal.
Vlastně proč? Tohle nebezpečí mohl zvládnout. Mohl riskovat cokoli.
„Nejspíš mi dokážeš číst myšlenky, takže to řeknu na rovinu,“ přitáhl si ho Jack blíž k sobě. „Na existenční nejistotu je nejlepší sex.“

„Pozdrav pámbu, otče. Mohla bych se vyzpovídat?“
„Jistě. Co tě sem přivádí?“
„Zhřešila jsem proti šestému přikázání.“
„Kolikrát?“
„Mnohokrát. Každé z mých dětí má otce jiného, než by mělo mít.“
„Ó, hrůza! Ten hřích se táhne celým tvým rodem! Ty sama jsi také nemanželská, nemám pravdu?“
„Ano.“
„Pomáhal vám při vašem hříchu někdo – například aby ses s dotyčným mohla setkat?“
„Jedna pilná včelka.“
„Lituješ toho aspoň?“
„Ano.“
„Ach, vy fialky jste prostě nenapravitelné. Víš vůbec, kolik práce přiděláváte svým neslušným jednáním taxonomům?!“
„Nevím…“
„Pak ti tedy ukládám za pokání toto – jdi do laboratoře a osekvenuj u svých potomků následující geny…“

Když byla existence kouzelnického světa odhalena mudlovské veřejnosti, byla jsem už dávno školou nepovinná. Dcera sice zrovna začala být školou povinná, ale Velká Británie není za humny.
A tak jsme zůstaly obě u mudlovského vzdělání v naší milé vlasti.
Navíc nějaké chytré hlavy tvrdily, že kouzla nejsou a všechny ty informace jsou jen pohádka pro děti.
Nedávno seděla ráno na parapetu sova. Sova s dopisem. Nebyla to halucinace ani sen.

Vážená paní,
S potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích s Vámi počítáme v prvním ročníku Univerzity třetího věku…

Univerzita třetího věku? Já? No potěš koště!

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No, a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, že celý mesiac pri Internete sedíš.
- Musím predsa, pamätný dar chcem získať.
- Pamätný dar? A aký?
- A vari sa nepamätáš? Však som ti hovoril, že ak každý deň sto slov napíšem, tak ho dostanem. A ešte ma aj na piknik pozvú.
- A to ti tam dajú aj najesť a napiť?
- A čo ti ja viem? Mohli by.
- No, Pištík, to by sa aj mne pozdávalo.
- Teraz by ti už len pac a pusu poslali. O rok môžeš aj ty písať skúsiť.

Celý svůj život proti ní bojoval. Proti té obrovské říši, která se roztahovala po celém světě. Dobýt, obsadit, udržet. A pak pronikat dál, dokud nebude celý svět její součástí.
Všichni tehdy bojovali hrdinně, ale marně. Po roce tuhých bojů byli poraženi. Ale on jediný zůstal nezlomený. Sebral několik svých věrných, a dnes s nimi konečně dokončil loď, která mu otevře cestu do nové říše, tak rozlehlé, že by v ní všechny ostatní zmizely beze stopy. Tam se usadí, a budou pokračovat v boji, dokud se ten nenáviděný Albion neobrátí v prach!

„Spusťte motory, a připravte se na první ponoření. Vyplouváme.“