DMD č. 28. pro 28. 4. 2012. Téma: Červený karafiát

Obrázek uživatele kopapaka

7) Ona

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Ruce

Otevřel oči.
Snad jen mrkl?
Ne.

Ale byla to jen chvilka.
Krátká.
Záblesk tmy.

Krev.
Úplně všude.
Ještě pořád zářivě rudá.

Na něm.
Všude po zemi.
Na nahém těle dívky.

Na..?
Polknul.
Jindy by to byl příjemný výhled.

Oběma rukama svírala rozervanou nohu.
Snad trochu vyděšená.
Soustředěná.

Nádherné nahé tělo.
Krvavé karafiáty.
Všude.

Rány srůstaly.
Velice rychle.
Cítil mizející sílu.

Zamrkal.
Trochu se otřásl..
Malá, chvilková slabost.

Pohled sklouzl po dívce.
Pevná ňadra.
Bříško.

Pomalu pokračoval.
Krev nevadila.
Dál.

Krvavá chodidla.
Rudé šlápoty.
Uválený rudý flek.
Druhé stopy.

Zatočila se mu hlava.
Velké vlčí stopy.
Potrhal ho vlkodlak...
Ona.

ONA...

Obrázek uživatele kopapaka

Květomluva II.

Nesoutěžní básnění na přání:
ioannina, Lejdynka, to je pro vás...

Na motivy komentáře v drabbleti Květomluva...

Malinká Lisa,
trochu ztracená,
možná se trochu červená.

Jak třešně,
pupeny jabloňové,
kameny sluncem rozpálené.

Jarní větřík,
větvemi kývá,
všechno lehce osvěžuje.

Mistryně bylin,
s kloboukem dáma,
od hlíny trochu ušmudlaná.

Lůžka květinám,
rukama vyhrabává,
pro každou jedno má.

Kytičky lehce,
s tichou láskou,
dobrým slovem usazuje.

Dívenku malou,
potajmu pozoruje,
o práci její uvažuje.

Snad tuší,
možná dokonce ví,
jaká krása se dívce urodí.

Z karafiátů,
srdíčko jasně rudé,
z trsů slziček střed.

Do večera,
snad kouzlem,
snad láskou vykvete.

Pak budou,
u záhonu stát,
na květy úsměv posílat.

Lehce udivená,
mistryně bylin, mnich
a dívka trochu v rozpacích.

Fandom: 
Obrázek uživatele Hedera

Anders theme III

Po Andersově pátém útěku v jeho stolku našli – kromě obvyklého stohu počmáraných knih a kočičí misky – taky uschlý červený karafiát.
Tvrdil, že měl původně v úmyslu získat si s jeho pomocí přízeň jedné templářky, ale zjistil, že jestli chlap něco ke svádění nadržených templářek potřebuje, karafiát to není, a nechal ho teda v šuplíku.
Skončil pak v cele a karafiát v kompostu.
Irving s ním zkusil promluvit, ale vzdal to po pár minutách. Neměl cit pro ta znamení, která mohla napovědět, že se v duši nebo srdci některého z jeho svěřenců něco křehkého nenávratně rozbilo a zanechalo to hromadu střepů.

PS: vím, že se ten motiv pořád opakuje, jenže mě baví (a zatím ho neumím využít jinak)

Fandom: 
Obrázek uživatele Zuzka

Podruhé

Přišla domů celá rozjásaná. Sdílená radost je dvojnásobná radost. Slečna Matty se radovala s ní.
Kytička anemonek, vyznání, prosba.
Až při aranžování do vázy jí do očí uhodila krvavá slza skrytá uvnitř svazečku.
Nezdráhej se!
Jako by ho slyšela, srdcem zazvonil jeho hlas. Spěchal. Zase spěchal.
Už si netroufala věřit, když se major Gordon znovu objevil. Jeho z nejmilejších úsměv ji provázel tolika večery. Přesto Jessie Brownová nedoufala, že ji po dávném odmítnutí může mít stále rád. Odmítla pro nemocnou sestru. Sestra odešla, láska zůstala. Nevěřila až do chvíle, kdy promluvily kvítky. Žádal ji znovu, stejně naléhavě.
Trpělivý netrpělivý major.

pozn.: BJB jak pjazátko, navíc pěkně pozdě... pardón :)

Obrázek uživatele Amy

Už včera bylo pozdě

"Chtěl jsem ti něco dát... za všechno, co se stalo."

