Zeměplocha

Mám rád zrcadlovou službu. Není to těžká práce a baví mě pozorovat Velkého Rádce, jak si z obličeje sundává srst. Jenže dneska nám do našeho denního rituálu vpadl zpoza sloupu nezvaný host. „Oh, Elánius, že? Slyšel jsem, že jste na cestě dolů. Skvělé,“ řekl mu Velký Rádce. Pak se obrátil na mě: „Měl bys o tom říct v kuchyni, bude potřeba oběd pro dva. Dáte si pivo, Elánie?” Maník vypadal, že neví která bije, ani po tom, co mu to Velký Rádce vysvětlil. „Tak dobrá, Skrpe. Můžeš jít.” Oukej. Sehnat oběd pro dva bude trochu oříšek, tak abych sebou hodil.

Vůdce národa musí být připraven na každou možnou eventualitu.
Po fasádě paláce hbitě šplhala nezřetelná postava. Nešlo však o vraha, zloděje ani špióna. To se Patricij ankh-morporský věnoval pravidelnému tréninku.
Po zvládnutí doskoku do hnoje postoupil k cvičení vyhnutí se nastraženým sudlicím a odtud k pokročilým technikám. Transfenestraci mezi kuchyní a přípravnou dokázal vybrat kotoulem plavmo v obou směrech. Infenestraci znal ze své minulosti; u triumfální reinfenestrace dosud piloval styl. Přešel i k interfenestraci do vedlejšího křídla budovy.
Dal si dobrý pozor, aby ho nezahlédla uklízečka. To se podařilo dokonale.
Zůstal intrafenestrován mezi oběma tabulemi, dokud ho ráno nevysvobodil sekretář.

Teprve kolem poledne, když už mu nesnesitelně kručelo v žaludku, došel arcikancléř Vzoromil Výsměšek k tomu, že je v pokoji nějak podezřele tma.
Rozhrnul záclony, ale místo tradičního výhledu na město ho přivítala jen cihlová zeď.
Vykoukl na chodbu. Ostatní mágové už zmateně přecházeli kolem a v šeru do sebe vráželi.
Neměl pro to žádný důkaz, ale byl si jistý, že za to nějak může někdo z těch zajíců okolo HEXe.

“Netuším, co se mohlo pokazit,” zaúpěl Rozšafín Ctibum: “já jsem mu jen řekl, ať přeinstaluje operační systém!”
HEX zabzučel. Ze stěny nad ním s tichým plop zmizelo další okno.

„Pryč s tyranem!“
„Svobodu Ankh-Morporku!“
„Vari vari, Vetinari!“
Tlupa vzbouřenců vybavená improvizovanými zbraněmi zaplnila letní salónek. Patricij jim s mírným zájmem naslouchal, zatímco uvažoval, jak jim mohly nebýt podezřelé cedule s výrazným nápisem TUDY, které je vedly Palácem. Nejsou to žádní myslitelé, tvrdil Elánius. Inu, opravdu nebyli.
„Teď provedeme defekaci,“ oznámil mu vůdce bandy.
Vetinari pozdvihl obočí. „Vskutku?“
„Defestraci!“ navrhoval jiný.
„Zkrátka vás vyhodíme z vokna,“ zařval vůdce.
Vetinari zamyšleně vyhlédl do zahrady. „Neobtěžujte se, prosím. Půjdu sám.“
Vyšel otevřeným quirmským oknem mezi omamně vonící narcisy, právě když z druhé strany vtrhla do místnosti Hlídka v čele s kapitánem Karotkou.

Občas se váhy vesmíru vychýlí až do maxima a pak nastává zmar, bída a konec světa.
Jako dnes. Půlka ansámblu onemocněla, rozbil se stroj na vítr, kulisák přišel s tím, že mezi démony a bohy řádí červotoč a Knihovník, sedící v první řadě, si kromě buráků přinesl i rajčata a vejce.
Rezisér skučel v zákulisí a do jediného záskoku, který se podařilo sehnat, lili hektolitry kafe, aby aspoň trochu vystřízlivěla.
"Jedeme!"
Opona se rozhrnula, herci pronesli repliky a nastala pauza.
Záskok upřela pohled do budky.
"Zemřete!"
"Já? Hovnajs!"
"Máte říct, zemřete, milostivá paní!"
"Jo ták! Zemřete milostivá!"
...
Nápověda se rozplakala.

