Autorův výběr 2012

Obrázek uživatele Sindual

Pod vlivem dračího kouzla

Tak už i já jsem se rozhodla podělit se s vámi o drabble, které pravděpodobně není moje nejlepší, ale tak nějak přišlo samo od sebe (skoro bych si až myslela, že mi ho někdo napsal do počítače, když jsem zavřela na chvíli oči!) a dokáže ve mě zanechat mrazivou tečku.
Co by se všechno změnilo, kdyby Bilbo opravdu podlehl dračímu kouzlu a zradil trpaslíky?

---------------------------------

„Nepáchneš jako trpaslík, co jsi?“ zazněl rozlehlou síní podmanivý dračí hlas a Bilbo strnul v půli kroku. Otočil se a zjistil, že Šmak ho pozoruje přivřenýma očima.
„Co jsi, zloději?“ zavrněl znovu drak a hobit cítil vibrace po celém těle.
„Já... já jsem jezdec na soudku!“ vykoktal ze sebe a litoval, že Prsten kromě neviditelnosti nezpůsobuje i neslyšitelnost a nečuchatelnost.
„Jezdec na soudku? Tak zpívej, neviditelný jezdče – jak jsi se sem dostal?“ Šmak otevřel naplno obě své oči a upřel je na hobita, který strnul pod nadvládou dračího kouzla. Tělem mu rezonovalo drakovo ‚zpívej‘, a tak řekl všechno, co věděl.

Obrázek uživatele Aveva

Chrám

Chrám ke mně přišel nečekán a nezván. Nestěžuju si. A svoji malou výzvu jsem si víceméně splnila.
Které chrámové drabble je nejlepší? Těžko říct.
Nevím. Ale co už. Tohle o Chrámu asi vypovídá nejvíc. Nikdo nedostane to, co očekával. Každý musí obětovat to, co nečekal.

Chrám je překrásný. Monumentální pomník lásky k Bohu budovaný po generace.
Jako dítě jsem zahlédl odraz slunce na Chrámových střechách a byl ztracen.
Pětadvacet stavitelů přede mnou sloužilo Chrámu. Dávali svůj um, talent, léta dřiny do služeb Bohu. Pro Jeho větší slávu zvelebovali Chrám.
Zanechali po sobě velkolepé myšlenky z kamenných kvádrů pyšně se vypínající k nebi i drobné mozaiky z barevných kamínků zušlechťující zapadlá zákoutí.
Chtěl jsem k té nádheře přispět tím nejlepším, co ve mně bylo.
Zatím se kodrcám po hranicích Chrámových držav a dohlížím na stavbu pohraničních pevností. Tahle je šedesátá. Za každý rok mého života jedna.

Obrázek uživatele Anne

Praha 13. 4. 1365

Těžké rozhodování. Krom BJB mám vztah k většině. Nakonec jsem volila tohle. Tehdy mě celý den nic nenapadalo, až večer přišel nevtíravý nápad, který nakonec nabalil hezké drobnosti. Prostě velmi dobře se mi to psalo.

Téma Glorie

Praha 13. 4. 1365
Drahý Doktore,
Dějí se tady podivné věci. Přijeď

král český, císař římský, král arelatský
Karel IV.

„Starý známý?“
„Tak nějak.“ přisvědčil Doktor zadávaje souřadnice.
***
„Veličenstvo.“
„Doktore. Mizí nám sochy plačících andělů a chrličů z katedrály. Po městě už kolují různé historky. Mohl bys?“
„Jistě, žádný problém.“
***
,,Doktore, proč trčíme v katedrále, v té nehorázné zimě, při bohoslužbě, když je všechno vyřešeno?“
„Donno, vždyť je to nádhera! Poslouchej!“
Katedrálou se neslo: Gloria in excelsis Deo
et in terra pax hominibus bonae voluntatis.
Laudamus te. Benedicimus te.
Adoramus te. Glorificamus te.
Gratias agimus tibi propter magnam gloriam tuam…

Obrázek uživatele Dangerous

Toman a lesní pan

Při výběru jsem se nemohla rozhodnout, co vyberu. Takže jsem vyškrtla ty, které se objevily v květnovém výběru (mimochodem, děkuju moc!). A pak mi stejně nějaké zbyly. Rozhodla jsem se tedy pro své osobní zadostiučinění. V letošním DMD jsem se strašně vyřádila na fandomu Christabel. Ale už dva roky jsem chtěla napsat ff na Tomana a lesní pannu. A mám radost, protože jsem ji nakonec vážně napsala. Asi to není úplně to nejlepší nebo nejreprezentativnější, když většinou píšu prózu, ale tak co. :)

Večer před svatým Janem,
mluví panna s Tomanem:
„Kam pojedeš, milý můj?
Hleď, jest toto naše sluj?
Netřeba tobě víc než mě,“
pravila panna posměšně.

„Kletba je zákon, musím jet,
loňskou stezku obejet.
Zákon je kletba, káže les,
dnes tu straším, dnes jsem běs.
Dej mi, panno, dej novou,
košiličku růžovou.“

Panna zrudla, zbledla zas,
Kdo ví proč se jí třás hlas,
už je mrtev, panny choť.
„Nedám tě, ještě semhle pojď,“
Po vlasech ho polaskala,
studenou vodou pomazala.

Vyjel Toman doubravou,
dal se hned cestou pravou,
A v Podhájí u myslivce,
starý domek, jedna svíce.
Napjal ucho, hluk a křik,
hlasně vzdychl, běsu vzlyk.

Smutkem Toman obklopen,
odvrátil se od oken.
Půlnoc byla, měsíc zašel,
běs však svoji cestu našel.
Jede zpátky doubravou,
les mu šumí nad hlavou.

