Poušť (vlastní fandom)

Originální svět.

Konec

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Co dál?

Drabble: 

Džalíla se usadila.
„Jak změníme,?“ zeptala se.
Ráif se zamyslel.
„Vlastně nevím. Nikdy jsem nepřemýšlel, co bude, až se vrátím. Ale budu s tebou.“
„Bohyně a velekněz. To radikálně nevypadá.“ Zasmála se.
„To ne. Musíme vymyslet, jak udělat aby tě uctívali. Písek je lehko dostupný.“
Bohyně se zamyslela.
„Vzpomínám na bohyni. Chtěla zuby.“
Zbytek Azízi křičel. Ignorovala to.
„Zuby? Není to špatné, nikoho to nezabije.“
Kývla. Zbytek Azízi se ztratil v agónii. Ráif chytil bohyni za ruku.
„Pojď, musíš promluvit k věřícím.“

Zváženo a sečteno se nakonec nezměnilo nic. Tak to má být, protože tak to bylo na Poušti vždycky.

Závěrečná poznámka: 

No a konec. Doufám, že se vám Ráifův příběh, alespoň trochu líbil, i když sám s ním nejsem spokojený. Minerva byla mnohem lepší.

Co dál?

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Smrt boha.

Drabble: 

Do místnosti vtrhl velekněz se strážemi. Podíval se na stojícího Ráifa a na mrtvolu boha. Zbrunátněl.
„Cos to udělal. Všechny jsi nás zabil!“ Stráže vytáhli meče.
„Uctěte vaši novou bohyni,“ zaburácel Ráif. Stráže se rozeběhli. Voda ve vzduchu. Zastavili se.
„Na kolena!“ Velekněz zesinal a klekl. Své drahé roucho si vymáchal ve špinavé vodě na podlaze.
„Za dvě hodiny bohyně promluví, ke svým věřícím. Zařiď to!“ Propustil ho posunkem. Vycouval z místnosti po kolenou. Stráže ho následovali.
Hned jak se ocitli sami, Džalíla snědla písek, který měla sebou.
„Co bude teď?“ zeptala se.
Ráif se usmál.
„Změníme moji rodnou oázu.“

Smrt boha

Úvodní poznámka: 

Nahrazuje téma 22 - Krásná neznámá
Navazuje na Dar, který ještě nikdy nedostal.

Drabble: 

Bůh se svezl na zem a oči mu zapláli modří.
„Vezmu si tvoje tělo hlupáku!“
Voda byla všude a řítila se na Ráifa.
„To si nemyslím!“ Voda se zastavila, na dlaň od něho. Džalila za ním shodila kápi. Oči jí zmodraly.
„Kdo… bohyně?“ Bohův obličej modral. Pohyboval se stále hůř. Beze slov měřili síly, vzduch se naplnil vodou.
„Jsi krásná… spolu… žít věčně… dej… tělo,“ zasípal, když se jeho kontrola nad vodou rozplynula.
Džalíla přiložila rty na Ráifovu tvář a on ji objal.
„To neudělám!“
„Ráife, prosím!“ Saliho hlas.
Sevřel ruce v pěst a dál se díval, jak zemřel bůh.

Dar, který ještě nikdy nedostal

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Rozhovor.

Drabble: 

Ráifova rodná oáza. Chládek vnitřní svatyně. Nikdo je nezastavil, šli za bohem dát mu dar. Ráif nesl kytici růží.
Ústřední místnost. Bůh, hromada zlata. Poklekl přesně dvanáct kroků před ním, pak napřímil hlavu a pohlédl mu do očí. Nebetyčná troufalost. Kapky vody. Hřejivá přítomnost Džalíli za zády.
„Přinesl jsem ti dar.“
Ostrý smích.
„Myslíš, že mně nikdo nedaroval květinu.“
„Přivoňte si!“ Připlazil se k bohovi a podal mu kytici.
„Zemřeš, jestli nebudu spokojen.“
Přičichl si ke květině. Malý hádek ho uštkl do obličeje. Jednou, dvakrát, třikrát, než ho rozdrtil.
Ráif se napřímil a probodl boha vítězoslavným pohledem.
„Dávám ti smrt!“

Rozhovor

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Znovuzrození II.

