Skřivánek

Sullivan jí podal rozkaz zpátky.
„Dostala jste velení na Betsy.“
Přikývla.
„Bude potřebovat prvního důstojníka. Pokud chcete…“
Poprvé po dlouhé době se usmála.
„Kdy vyplouváme?“
„Za dva měsíce. Ještě stihnete navštívit rodinu.“
„Bude potřeba vypravit loď.“
„Nedohadujte se se mnou, pane Sullivane. Kdy jste byl naposledy doma?“
„Už to bude víc jak rok.“
Zahleděl se z okna. Začalo se stmívat.
„Nechcete někomu poslat zprávu? Měl bych to při cestě,“ zeptal se nečekaně.
Zavrtěla hlavou. Dopisy od ní dávno nikdo nečekal. Sullivan potřásl hlavou na srozuměnou. Společně pozvedli sklenky.
„Na návrat! A na Betsy!“
Cinknutí pohárů se ztratilo v hospodském hlomozu.

Admirálova pracovna. U okna stojí stůl.
Farnces Doyleová stojí před stolem a mlčí. Admirál sedí za stolem, v pravé ruce drží složené depeše.

Admirál (zpívá):
Za ztrátu vaší lodi
Měl by přijít trest.
Tak to přeci chodí!
Tak v řádech to jest!

Jenže, co teď s vámi?
To kvůli těm depeším.
Tak poraďte mi páni.
Jak jen tohle vyřeším?

Frances začne přecházet po pracovně a netrpělivě rozhazuje rukama.

Frances (zpívá):
Je to pravdou bolavou,
že jsem svou loď ztratila.
Tu listinu proklatou.
Jsem na palubě nechtěla.

Že přinese neštěstí
To byla zpráva jasná
Když se v dáli zjevila
Plachetnice velká. Krásná.

Pravda pěkná nebývá.
Pravda ta často bolí.
Těžko přesile čelit
s pouhými deseti děly.

Admirál odkládá depeše. Bere si brk a cosi rychle píše.

Admirál (zpívá):
Pravda je dáma vrtkavá.
Záleží na úhlu pohledu.
Také bych vám mohl
udělat z kabátu ostudu.

Že však ty tajné listiny
doručila jste v pořádku. (A včas!)
Zde máte nové rozkazy.
Ta briga má bílou kosatku.

Admirál odkládá brk a podává Frances popsaný arch papíru.

Admirál (zpívá):
Její jméno zní Betsy
Snad budete rozumět si.

Frances si bere rozkazy. Spěšně je pročítá a schová do kapsy u kabátu.
Salutuje a odchází z pracovny.

Tušili, že je nečeká vřelé přivítání. Přesto když stáli v admirálově pracovně, ticho šlehalo jako řemeny důtek.
„Vaše první plavba se nedá označit za příliš úspěšnou. Ani výnosnou. Ztratila jste šalupu, dvacet sedm mužů a dalších třicet šest bylo zajato. Chci slyšet vysvětlení.“ Ani nezvedl pohled od rozepsaného listu.
„Pane, myslím, že slečna Doyleová udělala vše pro to, aby…“ předběhl ji s odpovědí Sullivan. Měl hněvem napjaté tváře.
„Ticho! Vás se neptám!“
Frances místo odpovědi vytáhla nůž a rozřízla podšívku kabátce.
„Tady. Tajné depeše pouze do vašich rukou, pane.“ Položila obálku na stůl. „Nebyla úplně nevýnosná.“
Přinutila ho zvednout zrak.

Seděla na polámaném žebřiňáku a unaveným pohledem pročesávala probouzející se přístav, zatímco Sullivan se vydal na další marnou obchůzku. Už jen ze zvyku počítala stěžně tyčící se nad ústím. V noci žádná nová loď nepřiplula a kapitán žádné z těch, co tu kotvily, dva utrmácené pasažéry na palubu nepřijal. Ne bez peněz nebo možnosti, že si cestu odpracují. Nebejt tý zpropadený nohy, už jsme mohli bejt dávno na moři. Naděje na návrat domů se rozplývaly jako ranní mlha. Berlí vztekle odehnala zvědavého vrabce.
„Madam! To neuvěříte, koho jsem potkal!“
Sullivanův hlas ji přinutil vstát. Postavu v modrém kabátě poznala okamžitě.