Kůň zastaví, zařehtá,
v křoví se kdosi zachechtá.
„Oči, údy své neklamu,
Toman jede, za choť má pannu!
Švarný hochu, jen nezoufej,
lesnímu panu přednost dej!“

Toman stojí, patří k němu,
náhle cítí v srdci změnu.
„Švarný hochu, skloň se, skloň,
jenom dále se mnou hoň!“
Tomanovi rozkoš proudem,
prolila se každým oudem.

Panna čeká, slunce vyšlo,
na Tomana to však přišlo,
Nejen líbá pana dál –
kdopak by se smrti bál?!

Obrázek uživatele Fantomas

Historický okamžik

Ačkoliv jsem byla nucená kvůli technickým potížím v půlce dubna upustit nejenom od drabblení, ale i od jakýchkoliv jiných internetových aktivit, stejně si dovolím vybrat jedno drabble z těch více než 14-ti, co jsem napsala. Účastnila jsem se této akce první rok a můžu s jistotou říct, že pokud na to opět nebude mít technika jiný názor, budu se jí účastnit i příště. Je zde spousta lidí, co skvěle píše a i jenom čtení ostatních drabble stojí za to. Samotné tvoření už je o něco vyší level a musím konstatovat, že ne vždy se mi dařilo. Někdy prostě múzy vypověděly službu a já musela horko těžko dolovat nějaký nápad, co napsat. Tohle drabble není z těch případů. Napadlo mě někdy okolo půlnoci, kdy jsem se neklidně převalovala v posteli a snažila se usnout poté, co jsem shlédla v originále celého Olivera Twista, a ve chvíli, kdy se tak stalo jsem na nějaký spánek, než zapnu počítač a celé to sepíšu, mohla rovnou zapomenout. Snad aby mi to vykompenzovalo, se ale tohle drabble psalo skoro samo a narozdíl od naprosté většiny svých kamarádů jsem ho místo ořezání musela nakonec vykrmovat, což je rozhodně lehčí a méně srdcervoucí práce. Z těchto důvodů (ikdyž nejen) mu patří tohle místo. I s Kašparovem.

Téma: Zprava dobrý

„Tak jo chlapi, hlaste situaci, ať víme, kdy zastavit.“
„Východ dobrý.“
„Západ taky.“
„Jihovýchod! Pěší pluk!“
„Ještě o jedno! Teď?“
„Zprava dobrý!“
„Západ taky.“
„Taky.“
„Čisto, šéfe!“
Kapitán se s úlevou opřel o nejbližší výstupek a s upřímným úsměvem se rozhlédl kolem.
„Jsem na vás hrdý, chlapi! Zvládli jsme to.“
Na věži zavládla uvolněná atmosféra, plná přátelského poplácávání po zádech. Západní hlídka nabídla kolegům cigarety. Přijali všichni. Východní hlídka se s uspokojením obrátila svým směrem a po krátkém prohledávání kapes vytáhla mosazný zapalovač. Následně jí vypadl z ruky.
„Jezdectvóóó!“
„Sakra!“
„Kde se tam vzalo?! Pohotovost!“

Garri Kašparov spokojeně odklepnul stopky.

Obrázek uživatele Hedera

Velitelka a její voják

Z mých pokusů se největšího úspěchu nakonec dočkala úplně jiná postava z úplně jiného fandomu, ale původně jsem chtěla psát hlavně na Mass Effect, protože posledních pár let s touhle hrou byla prostě jízda.
Tohle je docela nevšední vztah, on je mimozemšťan, ona vojanda a navíc jeho velitelka, na začátku bylo přátelství a důvěra, až jim jednou došlo, že to, že bez sebe nemůžou být, má asi ještě nějaký jiný důvod, takoví Mulder a Scully bez hašteření a s vojenskou hierarchií navíc. Zpětně mi tam nesedí pár spisovných koncovek, ale jinak mám pocit, že v tomhle drabble to všechno prostě je.

„Na tebe je těžké zapůsobit, Shepardová. Střílet lidi do kolen jsi mi tuhle zakázala. Kdybych byl krogan, mohl bych při přestřelkách s vojáky pronášet efektní výhružky, jako z tvýho ksichtu si udělám kamuflážovej vzor a tvojí krví si připiju u večeře… bohužel, jelikož jsem dextro, jejich krev by mě pravděpodobně zabila, a pointa by ztratila na vtipnosti… nehledě na to, že vtipná nebyla ani tak. Ani moje jizvy už netáhnou tolik jako dřív.“
„Máš splín, Garrusi?“
„Ne, jen jsem ti přišel říct, že vypadáš unaveně a měla by ses konečně vyspat. A nevím, jestli mám ve tvých očích dostatečnou autoritu.“

Obrázek uživatele Julie

Začátek

Letos existuje drabble, které považuji za nejlepší, drabble, které mi leželo v hlavě už přes půl roku a taky pár dalších, co mám vážně ráda. Legrace je, že loni bych naprosto přesně věděla, které sem dát.
Ale nakonec jsem vybrala to, ke kterému mám nejsilnější vztah. I když vlastně vůbec nemá pointu a je to jen taková náladovka.

Vlasy mu cuchal vítr foukající z druhé strany světa. Moře se na obzoru stýkalo s oblohou. Slunce pálilo a kolem voněla sůl. Loď tančila po vlnách a on se křečovitě držel zábradlí, aby se mohl dívat do dálky. Dokud ho nezačaly bolet oči a ještě dlouho potom.
Už pluli. Napřed okolo Afriky a pak ještě dál Indickým oceánem až k zemím s podivnými cizími názvy. Cejlon, Amman, Sumatra, Borneo. A nakonec do přístavu Malaka. Jen ta myšlenka opíjela víc než víno. Nastavil tvář slunci a zavřel oči. Yanez de Gomera vyplouval z Portugalska až na konec světa. Nedokázal se neusmívat.