Drabble: 

Oáza. Mečení divokých koz. Vedro. Ráif vykopal hrob, do kterého pohřbili staré Džalílino tělo.
„Co teď?“ zeptala se bohyně.
„Půjdeme do mé vesnice.“
Naklonila se k němu na vzdálenost stěží dvou dlaní.
„Proč ho chceš zabít?“
„Nejen to, zabil mně přítele.“
„Zabil?“
„Vzal si jeho tělo.“
„Není to to samé, co jsi udělal té dívce?“
„Nikoho neměla. Sama to řekla.“
„To je rozdíl?“
„Pokud se někdo bude chtít pomstít, ať přijde.“
Džalíla mu vtiskla polibek a odtáhla se.
„Co!?“
„Ta dívka to s tebou dělala taky, jen jsem chtěla vědět, jaké to vlastně je.“ Usmála se. Ráif jí úplně propadl.

Znovuzrození II

Drabble: 

Ráif vedl Azízu k ležící bohyni, srdce mu zběsile bilo. Sebejistota se ztratila.
„Fuj. Co to je?“ Dívka se mu zkusila vytrhnout.
„Neboj se!“ Přitáhl si její ruku.
„Kdo je ta mrtvola?“
„Není mrtvá,“ řekl. Vytáhl nůž a řízl jí do ruky.
„Co…“ Začala ječet. Poškrábala mu tvář. Nepustil.
Džalíla přinutila tělo k rychlému pohybu. Přiložila svou rozříznutou dlaň na Azízímu ránu.
Jekot.
Za chvíli bylo po všem. Staré tělo se sesunulo a v Azíziných očích bylo podivně prázdno. Usmála se.
„Teď jsem si všiml, jak krásný máš usměv,“ zabalil Ráif veškeré své pochybnosti do lichotky a zakryl tělo dekou.

Deník

Drabble: 

Psaní deníčku měla spojené se šťastnými dny v rodné oáze. A teď měla chuť začít psát znova. Rozepsat se o podivné oáze plné divokých koz, kde kromě nich dvou nežil jediný člověk. O Ráifovy, který jí sem přivedl. O citech, které jí zmítaly. O celém svém životě.
A právě to byl problém. Zírala na papír a nevěděla jak začít. Představovala si lidi, kterým to chce vyprávět.
„Píši vám…“
A nic.
Přišel k ní.
„Pojď, chci ti něco ukázat.“ Napřáhl k ní ruku, kterou přijala.
„Co?“ zeptala se.
„Uvidíš.“ Podívala se do jeho očí a neviděla v nich nic. Následovala ho.

Hadí království

Drabble: 

Hadí poustevník syčivým hlasem vyprávěl.
„Kobra byla nejsilnější a nejjedovatější had v hadí říši. Všichni se jí báli a dávali jí svojí kořist.
Naproti tomu Tajpan byl starý moudrý had, kterému ostatní říkali strýčku.
Kobra se tom dozvěděla. Vydala se za ním.
„Pobuřuješ proti mně ostatní!“ obvinila ho, uštknula a odplazila se.
Nezemřel však.
Ostatní mu začali říkat nesmrtelný strýček. Kobra se o tom dozvěděla, vydala se za ním a pokusila se ho uškrtit. Tajpan ji lehce uštkl a ona umřela.
Hadi oslavovali a zvolili ho králem.
Zapamatujte si, největší moc přichází s moudrostí.“
Sborové syčení.
„Jsem rád, že rozumíte.“

Cíl cesty

Úvodní poznámka: 

Divná romantika. Nějak jsem z formy a na ty témata, mě nic lepšího nenapadá.

