Zeměplocha

Smysl pro humor nepatřil mezi typické vlastnosti Lorda Vetinariho.
Zpravidla se nesmál ani dobrým vtipům.
Tyhle dobré nebyly. Co hůř, chlapík neměl ani cechovní povolení. Navíc ho strach připravil o rozum. Nepřestával vřískat, ani když ho stráž odváděla z Patricijovy pracovny.
„Aspoň malinkatej úsměv! Aspoň malinkatej... aúúúú...!“
Hlas se vytratil.
Přistoupil k zrcadlu. Vážná tvář mu oplácela unavený pohled. A za dveřmi čekají představení cechů s nesčetnými připomínkami.
Vešel do sálu.
„Dobré jitro, pánové.“
Zkusmo roztáhl tenké rty v grimase, která teoreticky nesla všechny atributy úsměvu.
Tváře shromážděných mužů ztuhly děsem.
K Vetinariho potěšenému překvapení proběhlo jednání téměř beze slova.

"Pane, pojďte, kupte si piroh, masový piroh, nejlepší piroh v Ankh-Morporku, maso je čerstvé, mladé, jen minimálně zapáchající..."
"NE."
"Pak bych tady měl pouze pro vás páreček s nakládaným kyselým zelím, libový páreček jaký jinde nenajdete, poslal mi je bratr z venkova, domácí výroba, omítku přidává jen na dobarvení..."
"NE."
"A nebo vyzkoušejte tyhle koláče,vyrobené z místních povidel, takové jste zaručeně nikdy nejedl, ať se picnu!"
"NE."
"Ááá vy jste zřejmě labužník, pak bych tady měl jemnou paštičku z mladých selátek, jen se srdce směje, poměr mas nejvýhodnější ve městě, jedno sele na dvě bachyně, to musíte vyzkoušet..."
"NE."

Kolík ASP nasadil zářivý úsměv a otočil se ke dvěma strážníkům.
"Co pro vás mohu udělat, pánové?"

"Tvoje nové zboží způsobilo následky horší než obvykle. Asi tě budeme muset odvést na stanici."

"Samozřejmě, ale možná by pánové ocenili speciální doutníky až z Uberwaldu! Jako dárek!" Kolík zamrkal.

Tračník zamrkal zpět.

"Tohle si vzít nemůžeme. Kdekdo by to mohl považovat za úplatek!"

"Ale vždyť minulý týden..."

Tračník do Nobbyho dloubl loktem. "Doutníky zabavujeme pro inspekci!" A znovu zamrkal.

"Máš něco v oku, seržo?"

Kolík se díval, jak odcházejí, a byl rád, že ty doutníky, které kdysi našel povalovat na Ankhu, nevyhodil.

Bylo mnoho věcí, které jste mohli o práci čarodějky říkat. Bylo i pár těch, které jste mohli říkat v její přítomnosti. Samozřejmě za předpokladu, že jste v diáři neměli na příštích pár dní jen plavání v hrnku vody a občasné zakvákání. Nikdo ale nemohl o čarodějkách říci, že jsou ve stínu mužů.

Jistě, našly se i takové, které byste v něm našly, ale v takovém případě na dotyčného muže z jeho stínu nakonec vždy vyšlo něco ošklivého. To byl, jak ráda říkala Stařenka Oggová, módus u verandy čarodějek. Když už na vás mělo být vidět, muselo to stát za vidění.

Frk smrk prsk pcik

"Chtel dych se zeptad, jestli by dedy ciste nahodou..."

Pcik kasli kasli

"Jestli by dedy ciste nahodou, slo, deda neslo, deda..."

Smrki smrk

"Deda jesdli bychom sli, jakoze my dva, spolu..."

Frk frki prsk

"My dva spolu, bychom sli, nekam, na prochadzku, jesdli by slo, ze bychom sli, my dva, spolu..."

Frk pcik kasli

"Desdli by slo, ze bychom sli my dva spolu na prochazku, nekdy."

Chraplavy nadech smrk frk a jednim napul zalepenym okem svudne mrk

"Ale jiste, Karotko, velice rada s tebou pujdu na prochazku. Ale az se uplne uzdravis. Ale ne v noci."