Obrázek uživatele Aries

Srdcové eso

Původně jsem vůbec nic vybírat nechtěla, protože se mi to zdálo divné, ale nakonec jsem taky neodolala. Tohle drable není nejlepší a napsala jsem i pár o něco víc osobních, ale tohle je něco, co jsem si napsat prostě chtěla, ale nechce se mi vysvětlovat proč. Jestli to není zřejmé, závada patrně není na vašem přijímači

Konečně se podařilo děti rozčilené návratem do Budče zahnat do postele.
Xénie zmoženě přehlédla kufry. Po nekonečném přerovnávání, shánění krokvíkam založených nezbytností a hádek, co je čí, bylo sbaleno. Snad na nic nezapomněli.
Vytáhla z trouby ostružinový koláč na ráno na cestu. Bude se jí stýskat…
Bezmyšlenkovitě shrnula na hromádku roztahané karty. Ten den už asi posedmé. Malá objevila novou hračku.
Balíček jí vyklouzl, karty se rozlétly po podlaze.
Evžen mávl rukou a nehodu napravil. Navrchu skončilo srdcové eso. Pousmál se a objal Xénii kolem ramen: „Jsi unavená. Čas jít spát.“
Malátně se o něj opřela a úsměv oplatila: „Pojďme.“

Obrázek uživatele Iantouch

Kvalitní materiál

Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem vybral tohle. Bylo to možná proto, že z hlediska komentářů je nedoceněné, nevím. A nebo prostě proto, že jako jedno z mála nevyvolává záchvat smíchu. Jo, dělám si srandu z věcí, které jsou pro mě důležité, abych si to nemusel přiznat. To ale dělá spousta lidí.
Mám k tomuhle drabble vztah. Je dobře napsané, alespoň si to myslím. A má pro mě osobní význam. Tak mi snad odpustíte, že je to trošku explicitnější slash.

Rozepínání Iantova saka bylo pro Jacka důvěrně známým pohybem. Přesto si neodpustil pohladit ho po ramenou. Hladká vlna kapitána naplňovala klidem.
Kravata byla hedvábná. Když ji rozvazoval, chladivě klouzala v prstech. Otřel ji Iantovi o tvář. Velšan se usmál. Potichu zavrněl.
Jack přistoupil blíž, zajel rukama mezi vestu a košili. Temně rudý rayon zadního dílu mazlivě sklouzl po hřbetech, švýcarská bavlna suše a hřejivě ulpěla v dlaních.
Přezka opasku z italské kůže tlumeně cinkla o podlahu.
Pár vteřin ticha, elektrizující napětí. Přitiskli se k sobě, políbili se.
„Tohle je teprve kvalitní materiál,“ zavrčel Jack a zaryl nehty do Iantova zadku.

Obrázek uživatele Kirsten

Vás jsem si vyvolil

pozn.: Ne všechna moje drabble byla taková, jaká bych chtěla, aby byla. Některá se naopak napsala sama a zkracováním prošla téměř nedotčena. Tohle je jedno z těch druhých, navíc mám pocit, že vyznělo přesně, jak jsem chtěla a snad se i líbilo.

Téma: Danajský dar

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví...“
Rebbe Mojše Schul se opírá o chladnou zeď synagogy a kývá se dopředu, dozadu, dopředu. Býval by se touto dobou modlil ma’ariv, večerní modlitbu, ale dnes ještě dlouho nebude mít klid. Přesto cítí, že se potřebuje modlit víc než kdy jindy. Přes rty mu ale přecházejí jiná slova, svatá slova knihy knih.
„...prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají...“
Okno rudě září, ohně planou po celém ghettu, vysoké, nenasytné ohně.
„Požehnaný jsi ty, Pane, králi světa... ale proč tolik zkoušíš své věrné?“

pozn. 2: Citace pocházejí z 5. knihy Mojžíšovy, poslední řádek je typický začátek židovských modliteb a požehnání.

Obrázek uživatele Smrtijedka

Budoucnost je nejistá

Spousta mých letošních dílek stála za houby. Někdy jen proto, že to byly blbůstky pro pobavení, bohužel se mi to párkrát opravdu nepovedlo. Přesto většina mých drabblů obdržela spoustu milých, pochvalných komentíků. Strašně moc děkuji všem! I z tohoto důvodu jsem nejdřív měla pokušení dát sem jeden kousek, který se mi opravdu líbil, ale zůstal skoro úplně osamocený a já nevěděla (a stále nevím) proč, ale nakonec jsem si řekla, že to tu musím zakončit pozitivně - něčím, co se zároveň líbilo mně i čtenářům :). Je docela vtipné, že je to zároveň drabble na úplně první téma, tedy aprílové ;).
Mám ho ráda i proto, že se mi v hlavě vylíhlo ještě před zadáním tématu a přesto sedělo, což se zase tak často nestává :). Taky je lingvistické a latinářské k tomu. A nevědomky jsem v něm použila i první téma z loňska. Takové skvělé drabble člověk mít rád musí! (což není příkaz ;))

U stolu seděl klasický filolog. Doktor, kandidát věd, docent, píejdždý. Byli dva.
Jeden horlivě přeškrtával štosy papírů červenou fixou a broukal si „Proč bychom se netěšili“. Druhý zíral na latinsky popsaný papyrus, který archeologové objevili nacpaný mezi několika kameny v hrobce neznámého faraona.
„Pane kolego.“
První zvedl hlavu a přerušil árii.
„Domnívám se, že jsem objevil konjunktiv futura.“

Vlny se vzedmuly. Aktivní, spící i vyhaslé sopky počaly chrlit žhavou lávu. Země se otřásala, litosférické desky praskaly a na vycházku vyrazili čtyři jezdci. Nestihli objet ani jedno kolečko, vesmír totiž zahučel jako tehdy před lety a pukl.
A to byl konec.