Drabble: 

Azíza si nikdy neuvědomila, jak moc opevnila srdce apatií, když musela opustit rodnou oázu a vydat se do Pouště. Pak ho uviděla. Oslepil ho paprsek slunce odražený od cetek, které prodávala. Podíval se na ní, zahlédla hnědé oči.
Projevil zájem. O ní! Tak šla s ním, i když nevěděla kam.
Cestovali Pouští a on byl celou dobu zamlklý. Choval se k ní chladně, ale ona uvnitř věděla, že jí potřebuje. Věřila tomu.
Večer třetího dne, konečně invazní síly citů, zdolali krustu kolem srdce a ona přišla do jeho lože. Druhý den ráno uviděla cíl jejich cesty. Oázu obklopenou stádem koz.

Setkání

Drabble: 

V oáze byl zmatek, právě tam přijela karavana. Ráif procházel městem, lidé pobíhali sem a tam, velbloudi polehávali ve stínu.
Oslepil ho odlesk slunce v barevném sklíčku a upoutal jeho pozornost. Podíval se na prodavačku, nebyla hezká. Malá, nevýrazná se zarudlýma očima od pláče. Přistoupil blíž.
„Chcete něco!“ štěkla po něm.
„Zajímá mě, co se vám stalo.“ Usmál se.
Utřela si oči.
„Nechtějí mě v karavaně, nechtějí mě tady…“ Docela ho překvapilo, že mu to říká, ale pokrčil rameny.
„Tak pojď se mnou.“
„Kam? Do Safírového města?“ Utřela si oči.
„Ne, do toho druhého. Ukážu ti cestu.“
Kývla.
„Jsem Azíza…“

Příležitost

Úvodní poznámka: 

Tentokráte Azíza. Už bych měl začít zakončovat. Snad Gloria dá dobrá témata.

Drabble: 

Seděla sama vzadu na voze, který se kodrcal Pouští. Nudila se.
„Mladá dámo!“ Starý roztřesený hlas.
„Ano?“ Dívala se na nejstaršího člověka, kterého poznala. Neformálního vůdce karavany. Všichni si vážili jeho moudrosti. Se supěním šel vedle vozu.
„Vytáhni mě nahoru!“ Přikázal jí. Azíza ho vzala za ruku a pomohla mu posadit se vedle.
Chvíle ticha.
„Jsi nešťastná.“
„Nejsem…“
„To nebyla otázka. V příští oáze, mám přítele. Je to hrnčíř ze staré školy. Pokusím se ho přesvědčit, aby tě přijal jako učednici.“
„Ale já ne…“ nedořekla to, neboť stařík sklouzl z vozu a vydal se k jiné části pomalu putující karavany.

Obchodnice

Drabble: 

Azíze dny splývali v jednu velkou šedou nudu. Po opuštění vesnice se dostala, k velké karavaně, která křižovala Pouští. Ona sama měla za úkol v každé oáze postavit stánek, vystavit zboží a usmívat se na procházející mladíky.
V karavaně si jí nevšímali. Nezapadla mezi na zisk hledící obchodníky. Chtěla se bavit, utrácet, užívat si života, ne shromažďovat peníze. Také věděla, že ji nikde nepřijmou. Lidé Pouště se stranili cizinců. Ano, karavana byla užitečná. Přijela, přivezla zboží a, co je hlavní, zase odjela. I Azíza musela pokaždé odejít.
Připadalo jí, že vlastní přání, jsou v jejím životě odsunuté na vedlejší kolej.

Pocity bohyně

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Vztek.

Drabble: 

Schránka se stala vězením. Nemohla chodit, jen nabrat hrst písku se stalo skoro nemožné. Pak přišel on. Mladík, kterého z nějakého prchavého důvodu neutopila. Byl každým kouskem obyčejný… Přesto se vymykal. Někoho jí připomínal, měl ty nejhnědší oči, které kdy viděla.
Mluvil s ní, jako rovný s rovnou. Beze strachu, bez úcty a bez pohrdání. Vyprávěla mu svůj příběh, dovolila nabrat vodu a zabít kůzle. Slíbila mu, že zase bude bohyní pro lidi.
A co jí dal na oplátku. Nepatrnou naději, že ji zbaví řetězů a zámků, že bude mít lepší život. Byl jejím ochránce, veleknězem. Činilo jí to šťastnou.