Řídíme-li se heslem, že kapitán nesmí opustit svou posádku, nelze jejich útěk ze zajetí hodnotit jinak než jako čin veskrze nečestný. Výměna kapesních hodinek za rybářovu pramici, která toho nebohého muže připravila o živobytí, je už jen pouhou poslední kapkou. Ve světle těchto skutečností pak můžeme veškeré útrapy, které je na jejich cestě potkaly, vnímat jako trest za neloajální jednání. Pro muže stále trpící v tmavých kobkách by jistě bylo alespoň malým zadostiučiněním, kdyby duše jejich velitelů poletovaly s racky nad mořem. Přes všechny tyto výhrady je však potřeba smeknout před jejich odhodláním chopit se vesla a pokračovat v cestě.

S pohostinností těch, co nemají nic, jim ovčák nabídl nejen pomocnou ruku ale i přístřeší. Frances seděla zády opřená o stěnu. Nohu s dlahou měla nataženou před sebou. Drzá moucha ji šimrala na chodidle. Pod rozříznutou nohavicí prosvítalo čisté plátno a po noční přestřelce zbyly jen tmavé stopy na zašlém sukně. Podřimovala. Pastouška voněla mateřídouškou a ovčími houněmi. Cupitání pastýřovy ženy se mísilo se vzdáleným cinkáním ovčích zvonků. Jarní vítr otevřeným oknem přinášel dětské štěbetání. Když se ozvaly Sullivanovy kroky, otevřela oči.
„Nechtěl jsem vás probudit.“ Přisedl. „Mluvil jsem s místními. Hostinský ze sousední vsi jezdívá do města na trh.“

Štěkot mušket se tříštil o skály se škodolibou ozvěnou. Kličkovali mezi balvany. Každý krok mohl být posledním. Sullivan se otočil. Zamířil. Hraniční kámen bledě svítil do noci.
„Sullivane! Nestříle…“
Sklonil zbraň. Poslední rána pročísla příšeří. Frances škobrtla. Ze setrvačnosti ještě udělala pár potácivých kroků, než se svezla k zemi.
Svírala nohavici těsně nad kolenem. Punčochu plíživě barvily tmavé pramínky.
„Sullivane, vezměte můj kabátec.“ Výraz děsu v jeho tváři vystřídal zmatek. „Jsou v něm ty depeše. Musíte je doručit vy. Je vám to jasné?“
Neodpovídal.
„To je rozkaz!“
„Při vší úctě, madam, na tenhle rozkaz vám kašlu. Nenechám vás tu napospas.“

Slunce nesměle polechtalo ranní oblohu, když Girard zaklepal na dveře velitele přístavu.
„Girarde, to jste vy,“ pronesl velitel ledově, jakmile vstoupil. Výhrůžně poklepával prsty o leštěné dřevo. Oranžové paprsky kreslily na desce stolu mihotavé obrazce.
„Pane, přinesl jsem vám žádost o propuštění ze služby.“ Položil listinu na stůl. „Zde jsou mé důvody.“ Podal veliteli zapečetěnou obálku. Raději odejde dobrovolně než z donucení. Vrátí se domů, kde ho čeká žena a děti. Jistě pořádně vyrostly za ty bezmála dva roky, co je neviděl.
„Je vám jasné, že v tom případě, přijdete o svůj podíl ze Stelly.“
„Jsem s tím srozuměn, pane.“

Slepě klopýtali kamenitým korytem, smekali se po ohlazených valounech. Do lýtek se jim zakusovala studená ostří. Zdálo se, že každý krok kupředu zaplatili dvěma zpět. Vítr se jim vysmíval z korun borovic psím štěkotem. Teprve nad ránem si našli úkryt v křemelákovém houští.
Slunce se přehouplo přes zenit, když se vydali dál. Opustili koryto potoka a, co noha nohu mine, zamířili na sever. Prašná pěšina se vinula k horám skrytým v mlhavém oparu. Dny se slily v jeden. Míjely v opilém tanci se zlatým bezčasím. Jen bílé štíty každé ráno svítily o něco blíž. Mlčenlivá hradba mezi nimi a domovem.

Zakousla se do rukávu, když jí oplatil její vlastní medicínu.
„Ti vás teda zřídili.“ Čekal, že mu odpoví. Místo toho k němu jen natáhla ruku. Mezi prsty svírala útržek papíru.

Zítra. Druhý zvon prostřední hlídky.

