Samuel Taylor Coleridge: Christabel

Obrázek uživatele Dangerous

Srdce a struny

Úvodní poznámka: 

Pro Ryu, která chtěla více barda a jeho učedníka... Doufám, že toho teď nelituješ. :)

Drabble: 

„Proč?“ Učedník se tázal svého mistra. Leštil harfičku a mudroval. „Proč zrovna srdce? Proč bolí, když dojemnou píseň hrajeme? Proč se chce při dobrém konci štěstím rozskočit? Proč buší jako splašené, když mám strach a netuším, zda couvnout nebo pokračovat?“
Bard Bracy ho mlčky pozoroval při práci. Šestnáctá struna…
„Proč ho hudbou ovládáme a proč si stejně dělá, co chce samo?“
Sedmnáctá struna. Poslední. Učedník byl s prací hotov.
„A proč je vůbec tady?“ Přiložil si dlaň na prsa a vzhlédl.
Bard Bracy se usmál. Natáhl ruku. „Protože si vždycky musí vybrat. Nahoru k rozumu nebo dolů za svou touhou.“

Obrázek uživatele Dangerous

Temnými chodbami

Úvodní poznámka: 

Drabble navazuje na předchozí, stačí kliknout na fandom.

Drabble: 

Christabel spěchala spletitými chodbami hradu. Noc byla jasná, za okny svítil měsíc v úplňku. Nebylo slyšet nic než tichá ozvěna jejích kroků. V duchu si opakovala cestu, kterou jí šeptala Geraldine. Doprava, dlouhou chodbou na konec, malými dvířky prolézt, vystoupat po schodech, dalším schodištěm zase dolů, v polovině chodby přitisknout ucho ke dveřím. Ticho. Opatrně je otevřela. Doufala, že bard Bracy tuto noc opět nespí ve svých komnatách. Ale ložnice byla prázdná, krb vyhaslý. Srdce jí bušilo, když zpod šatů vyňala kouzelné lístky kapradin a vložila je bardovi pod polštář. Znala už jedno z Geraldininých tajemství. Geraldine by je nezahřála.

Obrázek uživatele Dangerous

Listí a kapradiny

Úvodní poznámka: 

Pokračujeme v drabblích na Christabel. Drabble navazuje na ta, co byla před ním, stačí kliknout na fandom.

Nahrazuji si téma "Ví o nás".

Drabble: 

Christabel klečela na vlhkém podrostu, šaty umazané.
„Zabiješ mě a otce nikdy nezískáš,“ špitla a neodvažovala se vzhlédnout. Zašustilo listí, Geraldine přistoupila blíž. Chladnými prsty zvedla Christabel bradu. Ostřím dýky lehce setřela z Christabeliny tváře slzu, prudce jí švihla ke kapradinám a několik jich jedním řezem usekla.
„Nechci tě zabít. Nikdy jsem nechtěla. Bard Bracy zná naše tajemství. Musí mlčet.“
„Naše?“
„Též.“ Geraldine se usmála. „A já sice vím, kde on tráví noci, když není ve svých komnatách, ale toho využijeme později.“
Christabel se zachvěla, lesem se prohnal ledový vítr, kdesi se rozštěkal pes. V očích neznámé již nepoznávala Geraldine.

Obrázek uživatele Dangerous

Noc, která nebyla

Úvodní poznámka: 

Noříme se hlouběji do nedopsaných vod...

Drabble: 

Noc byla světlá jako tehdy, když se Christabel poprvé tajně vydala mezi stromy. Chladná byla též, přestože květnové dny příjemně hřály. Dnes se však nepřišla modlit za svého nastávajícího.
„Tady jsi.“ Zpoza listoví se vynořila žena, kdysi bosá, s hlasem i tělem třesoucím. Dnes promluvila pevně.
„Proč chodíš za mnou? Vidím, jak se díváš na mého otce, vím o jeho rostoucí náklonnosti k tobě. Navštěvuješ mě, abys mi svými čáry svázala jazyk? Dnes jsem však na tebe nečekala – a zítra budu moci mluvit.“
Geraldine mlčela, noc ztichla, vítr ustal.
Christabel padla na kolena. „Kdo jsi?“
Neviděla dýku za Geraldinými zády.

Závěrečná poznámka: 

... ale ten femslash je i v tom, co STC ještě napsal. ;)

Obrázek uživatele Dangerous

Oplakaná

Úvodní poznámka: 

Pokračuji v drabblích na Christabel. Kdo by si chtěl přečíst pět stoslůvek z minulého roku, klikněte na fandom, drabble na sebe dokonce navazují.
Letos pokračuji konečně tam, kde Coleridge skončil (a nedokončil :)).

Drabble: 

Dvůr sira Leolina očekával návrat poslů neklidný a rozčilený. Všemi komnatami, komůrkami, chodbami šířily se zvěsti o zachráněné Geraldine i o náhlé výpravě k zapřisáhlému nepříteli, lordu Rolandovi. Jen v den, kdy bard Bracy s učedníkem projeli branami a ještě špinaví a vyčerpaní poklekli před sirem Leolinem, celý hrad ztichl.
„Kdy přijede lord Roland se svou družinou?“
Bard Bracy se zachvěl. „Nepřijede…“
Hlas se mu třásl čím dál silněji, téměř nesrozumitelně skončil: „Lord Roland pohřbil a oplakal svou dceru již před lety.“
Sálem to zašumělo, Geraldine si přitiskla ruku k boku, jen Christabel zbledla a sesula se na kamennou zem.

Obrázek uživatele Dangerous

Na hradě lorda z Tryermaine

Na chvíli trochu pozastavíme děj... Odehrává se po Bardově písni, kterou jsem musela vložit až dnes do bonusu.

