Ze života

Byla to skutečně výzva.
Marně jsem vzpomínala na tepláčky s laclem, co jste na ramenou zapnuli na knoflíky a dítěti nelezly plíny ani dupka. Podle fotek z dětství jsem s nimi prožila celé své batolecí období.
Jenže nová doba si žádala moderní trendy. Nejsme přece "sto let za opicemi", hlásaly reklamy na dětské oblečení.
Ale co dělat, když místo malého boubelatého robátka se zrovna vám narodí žížala.
Oba kluci mi z konfekční velikosti prostě vypadávali.
Nezbylo, než vytáhnout stoj, nůžky, staré džíny, náplety a kamarádku poprosit o konstrukci střihu.
Šila jsem si na kluky sama.
A nejen kalhoty.
S kapsama!

Sama si uvařit, podat daňové přiznání i naštípat dříví. Odstěhovat se od rodiny hned v osmnácti. Neběhat za doktorkou kvůli každé rýmě, vždyť to se vyleží. Jít sama na puťák a nikomu neříct kam, aby mi to náhodou nerozmlouval. Být nezávislá.
Kdy se to zvrtlo, kde se stala chyba? Kdy jsem překročila jakousi neviditelnou hranici? Kde se vzal ten strach milovat (protože co když pak odejdeš?), strach se nechat objímat častěji než objímat (protože co když ti ta nerovnováha bude vadit?), strach brečet, říct si o pomoc a prosit tě, ať se neloučíme - strach potřebovat?
Netuším. Ale bát se nechci.

Na tyto maily jsem se... těšila tak moc, jak se jen lze těšit na mail, který vám bezpečně bude oznamovat bezpečnostní problém nebo změnu nastavení. Přesto jsem je vnímala trošku jinak než obdobné anonymní zprávy jiných firem a dodavatelů. Tento totiž chodil z jmenné adresy. Žádné newsletter@firma.com nebo safetyinfo@servis.net. Ale pěkně Ypsilonova.zet@firma.cz. Celorepublikový osobní kontakt, naše "bezpečná známost", kterou jsem sice nikdy neviděla a naše konverzace byla omezena na zasílání informací sem a formulářů tam, ale bylo to tak nějak hřejivě lidské.
Pak přišlo první Důležité bezpečnostní upozornění od Safety, XYZ, Mailto:safety@firma.cz a já si povzdechla. Aspoň podpis zůstal stejný.

Každý tábor je jiný a přitom stejný. Jiní lidé, stejné pokřiky. Větší kuchyně, stejná kamna. Jiné výzvy, stejný slib. Z dětí jsou vedoucí, z vedoucích rodiče, ale některé věci zůstávají…
Šéf kuchyně, který před obědem zazvoní na kravský zvonec, a kluci, kteří se ve frontě na jídlo poperou. Zdravotnice, která chodí s teploměrem v kapse, a marodi, kteří vytrvale zvrací. Hrdina, který se vrací ze tří orlích per, a noční hlídka, která místo hlídání čte komiksy. Kněz, který po cestě zapadne s autem, a rodiče, kteří na návštěvu dovezou buchtu.
A podvodníci? Těmi jsme občas všichni. Hlavně když dorazí hygiena.

Mám ošoupaná kolena na školních manšestrácích, ale je mi devět a kalhoty jsou mi fuk. Fuk bohužel nejsou mojí mámě a jelikož prý přivezli rifle z Jugošky, je spuštěna akce Kotva.
Cesta ze sídliště do centra je dlouhá jak transsibiřská magistrála, výkladní skříň socialismu na mě ale velký dojem nedělá. Plno lidí, fronty jako v každém jiném krámě, poloprázdné regály a prodavačky v silonových zástěrách, které nad námi ohrnují nos.
Rifle z Jugošky nejsou. Jiné kalhoty taky ne, aspoň ne v mé velikosti.
Prý ale dovezli podprsenky.
Nakonec si domů odvážím senzační vyšívané stuhy do vlasů. Ve čtyřech různých barvách.

Snažit se každému vždy vyhovět. Nikdy neříkat ne. Na bitevním poli rodičovské války na sebe brát roli hromosvodu. V rozbouřeném moři hádek být pokaždé tou, která se omluví, třebaže byla v právu. V přátelských vztazích hrát přestupní stanici, milostných vztahů se bát. Zatlačit sama sebe do příliš velké hloubky a nedokázat se už najít.
Zamilovat se. Vdát se. Přestěhovat se, a pro velký úspěch ještě třikrát. Cestovat. Porodit dvě děti. Zažít si pár krizí. Dovolit si čas pro sebe. Terapii. Překročit třicítku. Postavit se sama za sebe, za svoji rodinu. Třeba i proti nejbližším.
Zahlédnout se tam hluboko. Shodit kotvu.