V horách Beraní hlavy všeobecně a v Lancre obzvláště se nacházelo mnoho zajímavých a magických rostlin a živočichů. Drtivá většina z nich byla na pokraji vyhynutí, nebo už z něj spadla neboť kdo by odolal předpřipravené tabulce s číslem popisným (vypočítavá borovice), zbavení se nutnosti vymetat komín (rojenice ostnohřbetá), usnadnění orby i sklizně (ruchavec veverkovitý) a podobně, že. Některé rostliny na tuto hrozbu reagovaly stáhnutím se do neprostupných pralesů. Ale některým ani to nepomohlo. Poslední jedinec druhu Picea nictea padl do měkkého mechu a byl bryskně a rychle opracován, rozřezán a odvezen. Lidi prostě nesnáší, když na ně smrky mrkají.

"Esme, co kdybychom si daly nějaký ten koktel?"
"Jakej kotel, prosimtě?"
"Ne kotel, koktel. Prý moc dobrý cizozemský pití, povídal náš Jeník. Třeba tohle moje to, co říkáš?"
"Kup si brejle, píšou tam mojito."
Stařenka nasadila svůj nejvřelejší úsměv: "Duo mojíto, šupyto presto presto."
Barman, který už chvíli přemýšlel, jestli mají opravdu i v téméř čtyriceti stupních ve stínu pod vlněnými sukněmi podvlékačky, před ně postavil dvě sklenice.
Bábi Zlopočasná si opatrně usrkla: "Že ten mátový čaj dávají studený a ještě s kostkama ledu bych překousla. Ale proč do toho dávají tenhle sosák, to vážně nechápu. Copak jsem nějaký čmelák?!"

Stařenka si pečlivě přeleštila brýle o zástěru, pak rozložila Hlas Lancre a s gustem se začetla. Nejdřív zkontrolovala všechna svatební a úmrtní oznámení, přelouskala recenzi na novou kontroverzní hru, a ujistila se, že její sázky na dostihy jí zase nepřinesly ani cent.
Pak konečně přišla řada na hlavní zprávu dne.
"Lancre zachvátila panika..." zamračil se. "Zachvátila? Tak teda můj nejmladší Slávek byl taky ten panik ještě v osmnácti, prý si to chce nechat až do svatby, ale že by to mohlo někoho zachvátit..."
Zmlkla, jako by na něco čekala.
"Gito Ogová..." povzdechla si Magráta, ale nějak to nemělo tu sílu.

„Prý se to rozšířilo v celé Klači,“ šeptaly si s hrůzou ankh-morporské trhovkyně.
„Bodejť. Klač!“
Kolík Aťsepicnu zastříhal ušima.

„Prvotřídní lektvar proti klačskému moru z brambor! Protimorová rouška! Špičková úklidová výbušnina! BRAMBORY VÁS CHTĚJÍ DOSTAT! Připravte se na KLAČSKÉ ZLO!“

*

Elánius nevěřícně zamrkal.
„Prosím?!“
„Zkrátka... Tiskařský šotek,“ zrudl Mikuláš ze Slova.
„Klač bude mít určitě pochopení,“ zavrčel Elánius a zahodil roušku.

„Prosím vás, je to bramborový mok. MOK. Vaří tam bryndu z brambor, to je všechno!“ rozhlašovala vyčerpaná hlídka.

„Přátelé! Nepodléhejme zbrkle klidu! Nevíme, zda se mokem nešíří mor! Na každém moku bacilu trochu! Prvotřídní preventivní lektvar!“ zoufale provolával Kolík.

Že má Vetinari rád křížovky, věděla snad celá Zeměplocha. Ostatně, zábava je to ušlechtilá, že. Tříbí mluvu, rozšiřuje vědomosti... zkrátka trávení volného času vhodné pro tyrana a vládce. Jen kdyby v poslední době křížovky neustoupily zábavě jiné, poněkud dětinštější.

Veliký stůl byl zcela zaplněn řadami a řadami cínových postaviček, do detailu vyvedených a omalovaných. Rytíři a elfové. Skřeti nezeměplošského druhu. Vzadu, u skály, obrovská černá postava s palcátem v ruce, před ní leží rytíř s rozlomeným mečem...

