Malá mořská víla

Obrázek uživatele Carmen

Poslední krok

Úvodní poznámka: 

Nahrazuje téma č. 13 Tichá voda.

Drabble: 

Svítá. Hladinu oceánu čeří zlaté květy slunce, čerstvý vánek jí z tváře něžně stírá noc. Voda je smířlivě tichá. Natáhne ruku, naději na krvavé vykoupení vrátí temnotě, z níž vzešla, a hladina mlčky odpoví:
Vlny jsou vlasy sester, obzor je náruč otce, sluneční paprsky hřejí úsměvem matky; cítí bolest a cítí lásku, cítí strach a cítí sílu osvobozené mořské vody ve svých žilách. Otevře oči a pod jejich pohledem se tříští pověry a kletby, je sama sebou a taková, jaká měla být.

Vydechne, v tanečním skoku se rozloučí s bolestí země a odevzdá se vodě, věčná v lásce, kterou cítí.

Závěrečná poznámka: 

V původní Malé mořské víle ve skutečnosti víla primárně touží po tom, aby měla lidskou duši, a tu má získat tak, že si získá lásku člověka. Na konec se změní v mořskou pěnu, ale jen dočasně, než ji k sobě vezmou dcery vzduchu a dají jí možnost lidskou duši získat tím, že s nimi bude sloužit tři sta let, víc třeba wikipedie tady. (Nabízí se interpretace, že Andersen do postavy, jejíž láska není opětována, mohl promítat sám sebe, což té pohádce dává dost smutný kontext.)

Zpěv z moře

Fandom: 
Drabble: 

Miloval moře odmala, za každého počasí. Jednou ho ta láska, pravda, málem stála život, a potom už se trochu bál plavby. Ale stále ho těšilo pohlížet na nekonečnou modrou hladinu a naslouchat hudbě vln.
Námořníci říkali, že někdy je slyšet i slabá ozvěna zpívajících hlasů odkudsi z hloubi oceánu. Prý jsou to mořské panny. Z nich však měli všichni hrůzu. Prý vždycky přivolávají bouři.
Přál si ty hlasy zaslechnout také, ale nedařilo se mu to. Navzdory všem neblahým zvěstem by rád nějakou mořskou pannu spatřil. I když... tohle přání poněkud zesláblo poté, co potkal poprvé na pobřeží svou krásnou princeznu.

Závěrečná poznámka: 

A tak nevěděl a asi se ani nedozvěděl...
(Jako fandom je míněna klasická verze pohádky, ne Disney. V ní se vypráví, že dcery mořského krále rády zpívaly námořníkům o tom, jak je mořský svět krásný, ale ti to považovali jen za zlověstné hlasy bouře.)

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele peva

Podmorská búrka

Úvodní poznámka: 

BJB

Drabble: 

Tritón plánoval byť obzvlášte neúprosný. Od Arielinho dobrodružstva boli jeho dcéry samé: "Musím za synovčekom", "Ariel má koncert, chápeš, tati", "Naučíme Erikovo služobníctvo plávať. No vážne tati, chceš, aby sa nám tu topili?!"
A posledná hostina.. Servírovaná na tanieroch! S príborom!
Ale dnes je tomu vyčíňaniu koniec! Ich najnovší nápad...vraj testovať nepotopiteľnosť Erikovej novej lode...Kto iný je na to odborník, že..
Na to im tak skočí. Ženíchov si idú loviť! Doslova! Ale on im to zatrhne!
Nekompromisne vplával do trónnej sály..a takmer zatrúbil na ústup. Zástup jeho prekrásnych dcér vyslal do frontovej línie, Poseidón pomôž, svoju babičku.

Obrázek uživatele ef77

Na břehu moře

Úvodní poznámka: 

Poslední větu jsem drze šlohla Josefu Škvoreckému.

