Ze života hmyzu (Karel Čapek)

A tak je to správné

Úvodní poznámka: 

Tak trochu na první dobrou, protože večer možná už nebudou nápady ani energie.

Drabble: 

Znuděný prázdnotou motýlích salónů, znechucený měšťáckou omezeností a sobectvím hovniválů a cvrčků, zděšený krutostí dravého hmyzu a úplně zhnusený bezchrarakterností parazita, obrátil se poutník k mravencům. Tady našel konečně útěchu: poctivou práci a pospolitost. Žádné velikášství, žádná sebestřednost, každý na svém místě a pilně se činí ve prospěch všech.
Ráz dva, ráz dva! Jak ten kolektivní stroj dobře šlape...
Mravenci? Jen součástky, samy nezajímavé, nucené k činnosti, bez vlastních zájmů, jen kvůli povelům, jen kvůli celku...
A nahoře ti, co rozumí nejlépe obecnému blahu. Všichni jsou si rovni, jenom někdo velí a někdo maká. Jen ať práce běží. Ráz dva.

Obrázek uživatele durdinář

Hmyzí trampoty

Drabble: 

Trávou si to pomalu šinuli dva slimáci. Jeden z nich přemýšlel o tom, co se to vlastně stalo. Tomu druhému to bylo jedno, jen se díval kolem sebe. V tom ji uviděl. Byla krásná. Ty dokonalé tvary. Pro ni by dobyl mravenčí civilizace, složil básně, ukradl chrobákům kuličky. Není náhodou, že se hned vydal tím směrem. Hnal se přes listí, vzal to kolem houby, propletl se mechem, ale k cíli už nedošel. Jeho vysněnou jahůdku mezitím sezobl kos a s hlasitým “tiks - tiks - tiks” odletěl.
“Celí slimáci, tolik pohybu pro nic”, pomyslel si šnečínek, který scénu pozoroval ze své ulity.

Závěrečná poznámka: 

Šnečínek. Kdo jiný by tohle mohl říci? A kdo jiný může pozorovat slimáky, bezdomovce plžů?

Obrázek uživatele Arengil

Viď, člověče?

Fandom: 
Drabble: 

Každá slušná housenka, která ví, co se patří, se umí (po sežrání potřebného množství energeticky bohaté potravy) převtělit. Někdy, pravda, mezitím něco sežere ji. Ale to už je život. A máte něco proti tomu? Neřekla bych.
Že se kukla znovuzrodí, je prostě nabíledni. A je úplně jedno, co si o tom myslíte. Prostě to funguje. Ať jste housenka, nebo emzák. Proč to tedy pro vás představuje tak nepřekonatelné myšlenkové schizma, když jde o člověka, potažmo o vás? Vemte jed na to, že stačí, aby vám tohle rozkošné tělíčko jednoho krásného dne vypovědělo službu a najdete si lepší... Viď, Midnight entito?

Obrázek uživatele Ebženka

Růže, růže růžová

Úvodní poznámka: 
Titulní básnička mi straší v hlavě, co bylo téma vyhlášeno. Znám ji od dětství z nějakého leporela.
Drabble: 

"Růže, růže růžová
sedmitečku chová,
sedmitečka se v té kráse
vyspí do růžova," recitovalo culíkaté děvčátko, a tetičky zatleskaly.
Houbeles, pomyslela si beruška, která si právě dobývala chléb svůj vezdejší na jedné ze zmíněných rostlin, konkrétně druhu rosa centifolia. Ti lidé toho zase ví. Oni možná lezou pod zem kutat uhlí a další suroviny, ale taky tam nebydlí. Ani si to nepochvalujou, jak je tam krásně tma a konstantní teplota. Je to práce, nic víc!
Růže jsou sice cenným lovištěm mšic, ale kdo by v tom smradu proboha mohl spát?
A odletěla se vyspat do své útulné díry vedle kompostu.

Obrázek uživatele eliade

Úvodní poznámka: 

...aneb mohlo to být také jinak.
Věnuje Kukla Tulákovi a své dobré kamarádce Mileně.
(Všem ostatním se za případnou nesrozumitelnost omlouvám.)

Drabble: 

TULÁK: Kuklo, kuklo, tebe se nepustím!
KUKLA: Pak se mnou musíš držet krok.
Ať jeden den či celý rok
potrvá život můj, podoben tanci,
třeba i bez křídel létat mám šanci.
Vždyť žít je jako…
TULÁK: Jako co?
KUKLA: Jako když ve větru poletuje suchý list.
Nikdo z nás si přeci nemůže být jist,
jak dlouho bude padat na zem.
Proto… udělám něco velikého!
TULÁK: Kdy?
KUKLA: Až se zrodím!
TULÁK: Vždyť vše může být jinak rázem…
Kuklo, co mi to tu povídáš…
Pořád jen čekat… samá až!
Třeba se musí už teď žít!
KUKLA: A co takhle si zatančit?

Závěrečná poznámka: 

(První věta pochází přímo ze hry bratří Čapků.)

Obrázek uživatele kytka

Potkali se dva mravenci

„Kdo jste, pane?“
„Mravenec.“
„Cože, takový skrček! To jsem mravenec, pane!“
„Na mravence jste krapet přerostlý, pane. Kdybyste byl mravenec, byl byste rezavě červený jako já!“
„No dovolte, od kdy jsou mravenci zrzaví? Mravenci jsou odjakživa krásně leskle černí! Tak schválně, pane. Co jedí mravenci ze všeho nejraděj?“
„Cukr, samozřejmě.“
„Cukr… Co to je?“
„No prosím, tvrdí, že je mravenec, a ani neví, co je to cukr. To by mě zajímalo, co podle vás mají mravenci nejraději!”
„No přece sladkost nadojenou od mšic.”
„Co je to mšic?”

Tak se dohadovali, že si nevšimli jarabáčka, který udělal jejich při přítrž.

Obrázek uživatele eliade

Ukolébavka pro Larvičku

Až, má milá, zavřeš víčka,
necháš si zdát nějaký sen,
uloví ti táta cvrčka,
stejně jako každý den.

Papínek tě zaopatří,
až ti k spánku ustele,
jsi mi dražší než mí bratři,
nemám ani přátele.

Celý život tobě, dítě,
nosím vše, co vyslídím,
a když někdo uvidí tě,
ihned mi tě závidí.

„Ta je celá po taťkovi!
Krásná, milá, chytrá též!“
Nevěř, že ti nevyhovím,
vše, co chceš, to dostaneš.

Až, má milá, zavřeš víčka,
na svém loži nebeském,
vzpomeň si i na tatíčka,
co žil pro svou dcerku jen.

A opuštěnou norou se nesl hlas Lumka, papínka bez dcerušky.

Obrázek uživatele Ebženka

O zelí a naději

Už celé věky byla mrzutá. Nevěděla proč. Vlastně to byly sotva dva dny, ale pro ni byly hrozně dlouhé. Cítila se těžká, tlustá a stará. A přestávalo jí chutnat. Nepředstavitelné. Ještě včera bylo jídlo smyslem života. O existenci nechutenství netušila. Co teď? Ani nejjemnější sousto jí nepřipadalo lákavé.
Všude kolem bylo jen jídlo. K ničemu.
Všechno ji bolelo, dovlekla se do úkrytu. Rozhodla se umřít. Ale na úrovni a elegantně. A tak se poprvé pustila do něčeho jiného než do jídla. Vyrobila si rakev.
Když vyčerpaně zalezla a zavřela víko, pomyslela si: Konečně. Umírám.
Bude se mi zdát o zelí?

-A A +A