Svítá. Hladinu oceánu čeří zlaté květy slunce, čerstvý vánek jí z tváře něžně stírá noc. Voda je smířlivě tichá. Natáhne ruku, naději na krvavé vykoupení vrátí temnotě, z níž vzešla, a hladina mlčky odpoví:
Vlny jsou vlasy sester, obzor je náruč otce, sluneční paprsky hřejí úsměvem matky; cítí bolest a cítí lásku, cítí strach a cítí sílu osvobozené mořské vody ve svých žilách. Otevře oči a pod jejich pohledem se tříští pověry a kletby, je sama sebou a taková, jaká měla být.
Vydechne, v tanečním skoku se rozloučí s bolestí země a odevzdá se vodě, věčná v lásce, kterou cítí.