Obrázek uživatele ioannina

Poznáš nás, poutníku?

Joj, tohle je jako říct, které dítě má člověk nejraději.
Ale nakonec se rozhoduju pro toto drabble / báseň.
Jednak se mi už tradičně ze všech mých dmd výtvorů líbí ty lyričtější. A tady mi najednou do mého světa prolezla ne už jen rytmizovaná próza, ale - znovu po pár letech - doopravdy verše. Nemůžu ani říct, jakou jste mi tím zadáním udělaly radost.
Za druhé kvůli vzniku: většinu drabblí jsem letos psala v děsném chvatu a únavě, tohle téma ale holky vložily šťastně tak, že jsem si ho stihla přečíst před spaním a mohla si o něm nechat zdát. Drabblátko pak vzniklo za svítání během cesty tramvají do práce (ano, bylo opravdu pět ráno) - a myslím, že jsem na něm odpoledne už nic moc neupravovala.
A za třetí kvůli takovému menšímu projektu, do kterého se mi zvrhla obyčejná mapa hradu. (Projekt není zdaleka ukončený.)
Téma bylo Okno.

Jsme strážci hradu,
ústa umlčených srdcí.
Námi hrad bdí i sní.

Mě potkáš první,
mám záda vysoká, pevná,
na nohách vodu, led a vodu,
skáče po kamenech zubatých
jak úsměvy mrtvých.

Já nejsem,
je jen křehká krajka klenby nade mnou,
proletují mnou ptáci a motýli,
za mnou je stůl
a přes něj nahlížím do tvojí duše.

Mě vidí každý,
mám žhavé srdce v zimě v létě,
otáčí se v něm místa,
po kterých toužíš.

Já jsem skryté,
mé tělo je plné, a přece nejsem slepé,
dívám se tam, odkud jsi odešel.

Já ležím.
Vejdi a budeš
v docela jiném světě.

(Řešení: oblouk mostu přes Grønfjellågu, nedokončená klenba ve věži Nevěži nad oltářem Všech bohů, krb v refektáři, kouzelné okno v Obří věži a Mandala.)

Obrázek uživatele Wee-wees

Čistá krev

Musím předem podotknout, že letos se mi jaksi psalo hůř než vloni. Nevím jestli to bylo tématy, nebo nějakou soukromou tvůrčí krizí, nevím, ale nešlo mi to od ruky. Taky jsem nakonec skončila na čísle 29, což mě teda pekelně štve. :)
Ani ve fandomech jsem nebyla nijak prudce originální a potvrdilo se mi pravidlo "když nemáš originálnější nápad, uteč k Zeměploše nebo k Harrymu". Ale nakonec je to právě potteří drabble, se kterou jsem z té letošní slaboty spokojená nejvíc. Navíc jsem fakt hrdá na to, že jsem dokázala napsat něco smysluplného zrovna na téma "příbuzenská plemenitba."

Mám ráda ty postavy na okraji, jejichž tragédie nás tak nějak minou bez povšimnutí. A Merope je taková postava, vepsaná do pár stránek, čtenářem (i autorem) sotva povšimnutá. Tak aspoň těchhle sto slov, a ten mráz v nich, si zaslouží. Neměla to lehké.

---

Stála před zrcadlem a pozorovala svůj odraz. Nezajímavý obličej; řídké vlasy myší barvy; oči, které směřovaly každé jiným směrem. Věděla, že moc krásy nepobrala. Ani talentu. Její otec jí to připomínal často. Že za to mohl on sám, protože se – tak jako bylo v jejich rodě tradicí – oženil s vlastní sestřenicí, to mu připomenout nemohla.

A pokud si někdy pomyslela, že dokonale čistá krev nemusí znamenat dokonale zdravou krev, nechala si to pro sebe.

Nikdy neměla odvahu se mu postavit.

Až teď.

Merope Gauntová se usmála na své těhotné břicho. Ona byla možná k ničemu, ale její syn bude někdo.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Zlato, jantar, slzy

Letos jsem našla dva žhavé kandidáty na post "to nejlepší, co jsem napsala". Dlouho jsem váhala, protože na Soumrak bohů jsem zcela nekriticky hrdá a Píseň o Nibelunzích je skvělá věc. Ale když jsem si je pročítala znovu, rozhodla jsem se, že nakonec asi vyhrál následující text. Už jenom proto, že jsem měla opravdovou radost, že se mi na Poslední petrklíč podařilo napsat něco takového. Děkuji všem za milé komentáře.

Fandom: Severská mytologie
Téma: Poslední petrklíč

Bohyně Milovaná plakala. Její manžel odešel, vytratil se z tohoto i jiných světů.
Utěšovali ji bohové, obři i skřítci.
Kočky svěsily uši a lísaly se Bohyni k nohám.
Tisíce čarodějek pocítily smutek své paní.
Poprvé za dlouhá léta pozbyly vědmy dar předpovídání.
Všechny vlaštovky padly v jednom okamžiku na zem a jaro, které nesly na svých křídlech, se ztratilo.
Jen hledači pokladů sledovali deštivou oblohu s nadšením. Těšili se na zlato a jantar, které se hned po východu slunce objeví.
Chamtivci však nedošli svého štěstí. V místech, kam dopadaly slzy Bohyně, vyrůstaly drobné zlaté květy.
Doposud ještě nevyrostl ten poslední.