Patricij ankh-morporský si do detailu skládá první poražení Sauronovo. S koňmi a zásobovacími vozy. A stany... tedy, až mu přijdou ty zatracené kolíčky.

Nakonec se proti němu obrátili úplně všichni, nejprve prostý lid, poté šlechta a nakonec i jeho věrná, tak dobře placená armáda. Přišli si pro něj v noci, vtrhli do paláce pod rouškou noci a vyvlekli ho na nádvoří, před muže s kamennou tváří. Kolem muže se vznášela atmosféra autority a železné vůle.
„Jsi monstrum a musíš zemřít. Jsou tací, kteří by tě ušetřili. Ale já ne. Ne, když jsem viděl sklepení.“
„Jako tvůj panovník nařizuji tobě a té tvé chátře, aby…“
Muž jedním rozmachem oddělil pomazanou hlavu od těla.
„Panuj si třeba v pekle.“
Tak zemřel Lorenzo, poslední král Ankh-Morporku.

"Víš, já se vždycky řídím podle toho přísloví 'Rozděl se a padej'", vysvětloval Noby Tračníkovi. "To funguje tak, že seš dycky první na místě, určíš se jako rozdělovač a zmizneš dřív, než si vostatní všimnou, že sis vzal největší část."
"Mám pocit, že jsem to slyšel jinak, ale tohle určitě dává větší smysl."
"No že jo?"

***

"Bylo moudré určit desátníka Nóblhócha jako toho, kdo rozdělí koblihy, které jsme dostali za odměnu za dobrou práci, pane?"
"Rozděluji a panuj, kapitáne. Noby si myslí, že toho víc není, vezme si z toho díl pro sebe a když zmizne, vytáhnu zbytek pro ostatní."

Marcel s diplomem v ruce mířil domů, přijít na kloub té záhadě. Dvou mužů, co ho z nejvyššího okna Paláce sledovali, si nevšiml...

"Přiznám se, že jsem zcela zmaten, sire. Víte, to co se říká o vás a mimech..."

"Nenechte se mýlit, Leonardo. Jediná chybička, a skončil by jako ostatní. Na druhou stranu, před mistrem se skloním i já."

"A nemyslíte, že by mohl něco prozradit?"

"Jsem si naprosto jistý, že nic neprozradí. Ale děkuji, připomněl jste mi, že mám dnes večer opět vypustit jednu tajnou informaci," usmál se Vetinari. "Koneckonců, jaký bych to byl tyran bez alespoň maličké rozmařilosti."

"Teď si promluvíme mezi čtyřma očima," pronesl Elánius temně.
Zadržený muž zaletěl nervózním pohledem k Reginaldu Půlbotkovi, který se u vedlejšího stolu snažil nastavit dezorganizátor.
"Aha, no, vlastně mezi šesti očima, lord Vetinari myslí ty opatření proti policejní brutalitě velmi vážně. Akorát, kdybych se na vás chtěl dopustit policejní brutality, a neříkám, že nechci, posadil bych vás nahoru do strážnice a nechal vás sledovat, jak Noby vyplňuje hlášení o případu. A to bych nepřál ani největšímu nepříteli. Teda skoro."
Vězeň těžce polkl, Elánius se k němu naklonil: "A když mi řeknete, kde jsou ty děti, možná můj největší nepřítel nebudete."

Barytorýn Zlatohlasný žil do sedmnácti let na stoských plání a věnoval se převážně pozorování zelí*. Dokud si ho nevšimla kočovná herecká společnost.
Zjistil, že je obdařen. Tváří, tělem, hlasem a dostatkem trpělivosti k naučení scénářů.
Stal se Barytorýnem Goldenstimmem, proslulým tragédem**. Kritika jásala, dámy omdlévaly***. Dokud nedošlo k akci DKDK**** a neodjel do Lancre.
Ten kraj byl divný. Obecenstvo jakbysmet. A byly tam TY TŘI.
První syčela, že jí budí dítě, kdykoli promluvil.
Druhá ho opravovala. Nahlas.
A když v zoufalství ukázal svůj bicáček*****, vyskočila ta třetí na pódium a s výkřikem „Streptejs!“ ho dloubla do boku bendžem.
„A dělej!“ ******