Drabble: 

Po svatbě s princem byla neskonale šťastná. Teď mívá pocit, jakoby drobná část jeho duše zůstávala mimo její dosah.
Když se uprostřed hovoru odmlčí. Když od ní znenadání odejde. Když se sám prochází po mořském břehu. Když dlouho, dlouho zírá na stopy krabů v písku, na vlny, na pěnu mezi kameny.
Jen jednou sebrala odvahu. Podíval se na ni, smutek v očích: „Zdá se mi, že bych ty stopy měl umět přečíst. Že mi vypráví o něčem, co jsem měl, a nemám.“
Neměla na ta slova odpověď.
A když odcházeli, ruku v ruce, moře k nim vzkřiklo jako divoké zvíře.

Obrázek uživatele Carmen

Poodhrnutí závoje

Fandom: 
Drabble: 

Vodou zlehka vlaje závoj světýlek, prsty slunce se tříští a hladí je jemně po kůži.
Snaží se světýlek dotknout a tiše se směje.
Záblesk. Pohyb vody.
Zvědavě nakloní hlavu. Slyší hlasy. Jiné. Něco třpytivého padá do vody, hmatatelné světýlko, které by mohla chytit.
Matčiny ruce se k ní rychle natáhnou a strhnou ji k sobě.
Utíkají od světýlek i hlasů pryč.
Mamince tečou slzy.
„Nesmíme za těmi hlasy nikdy chodit,“ šeptá jí večer.
„Nepatří k nám.“

*

Dívá se za záblesky stříbra, dokud se nerozplynou ve vodě.
Jinak se rozloučit nedovede.
Kolem něj se prochází něžně šeptající vítr – zvláštně konejšivě jiný.

Závěrečná poznámka: 

(Silně sporná, mizivá souvislost, ale nemůžu tohle dostat z hlavy.)

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele Carmen

První vykročení

Úvodní poznámka: 

(Případně související s úplně jiným příběhem, nicméně strašné krásné ťuk.)

Drabble: 

Moře je mlčky poslouchalo.
„Jsou jistě hranice,“ zašeptal, „přes něž se lidská duše nevztáhne...“
„Hansi...“
„Ne, to je v pořádku, Edvarde. Docela v pořádku. Myslím teď ve větším měřítku – myšlenka lásky zdá se mi vpravdě čím dál neuchopitelnější. Snad není souzeno, abych–“ odmlčel se.
„Rybáři mají starý příběh. O nejmodřejším moři hluboko pod hladinou... Zdá se mi, že náš svět má hranice zřejmé, hmatatelné – ale svět příběhů je docela jiný. Možná překročit neznámé hranice a hledat odpověď v příbězích – snad... Přeji ti krásnou svatbu, příteli,“ dodal s úsměvem.
„Počkej ještě. O čem je ten příběh?“
„O mořských lidech,“ odvětil tiše.

Závěrečná poznámka: 

Pro upřesnění, je to o něm.
Taky je to zavádějící, protože pohádky psal už před touhle konkrétní (nicméně ano, měl ji napsat poté, co se Edvard Collins rozhodl se oženit).

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele estriel

The Feast

Drabble: 

The banquet is a grand affair, fitting for a royal wedding. Chandelliers fill the hall with golden light, silverware gleams on tables ladden with food from all across the kingdom. Wine flows among the guests in finest silks.

Ariel sits at the newlyweds' table, but the guests don't bother talking to her, the prince's strange mute. She doesn't care anymore. All she sees is the platters of seafood, pincers and shells cracking as creature after creature from her kingdom is devoured… A single tear slides down Ariel's cheek as she wonders if Sebastian is over there, on a silver plate.

Obrázek uživatele Aveva

Naivní

Moře zpívá. I když je vlastně úplně klidné. Zpívám s ním, protože miluji.
Čekám. Odsud mám výhled do královské zahrady a tak ho zahlédnu jen jak se objeví mezi stromy. Přijde a budeme si povídat tak dlouho, dokud slunce nezmizí pod hladinou.
Ale dnes je s ním cizí žena, bosýma nohama se proplétá travou a on ji sleduje.
Proč je teď s ní a ne se mnou?
Vzpomenu si, jak vždycky ucukne, když jeho ruka narazí na místo, kde hladká kůže přechází v šupiny. Musí to být v nohách.
V té chvíli se rozhodnu. Pro lásku je třeba něco obětovat.

Rok: 
2010
-A A +A