Česká škola magie ve Vídni

Neoblomná

Úvodní poznámka: 

Navazuje na toto
Esclarte pro radost

Drabble: 

„Velevážená paní, paní Viviano, prosím vás, oblažte ještě naše obecenstvo krásou svého hlasu a silou svého nadpozemského umění,“ žadonil ředitel Mnichovské opery a pot se mu řinul po zátylku.
Dívala se na něj neproniknutelným pohledem. Před lety by ho byla nejraději uřkla, málem to i udělala, ale dnes už tu potřebu necítila. Pomsta chutná nejlépe za studena, pomyslela si. Tohle vlastně není ani tak pomsta za potupný vyhazov, spíš výchovná lekce.
„Madam, proboha vás prosím.“ Nešťastný ředitel poklekl na jedno koleno.
„Ne, Herr Direktor,“ usmívá se pěvkyně. Pod lahodným měkkým hlasem lze tušit chladnou ocel. „Tady už nikdy. Konec diskuze.“

Závěrečná poznámka: 

Doufám, že splňuje zadání, byť to neřekla doslova.

Vítězství

Úvodní poznámka: 

Navazuje na toto
Doufám, že Esclarte bude mít radost.

Drabble: 

Pirátský poklad použila tak, jak by si byl přál on. K novému začátku daleko od špinavých přístavních krčem plných drsných opilců.
Pořídila si dům a najala nejlepší učitele a korepetitory.
Pěstuje kultivované a hlavně užitečné společenské styky.
Mezi kouzelníky shání ty nejúčinnější omlazovací lektvary a podporuje útulky pro ohrožené druhy magických tvorů.
Denně cvičí a v noci létá na koštěti, aby se vrátila do formy.
Všechno dokázala zúročit.
Dnes je zpátky tam, kde jí před lety nechtěli i přes nesporný talent dát příležitost.
Mnichovská opera.
Za okamžik to konečně začne.
Jediný koncert velké pěvkyně.
„Meine Damen und Herren, Viviana Vivace!“

Jen pro tvou památku

Úvodní poznámka: 

Navazuje na toto
Úplný začátek (kam se ale lze přes předchozí stoslovky proklikat) je zde

Drabble: 

Cesta končí. Světlo, které vykouzlí, ozáří nevelkou jeskyni. Jeskyně je naplněna bednami plnými zlata, šperků a drahého kamení. Pirátský poklad.
Stojí a dívá se. Nezmocňuje se jí žádné vzrušení, žádná neovladatelná touha po zlatě. Poklad ji nechává chladnou stejně jako je chladný ten žlutý kov.
Chce odejít, ale pak si vzpomene na něj. Páska přes oko, zlatý kroužek v uchu a dřevěná noha. Nesápal se po ní nenasytně, pomalu si získával její důvěru. Byla to láska a ne jenom sprostý chtíč.
A on chtěl, aby ten poklad měla, aby mohla začít nový život.
Jen proto si nabere tolik, kolik potřebuje.

Cynismus nemusí být škodlivý

Úvodní poznámka: 

Navazuje na toto

Drabble: 

„Ne, tam ne,“ zní za ní zoufalý hlas. „Vrať se, přece nás tady nenecháš… Potřebujeme tvou pomoc, čekáme na tebe…“
Ale její instinkty jí velí jít rychle pryč od tohoto místa, které ji nepřirozeně vábí. Ta obrovská nepřirozenost, s jakou ji to skoro táhne zpátky, znamená nebezpečí, to Viviana ví.
Jak slábne úpěnlivý hlas, tak v ní sílí pokušení jít tam a pomoci těm, co o to žádají.
„U všech čertů, ani náhodou,“ zakleje nahlas. „Mně taky nikdy nikdo ku pomoci nepřispěchal, každý mě nechal na holičkách. Pomozte si sami.“
Pokušení rázem mizí.
A ona jde dál za svým cílem.

Mě nedojmete!