Hledím na tvou nataženou dlaň, v níž leží jeden červený karafiát. A když zvednu oči, ty tvé jsou vážné a smutné.

"To myslíš vážně?"

Tvá ruka zůstane na místě, ale zatváříš se zmateně. "Nerozumím."

"Samozřejmě že ne. Donutil jsi mě k tomu, abych se stala tím, kým jsem... a pak mi dáš kytku? Kytku?" cítím, kterak ve mně vzrůstá vztek a bezděky se kousnu do rtu.

"Je mi to líto," zašeptáš.

Cosi ve mně se konečně zlomí a po tváři mi steče slza.

"Já vím... ale už včera bylo pozdě."

Fandom: 
Obrázek uživatele Gary Stu

Rudý květ

Poznámka: AU, protože autorka nebyla schopna napsat své dílo dřív než já! ...ach ti autoři :-)

On, jež pro Chrám tolik vykonal. Teď obětován jako bezvěrec. A mezi odpornými bezvěrci. On, který pro Chrám oddaně a rád udělal cokoliv. On, který doufal v den, kdy bude hoden obětování. Ale jako bezvěrec? Mezi dodatečnými oběťmi?
“Jak jsem to jen mohl dopustit,” přemítal.
Toho rána přišel, aby vykonal své povinnosti. Ale něco opomněl - byl moc mladý, než aby zažil předchozí zatmění. Neměl karafiát. Symbol potřebného a s radostí konaného obětování. Karafiát rudý jako krev čerstvě střikající z mladíka, jež zachrání svět. Nestihl si žádný najít, než byl zadržen Chrámovými strážemi.
Nůž dopadl, když dokončoval modlitbu za chybující stráže.

Obrázek uživatele Owlicious

V podvečer tvá čeládka

A/N:Mimo můj obvyklý fandom, ale tohle prostě chtělo být napsáno

Desetiletá holčička seděla v křesle, na klíně knížku s pohádkovým příběhem.
Konečně dočítala poslední stránky. Její napětí stoupalo, vždyť tady měly přijít všechny ty úžasné věci jako svatba, oslavy a šťastně až na věky.
Oči zhltly posledních pár odstavců, zastavily se, zúžily se otázkou.
Znovu. Stejné odstavce. Nevěřila, že je tam napsáno tohle...
…a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev...
Holčička zaklapla knížku, oči plné slz.
Nemohli přece všichni umřít... tak pohádky nikdy nekončí.
Knížka zůstala odložená dlouhá léta.
Vrátila se k ní, když dobrý konec přestal být tím nejdůležitějším.

Kurzívou je citace z knihy.

Obrázek uživatele Anne

Červené karafiáty

Pozn.: Dávám to do utajeného, ten kdo zná, asi bez problému pozná, ale je lepší se to dozvědět během čtení; ten kdo jen čte a nezná spíš ne.
Pozn.2: 19. století

Přízrak šerých ulic, mlhavého, mrholivého zálivu; plášť pleskající v rychlé chůzi okolo kotníků, vlající ve větru; bílá košile s červeným karafiátem, s tmavou skvrnou uprostřed, na hrudi. Lidé se ho bojí. Uštědřují mu rány, bolestné, pak se jej bojí mnohem víc. Navštěvuje hospody, neplatí. Lidi fascinuje. Mají rádi kuriozity. Rádi poslouchají jeho historky. Rádi mu koupí pivo, skleničku whisky nebo absint.

Další karafiát stejné barvy o něco níž než předchozí.

Další, další, další.

Karafiáty splývají v sobě. Přibližně spočitatelné díky černým skvrnám.