Obrázek uživatele neviathiel

Kvarteto

Dlouho jsem váhala, jaké drabble zařadit do Autorova výběru a v prvé řadě jestli se vůbec účastnit, protože obecně nepovažuji své věci za povedené a hodné dodatečného vyzdvihování.
Jedno drabble ale mám skutečně ráda. Přemýšlela jsem nad ním dlouho, než jsem napsala jediné slovo, protože moje milované petrklíče jsou křehké a skutečné lidské osudy taky, a musí se brát do rukou s úctou a s láskou k bližnímu. Do letošního DMD jsem si nikdy skutečně netroufla na RPS a stálo mě dost odvahy takové drabble i napsat, natož vložit sem na stránky.
Tohle drabble už je ale ve třech výběrech, takže je sem vkládat nebudu. Podívala jsem se na ta ostatní a zčistajasna mi došlo, že jsem vlastně krátce předtím jedno RPS (nebo RPF?) drabble napsala. Inspirovala mě jedna scéna z filmu Lidice, kterou jsem si zapamatovala na hodně dlouho. Psala jsem je v práci. Pracně, jak jinak. S jistým uctivým odstupem. Bez lásky. Tady to nešlo. Pak jsem dlouho váhala, zda je opravdu vložit.
Takže tady je. A dokonce podruhé.

Sál byl narvaný k prasknutí a neobyčejně tichý. Houslista měl dojem, že jeho škobrtnutí smyčcem o dřevěné tělo houslí museli slyšet až v zadní řadě. Pomyslel na jejich primária Izáka, který už s nimi nikdy hrát nebude, protože byl minulý měsíc poslán do Terezína.
Na jeho místě teď sedí tenhle ďábel.
Během náročného partu neudělal jedinou chybu. Hrál dobře, to musel houslista uznat. Když koncert skončil, uklonil se jako profesionální hudebník, který dostal titul říšského protektora omylem.
"Jsem rád, že jsem mohl nahradit vašeho primária," řekl.
Houslista mu podal ruku.
Reinhardu Heydrichovi zbývaly přesně tři měsíce a pět dní života.

Obrázek uživatele Owlicious

Osamělost vedení

Nevím, jestli je to moje nejlepší drabble. Pravděpodobně ne. Ale mám k němu citový vztah. Protože v tomhle fandomu zůstává spousta věcí nedořečených, jinak by to už nebyla pohádka. Tohle je jedna z těch věcí, které zůstaly nevyřčené v prvním díle.
Téma: Židle

Vždycky si myslela, že trůní sál Canterlotského hradu je příliš veliký.
Teď se jí ta délka, kterou musela přejít, zdála nekonečná.
Ještě nikdy ji koruna tolik netížila. Nikdy jí zástupy jásajících, klanějících se poníků nepřišly tak nepatřičné.
Vítali ji jako hrdinku, jako zachránkyni. Zahnala přeci zlou Noční Můru, zabránila jí navždycky zahalit Equestrii nocí.
Ona ale ztratila sestru a truchlila pro ni. Ztratila jedinou osobu na světě, se kterou mohla a měla sdílet odpovědnost. Tu jedinou, se kterou se mohla podělit o radosti i starosti vlády…
Princezna Celestia vystoupala po schodech k trůnu, který byl od nynějška už jenom její.

Obrázek uživatele Bilkis

Lži, stejně nepřežiješ

Asi bych měla říct, proč právě tohle, že? Inu, nejspíš proto, že doufám, že to jednou napíšu od začátku do konce...

Téma: Poslední petrklíč

A/N: Jedno nesoutěžní, protože tohle mi strašilo v hlavě docela dlouho

Jak je to dlouho, co jsem naposledy viděla slunce?
Bylo to na jaře, to vím.
Kvetly prvosenky.
Pak přišla válka a květiny zničila. Nezbyla ani jediná.
Chtěla jsem utéct, ale všechny nadané našli a zavřeli, aby si z nás vychovali zbraně a pomocníky. Nejmladší byly čtyři roky. Ani nevěděla, že něco umí. Její panenka věděla. Všechny věci věděly, četla jsem to v nich. Stejně jako to čtu v tom revolveru, kterého se musím dotknout.
Patřil jednomu partyzánovi. Měli by být opatrnější na své věci, nutí mě je podle nich poznávat mezi zajatci. A já nevím, jak dlouho ještě vydržím lhát...

Obrázek uživatele Zuzka

Liverpool

Není to asi úplně nejpovedenější z mých drabbles, není ani nejúdernější a jsou jiná (asi čtyři ;)), ke kterým mám větší citový vztah. Naštěstí se většina z nich setkala s nějakým úspěchem v podobě komentíků (ano, jsem tvor sebestředný a komentíky žeru), takže jich už nebudu vytahovat. Uvádím tedy ze svého šuplíčku drabble na téma Mary Barton, páč je to trošku netradičně vyčnívající Period drama a dělám mu tímto strááášně nenápadnou propagaci.
Děkuju organizátorkám i vám všem, psavci a čítavci, za krásné DMD a jsem strašně ráda, že jsem to letos vydržela až do konce. Ještě nemám dočteno, tak omluvte opožděné skvíky a poznámečky... a doufám, že aspoň pár lidí rádo četlo Period dramas drabblátka, ač z ruky nešikovné, a že jsem udělala Austenové a spol. hezkou reklamu.