Úvodní poznámka: 

Navazuje na toto

Drabble: 

Pomalu a obezřetně postupovala dál do jeskyně. Světla ubývalo, až ji nakonec obklopila neproniknutelná tma. Jen její instinkt ji vedl dále, světlo nepotřebovala. Schopnosti čarodějky jí umožňovaly pohybovat se ve tmě bezpečně a tiše jako kočka. Cítila, že se cestička svažuje, sestupovala dolů.
Cosi ji zastavilo. Vnímala, že se cesta rozděluje. Vpravo zahlédla slabou záři. Bez hnutí stála a dívala se. A pak zaslechla odkudsi zdola hlasy. Nejprve slabé, postupně sílily. Neškolené drsné hlasy zpívaly námořnické písně. A tím vším pronikal jeden jediný hlas vycházející z hlubin země.
„Pojď sem, pojď…“
Úpěnlivá prosba o pomoc. Nedojalo ji to.
Vykročila doleva.

Poprvé

Drabble: 

Nemohla tomu věřit. Sice jí strýček Bob říkal, že se ve škole budou učit létat, ale ono je něco jiného o tom slyšet a něco jiného je stát na travnatém prostranství před školou s koštětem v ruce.
´Budu jako opravdová čarodějnice z pohádky´, napadlo ji. Po očku mrkla na Pavlu. Spolužačka se nezdála nijak rozrušená.
Alenka začala pociťovat mírnou nervozitu. Co když z koštěte spadne a ztrapní se přede všemi? Nebo co když vůbec nevzlétne? Zavřela oči a soustředila se.
Náhle už nevnímala zem pod nohama. Cítila naopak neuvěřitelnou lehkost. A vítr, který jí cuchal dlouhé vlasy.
Otevřela oči.
Letěla!

Konec nadějí

Úvodní poznámka: 

Souvisí s tímto

Drabble: 

Ten krásný mladík s ušlechtilými rysy se jí líbil od prvního okamžiku, kdy na ni okouzleně hleděl na kopci v záři zapadajícího slunce a bez dechu naslouchal jejímu zpěvu.
Líbila se jí jeho oddanost a jemnost. Zdvořilost. Otevřená mysl, bláznivé nápady.
Rozuměli si. Trávili spolu veškerý čas. Láska je pohltila. Prostě si byli souzeni. Budou spolu navždy šťastní. Nikdo a nic je nemůže rozdělit.
Dopis od jeho otce. Rozkaz vrátit se domů a oženit se podle svého stavu.
Mohla by ho zadržet. Ale co když se jednou bude trápit kvůli tomu, že se všeho vzdal?
Mlčí.
Poslední polibek.
Budoucnost zčernala.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat...

Úvodní poznámka: 

Navazuje na toto

Drabble: 

„Já čekám,“ pronesla madam Bittnerová hrozivě tichým tónem.
Tři provinilci statečně mlčí, klopí oči a skoro nedýchají, aby na sebe náhodou neupozornili. Madam Bittnerová čte ve studentech jako v knize.
„Kdo z vás dostal tak neskonale pošetilý nápad oživit toho koně? A kdo to provedl?“
Odpovědí je znovu mlčení.
Ředitelce je celkem jasné, kdo z těch tří celou věc vymyslel. Zrovna tak ví, že jedině Bára je dostatečně vyzrálá a silná čarodějka, aby takové náročné kouzlo zvládla.
Bez problémů by mohla každého potrestat podle míry provinění. Ale soudržnost spolužáků oceňuje. Nenaléhá. Dostanou stejný trest. Koneckonců u toho taky všichni byli.

Jak to začalo

Drabble: 

Vlahý letní podvečer roku pětaosmdesát. Československou socialistickou republiku hladí soumrak. V celé zemi zavládl klid a mír. Klid a mír zavládl též v bytě pana Nováka…
Ovšem jen do té doby, než se s ohromným prásknutím v obýváku zčistajasna zjevilo vousaté individuum a začalo se s panem Novákem dohadovat o jeho dceři Alence.
Pan - totiž soudruh - Novák již o dceřině budoucnosti rozhodl a zásadně se postavil proti takové provokaci, jakou bylo zjevně tvrzení onoho imperialistického agenta, že Alenka je čarodějka.
Rozhodnutí leží na Alence.
Nuda nebo dobrodružství?
Gymnázium s technickým zaměřením, nebo nabídka strýčka Boba na studium magie ve Vídni?