Společník v jedné noci vtiskne mu do dlaně chladnou stříbrnou minci.
„Kup si novou košili, lidi to děsí.“

Fandom: Torchwood

Fandom: 
Obrázek uživatele Blanca

Karty se obrátily

Myslel si, že je dostal všechny. Že svoje milé ochránil. Že už se nikomu nemůže nic stát.
Proto se vrátil, proto přestal být opatrný.
Když ho Mycroft požádal o schůzku u Yardu, nedal si na svém maskování záležet tak, jak si na něm dával záležet předtím.
Že Moriarty nasadil jednoho ostřelovače, o kterém mu neřekl, Sherlockovi došlo až když na Mycroftově hrudi vykvetl rudý květ po zásahu kulkou.
Situace se obrátila.
Tentokrát to byl mladší bratr, kdo svou neopatrností a přehnanou sebedůvěrou nahnal toho staršího do náruče smrti.
Nyní to byl on, kdo zoufale prosil osud, aby jeho bratr přežil.

Fandom: 
Obrázek uživatele eliade

Dárek k narozeninám

Blížily se maminčiny narozeniny. Byl to vůbec první rok, kdy měl nějaké vlastní peníze, za které by jí mohl koupit dárek. Našel totiž na ulici dvacetikorunu.
Dlouho přemýšlel, jaký dárek by byl nejhezčí. S tatínkem se neporadil. Chtěl připravit překvapení. Pak si vzpomněl, jak jedna paní učitelka říkala, že ženě udělá největší radost květina. Maminka žena byla – a jaká úžasná.
Když šli se školkou na vycházku, odběhl do květinářství.
Ještě, že už znal čísla. Peníze mu stačily jen na řezanou červenou květinu se střapatými lístky.
Nikdo si nevšiml, že chvíli scházel.

Jenže maminka se kupodivu nezdála moc nadšená.
Nepochopil, proč.

A/N: Máte pravdu. Teď už je to docela otrocká práce...

Fandom: 
Obrázek uživatele Aveva

Dvaatřicet

“Květinu?” ptá se. Kupují. Chtějí se před tváří Boha slušivěji přiodět.
“Květinu?” Sedí před vraty Chrámu. Prodává. Těm, kdo přijdou vzdát poctu, modlit se, sledovat konec světa z první řady.
Výstup ke Chrámu zmáhá. Dělá to už dvaatřicet let.
“Květinu?” Dnes si naložil dvojitou dávku.
Má ženu. Další děti přišli až po letech. Musí se ohánět, aby je všechny uživil.
Když v koši zbývá dvaatřicet rudých květů, zavrtí na zákazníka odmítavě hlavou.
Pozdní příchozí se květinou neozdobí. Má na prodej monopol. Zaplatil. Draze.
“Květinu?” zeptá se, když je pokládá k náhrobnímu kameni. Její oblíbené. Za každý rok neprožitého života jedna.

Obrázek uživatele Envy

Vzpomínka

Ta květina cos dal mi ten den,
Zdá se nyní jako sen,
Byl to mezinárodní den žen.

Měli jsme se sejít a ty jsi byl jako obvykle pozdě. Když jsem tě viděla, jak ke mně běžíš, byla jsem na tebe stále naštvaná, ale když jsi zadýchaný doběhl ke mně, napřáhl ke mně ruku s červeným karafiátem a řekl jsi „Šťastný mezinárodní den žen, lásko.“ Všechno zloba mě hned přešla. Ale to nemělo být všechno, poklekl jsi přede mnou, vytáhl z kapsy malou krabičku a požádal jsi mě o ruku. Myslela jsem si, že nemohu být šťastnější. A pak tě zabili…

Fandom: 

MDŽ

Táta přišel domů až když jsme už s mamkou spali, pak jsme už teda nespali, protože všude rozsvítil, do všeho vrážel a hulákal, kde je sakra mamka a proč ho nečeká, on s kolegy oslavoval MDŽ, a to je taky tvůj svátek, ty náno, já ti koupil tyhle blbý kytky, mával přitom kyticí červených karafiátů, byly pomačkané a některé polámané, a ty chrníš, to nemůžeš ani počkat, až se vrátím, příště se vyseru na to, něco ti kupovat, hodil kyticí o zem, mamka řekla, tiše, malý spí, takže já teď dělám, že jako opravdu spím a tohle všechno vůbec neslyším.