Vztek

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Vzpomínky. Obsahuje lehce morbidní pasáž.

Drabble: 

Její hlas se mu zarýval do uší. Dřel jako zrnka písku.
„Pomůžu ti!“ Nabídla zčistajasna.
„Víš o něčem, co ještě nikdy nedostal?“ zeptal se Ráif.
Skřípavý zvuk, který byl smíchem.
„Chceš splnit jeho přání, nebo…“
„Nebo!“
Pohlédl bohyni do očí a věděl, že porozuměla. Chtěl ho zabít. Stisknout krk a zaposlouchat se do chrčení umírajícího, které bude následovat uklidňující křupnutí.
Hádek na jeho hrudy zasyčel.
„Nemůžu to udělat. Zničil bych domov.“
„Právě s tím ti mohu pomoct, ale prvně musíš udělat něco pro mě!“
„Co?“ vyhrkl.
„Sehnat mě nové tělo.“
Svědomí ho nezadrželo ani na jeden úder srdce.
„Udělám to!“

Vzpomínky

Úvodní poznámka: 

Navzuje na Kozí oázu

Drabble: 

Už příliš dlouho nemluvila s člověkem. Většina přišla lovit, zbytek zabrat oázu. Jejich kosti spolkla Poušť. Slova se třela o patro. Tělo se s každým nádechem rozpadalo. Nezbývalo mnoho času.
Stejně s tím mladíkem mluvila. Nemohla ani doufat, že by jí daroval schránku. Mohla obývat jen těla žen. Řekla mu to. Vyprávěla svůj příběh a on jí na oplátku řekl svůj.
„Připomínáš mně jednoho mladíka. Už nevím, jestli jsem ho znala já, nebo dívka, které bylo tělo. Nepamatuji se, proč jsme se tak zvláště třeli, ale vím, že mě s ním bylo dobře.“
Rozesmál se. Byla mu za to vděčná.

Kozí oáza

Drabble: 

Ráif dál cestoval Pouští. S velbloudem a malým hádkem, který s ním zůstával od setkání s Fárisem. Šel a docházela mu voda. Oáza, která zde měla být, se stala vyschlou dírou v zemi.
Šetřil vodou, jenže další pramen byl dál, než zvládne dojít. Byl stále vyčerpanější a odevzdanější.
S beznadějí se objevila záchrana. Oáza. Stádo pouštních koz. Sáhl by po oštěpu, kdyby měl dost sil.
Silný pramen. Prvně se zhluboka napil a opláchl si obličej, pak se rozhlédl. Kousek od něj ležela mrtvá stařena. V puse písek. Chtěl se podívat, jestli u sebe nemá něco užitečného.
Polkla.
„Já nejsem mrtvá!“

Noc

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Pohřeb.

Drabble: 

Kobra potichounku syčela. Hlavu vzhůru a čekala, až na ní přijde řada. Fáris sousto pečlivě rozdělil napůl a kus sušeného masa dal hadovi. Ráif se bál a zároveň byl fascinovaný tím, co vidí. Kolem se plazily desítky hadů.
„Fárisi?“
Muž na něj upřel pohled. Skoro, jako když had sleduje kořist.
„Ano?“
„Jsi ten slavný hadí poustevník?“ Ráif bez přemýšlení hodil kus masa malé pouštní zmiji.
Kývnutí. „Změní to něco?“ Syčení.
„Ne.“

Jak se den krátil a teplota klesala, tak hemžení hadů pomalu ustávalo. Ráifovi se zavíraly oči. Usnul, ani si nevšiml, že se mu malá pouštní zmije stočila na hrudi.