„Vy mu věříte?“ zeptal se, když se natáhl na pryčnu. Zamyšleně žmoulal vzkaz v dlani.
„Máte lepší nápad?“ Čelo jí brázdily hluboké vrásky.
„Proč by nám pomáhal… Vy jste ty depeše nezničila, že?“
„Kdo nic neví, nic neřekne.“
„A mně nevěříte.“ Ani teď. Stín nedůvěry ho nepřestával užírat.
Unavený stisk ruky vydal za sto slov.
První důstojník nemusí vědět vše, aby byl kapitánovou druhou myslí.

Sullivan ztuhle přecházel po cele, zatímco Frances vykukovala ze zamřížovaného okna a urputně čmárala špačkem tužky na kus umolousaného papíru, ve kterém jim Girard propašoval ždibec slaniny.

Když zarachtal klíč v zámku, hbitě seskočila. Tužku Sullivan odkopl pod pryčnu. Neumělý plánek přístavu už schovat nestačila.
„Ale, ale, kapitáne,“ ozval se ve dveřích hlas velitele přístavu. „Copak to schováváte?“
Nečekal na odpověď a vyškubl jí nákres z ruky.
„Odveďte ji!“
„Na to nemáte právo!“
Sullivan udělal krok vpřed, ale narazil na silné paže vojáků.
„Být vámi nepletu se do toho,“ zasyčel velitel. „A vy,“ zabodl Frances ukazovák do hrudi. „Budete mluvit.“

Když Girard zjistil, že za zjizveným obličejem kapitána se neskrývá muž, ale mladá žena, jen stěží skryl překvapení.

„Slečno Doyleová, zeptám se znova. Vaše loď převážela depeše, řekněme vojenského charakteru. Kde jsou?“
Její kabátec kolem sebe šířil stále ještě výrazný zápach střelného prachu. Nabídl jí umyvadlo s vodou, aby si mohla alespoň opláchnout tváře.
„Už jednou jsem vám řekla, že na dně moře.“ Za kousavým tónem se skrývala únava.
„Pak se budu muset zeptat vašeho prvního důstojníka.“
Věnovala mu ostražitý pohled štvané šelmy.

Mladík neřekl nic a Girard věděl, že pokud se neumoudří, v přístavu jeho zajatce nečeká příjemný výslech.

„Stáhněte vlajku,“ zavelela Frances bezbarvým hlasem.
Palba znaveně utichla za odevzdaného vrzání kladek. Překročila padlý stěžeň a zvolna se vydala vstříc svému protivníkovi.

„Pane, musím vás požádat, abyste mi odevzdal svůj meč,“ pronesl konverzačním tónem snědý muž, jakoby se setkali někde v krčmě a ne na palubě pokryté vrstvou zakrváceného písku. Stiskla rty. Ještě před chvílí by ji bez váhání zabil. A ona jeho. Se sebezapřením mu podala jílec své šavle.
„Bojovali jste statečně. Bylo mi ctí mít vás za protivníka.“
„Zdvořilosti si strčte za klobouk, pane, a radši přejděte k věci. O co vám jde?“
Ona se přetvařovat nedokázala.

Srdce jí tlouklo až v krku, když do plátěného vaku se závažím dávala knihu signálů, lodní deník i své rozkazy. Z paluby se ozýval neodbytný hlomoz blížící se bitvy. Pohledem sklouzla na zapečetěnou obálku. Ty zatracené depeše, které by na palubě nejraději vůbec neměla. O tom, co ji čeká, pokud se dostanou do špatných rukou, si nedělala iluze. Admirál jí to sdělil jasně. Zamyšleně stiskla rty. Kam až by byla ochotná zajít, aby je doručila? A kam bude ochotný zajít ten, kdo je kvůli té zpropadené obálce naháněl s vytrvalostí honícího psa?
Popadla svůj kabátec. Uniformu důstojníka snad párat nebudou.

Už vás omrzel jednotvárný život na pevnině? Potřebujete zmizet před věřiteli? Chcete zažít dobrodružství, o kterých se vám ani nesnilo?

Toto je jedinečná nabídka!

STELLA
Šalupa se zajímavou historií

Hledá právě TEBE!

Už nikdy vás nebude trápit ekonomická krize ani nenaplňující zaměstnání.
Strava třikrát denně a zisk z kořisti ZARUČENY!