Fandom: 
Obrázek uživatele Bilkis

Zlatá muška

Pro Profesora. Díky za dnešní odpoledne a jméno! ;)

Milan Zoubek byl v dětství šikanovaným dítětem. Trvalo to až do té doby, než se provalilo, že při přijímacích zkouškách na střední školu dokázal na sto metrů ustřelit křídlo mouše. Pak ho všichni obcházeli obloukem. Dobrá muška mu jako studentovi vynesla spoustu střeleckých cen. Jako dospělému pak tolik zakázek, že mohli ostatní snipeři odejít do důchodu. Obzvláště se vyznamenal hned při té první. Ještě po dvaceti letech byl ve školní síni slávy k přečtení popis toho, jak perfektně dokázal hlavu oběti trefit. Tak perfektně, že když kousky mozku a kostí přistály na váze, červený karafiát v ní se ani nezachvěl.

Obrázek uživatele Joan Watsonová

Osudný den

Ten den se konečně odhodlal.
Nastudoval květomluvu a zašel do květinářství nedaleko Thames house.
Na poslední chvíli všechno zrušil a domluvil si schůzku s ní.
Muselo to být dnes. Přesně před čtyřiceti lety se vyslovil i jeho otec.

***

Ten den byl jako stvořený pro završení jeho plánu.
Při západu slunce, na břehu Temže, vznešená orchidej zkropená tou prokletou krví.
Připadal si jako Shakespeare tvořící závěr jedné velkolepé tragédie.
Věděl, že Irene nezklame. Vlastně neměla na výběr.

***

Ten den Anthea řekla Mycroftovi ano.
Ten den se na poslední chvíli postavila mezi něj a vystřelenou kulku.
A červené karafiáty zasypaly břeh Temže.

Fandom: 
Obrázek uživatele Quiquilla

Květinová romance

Večírky u lady Agáty probíhaly vždy ve velkém stylu. Mnoho nudné konverzace, příšerných vtipů i zajímavých lidí.
To se ostatně potvrdilo i tento večer.
„Tohle je můj synovec. Dorian Gray,“ představila ho.
Oskar se zálibně zadíval na pohledného mladíka, který stydlivě klopil oči.
„Velice mě těší,“ zašeptal.

***

„Chtěl byste se projít?“ zeptal se Oscar po chvíli zdvořilostní konverzace. Dorian měl stále ruměnec ve tvářích. Přesto kývl.
Zahrada byla plná všelijakých druhů květin.
Oscar se sklonil a utrhl několik barevných karafiátů.
Zelený založil Dorianovi do klopy. Červený mu položil na rty.
Dorian se usmál.
A závoj šeříků taktně skryl jejich polibek.

___________________________________________
Poznámka: Zelená barva je už od dob Starověkého Říma spojována s homosexualitou. Zelený karafiát se později stal poznávacím znamením pro gaye. Například Oscar Wilde si na jeho nošení opravdu zakládal ;)

Obrázek uživatele Sothis Blue

Slůně

„Bim-bo," pronesl pán v obleku pomalu. Slůně pokývalo hlavou, natáhlo chobot a obratně mu vylovilo z klopy bílý květ chryzantémy, který si okamžitě strčilo do tlamy, sežvýkalo a spolklo.
Pán se na slůně vyčítavě podíval. Slůně znovu zašátralo chobotem a sebralo mu buřinku.
„Bim-bo!"
Slůně si buřinku pečlivě prohlédlo ze všech stran a přes půl sálu ji hodilo na věšák.
„Bim-bo!" zvolal pán rozradostněně, ale pro buřinku si přece jen hned došel.
Zastavil se u jedné z váz s karafiáty, které dodávaly sjezdu kouzelníků ten pravý slavnostní ráz. Zamyslel se.
Může zkusit i novou barvu. Květ do klopy rozhodně potřebuje.

Fandom: 
Obrázek uživatele Wee-wees

Červený karafiát viděti...

