Akta X

Dana Scullyová, zvláštní agentka FBI, zaútočila na číslo na své váze. Její kolegyně nám prozradila tajný recept, díky kterému má agentka tak útlý pas. Nejí totiž nic jiného než jogurt s mateří kašičkou!
Musí to být zázračný produkt, protože agentka Scullyová se mění před očima. Naši reportéři ji zahlédli před posledním vyšetřováním a byli šokováni její proměnou.
Zdá se ale přepracovaná, krutá dieta možná zatočila s jejími nadbytečnými kily, ale mnoho energie jí nedodává. Možná by si naše oblíbená agentka mohla občas dopřát i tlačenku!

Inzerce: Kupte mateří kašičku a nadobro zhubněte! Nyní výhodně jen za 125 dolarů vč. poštovného!

Pomalu procházeli lesem a pátrali po místu vraždy, které tu mělo být, ale od telefonátu šerifa ho už nikdo nenašel.
„Tati?“
Scullyová by přísahala, že právě za tím stromem viděla svého otce. Musela už blouznit z několikahodinového pátrání.
„Slyšíš to?“ vyjekl najednou Mulder. „To je Samantha!“ Jako běsný se vydal za jejím hlasem.
„Muldere, stůj!“ křikla na něj, ale už byl pryč.
Scullyová se na poslední chvíli vzpamatovala a vyrazila za Mulderem. Věděla, že se nesmí rozdělit.
Doběhla ho a vzala ho za ruku.
Za dalším keřem to místo našli.
A vypadalo to, že s ním narazili i na vraha.

Noc se mění v den. Mulder stojí na verandě domu a pozoruje svou dospělou sestru. Slunce vychází.

MULDER: Byla jsi pryč tak dlouho. Hledal jsem tě.
SAMANTHA: Já vím. Vyrostla jsem v jiné rodině, ale že patřím jinam, jsem zjistila až nedávno. Bojím se ale, že už dlouho žít nebudu.
MULDER (zpívá):

SAMANTHA: Můžu ti dát odpovědi na tvé otázky. Pravda je ve mně, ale nemám, jak ti ji dokázat.

MULDER: Ochráním tě. Už tě nikomu nedám.

Padnou si v náruč. Najednou se zatmí, oblohu pokryjí bouřkové mraky a uhodí blesk.
Samantha vyděšeně vykřikne.

SAMANTHA: Už si pro mě jdou! Já nechci!

Zmizí.
Mulder nešťastně klesne na kolena.

Scullyová zaklepala na dvěře Mulderova bytu. Přišel jí otevřít zabalený do peřiny.
„Jsem nemocnej,“ zahuhlal.
„Tak okamžitě do postele,“ přikázala mu Scullyová. Mulder ulehl na gauč v obýváku. Povzdechla si.
„Jedl jsi něco?“
„Ne.“
„Musíš něco sníst,“ trvala na svém Scullyová. Odešla do kuchyně a navlékla si zástěru.
Podívala se do špajzu.
„Ty máš kočku?“ podivila se nad pytlem granulí.
„Už ne.“
Scullyová se nenechala odradit prázdným špajzem. Otevřela ledničku.
Několik sekund do ní překvapeně zírala. Byla prázdná. Nebyly v ní dokonce ani takové ty věci, co by v ledničce přežily i atomovou válku.
„Muldere, kdy naposledy jsi byl nakoupit?“

Když přišly Scullyové narozeniny, snažila se dělat jakoby nic. Nechtěla si kazit den vědomím, že je zase o rok starší. A stále svobodná, jak jí její matka ráda nenápadně přípomínala.
Přesto, byly to její narozeniny. Měla by si je užít. Snad si aspoň Mulder vzpomene... Už tak dlouho neměla pořádný dort. Se šlehačkou, zasnila se.
Ale v kanceláři na ni nečekalo sladké překvapení.
Mulder ji zastavil hned ve dveřích.
„Doufám, že máš připravené náčiníčko. V márnici na tebe čeká čerstvá mrtvola.“
Všechno nejlepší, Dano, popřála si ironicky v duchu.
Večer jí zavolala máma a neopomněla se zeptat, kdy budou vnoučata.