Když Pánbůh dopustí...

Drabble: 

„Ve světle předložených důkazů je snad již každému jasné, že profesor Gredner nemá se smrtí toho muže nic společného,“ uzavřela ředitelka svůj proslov k profesorskému sboru.
„A vy, pane kolego,“ otočila se na svého zástupce, „se profesoru Grednerovi omluvíte.“
„A co ta jejich hádka?“ nepatrně zvýšil hlas jindy jakoby duchem nepřítomný Hrdlička.
„Vy jste asi pořádně neposlouchal, co?“ ušklíbl se Xaverius. „Důkazy hovoří jasně, tak ze sebe nedělejte pitomce.“
„Pitomce? Pitomce jsem ze sebe dělal celá ta léta, kdy jsem se snažil vtlouct něco do těch zabedněných palic!“ vykřikl Hrdlička.
„Takový výlev jsem u něj nikdy nezažila,“ pošeptala Karmela Lucii.

Závěrečná poznámka: 

Do sta slov se to nevešlo, ale profesor Hrdlička je tak netečný suchar, že i šutr u cesty je ve srovnání s ním temperamentní živel.
Takže tenhle jeho výlev je nejvíc, na co se emočně za celý život vůbec zmůže.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu

Drabble: 

„Ty už tady dlouho zaclánět nebudeš!“
„Proč jsi tak hnusná? Co jsem ti udělala? Jsem čarodějka stejně jako ty, nemáš se na mě co vytahovat! Co vlastně chceš? Já se od tebe už buzerovat nenechám!“
„Ty krávo zoufalá amagovská, jaká čarodějka? Co tvůj tatík?“ zaryla si Ambra do už tak dost citlivé rány.
„Ty mrcho!“
„Jen pojď,“ vykřikla Ambra a v ruce držela pilník na nehty, jako by to byl meč.
Alenka bezmyšlenkovitě popadla tupý jídelní nůž.
PRÁSK!
Pilník a nůž se náhle proměnily v motyčku a hrabičky.
„Školní trest vám jistě nemusím vysvětlovat, že?“ pronesl spokojeně profesor Karneol Nemo.

Závěrečná poznámka: 

Doufám, že zadání splňuje - obě studentky musely jít za trest kultivovat školní pozemky...

Náročnej džob

Úvodní poznámka: 

Souvisí s tímto

Drabble: 

Nuda! Nuda, nuda a zase nuda!
Zívl si. Jak dlouho už tady takhle leží?
Když s touhle prací začínal, myslel si, že to bude větší zábava. No, to si ostatně kolegové mysleli taky.
Znova si zívl.
V tomhle Bohem zapomenutém koutě, kde lišky dávají dobrou noc, se teda vážně nepředře.
Když už se tady náhodou někdo objeví, je s ním snadná práce. Vlastně se to prací ani nazvat nedá.
Jen s tím posledním se docela pobavil. Ten měl aspoň trochu úroveň. Na něj bylo zapotřebí použít i ždibíček úsilí.
Jo, být vnějším ochranným kruhem z bludných kořenů není žádná psina.

Mladost radost

Drabble: 

„Myslíš, že mě pozve na rande?“
„Určitě!“
„Já teda nevím, párkrát jste se spolu bavili, ale tak normálně, jestli víš…“
„Jo, ale to je normálka. Určitě tě pozve. A vem si tu modrou sponku, jde ti k očím.“

O kousek dál…
„Jestli mě tasí z alchymie, tak to bude průser. Jsem dutej jak bambus.“
„Ty blbneš kvůli alchymii, ale co ty praktika z obrannejch kouzel? Zbyde ze mě mastnej flek, všechno se mi vykouřilo z hlavy.“

Za rohem…
„Dej mi opsat úlohu z latiny.“
„Cože? Úloha z latiny?“

Jak krásné jsou to starosti, pomyslela si s nostalgickým povzdechem profesorka Genciana.