Lord Vetinari upřeně zíral na předmět na svém stole.
„Co jste mi to sem přesně položil, Elánie?“
„To jsme našli v písku za městem, je to nový vynález, pane, gumička do vlasů, takhle se to natáhne – och promiňte, to bylo nedopatření…“
Vetinari si sundal gumičku z ramene. „A to je jediné, co jste našli z lady Hubrové?“
„Ano pane.“
„To je zvláštní,“ prohrábl Vetinari papíry na stole. „Tady mám hlášení, že se v poušti potuluje žena s vlajícími vlasy a zrakem upřeným k zemi, jakoby něco hledala – nemyslíte, že by to mohlo souviset?“
Elánius ztuhnul, pak popadl gumičku a odklusal.

Vetinari s lítostivým výrazem* pozoroval pomláceného vyslance z Lancre.

"To mě mrzí, že jste měl cestou potíže. Co se stalo, smím-li se zeptat?"

Než mohl muž odpovědět, Elánius se ujal slova. "Pana Vozemboucha hlídka zkontrolovala při příjezdu do města. Hned se hrnul obsah vozu ukázat, ale bohužel se u toho nějak zamotal, a v další chvíli už naletěl přímo na pěst seržanta Navážky. Nepříjemná nehoda."

"Ach tak. A určitě mi potvrdíte, že ty zvěsti o pašování podvratné monarchistické literatury jsou pouhé výmysly."

Pan Vozembouch strnule přikývl. Patricij se usmál.

"Jsem rád, že si rozumíme. Nechtěli bychom s Lancre žádné spory."

„Pan Setapouch byl prý u vás na hradě, Magráto,“ řekla Stařenka Oggová.
„Víte, on je tu nový, přišel z Pseudopolisu a dostal od Verence to pole po starém panu Tlamolepovi. Zkoušejí tam spolu agronomii –“
„V agónii brzy bude,“ poznamenala Bábi Zlopočasná.*
„Ale teď přišel s tím, že mu někdo narušuje jeho agrochemický výzkum a že má ohromné finanční ztráty.“
„Ona Bábi má zase ztráty na včelách, protože ten padouch tam rozprašuje nějaké sekty a cidry. Takže by místo podávání stížností na čarodějky měl radši vzít nohy na ramena.“

*poznámka autora: Bábiny jazykové znalosti se od poslední návštěvy Ankh-Morporku značně rozšířily.

V lese kolem klubovny roste hodně ostružin. A - i když to zní jako rouhání - i Drahouškova výtečného ostružinového koláče se jeden eventuálně přejí. Pak ale přišla na návštěvu taková kulatá stařenka. S receptem. S Drahouškem si sedly, recept modifikovaly. Původně byl prý určen na jablka a meruňky.
Řeknu vám, první zkušební doušek mě pěkně protřepal. Od té doby ji až na výjimky používám zevně - dezinfekce, podpalovač...
Ale většinu darujeme. To víte, dobré vztahy se sousedy (přes pár kopců) se hodí.
Mimochodem, kdyby se k vám někdy láhev dostala, zásada pro bezpečné pití zní: nikdy, opravdu nikdy ji s ničím nemíchejte!

Napřed bylo všechno nové a zábavné. Pak se objevily první mantinely.
Nelez tamhle. Nedělej tohle. Zůstaň tady. Nemůžeš, nesmíš a nedělej. Sbírka "ne" se povážlivě rozšiřovala a ukrajovala z fantazie.
Zvedla hlavičku.
Neměla bys.
Sklonila hlavičku. Zamyšleně přežvykovala.
Batolení se ve známých hranicích už přestávalo stačit.

Pomalu přelezla za stanovenou hranici. Ohlédla se. Podívala se dopředu na nekonečné možnosti.
V oku se zaleskl třpyt odvěkého zdravého vzdoru všech mláďat, která si (obvykle naprosto v rozporu s představami odpovědných osob ) potřebují najít vlastní stezku.
Já sama, říkal jasně.
Vzala si svoje slony a svou herní destičku.

Malá A'Tuin vykročila na cestu.