Pohřeb

Drabble: 

Muž klečel na Poušti. Ráif k němu ze zvědavosti přišel.
„Co chcete?“
„Zaujalo mě, co děláte.“
Před mužem ležela mrtvolka hada.
„Pohřbívám přítele.“
To Ráifa překvapilo. Nedal to na sobě znát.
„Co se mu stalo?“
„Potkal škorpiona a klepeta vyhrála nad zuby. Zákon Pouště, s kterým nic nesvedu.“
To co pak Ráif udělal, nikdy nebyl schopen vysvětlit. Otevřel lahev s vodou a lehce pokropil mrtvého hada. Výraz úcty.
„Nestává se často, abych potkal člověka, který má úctu k hadům. Jmenuji se Fáris.“
„Ráif. Rád tě poznávám Fárisi.“
„Je to dlouho, co někdo vyslovil mé jméno. Nedáš si kus koniny?“
„Rád.“

Bohyně stáda

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Džalíla putovala bez cíle. Občas se zastavila a nakrmila se pískem, a protože to byla bohyně, nechávala za sebou v Poušti otisk. Malé zurčící pramínky, které za chvíli zase vyschly. K nim chodily pít divoké pouštní kozy. V jejích stopách se tvořilo čím dál tím větší stádo, od kterého sama bohyně odháněla šelmy i lidské lovce.
Pak jednou její schránka už nemohla dál. Byla už příliš stará. Tak si lehla do stínu velké duny, najedla se písku a vytvořila oázu. Největší kozel jí položil hlavu do klína.
Jen ležela, pozorovala ubíhající dny. Čekala, až se schránka rozpadne a ona zmizí.

Snadná kořist

Úvodní poznámka: 

Tentokrát Poustevník s hady. Začíná se mě líbit.

Drabble: 

Den. Vedro.
Poustevníka s hady pronásledovala banda otrhaných banditů. Byli zoufalí. Odměna, kterou měl na své hlavě, by jim zajistila vodu a jídlo na několik let.
Bylo jich dvanáct. Dvanáct na samotného poutníka. Pokoušel se utéct, jenže byl unavený. Dostihli ho na vrcholu duny.
Bandité ho opatrně obstoupili s obnaženými zbraněmi.
„Co chcete?“ zeptal se, ale bylo mu to jasné.
„Tvoji hlavu!“ Jejich vůdce seděl na podvyživeném koni.
„Varuji vás!“
Bandité se rozeběhli a poustevník zasyčel. Písky se pohnuly. Z Pouště začali vylézat jedovatí hadi. Křik, bolestivé ržání, sténání, syčení. Poustevník se nehýbal a po deseti minutách začal porcovat koně.

Cesta

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Loučení

Drabble: 

Pravé poledne. Vedro k padnutí.
Ráif se ploužil po poušti, za sebou vedl velblouda, který nesl sudy s vodou. Nikde žádný stín, kde by se mohl schovat před nemilosrdným sluncem. Tak prostě šel.
Nevěděl, kam jít, neměl žádný plán a tak jen cestoval od oázy k oáze a hledal cokoliv, co by se vymykalo. Jenže všude to bylo stejné. Lidé uctívající boha, který požaduje nesmyslné, mnohdy kruté dary. Beznaděj už dávno vystřídala rezignace. Byl jen dalším poutníkem na Poušti.
Ploužil se dál s vědomím vlastní nikdy nekončící cesty, a i když už nebylo pravé poledne, pořád bylo vedro k padnutí.

Loučení

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Dar.

Drabble: 

Den. Vedro.
Lidé z Pouště si vody příliš cenili, než aby ji plýtvali na něco tak bezvýznamného, jako je pláč. Matka mu prostě odešla zabalit, otci ztvrdl pohled a připnul mu šavli. Přátelé to přijali se stejným stoickým klidem, jako Saliho vybrání.
Když uviděl Maliku, rozbušilo se mu srdce. Měl ji rád a ona jeho ne.
„Odcházíš do hlubin Pouště?“
„Zemřít, protože si mě pamatuje.“
„Mě taky, co nevidět mě zavolá, abych stála po jeho boku.“ Smutek v hlase.
Sebral veškerou odvahu.
„Miluju tě!“
Místo odpovědi ho políbila na tvář a odběhla.
Slunce rychle vysušilo slzu stékající mu po tváři.