No dobře, nedal mi kytku na Valentýna. Přes to už jsem se nějak přenesla. Dokonce ani do toho blbýho kina mě nevzal. Ale nakonec, fakt nic tak světobornýho nedávali.
Teď má příležitost to napravit. Už fakt poslední. Jako poslední poslední.
Je první máj, lásky čas, stojím na Petříně a smrdím pod třešní s cigaretou. Doufám, že nepřijde pozdě. Teda jako později než normálně pozdě.
A hele, tamhle se sype. Nese nějaký zelí, že by naděje?
Aha. Červenej karafiát. Sakra, copak je MDŽ? To je snad zlej sen!
Červený karafiát viděti, za přítele vola míti.
Ach jo. Já jsem taková kráva...

---

Tohle byla moje první asociace a nešlo odolat. Pro fandomu neznalé:
http://www.youtube.com/watch?v=W1xrXpzYJDw&feature=relmfu

Fandom: 
Obrázek uživatele Profesor

Kterak hraběcí synek málem nedokončil základní školu

„Stalo se to třicátého dubna odpoledne začátkem osmdesátých let. Ten den jsme měli jakési dílny. Pleli jsme záhonky, zametali chodníky a dělali ještě spoustu dalších věcí, které nám soudruzi učitelé nakázali, aby bylo před zítřejším průvodem všechno perfektní.
Se spolužákem jsme zalévali květinový zákon u ředitelny. Rostly na něm karafiáty rudé tak, že snad musely být ve straně.
Tu láhev s herbicidem jsme našli v kůlně za starým polámaným nářadím. Roztok v našich konvích sice nebyl příliš koncentrovaný, ale na karafiáty stačil. A tak se stalo, že hraběcí synek málem nedokončil ani základní školu,“ uzavřel Daniel von Drak svůj příběh.

Obrázek uživatele Ebženka

Bez dětí a bez inspirace

Jestli tohle není BJB, tak už nevím co. :-) Ale celé drabble bylo inspirováno vzpomínkou na tuto píseň (Kokino garifalo je řecky opravdu červený karafiát) a skutečnými zážitky.

Máme volný den. Konečně, skoro po letech. Můžeme jít večer ven! Tak to každopádně půjdem.
Jenže v té hospodě, co je koncert, se nevaří.
Tak co si dáme? Půjdeme do té drahé restaurace, kde poznají fillet mignon od nízkého roštěnce? Nebo na sushi? Nahoru nebo dolů? Nebo na tagliatelle do Balady? Do indické restaurace? Či to vyhraje domácí mexická kuchyně v Pakáži? Ne, posledně na nás zapomněli, jíst jsme šli potupně do MacDonalda...

Měli jsme balkánskou pizzu u stánku za zvuků řecké písně. Možná to zní divně, ale je to fakt. Hned vedle stánku je řecká cestovka. A naproti květinářství.

Obrázek uživatele Tess

Závod s časem

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)

Běžela.
Hnala se bez oddechu, už třetí den.
Přeměnění mají větší sílu, větší vytrvalost...
Ani její protivník nebyl člověk.
A ona věděla, kam míří.
Zachycená zpráva.
Náhoda nebo výčitky svědomí? Dá se věřit... zrádci?
Nehodlala nic riskovat.
Nechtěla čekat na ověření informace.
Nebyl čas.
Může si dovolit opustit místo, nechat odkrytá záda?
Ale musí je varovat.
Smí?
Běž, řekli jí... přátelé.
Už je unavená. Už je blízko.
Známé údolí, bílé zdi, šedá střecha.
Chrám.
Je tu včas?
Všude klid.
V kamenné váze u vchodu do zahrad bohatá kytice. Jako vždy.
Ale tady červené květy nikdy...
Zvedla karafiát.
Byl lepkavě vlhký.

Obrázek uživatele Birute

Přízračná mise

Marceline získala titul královny upírů zcela zaslouženě. (Schválně, proč tu asi není žádný král upírů?) Svou pozici potvrzuje pravidelně na Stříbrném puštíkovi. Minule její kytarové sólo a vražedný text pronikl jako ledový severák do srdcí bytostí až v temnotemné Nocosféře.
Ke královským povinnostem patří občas někoho vystrašit k smrti, v čemž je Marcelina skutečná odbornice, a rodiče po celé zemi s ní straší své zlobivé potomky.
Navíc musí trýznit smrtelníky a sát červenou.