Bard Bracy už určitě tvrdě spal. Jen jeho učedník měl ještě práci.
Harfička. Jak libě zní její zvuk. Jak se jen lesknou její stříbrné struny. Jaké umění bylo ji vyřezat. Harfička. Vůbec není tak lehká, jak by se mohlo zdát. Ladit ji je nekonečná práce, když s ní neustále cestují. A když mistr nestrpí jiný než nejčistší zvuk. Leštit sedmnáct strun, třeba jen zdánlivě ohmataných, mu ničilo prsty. Jaké výhody mu přináší být nejlepším učedníkem, když ostatní si doma užívají klidu?
Dveře do komnaty se pomalu otevřely. Mistr Bracy vzal harfičku a odložil ji stranou. Učedníka náhle přešla veškerá nevrlost.

Obrázek uživatele Dangerous

Bardova píseň

Téma: Červený karafiát

Pokračujeme dál. Nápad jsem měla hned, jen co jsem si v pátek přečetla sobotní téma, ale nešlo mi to napsat... Asi se mi včera z toho vedra zavařil mozek. Ale dnes se to už napsalo. :)

Silné víno a jasně rudá místnost, zdobená červenými karafiáty, znakem lorda z Tryermaine, rozehřívaly bardovo zkřehlé tělo. Zpíval lordu Rolandovi. O jeho dávném příteli, siru Leolinovi, a o ztracené Rolandově dceři Geraldine, nalezené počestnou Christabel. Melodie byla opojná jako víno, které bardovi kolovalo v žilách, a slova sladká jako med, jež pomalu kolébala. I učedníkovi, který poslední dny neslýchal nic jiného, stekla slza. Avšak lordu Rolandovi běsnila v očích bouře. Venku se zablesklo, zahřmělo. Když bard dozpíval, jen stroze přikázal připravit hostům nejlepší pokoje. Hned ráno se zas vydají na cestu. Bracy ještě zaslechl tiché zašeptání: „Geraldine, má mrtvá Geraldine!“

Obrázek uživatele Dangerous

Na sever

Omlouvám se, že jsem strašně pozadu se čtením všech drabbles, ale notebook v servisu mi moc příležitostí ke čtení nedává... Takže se šinu, ale čtu, komentáře budou, až se k vám dostanu. ^_^
------
A pokračujeme v drabblech na Christabel. Tentokrát už pokračujeme tam, kde STC skončil... Toto a příští téma se na to velice hodí.
Ryo, díky moc za fandom! <3

------

„Jeď a zpívej, spěchej a hraj!“
Bard Bracy neochotně uposlechl rozkazu sira Leolina. Dostal dva nejlepší koně, sváteční postroje. Vybral si svého nejoblíbenějšího učně.
Spěchali anglickou krajinou. Řeku Irthing přebrodili, Knorrenská blata zdárně přešli, lesem Halegarthským proklestili si cestu. Údolím se vyhýbali, nesměli být nikým zdrženi.
„Jeď a zpívej, spěchej a hraj!“
Do rytmu koňských kopyt skládal píseň o zázračné záchraně lady Geraldine. Pomocníka si vybral dobře, učil se rychle.
„Jeď a zpívej, spěchej a hraj!“
Nebe se zatáhlo, na obzoru se zablesklo. Vítr voněl cizí zemí, neznámou a ostražitou. Brzy dorazili k majestátnímu hradu, který zvysoka vládl skotským údolím.

Obrázek uživatele Dangerous

Leolinův sen

A zde je druhá...

Sir Leoline zbledl, když uslyšel jméno Geraldinina otce. Přítomný výraz se vytratil, rty neslyšně zopakovaly, co slyšely. Jako by to nebyla pravda, dokud ho sám nevyslovil. Bylo tomu dávno, tak dávno. Již uvěřil tomu, že ta doba nikdy nebyla. Divoké hony, veselé pitky, vzrušující zápasy, zdržení v lese, tajné schůzky... Vše se zdálo jako sen. Jako by večer ulehl a obrazy předchozí noci navázaly tam, kde byly přerušeny. Pomluvy a urážky byly neodbytným sluncem, které se mu prodralo pod víčka, léta nepřátelství vyčerpávajícím dnem, který se vlekl. Noc se však blíží. Bez přemýšlení poslal barda Bracyho k lordu z Tryermaine.

Poznámka: Ano, čtete správně, Coleridge byl nejen femslasher, ale i slasher - no jo, romantici... <3 Viz zde.

Obrázek uživatele Dangerous

Učarovaná

Ještě jednou pro Ryu, která si přátal Christabel a inspirovala mě hned ke dvěma drabble. Zde je první.

Christabel se zachvěje. Chce vykřiknout, prozradit Geraldinino tajemství, chce svého otce varovat. Pošli ji pryč! Avšak kouzlo, kterým jí Gerladine svázala jazyk, je silnější. Jen zavře oči – obrazy minulé noci se jí vkradou pod víčka. Mihotavé světlo svíčky. Nezvykle úzká postel pro dvě těla. Lehká noční košilka – jak lehce sklouzla z ramen. Ledové dotyky pálily. Téměř neslyšný šepot, umné zaříkávání. Podlehla. Jak ji jen uřkla? Uštkla ji jako ta zmije, o které zpíval bard Bracy?
Pálí ji na prsou, když ji otec vítá, když ji objal. Chce vykřiknout, jen neví co. Nerozumí svému srdci, které buší je má, je má!

-------
Poznámka: Ano, Coleridge byl i femslasher! Pokud mi nevěříte, přečtěte si originál. Mimochodem, kdo ještě neví, že miluju romantismus? ;)

-A A +A