Dar

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Znovuzrození.

Drabble: 

Den. Chládek.
Místnost uprostřed chrámu, kam nikdy neproniklo všudypřítomné vedro. Ráif klečel na kolenou. Před ním známá tvář s cizíma očima.
„Znám tě!“
Ráif se schoulil pod náporem božího hlasu.
„A to co vím, mě netěší.“
Ticho. Bylo slyšet zurčení vody ve fontáně.
„Proto jsem rozhodl, že mně přineseš dar.“
Ráif vzhlédl.
„Jaký?“
Bůh se krutě usmál. Na Saliho tváři to vypadalo nepatřičně.
„Takový, který mně nikdo nepřinesl.“
Nic neříkal, srdce mu tlouklo.
„Jdi už!“ rozkázal bůh a mezi zuby rozdrtil zlatou kuličku. Ztratil o něj zájem.
Ráif vycouval z místnosti a dveře za ním zavrzaly jedno tiché omluvné sbohem.

Písečná bohyně

Úvodní poznámka: 

Tak úvodní část mám za sebou. Všichni čtyři hrdinové představeni (Ráif, Azíza, poustevník s hady a bohyně) a teď se jen modlit za témata, aby šlo něco vymyslet.

Drabble: 

Zkuste si být bohyní, které potřebuje písek. Nikdo vás neuctívá. Zvláště pokud oáza má bohy dva.
Říkali jí bohyně Džalíla. Nepamatovala si, jestli je to její jméno, nebo její nádoby. Všechnu pozornost a péči měl druhý bůh potřebující dřevo. Neuvědomovali si, že ona je silnější, že dává více vody. Nikdo tomu nevěřil.
„Jak by něco tak obyčejného mohlo dávat takovou sílu?“ ptali by se.
Dál žila ve svém domě a dusila se vztekem na lidi, co si jí neváží.
Pak do ní jednou na ulici koplo dítě a ona si řekla dost. Odešla a za sebou nechala pomalu umírající oázu.

Hadí poustevník

Drabble: 

Bylo mu pětatřicet, vypadal na padesát. Vysušený jak kus troudu, cestující od oázy k oáze. Kolem rukou kobry, na hrudi mambu, na turbanu se klátila zmije.
Poustevník měl radši hady než lidi. Víc jim rozuměl, nikdy ho nezradili a neházeli na něj kamení. Věřil v hadího boha, hledal ho. Na cestu se vydal před dvaceti lety, kdy bůh jeho rodné oázy podlehl jedu kobry. Zachránil ji od pomsty vesničanů a stala se jeho prvním přítelem.
Od té doby jeho přátelé zahubili mnoho bohů. Stal se živoucí legendou. Obávanou a nenáviděnou zhoubou bohů. Uplynulo patnáct let, co naposledy slyšel své jméno.

Azíza

Úvodní poznámka: 

Tenhle rok mě to nějak nejde. No nic. Challenge to je pořádná.

Drabble: 

Od mala slýchávala, jak hezký má úsměv. Byla na něj pyšná. Na řadu bílých lesklých zubů, které jemně ukazovala světu. Bez něj byla drobná, nevýrazná dívka. Její nejhorší obavou bylo, že o něj přijde.
Bohyně její oázy chtěla zuby. Každý vypadlý mléčný zub musel být obětován. Každé poražené krávě všechny vytrhali. Občas ani to nestačilo. A tak přišli ke slovu kleště.
Azíza udělala chybu, že se na bohyni usmála a ta si jí všimla. Proto se rozhodla, že nastal čas odchodu. Ještě ten den si sbalila věci, nabrala zásoby a vydala hledat štěstí.
Od nikoho si nenechá vzít svůj úsměv.