Mary věděla, že riskuje úplně všechno. Po tom horečném shánění svědka byla téměř vyčerpaná, navíc se zdálo, že lodník nedorazí. Musela předstoupit sama. Musela být trochu záludná, zapůsobit svou krásou, kterou tak nerada ukazovala. Chtěla ale přesvědčit hrdelní soud hlavně čistou pravdou své výpovědi, mysl měla zatím jasnou. Když jí došlo, že Jema Wilsona miluje, vlastně se jí ulevilo. Horší to bylo, když jí začalo docházet, kdo mladého Carsona skutečně zabil. Jediná otázka by vše zničila.
Uspěla. Zářila. Když přiběhl svědek, viděla síň už jen mlhavě. Zachránila Jema.
Tři dny byla mimo sebe. Mluvila. Naštěstí si všichni mysleli, že blouzní.

Obrázek uživatele Kleio

Na útěku

Docela jsem si lámala hlavu nad tím, co z toho množství alžbětinské éry mám vytáhnout. Docela dost z toho, co jsem napsala, se mi líbí. Ale když bych měla vybrat jednu, tak to potom musí být tahle:

Téma: Perpetuum mobile
Fandom: historie
To bušení srdce musí být slyšet až nahoru. Ať už odejdou, prosím, ať jdou pryč. Milosrdný Bože, jsi-li, nedopusť, aby mne objevili. Vždyť ničím jsem se neprovinil, jenom tím, že jsem. Jsem tvůj dobrý hospodář. Byl jsem... Teď jsem opravdová ovečka boží. Na porážku.
Milostivý Bože, jsi-li, nedopusť, aby zabili tu dobrou ženu, jež mne skryla. Ani ona se ničím neprovinila. Snad jen tím, že je...
Zítra se schovám jinde, najdou-li se dobří lidé. Bude mít i další dům úkryt pod podlahou, ve kterém zase uslyším větu: „Neleží zde nějaký katolík?“
A tak to půjde až do konce mých dní...

Obrázek uživatele Saphira

Wheat Field Under Threatening Skies

A/N: Mám ráda všechny své van Goghovské drabbly a zcela sebestředně si myslím, že se letos řadí k mým nejlepším. Přesto nejsilnější citový vztah mám k tomu prvnímu.
Vincente, kdybys žil, věnovala bych ti ho.
<3

Tmavě modrá, skoro až černá obloha. Pod ní kontrastující jasně žlutá pole s cestou vinoucí se do dáli, do tmavé oblohy. Havrani. Hejno černých, zlověstných havranů. Dul silný vichr, oči mu slzely od zimy. Ale maloval dál. Energické tahy, bledá záře slunce za mraky.
A bolest uvnitř, v hrudi, na duši. Maloval zběsile, ale nepomáhalo to. Pšeničné klasy se skláněly ve větru, zoufale úpěly, a stejně tak měl i on pocit, že vítr ho brzy zlomí. Už nemohl dál. Ne, už ne. Už žádný běs. Havrani se přibližovali. Bylo jich čím dál tím víc.
Poslední tah. Jednou to muselo skončit.

Téma: Běsnění
_____
Poznámka: Spekuluje se, že je to pravděpodobně van Goghův poslední obraz... http://www.ibiblio.org/wm/paint/auth/gogh/fields/gogh.threatening-skies.jpg

Obrázek uživatele ef77

Zahrádka

Byla to tedy Sophiina volba, ale nejraději mám drabble na téma Poslední petrklíč. Nejspíš proto, že mi dalo opravdu zabrat. Nakonec mi pomohlo do soustavného listování Silmarillionem, Pánem prstenů, Nedokončenými příběhy atp. střihnout si Polyannu, která mi pak záhadně metamorfovala do Elanor. *Vkládá nenápadně reklamu na navazující drabble Údolí červených karafiátů :o)*

Vedle zídky zasadil sněženky.
Pan Hrdonožka měl moc starý ošoupaný kabátek. S kytičkou v knoflíkové dírce vypadá mnohem líp.

Pod tisem s láskou pěstoval fialky.
Paní Pelíšková byla smutná, tak jsem jí je natrhala, aby byla veselejší.

Záhon tulipánů červeně zářil.
Strejda Pipin šel domů až ráno! Ale teta Diamanta bude mít z kytice určitě radost.

Sam si povzdychl. Kdo mohl tušit, že jeho dcera bude pro zahrádku větší zátěž než nájezd rejsků? Alespoň, že ty prvosenky od Arwen...

„Elanor!“

„Byly tak krásné! Poslala jsem je panu Frodovi, aby se mu po tobě nestýskalo. Po větru, přece. Nezlobíš se, viď?“

Obrázek uživatele Tess

Shoda náhod

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Nemyslím si, že by Shoda náhod bylo moje nejlepší letošní drabble. Některá jsou o něco lepší. K jiným mám zase zvláštní vztah. Vybrat jediné bylo opravdu těžké.
Tohle drabble bylo pracné, zkracování asi ze 140 slov, přepisování, stálé otročení. Boj o zachování dynamiky a atmosféry. A jediné drabble, které se dívá na ten svět zvnitřku. To se mi asi na něm líbí. Pohled očima, které nechápou, co se děje. A zároveň naděje - instinkt neznamená monstrum.

Nevěděli co se stalo. Zvláštní hluk zepředu...
Vjeli přímo do toho.
Křik, boj dvou skupin. Někteří lidé tekli.
Průvodci křičí neznámá slova, svět začíná být zamlžený.
Najednou je uprostřed. Černovlasý člověk vytáhne blýskavý předmět z nehybného těla a mávne po ní. Uhne, dává před sebe ruku. Pálení. Podvědomě udeří, něco zapraská. Útočník padá.
Před ní malá člověčice s mokrýma očima, křičí. Strhává ji za sebe. Do bezpečí?
Hladový úsměv jiného Přeměněného, když k malé běží. Vyceněné zuby.
Její ruce zapracují zcela samostatně, provedou elegantní pohyb a pošlou ho hlavou do stromu.
S údivem se hledí na své dlaně.
Jsou červené.