Samuel Elánius stál v Patriciově přijímacím salonu a snažil se neposlouchat nepravidelný tikot hodin. Zatím nic konkrétního nevěděl, v dopise byly jen obecné řeči o důležité diplomatické cestě pro vévodu z Ankhu s chotí. Brzy se měl dozvědět víc.

"Vážně? Zase se trmácet až do Überwaldu? To vám to nestačilo minule?"

"Pokud mi prominete trochu poetičnosti, světlo vašeho předchozího působení nám ve městě vystačilo dodnes*. Myslím, že tentokrát to bude mnohem příjemnějši. Lady Margolotta slíbila, že se o vás postará."

Elánius se už už chtěl ohradit, když Patricij s pousmáním dodal: "Ujišťuji vás, že mám v Überwaldu i nebezpečnější známosti."

"Ó, veliký Mastualiopsesi, barbarské město na dohled!" hlásil čtvrtý důstojník v hlubokém předklonu.
Veliký Mastualiopses, majitel, velitel, faraon a pozemský syn nejvyššýho boha Anaminana-Reje, vrhl pohled na pobřeží. Tam se choulilo to barbarské město s divným názvem An-khmo-rpo-rk.
"Co poroučíte, ó nejvyšší pane?"
Nejvyšší, měřící sice metr čtyřicet, ale s egem před deset metrů, se nadechl.
"Proveďte abordáž!"
Namořníci vrhli nevěřícný pohled na kapitána, ale ten jen pokrčil rameny.
Když abordáž, tak abordáž.
"A vším, co máme!" zaječel Mastualiopses.
Všechno, co měli, tedy háky a všechny tři kotvy, byly děly vrženy na město.
Jedna se zabodla až do Prasečkářova kopce.

Probudit se uprostřed noci v neznámé temné místnosti nebyl pro Giamo Casanovleze při jeho životním stylu úplně cizí zážitek. Přestože se takovým situacím snažil vyhýbat, měl na ně svůj protokol. Nejprve si ohmatal tělo a hlavu - ležel na lůžku a neměl pouta ani podlitiny, to znamená, že do těchto prostor vešel dobrovolně. Začichal: výrazná vůně domácí kuchyně se slabým závanem kocouří moči. Zaposlouchal se, dokud stopu od sebe neuslyšel zachrápání. Zatápal rukama. Pod pravou nahmatal prázdnou láhev. Pod levou… z alkoholových výparů Casanovlezovy mysli se začaly vynořoval jisté detaily. Blaženě se zavrtal do oblin Gity Oggové a znovu zavřel oči.

Sam zachmuřeně hleděl do své sklenice okurkové limonády. Potřeboval by panáka. Dokonce i Karotka popíjel mléko s rumem.
„Jednou to přijít muselo," vzdychl Noby. „Jenomže stejně si to nějak nedovedu představit... To už prostě nebude ono."
„Přesně," kývl Fred. „Tenhleten komediant... kdo ví, kam to všechno spěje."
„Do horoucích pekel," zavrčel Sam bez elánu. Vetinari vládl Ankh-Morporku přes třicet let. Nedal se nahradit. A teď...
Nemohli čekat, že ten starý muž vydrží v patricijském křesle věčně.

Přesto nečekali, že z úřadu jednoduše odstoupí.
„Konečně vám můžu říct, že jste mizera."
„Křivdíte mi, sire Samueli. To jsem vám nikdy nezakazoval."

Stařenka Oggová se zasmála tak, až z koruny blízkého stromu poplašeně odletělo ještě před chviličkou blaženě spící ptačí osazenstvo. Spokojeně si nahla ze zdobného kalichu a utřela si pusu do rukávu.
Bábi Zlopočasná tiskla rty do čárky tak tenké, až skoro nebyla vidět.

Magrátiny oči byly velké jako talíře.
„Počkej… A pak…?“

Stařenka pokrčila rameny.
„No, pak je to různý. Třeba můj první manžel, ten si vždycky nejdřív sundal–“

„Gyto!“

„No co, Esme! Magráta chtěla sabat! Co by to bylo za slezinu bez trochy tlachání…“

„Gyto Oggová, tohle není sabat, ale slepičárna! A navíc jsi právě dopila poslední rituální víno!“