Pyrrhovo vítězství

Úvodní poznámka: 

Souvisí s tímto

Drabble: 

Před tím se to zdálo tak snadné. Prostě zkusili vyklouznout ze školy a ono to vyšlo. Nikdo si toho nevšiml. Alespoň si to mysleli.
Před tím se to jevilo jako náramná legrace. Vzájemné pošťuchování a nakonec sázka.
„Toho koně ale oživit nedokážeš!“ popichoval spolužák.
Bára jen pohodila hlavou, namířila na figurínu koně z odstaveného kolotoče hůlku a sebevědomě pronesla: „Sit vivus!“
Byl to nádherný opojný pocit vítězství, když bělouš ožil, vesele zařehtal a odklusal kamsi do hlubin parku.
Když ale potom stáli v ředitelně, veselí z nich rychle vyprchalo. Madam Bittnerová věděla vždycky všechno.
A oni věděli, že trestu neujdou.

Čaj o páté s ředitelkou

Drabble: 

„Doneslo se k mým uším,“ pravila konverzačním tónem madam Bittnerová, „že se v Prateru ztratil z kolotoče kůň.“
Nikdo ze studentů třetího ročníku nehnul ani brvou.
„Pravděpodobně toho koně zcizil náhodný zloděj,“ pokračovala ředitelka nenuceně.
„Kůň byl v životní velikosti. Ten zloděj měl asi velkou sílu. Ale že se mu podařilo tak velkou figuru dostat z místa stále plného lidí?“ Tón ředitelčina hlasu byl o poznání chladnější.
„Stalo se to ten den, kdy jste se vy tři vypařili tajně ze školy! A od té doby prý po Vídeňském lese běhá bílý kůň!“
Ticho.
„Tak co mi k tomu řeknete?“ zaburácela.

Nezvaný host

Drabble: 

Černokněžník se zarazil. Kolem téhle muchomůrky přece už šel. Nebo ne?
O chvíli později mu přišel povědomý mladý smrček.
A ty zaječí bobky, do kterých už podruhé málem šlápl?
Nesmysl! Bobky jako bobky, smrčků je plný les, natož muchomůrek.
Přesto si začal dělat značky.
Když na žádnou ze svých značek nenarazil, uklidnilo ho to.
Pak ale uviděl mraveniště, kolem kterého zaručeně kráčel už dvakrát, a zdálo se mu, že se mu mravenci vysmívají. Namířil na mraveniště hůlku s úmyslem ho spálit na troud, ale hůlka nefungovala.
Asi se neměl pokoušet dostat se bez pozvání přes kruhy bludných kořenů chránících školu.

Stálo to za to

Úvodní poznámka: 

Esclarte pro radost

Drabble: 

Školní rok skončil. Laurentius cítil úlevu a zároveň nostalgii. Jak rychle to uteklo. Čtyři roky starostí, zlobení, napětí a únavy. Čtyři roky různých překvapení, mnoha nových zkušeností a četných radostí.
Pohlédl na své společníky.
Radovan se usmíval. Tetička Vilemína nápadně často mrkala. Ambrosius a Sixtus se tvářili slavnostně. Dokonce i Viviana pro dnešek zapomněla doma svou obvyklou ironii a sarkasmus. Rosina se dívala kamsi do dáli. Snad viděla záblesk budoucnosti těch, kteří je dnes opouštěli.
Laurentius si povzdychl. Uteklo to tak rychle, snad příliš rychle. Jak moc mu budou chybět.
Znovu se na ně podíval. Na první absolventy jejich školy.

Osudové setkání

Úvodní poznámka: 

Pro Esclarte

Drabble: 

Cítil se ztracený. Svět, do kterého ho otec poslal, byl chladný, nesrozumitelný, strohý a málo barevný. Byl zde cizincem a nemohl přivyknout.

Kdykoliv mohl, utekl z města ven. Ve volné přírodě se cítil přece jen lépe.
I dnes se toulal po lukách i v lesích, až došel na vrchol kopce a sedl si do trávy. Nebyl zde však sám.