Déšť

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Lov.

Drabble: 

Sbor žen:
Přivedls ho, hrdino
Vezmi nůž, řízni
Vezmi srdce do dlaně

Lakšman:
Já dal mu slib.
Mám poslat ho do větru?

Indira:
Co je víc?
Tvůj lid, nebo cizí bůh.

Lakšman:
Porušit slib.
Jak bych se mohl snést?

Indira:
Co je víc?
Manželka, nebo cizí bůh?

Lakšman:
Ženo, proklínám tě.
Láska vede ke zradě.
Udělám to, ty běž.

Indira odchází.

Sbor žen:
Překrásná oběť bohu.
Stáda budou tloustnout.

Přichází bůh Nirmal.

Nirmal:
Tys zradil mě.
Slibovals přátelství,
Přinesls okovy, nůž.

Lakšman:
Já…

Nirmal:
Mlč!
Čekám tvůj nůž.

Oba odchází.

Sbor žen:
Radujme se. Přichází déšť.

„Co je to déšť?“

Lov

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Den, vedro.
Alfasavec. Tři páry nohou, na nich obrovské boubelaté tělo. Výška dvou mužů. Stařešinové měli za to, že každý z nich má svého boha. A tohle zvíře se mladíci rozhodli ulovit. Ráif pochyboval, že se jim to podaří, ale nechal se strhnout Saliho zápalem.
V krajině sledovali nezřetelné stopy. Alfasavec procházel ruinami městečka. Před osmi cykly odešel bůh a jich nebylo. Tam mezi torzy domů kořist ztratili.
Zklamané tváře.
„Prohledáme to tu!“

Kosti, zlomený meč, soška, popraskaný pergamen.
„Co to je?“ zeptal se Sali.
Ráif rozevřel pergamen.
„Říká se, že bohovi hráli divadlo. Pak ho začali nudit.“
„Přečteš to?“

Jak chodí věky

Úvodní poznámka: 

Fuj, furt píšu o tom samém. No ale co, chtěli jste nudu a statistiku.

Drabble: 

Noc, zima. Den, vedro.
Jeden bůh, dva kněží, patnáct akolytů. Tři a půl tisíce lidí, pět tisíc velbloudů a šestitisícové stádo dobytka a tisíce koz a ovcí. Dva zlaté doly, přes dvě tuny kovu za rok. Zanedbatelná vlhkost vzduchu. Vzácná voda. Sto kilometrů kolem libovolným směrem jen vyprahlá pustina.
Půl druhého tisíce let. Dvacátý devátý cyklus. Původní tělo, dvacet šest mladíků, tři děvčata. Nespočet zakázaných slz, jež zasyčeli na písku.
Šestnáct let, pět měsíců a sedmnáct dní, co byl Sali na světě.
A za dvě minuty, šestnáct vteřin obřadu a nic z toho pro něj již nebylo. Začal třicátý cyklus.

Znovuzrození

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Zlato.

Drabble: 

Noc, zima. Vyčerpání.
Stařešinové připravovali Saliho na Znovuzrození. Nahé tělu mu pokrývali zlatým prachem.
Ráif tam být neměl. Unavený, dva dny nespal, ale musel pozorovat přítele, jeho snahu nehybně stát, hranou pýchu, že jeho tělo dostane bůh. Znal ho natolik, aby věděl, že je k smrti vyděšený.
Poslední tah štětcem. Sali se zvedl, pevným krokem zamířil do hlubin chrámu. Ráif mu zastoupil cestu, nevěděl co říct. Podíval se mu do tváře. Sali uhnul pohledem. Vždycky se mu díval do očí.
„Sbohem.“
Ticho. Zaklaply dveře.
Chtěl čekat dál, na úsvit až bůh v novém těle vyjde ven, ale přemohl ho spánek.

Stránky

-A A +A