Červený karafiát vykrvácí pod dotykem Marcelininých zubů. Marcelina jeho barvu slastně vysaje a obrátí se k záhonům rudých růží zdobících královskou zahradu.
Princeznička ráno vyletí z kůže.

Obrázek uživatele Keneu

Cara fiat!

pozn.: stopové prvky femmeslashe (a teď už vážně, neviathiel) a zeměplošská latina

Venoušek povyrostl. Jeho nadšení a snaživost se členily a přesunovaly. Například se začal poohlížet po Ženě, Která Ho (Podle Slečny Zuzany) Jednoho Krásného Dne Pravděpodobně Zabije. Nejprve to zkoušel v méně vhodných vodách. Penelopa jeho žádost sotva vzala na vědomí, jen nakrčila nosík a pokračovala ve snění o Ag. Kýchhořové, vycházející hvězdě pohyblivých obrázků.
Přesun do vod zcela zoufalých pocítila slečna Zuzana na vlastní kůži. Přinesl jí červený karafiát.
„Slečno, to je kouzlo!“
Nedůvěřivě si nebohou květinu prohlížela.
„No ano, karafiát znamená, že se stanete mou drahou.“
Květina vlivem Zuzanina Pohledu zvadla. Byla zřejmě zvyklá na úplně jiný druh učitelek.

pozn. 2: cara (lat.) - drahá, milá, fiat (lat.) - budiž, stane se...
pozn. 3: máte-li rádi Ag. Kýchhořovou, nebijte mě. Taky ji mám ráda.
upřesnění fandomu: Zloděj času

Fandom: 
Obrázek uživatele Innes

Jak na vztek

(doplňuje tenhle drabble.)

Opravdu to zkoušel. Ale vztek byl silnější. Naposledy mu bylo na terapii řečeno, aby zkusil zahradničení.
Zkusil. A po fiasku s růžemi, tulipány a smrti všech sukulentů v okolí se mu konečně něco podařilo.
S výrazem čerstvé prvorodičky sledoval svůj červený karafiát.
Z vedlejšího domu vyběhlo pomuchlané individuum, přeskočilo plot, popadlo jeho karafiát a chtělo s ním vzít roha.
Zařval, popadl lopatu a jal se pronásledovat bělovlasého zloděje.
Mlátil ho lopatou hlava nehlava, ale individuum ani nezpomalilo. Vběhlo do nejbližšího domu, skočilo do pračky a zmizelo v oblaku květinové vůně.
„Zas… upíři,“ procedil mezi zuby a vzteky přelomil lopatu vejpůl.

Květ, který přežil

Poznámka: Za námět vděčím své matce. A díkybohu mi to ještě nikdo nevyfoukl.

V jednom městečku bylo velké zahradnictví, kde se pěstovalo množství květin, zejména karafiáty nejrůznějších barev. Byly všude oblíbené a městečko každý znal díky nim.
Časy se změnily a slavné zahradnictví bylo zrušeno. Prý už se nevyplácelo, zvlášť když se květiny mohly levně dovážet. Pozemek byl prodán jakési firmě, která na něm nechala zřídit sklady. Ale zřejmě se moc nepoužívaly. Mezi budovami zůstala pustá místa, částečně zadlážděná a částečně zarostlá vším možným. Prostě země nikoho.
Na prostranství před bývalou prodejní halou vypučel ze škvíry mezi dlaždicemi osamělý jasně červený karafiát. Barevná skvrna uprostřed šedé a nevýrazné nazelenalé.
Jako připomínka lepších časů.

Fandom: 
Obrázek uživatele Lejdynka

Psáno květinami

A/N: Dobře, já se tedy zpětně přiznám. Sice to bylo později, než samotný nápad, ale tahle písnička mi velmi pomohla s celkovým obrazem - takhle nějak melodicky si představuji ten příběh. http://www.youtube.com/watch?v=0fUZWmnmKSw
****

On je ten mladičký voják beze jména, jehož nikdo nezná. W.
Podběl má v očích, je nemocný.
A smrt také, když hledí důvěřivě vpřed a usmívá se.
Tváře lilie bílé. Nezvyklé čerstvému prachovému povětří.
Vlasy slunečnice. A je vysoký a za sluncem se točí a do něj se dívá, a také jak se lesknou břečťanové šlahouny jedovatých hlavní.
Dívá se a diví se, kde se tu vzal. Divizna uprostřed květinami zasypané louky.
Naproti u řeky se ježí bodláky.
Výstřel voní hořkým rmenem.
Na bílé košili vykvétá červený karafiát.
Vadne.
Schne.
A stále se ještě překvapeně usmívá tím polodětským pampeliščím úsměvem.