Na stole jí přistála složka s nápisem X-7869. „Máme případ,“ řekl Mulder, ale nevypadal moc nadšeně.
„Co to je?“ zeptala se Scullyová.
„V Oregonu zabili dva muže.“
„Ale podle spisu to vypadá na obyčejný případ.“
„Jo. Bydleli v penzionu, ale včas nezaplatili za ubytování, tak je majitel ubodal. Ve spánku.“
Scullyová udiveně nadzvedla obočí. „A co na tom máme řešit?“
„Najít vraha. Nuda,“ odfrkl si Mulder. „Jo, Scullyová, už to není co bývalo. Jako by se všechny paranormální jevy spikly a zmizely. Občas si říkám, že by nebylo špatný se nechat unést. Víš, aby naše práce zas za něco stála.“

Někdy ho jeho práce unavovala. Tolik toho viděl, slyšel a zažil – jeho přesvědčení, že pravda je tam venku, bylo podložené na reálném základě. Ale i přes to si tu pravdu musel nechat pro sebe.
Už ani nedokázal spočítat, kolikrát jim sebrali důkazy o tom, co právě viděli. Nedokázal spočítat, kolikrát museli mlčet o tom, co bylo zjevné. Snažili se je naučit nevidět a neslyšet, ale on věděl, že fakta nemůžou potlačit tím, že budou předstírat, že neexistují.
Byl to boj s větrnými mlýny. Přesto nedokázal zastavit touhu protrhnout tu membránu nevědomí, kterou nad nimi natahovali.
Všichni měli právo znát pravdu.

„Muldere, už chci jet domů,“ řekla otráveně Scullyová.
„Pssst!“ zasyčel na ni. „Ještě chvilku vydrž.“
„Na co tu vlastně čekáme?“
„Vždyť už jsem ti to říkal. Chci prozkoumat to rušení. Myslím, že to jde odtamtud,“ Mulder ukázal do zeleně lesa.
„Hmhmm,“ zabručela Scullyová. Věděla, že nemá smysl protestovat. Prostě to musí přetrpět.
„Vidělas to?“ vyhrkl najednou.
„Co?“ odpověděla a ani se nenamáhala podívat směrem, kam ukazoval.
„Támhle! Něco se tam mihlo!“
„No jasně...“
Mulder se náhle zvedl a utíkal do lesa.
„Počkej, kam letíš?“ vstala. Zaslechla výkřik.
Mulder na ni zoufale mával z díry v zemi. Tenhle měsíc už podruhé.

„A co bude, až ji najdeš, Muldere? Až otočíš poslední stránku toho tajemství?“ zeptala se ho jednou Scullyová.
„To nevím. Už jsem ztratil naději, že takový den jednou přijde,“ odvětil sklesle. „Ale asi nikdy nepřestanu hledat tajemství toho, co se schovává tam nahoře nad námi. Toho, co způsobuje všechny ty nadpřirozené jevy. Možná jsem Samanthu už dávno přestal hledat a je jen záminkou pro pokračování vyšetřování Akt X.“
Scullyová se na něj smutně usmála.
„Ať už to bude jakkoliv, Muldere, jsem tu vždycky pro tebe.“
Vrátil jí úsměv a pevně ji objal. Byla jediná, na koho se kdy mohl spolehnout

„Proč tady stojí ta pumpa?“
„No, a to je právě to, co jsme sem přijeli zjistit, Scullyová.“
„My jsme jeli až do Connecticutu vyšetřovat pumpu?“
„Jistě. Podívej se, široko daleko nic není. A přesto tady ta pumpa stojí.“
„To vyšetřování nařídil Skinner?“
„Ne. Volal mi místní-“
„To jsme na tom už tak špatně, že musíme vyšetřovat pumpu? Muldere, já jedu domů.“
„Ale no tak, Scullyová, uvidíš, bude to stát za to.“
„Dokud se neukáže, že ta pumpa je kouzelná, tak mě to nezajímá.“
„A co kdybych ti řekl, že kouzelná je?“
„Vážně, Muldere?“
„Ne. Ale před dvaceti lety v Ontariu...“