Dívka, jejíž rusé vlasy zářily v paprscích zapadajícího slunce, rozpřáhla ruce a…

„V moje srdce vešla láska…“

Nádherný soprán se nesl večerní krajinou.
Povšimla si ho, ale zpívat nepřestala.
Hleděli si do očí a oba věděli, že tohle je osudové setkání.

Závěrečná poznámka: 

Předchází tomuto.

Sen a nebo skutečnost?

Drabble: 

V noci má být každý ve svém pokoji. Nikdo se nemá co toulat po škole. Jenomže když ono je to tak vzrušující… tajemné… magické…
V noci vypadá všechno jinak. Prostory jsou osvětlené jen měsíčním světlem a předměty vrhají prapodivné stíny, až se chudák zvědavý student kolikrát zbytečně lekne.
V chodbě nedaleko ředitelny přepadla Alenku náhle veliká úzkost. Jako kdyby tam ve tmě na ni číhalo zlo, neviditelné, černější než bezměsíčná noc. I Pavla byla podivně zaražená. Zírala do rohu, kde v temnotě spíš tušila starou pečlivě zamčenou skříň. A z té skříně jako kdyby cosi vábilo:
„Pojď ke mně, pojď…“

Neviditelné hranice

Úvodní poznámka: 

Doufám, že splňuji zadání...Kdyby ne, ještě něco vymyslím.

Drabble: 

Existují dva světy. Prolínají se a zároveň jsou od sebe oddělené. Hranice mezi nimi jsou neprodyšně uzavřeny. Tajemství jednoho světa nesmí být odhaleno světem druhým.
Existují dva světy. Jsou si podobné jako vejce vejci a přece se od sebe liší tolik, že už to víc ani nejde. Jsou stejné a přece jiné.
Existují dva světy. Spolu a přece každý zvlášť, tak blízké a tak vzdálené.
Hranice mezi nimi je oddělují více nežli ostnatý drát, dokonaleji než zeď. A přece se najdou odvážlivci, kteří se odhodlají je přejít.
Hranice, které nikdy nikdo neviděl. Hranice neznáma.
Hranice mezi světem kouzelníků a amagů.

Drobný omyl

Úvodní poznámka: 

Možná si někdo vzpomene na DMD Bonus č. 6 pro 19.4.2011 Téma: Sedmikráska - co nejstrašidelnější double-drabble (momentálně prý není archiv dostupný)

Drabble: 

Alenka měla hodiny bylinkářství ráda.
„No to je snad trapný vtip,“ zaslechla afektovaný Ambřin hlas.
Ambra si neustále na něco stěžovala.
Alenka jí nejprve nevěnovala pozornost, ale když viděla v truhlíku postaveném na katedře chudobky, trochu se zarazila. Co na nich může být tak zvláštního? Přesto se šla na přehlížené kytičky podívat zblízka.
Vypadaly úplně nezajímavě. Byly jen o něco větší než ty, které rostou všude na trávnících. Kolem Alenčiny hlavy bzučela moucha. Chudobky si klidně trůnily v truhlíku… až náhle jedna vymrštila několik okvětních lístků a dotěrnou mouchu slupla jak malinu. Dokonce spokojeně zamlaskala.
Obyčejná chudobka?
Masožravá Bellis major!

Hlavně si umět poradit

Úvodní poznámka: 

Bez nároku na bodík - pro radost ze psaní a pro Esclarte

Drabble: 

„No tak, slečno, jak zní definice nezávisle proměnné přísady a závisle proměnné přísady?“
Profesor Nemo upíral na Alenku svůj zkoumavý pohled.
V Alence by se krve nedořezal. Učebnici včera vůbec neotevřela, a když slyšela slovo „proměnná“, nedokázala si vybavit nic jiného než hodiny matematiky na základní škole.
Matika… nakonec proč ne? Horší to být nemůže. Cokoliv je lepší než mlčení.
„Nezávisle proměnná přísada je přísada, která mění svoje vlastnosti a tím i vlastnosti lektvaru nezávisle na jiných přísadách v lektvaru, zatímco závisle proměnná přísada je taková, která mění svoje vlastnosti v závislosti na ostatních přísadách lektvaru.“
Profesor se neznatelně usmál.