Fandom: 

Ehm

„Tak se vytas, co's mi přines k narozeninám, Pottere...“
„Ehm.“
„Ale to snad ne... Červený karafiát? To jsme se vrátili do dob socialismu?“
„Ehm?“
„Ale? Copak mudlovské školy nemají v osnovách dějepis?“
„Ehm.“
„No, to neumíš říct nic jiného než „ehm“? Jak ohromující.“
Harry se místo jakékoliv odpovědi jen zhluboka nadechl, vrhl se na Draca a prudce jej políbil. Draco zavrávoral pod nečekanou reakcí, pak se nad chvíli poddal a potom se prudce oddálil. Chvíli jen lapal po dechu, nevěřícně na Pottera zíral a pak z něj vypadlo: „Ehm...“
„To neumíš nic jiného než „ehm“?“ řekl Harry a zasmál se.

Fandom: 
Obrázek uživatele Stevko

Oddelenie kvetín

Vozík som zastavil vedľa oddelenia s kvetinami. Zadíval som sa naňho a pocítil som hrdosť nad svojou prácou. Vo výške oči priemerného stredoeurópskeho muža (179 cm) sme umiestnili po stranách vchodu červené ruže, ktoré sú podľa prieskumu mužmi považované za kvety najviac vhodné pre partnerku. Mal som zistené, že návštevnosť oddelenia kvetín tým stúpne o sedemnásť percent. potrebujeme ľudí dostať dnu, tam už im tovar predáme. Pod ružami boli umiestnene červené karafiáty. Tie sú tak trochu experimentom, pretože v ostatných hypermarketoch príliš dobre nepredávali. Rozhodli sme sa ich nasvietiť ľahko nažĺtlym svetlom a zahájiť predaj akciou „dva za cenu jedného.”

Autorská poznámka: K poviedke Michala Hvoreckého zo zbierky Lovci a zberači, ktorú zverejnil na svojom webe.

Obrázek uživatele Neferet

Opět se mnou

Noc prosvětlovaná jen září hvězd.
Temná a studená.
Mysl zaplněná vzpomínkou.
Radostná a potěšená.
Vítr mi cuchal vlasy, když jsem procházela mezi náhrobky.
Lem sukně klouzala po vlhké trávě, která mě chladila na bosých chodidlech.
Náhrobek byl bělostný a na něm se skvěla zlatá písmena.
Půda byla ještě zkypřená a trávou téměř nedotčená.
Zvedla jsem zrak od květiny v ruce k nebi.
Byl čas.
Půda se zachvěla a rozletěla do všech stran.
Nejdřív ruka, pak druhá.
Usmála jsem se.
„Vítej mezi námi, drahý.“
Vykročili jsme vstříc společné budoucnosti.
Temné a lákavé.
Zůstal po nás jen rudý karafiát z mých rukou.

Fandom: 

Nový začátek...

Hodiny odbily jedenáctou hodinu. Mladá žena však seděla za stolem. Neměla pojem o čase. Sledovala vázu před sebou v očekávání a umírající naději… Byl v ní rudý karafiát. Jeho květ slábl a jeho okvětní lístky šedly. I žena byla slabá a bez jiskry.

Proč jí poslal květinu, když se nikdy nevrátil? Mělo to být sbohem? Bála se… Vzpomínky jí budily ze spánku a měnily něžné sny na noční můry. Musí být silná.

Jednou rukou převrhla vázu a ta se s křachnutím na podlaze rozletěla na desítky střepů. S květinou pod nimi pohřbila i veškeré smutné vzpomínky. Začala zase od začátku…

Fandom: 

Stránky

-A A +A