Obrázek uživatele kopapaka

Nesepsaná smlouva

Původně jsem do výběru chtěl dát drabble Saké, ale dopadlo to takhle. U veršovaných drabblat jako je právě Saké jsem o sobě zjistil něco nového ( a pořád tomu úplně nevěřím), ale Nesepsaná smlouva pro mě znamená první námět na originální povídku. Sice ji teď nechám trochu uležet, ale jen aby vyzrála. Stejně píšu Dopis ( HP FF ) a dvě ( s Upírkem tři... ) věci současně, to by nedopadlo dobře. Tak mi prosím držte palce, ať si při příštím DMD můžu dělat reklamu na povídku, která snad vznikne na základě Nesepsané smlouvy.

Soča.
1915.

Mladík.
Přišel o malíček.
O všechny kamarády.

Teď ho tíží amulet.
Šedesát zářezů.
Dárek od myslivce.

***

Štěstí? Štěstí!
Za Velké války nepočítaně.
Po ní ho opustilo.
Malíček občas zabolel.
Zůstával sám...

***

Druhá válka.
U Madridu mu střepina rozbila foťák.
Obličej ne.

***

Pokoušel štěstí.
Dunkerque.
Konvoje. Dvakrát s ním potopili loď.
Malta.
Z Tobruku utekl. Čeština drásala duši.

Dál fotil. Válku.

***

Korea

Fotil. Kolem umírali lidé.
Ne kamarádi. Žádné neměl.
Štěstí?

***

Vietnam

Pořád fotil. Války.

Irák.

***

Šedesátý zásah přišel v Sarajevu.
Přišel si pro svůj amulet.
Ďábel? Myslivec!

"Tvůj život jsem si opravdu užil," řekl.

Tma byla milosrdně rychlá.

Téma: Šedesátá

Obrázek uživatele Uhla

Zpívej zpěváčku

Výběr byl strašně těžký, ale svým způsobem pro mne tohle drabblátko bylo asi nejsilnější... Původně jsem ho chtěl ladit pozitivně a spíš směšně nebo úsměvně, ale nakonec se to dostalo do téhle podoby, ve které ve mně po přečtení posledního řádku prostě zůstává hrozný smutek.
Téma: Zpívej!

V zahradníkově přístěnku stálo rozkvětlé kvítko.

„Tak povídej zpěváčku.“

Květina zanotovala: „Rózvíjej se poupátko.“

„Ale ale, ty moc dobře víš, že tohle mě nezajímá.“

Zalesklo se kovové ostří nůžek.
Prostřihlý lístek.

„Nedělej, že nevíš o čem mluvím. Pověz mi co chci vědět. Vím, že to víš, žes tam v té době byla!“

Květina bolestně pokračovala: „Nejkrásnější... z květů.“

Plamen sirky sežehl nejkrásnější květ.
Květina zaúpěla.
Snažila se zpívat dál: „Od rána… ach… až do noci.“

„Nehraj to na mě! Řekni mi, kdo chodí do královské zahrady krást květiny!“

Ztrápená květina však smutně dál notovala svou písničku, jedinou, kterou kdy znala.

Fandom: Pyšná princezna, ehm... lehce upravená.

Obrázek uživatele Blanca

Animoterapie

A/N: Pravděpodobně to není moje úplně nejlepší drabble za tenhle měsíc. Ale mám pro něj v srdci zvláštní místo, protože tohle téma ("Příbuzenská plemenitba") bylo faaakt ošklivé. A taky proto, že je to jedno z mála příjemně pozitivních drabblat, která se mi povedlo vytvořit.

John stál na perónu, přes rameno sportovní kabelu a mluvil do telefonu.
"...vysvětloval jsem ti to už několikrát. Musím jet za ní."
"Ale já tě tu potřebuju."
John by přísahal, že muži na druhém konci drátu je sotva deset.
"Tři dny beze mě přežiješ. Dávej na sebe pozor."

***

Farma, kde se Harry tentokrát léčila měla dobrou pověst.
Klienti se starali o hospodářství a rodinní příslušníci byli povzbuzováni, aby se aktivně podíleli.
"To je fajn, že jsi tu, bráško," objala ho střízlivě vypadající Harriet. "Bude se ti tu líbit, čeká nás inseminace krav. Škoda, žes s sebou nevzal Sherlocka"
John strnul.

Obrázek uživatele Lejdynka

Jak se tvoří kultura

Jednoduché to nebylo. Ne proto, že bych považovala všechny své drabbly za nějak geniální, ale proto, že ke spoustě z nich mám citový vztah. Vážně.
Nakonec vyhrál tento. Z důvodu velice, ale pozor, velice sebestředných: Pokaždé, když si to přečtu, tak mi bůhvíproč stoupnou slzy do očí. Vždycky.
Téma bylo Kvalitní materiál.
****

Nejprve tráva na kopce nízké, norfolkské ovce nejlepší ceny.
Kamenný chrámek – posvátné ruiny. Stonehengský menhir, staletí němý.
Deštivý přízrak prastarých lesů. Skrz mlhu slyšíš řehtání hřebce.
Dostihy v Lambourne. Dech v nozdrách hvízdá. Od startu letí Birmingham křepce.

Pak lehký přízvuk, sládnoucí medem. V ústech cizince na kráse ztrácí.
Tvídový kabát z kárové látky. Teplounký svetr, v němž hnízdí ptáci.
Tea party: Earl Grey, lepivá melasa, čajový koláč, co jíst se nedá.
Zdvořilý zájem, mlčení klidné. „Počasí nanic!“ svůj význam hledá.