Poslední cesta?

Úvodní poznámka: 

Bez nároku na bodík - pro radost ze psaní a pro Esclarte
Volně navazuje na toto drabble: http://sosaci.net/node/4448

Drabble: 

Ani nevěděla, proč se na tu cestu vydala. Z vděčnosti? Z nostalgie? Z pocitu povinnosti? Ze zvědavosti?
Mapa byla stará, špatně čitelná a některá místa už vypadala úplně jinak.
Cesta byla dlouhá, únavná a nudná.
Počasí nestálo za nic. Nejprve déšť a zima, později naopak nesnesitelné vedro.
Občas potkávala lidi. Připadali jí otravní.
Měla zkrátka všeho po krk.
Jeskyně byla temná a nevlídná. Přesto vstoupila dovnitř bez váhání. Vždyť je skoro u cíle.
Varování pod obrázkem lebky se zkříženými hnáty ani nečetla. Nebezpečí se nebojí, má kouzla. A i kdyby ta selhala, tak ať. Stejně už jí na ničem nezáleží.

Konečně!

Drabble: 

Madame Bittnerová se s úlevou zabořila do velkého pohodlného ušáku a na malou chvíli zavřela oči. Konečně. Konečně si může v klidu vychutnat svůj oblíbený Sachr dort a kávu se spoustou šlehačky ze starodávného porcelánového servisu s motivy lípy.
Profesor Nemo za sebou zavřel dveře své laboratoře. Už se těšil, jak bude v klidu naslouchat bublání rozličných elixírů v alchymistických křivulích.
Profesorka Genciana se začetla do nového historického románu.
Učený Gaudeamus pečlivě leštil okuláry svých dalekohledů.
Další tři profesoři již seděli ve své oblíbené hospůdce.
Konečně ustal všechen ten lomoz a křik, pobíhání, hemžení a zmatek. Studenti odjeli na prázdniny.

Zlá říše

Drabble: 

Tohle je podivná říše. Temná a nepřátelská. Nevím, jak jsem se tady ocitla. Mám strach. Musím utéct.
Naštěstí jsem potkala obrovské přátelské pampelišky. Ukazují mi cestu, dávají mi jíst a pít a hladí mne lupeny. Jsou moc fajn.
Náhle se objeví divné stroje. Pozatýkají pampelišky i mne. Předvedou nás před královnu. Moment, někoho mi připomíná…
Královna je zlá. Nerozumím, co říká, ale cítím, že to fakt není dobré. Koho mi jen připomíná?
Královna vynesla rozsudek.
Pampelišky předstupují jedna po druhé a stroje jim usekávají jejich nádherné zlaté hlavy.
„Néééé!!!“

"Alíku, vzbuď se! Ty tvoje noční můry budou jednou má smrt!“

Závěrečná poznámka: 

Původně Alenka nočníma můrama vůbec trpět neměla... ale člověk míní a DMD mění...

Souznění

Úvodní poznámka: 

Včera jsem psala první, co mě napadlo, ale tihle dva se důrazně ozvali a dožadovali se svého :-)

Esclarte pro potěšení

Drabble: 

Vlastně ji měl rád od dětství, i když jeho a bratrance Otu tak trochu komandovala.
Když vyrostli, vzali se. V dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, s magií i bez ní…
Zvenku to možná vypadalo, že je pod pantoflem.
Onoho večera, kdy přišlo jejich dceři oznámení o nepřijetí na střední školu, se na sebe dlouho a tiše dívali. Rozuměli si beze slov.
„Vyber nějaké místo, které se ti zdá vhodné. Z nás dvou jsi vždycky byl ty ten uvážlivější.“
Zadíval se do jejích krásných očí.
Byla víc než jeho žena, víc než životní láska. Byla jeho spřízněná duše.