"Tady jsem měla ráno položený sendvič," poklepala Scullyová na desku stolu. "Nevíš o tom něco?"
Mulder zavrtěl hlavou. "Ne, žádný jsem neviděl."
"Tys mi ho snědl! Přiznej se!"
"Scullyová, řekni mi, kdo by chtěl jíst ten tvůj sendvič. Vždyť v něm určitě bylo dietní všechno, co šlo."
"Kdepak, Muldere, mě neukecáš. Já vím, že jsi ho snědl. A moc ti chutnal a teď máš výčitky svědomí a zapíráš."
"Podívej se, je větší pravděpodobnost, že mě unese UFO, než že ti já sním tvůj sendvič. Vážně. Tvoje obvinění je směšný."
Scullyová si založila ruce. "Jo tak UFO... jen aby ses nedivil."

Častokrát jsem si kladl zásadní otázku – jací vlastně jsou, jestli existují? Jsou naše představy o nich správné?
Běžná představa běžného člověka je taková, že jsou vysocí, štíhlí, se šedavou slizkou kůží. Že mají podlouhlé hlavy s velkým mozkem a dvě velké černé oči, které proporčně zabírají větší část obličeje.
Ale to je všechno jen lidská fantazie. Co když létající talíře vůbec nevypadají jako talíře, ale jsou podobné hvězdným lodím ze sci-fi seriálů? A co když mimozemšťané prostě nevypadají jako šediví Retikulíni?
Co když vypadají jako docela obyčejní lidé?
Co když jsou jako my malí a oškliví a od nás neroznatelní?

Ten sen se vrátil. Opakovaně se v noci vracel na jedno místo v lese a v zemi tam nacházel zahrabanou kostru holčičky v noční košili, ze které bylo na odpovídajícím místě vystřiženo srdce. Sen mu nelhal. Skutečně tam byla. Čtrnáctá.
Ztratil svůj profesionální klid a nechal se ovlivnit. Myslel na Samanthu. Co když byla Rocheovou obětí? Co když jeho vzpomínka na to, jak ji unášejí mimozemšťané, byla jen zástěrkou, aby necítil vinu, že neudělal nic pro její záchranu, když ji Roche unesl?
Ale nakonec ho to příliš vtáhlo, Roche Muldera využil a ten zpanikařil.
To šestnácté srdce už nikdy nenajdou.

„Takže, co je to za případ?“ zeptal se Mulder a odtrhl zrak od ubíhající krajiny za oknem auta.
Scullyová se na něj zahleděla.
„Uvidíš. Nech to na mně. Určitě budeš nadšený.“
„Nebudu říkat, že jsem zvědavý, protože mi je jasný, že to bude pěkná nuda. Obyčejná vražda. Nic zajímavého.“
„Aby byl případ zajímavý, musí vždycky souviset s mimozemšťany?“ zeptala se pobaveně Scullyová.
„Ne, to netvrdím, ale...“ hájil se.
„Ale myslíš si to,“ doplnila.
„V podstatě.“
„Muldere, bude se ti to líbit.“
Neřekl na to nic. Scullyová pak s pobaveným úsměvem sledovala, jak odebírá vzorky z obří stopy nápadně připomínající slepičí.

„Slíbil jsi, že tenhle týden vybírám případ já,“ řekla Scullyová, když se Mulder objevil ve dveřích kanceláře se širokým úsměvem, který naznačoval, že má určitě skvělý tip.
„Ale no tak, Dano,“ prosil a nadšený úsměv zmizel. „Slibuju, že příští týden už tě opravdu nechám.“
„Kdepak, Muldere,“ odvětila sladce a přešla skutečnost, že ji oslovil křestním jménem.
„Tenhle případ by se ti vážně líbil...“
„To znám,“ povytáhla ironicky obočí.
„Opravdu...“
Ignorovala jeho psí pohled, otevřela šuplík a vytáhla popsané lejstro.
„Pamatuješ, Muldere? Minulý týden jsi podepsal, že každý první týden v měsíci vybírám já. A to si piš, že toho využiju.“