Kvalitní přísady, prosáklé citem. Skleničku whisky Stvořitel vypije.
Pak se protáhne, tleskne si do dlaní. Právě vytvořil mikrosvět Anglie.

Obrázek uživatele angie77

Takové normální soužití

Tohle byl hodně složitý výběr. Ne proto, že bych měla tolik skvělých kousků, které bych chtěla připomenout... spíš naopak. Neměla jsem letos náladu na psaní depresí, ale zároveň mě ani nenapadalo nic třeskutě vtipného :-( No ale tak snad tohle má aspoň náznak myšlenky...

...................

„Mám skvělý nápad!“ prohlásil po ránu s nadšením.
„Teď ne…“ odbyla jsem ho nervózně.
„Musíš pořád sedět u počítače? Venku je tak krásně…“ řekne vyčítavě.
„Snad jsme se dohodli, ne? Odpoledne jedeme na výlet, ráno mě necháš psát… a přemýšlet,“ zdůraznila jsem.“
„Podívej se na tenhle katalog, jsou tam dobrý věci,“ sune mi něco před oči. „A vůbec… byl to tvůj nápad, ty tvrdíš, že potřebujeme nové vybavení do kuchyně…“
„Já tě fakt praštím…“ zaúpím. „Dokážeš pochopit, že se na to pitomý téma musím soustředit?!?“

Nevzrušeně obrací stránky a pak s úšklebkem pronese.

„Koupil bych tyhle červený karafy… A ty?“

...........

Téma je... překvapivě... Červený karafiát :-)

Obrázek uživatele sigam

Jedna VELKÁ rodina

A/N: Protože ujetého Mastera prostě žeru ;).

„Ahoj fešáku,“ řekl blonďatý muž s maniakálním výrazem na tváři svému sousedovi.

„Zdravíčko můj hustodémonsky krutopřísný příteli,“ odpověděl na pozdrav úplně stejně blonďatý soused s úplně stejně vyšinutým pohledem. „To máme ale krásný den. Na ovládnutí celého vesmíru akorát, co říkáš?“

„Na to je každý den jako stvořený, krasavče.“

„Pravda. Ještě že už na tom naše VELKÁ rodina pracuje,“ odvětil blonďák.

„V tom případě by nás mohli na chvíli postrádat, nemyslíš?“ podíval se na něj vilně jeho společník.

„To každopádně. Ale nebude to tak trochu incest?“

„Ale ne. Bude to spíš jako... onanie,“ odpověděla jedna ze sedmi miliard kopií Mastera.

Čtěte příbalový leták

Na tohle drabble jsem opravdu hrdá, protože i mě jako autorce se ještě občas při jeho opětovném čtení podaří vyprsknout smíchy. :) Svá drabble jsem se snažila psát spíše jako anekdoty, něco pro odlehčení, pro zasmání. Někdy se mi to možná povedlo, někdy možná ne, nicméně toto drabble mám ráda a přála bych si mít více takových.

Téma: Co je psáno, to je dáno

„Brej den, doktore.“
„Dobrý den, copak vás trápí?“
„Víte, doktore, já vám mám takovej divnej problém.“
„Můžete mi o tom říci více?“
„No je to taková věc, že… no zhruba tak něják jednou za tejden je mi fakt blbě. Jako na blití, chápete.“
„Takový problém může mít mnoho příčin. Všiml jste si něčeho, co by těm problémům předcházelo?“
„Si pište. To je vždycky, když mě stará nutí dávat prádlo do pračky. Děsně mě to sejří.“
„Hmm… to by mohlo být psychosomatické. Napadá vás něco?“
„Si tak říkám, estli pak to nejni tou aviváží.“
„Aviváží??“
„No píšou UŽÍVEJTE PŘI KAŽDÉM PRANÍ.“

Obrázek uživatele eliade

Vyléčená nemoc

A/N: Tak za mě to bude jedna dvěstěslůvka, co jsem napsala na téma "Ledová voda".
Nechtěla jsem to tu zakončit tak smutně, ale jinak se nedá. Konce jsou smutné vždycky. A co naplat, když to má být drabble, k němuž mám nejsilnější citový vztah, nemohla jsem jinak...

„Můžu se od tebe napít?“ zeptal se.
„Radši ne. Mám nemoc na sedm, která je pro muže smrtelná. Nerada bych tě měla na svědomí…“
„Cože?“ podiví se.
„To neznáš?“ Teď se diví zase ona.
„Ne. Co to je?“
„Hádej.“
„No,“ počítá na prstech. „Ženská je na šest, tak já nevím.“
Zasměje se. „Rýmička přece!“ Podává mu láhev. „Ale jestli se nakazíš, není to moje vina. Já tě varovala.“
„Já už jsem se stejně nakazil,“ na to on.
„Čím, prosím tě?“
„Láskou,“ povídá vážně.
A ona mlčí.
Mlčí, protože neví, co by na to řekla.
Mlčí, protože má z toho všeho najednou divný pocit.
Mlčí, protože je od přírody pesimistka.
***
„Nechtěla by ses něčeho napít?“ zeptal se a v hlase mu zazněly stopy dřívější starostlivosti. Nejspíš proto, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít.
„Jo. Vodu, prosím.“ Na nic víc se nezmohla. Po tom, co bylo vyřčeno. Je konec.
Natočí jí do sklenice vodu.
Pije, jako by žízeň byla to, co ji nejvíc trápí.
„V pořádku?“ ptá se on.
A ona mlčí.
Mlčí, protože jí v hlavě pořád znějí ta strašná slova.
Mlčí, protože promluvit by znamenalo všechno si přiznat.
Mlčí, protože jí studená voda vzala všechna slova z úst.

Stránky

-A A +A