Nedrážděte hada bosou nohou

Úvodní poznámka: 

Poprvé jsem na tohle téma psala vážně. Tohle je pro radost Esclarte a pro radost ze psaní :-)

Drabble: 

„To je vážně neskutečné, co všechno sem dokážou přijmout,“ prohlásila afektovaně pohledná plavovlasá dívka s pyšně ohnutým nosíkem a pohlédla významně směrem k Alence a Pavle.
„To je Ambra Vopitschkova,“ pošeptala Pavla Alence. „Celá jejich rodina si prej o sobě strašně myslí.“
„Ono nestačí, že sem může přitáhnout kdejaká žebrota,“ pokračovala nafrněná blondýnka dostatečně hlasitě, aby ji slyšeli ti, jimž byly její urážky určeny. „Berou sem i amagovskou verbež.“
V tu chvíli zbledl kromě Alenky i světlovlasý chlapec s chrpově modrýma očima.
„Zabít málo,“ zasyčela Pavla.
„Copak, někdo zlobí?“ optala se sladce Pavlina starší sestra a zálibně pohladila svou hůlku…

Jak vyděsit profesora

Úvodní poznámka: 

Volně souvisí s letošní stoslovkou: http://www.sosaci.net/node/5769

Pro radost Esclarte

Drabble: 

Profesor Antonino Gredner nevěřícně hleděl na růžový navoněný dopisní papír, který držel v ruce.
„Píšu Vám, pane profesore, jakožto spřízněné duši. Cítím, že jakožto jediní dva umělci široko daleko máme mnoho společného. Chci s Vámi, pane profesore, duševně souznít. Před mým vnitřním zrakem zjevují se večery strávené hudbou: Vy hrající na mandolínu a doprovázející můj zpěv. Jsem si jistá, že při takových večerech můžeme se navzájem obohatit a dopomoci jeden druhému ke zvýšení profesionality…“
Mladý profesor nevěřícně potřásl hlavou. Je slečna Belinda tak naivní, nebo tak drzá?
Snad bych měl zvážit další setrvání na této úctyhodné škole, pomyslel si smutně.

Z historie vídeňské školy

Úvodní poznámka: 

Mimosoutěžní. Když už tu to téma je. Dá se brát i jako úvod do fandomu.

Drabble: 

Hlavní město přitahovalo lidi ze všech koutů monarchie. Češi, žijící v blízkosti, celkem civilizovaní, většinou obeznámení s němčinou, tvořili velkou část příchozích.
Nezapomínali přitom na svůj původ, zakládali ve Vídni různé spolky, časem i školy.
Také kouzelníky Vídeň přitahovala. I oni chtěli, aby se jejich děti mohly vzdělávat ve svém jazyce. Přestože pro ně bylo cestování poměrně snadné, založili si časem vlastní školu v blízkosti Vídně. Mecenášem se stal excentrický šlechtic Sixtus, který pro ni koupil letohrádek ve Vídeňském lese.
V meziválečném období význam školy poklesl, znovu však stoupl po nástupu komunismu, když se Vídeň stala útočištěm mnoha kouzelnických rodin.

Nový školní fantom

Drabble: 

Už několik dní se studenti Školy magie Přemysla Otakara II. ve Vídni opatrně kradli po chodbách historické budovy, nervózně se ohlíželi přes rameno a mluvili převážně šeptem. Někteří z nich nápadně pobledli, jeden chlapec z druhého ročníku měl v oku tik.
„Co se děje?“ zeptala se Alenka Pavly. Vrátila se do školy po nemoci a měla pocit, že je v úplně jiné dimenzi.
„To P.I.F.K.A., zašeptala Pavla. „Mají strach, aby na ni nenarazili a…“
„Co je P.I.F.K.A.?“
„Spíš kdo,“ poučila ji Pavla. „Pijavice Infikovaná Frustrující Kabaretní Árií.“
„Kdo?“
„Belinda. Usmyslela si, že umí zpívat a každýmu vnucuje jednu příšernou odrhovačku.“

Stránky

-A A +A