Vyhlašuji dnešek Dnem silných žen.
Potřebovala jsem dokončit podzimní dílo, které mi překazily deště, plískanice, sníh, mráz, plískanice, déšť...
Konečně počasí trochu nabralo jarní směr a i když v noci pršelo, nedala jsem se odradit a silou Minotaura se vrhla do vykopávání kořenů, rozházení hromad hlíny (přes zimu spečených) a jejich úpravy na krásně uhrabanou plochu.
Výsledek: zlomená motyka, zlomený rýč, zlomený krumpáč, kořeny pro jistotu vyřezány - sekeru jsem zlomit nechtěla.
Nakonec jsem jako medvěd tančila kolem sekačky, abych ji vyčistila do servisu.
Podezírám, že mi nad kolébkou podvodně věštily tři čarodějky místo sudiček.
Asi jsem nejspíš měla být...
... kluk.

Jsou chvíle, kdy je svět prostě příliš divoký. Lidi v metru se tlačí, úkoly valí, moře bouří, jedna vlna za druhou a je toho všeho nějak moc. Moc lidí, hluku, starostí… moc nejistoty a nepřečtených drabblat a to je teprve třetího a proč je ve dřezu neumyté nádobí a termín na zkoušku už za dva týdny?!
Je v pohodě zastavit. Dovolit si nic nedělat, uvařit si čaj, hodiny sledovat videa Davida Tennanta a Michaela Sheena, místo plánované procházky jenom zakotvit doma na koberci a nechat se objímat.
Svět uhání děsivým tempem… ale ty přece nemusíš.
Alespoň občas, alespoň na chvíli.

Kvůli ženě, zatraceně, opustil svou mámu, tátu
a vyhodil (nerad) kotvu v téhle díře po granátu.

Vůně hnoje ve všech pádech najednou je tabu,
na kopci má v králíkárně uječenou babu.

Žena žárlí na stromečky, které tak rád sadí,
pobyt v jeho domovině jízlivostmi sladí.

Chybí pohyb? Tu máš smeták, ten má taky násadu,
místo rytí zameť chodbu, kdepak zdrhat do sadu.

Že jsi jako bedna kytu?
Vařím, žiješ v blahobytu!

I ze spaní dřevo řežeš, hned je po klídku,
aspoň, že mám dneska námět na svou povídku.

O víře v ten malý ráj,
jímž je pro mě tenhle kraj.

Byly jsme zamilovaný do pankáče, co chodil o ročník vejš, nosil červený glády, a nás přehlížel jako krajinu. Představovaly jsme si, že budeme rebelky jako on, poslouchat drsnou muziku a chodit na divoké mejdany. Jednou jsme daly dohromady kapitál a vyšlo to akorát na krabku kamelek a jednu láhev piva Stein. Opilost jsme si spíš namlouvaly než ji cítily, k euforii stačila chuť zakázaného ovoce a hnusného piva, smály jsme se na celé kolo, žvanily o všem možném a vůůbec se nestaraly, jestli nás neuvidí rodiče, úča nebo sousedi.
Bylo nám třináct a celej svět nám moh vlízt na záda.

Bylo to takové nepsané pravidlo.
Kdyby nic jiného, na ples SRPŠ se půjde, to by maminka prostě nepřenesla přes srdce. Ona, jedna z hlavních organizátorek, aby chyběla.
Tak jako skoro všechny ženy v ulici se ráno vydala do místní Hedy pro krásný účes, ze skříně vytáhla své fialkové brokátové šaty a okartáčovala tatínkovi oblek.
Bráška musel vyleštit střevíčky a lakýrky a já dostala úkoly v kolik musí špunti (ti mladší z nás) do hajan.
"A nezlobte, něco vám doneseme..." znělo zpoza zavíraných dveří.
Ráno na stole ležel balíček chlebíčků a veselé kloboučky.
Nedělní dopoledne jsme si na ples hráli my.

Vieme, že v úvodnom ťahu sa nemôže vyskytnúť dvojitý hod a preto je iba pätnásť možných hodov, ktorými môže hra začať.
Prvou skupinou sú hody, keď sa jednotlivé kocky líšia o dvojku. Ide o hody tri jedna, štyri dva a päť tri. Pri týchto hodoch je správny ťahom obsadenie bodu v domácom poli.
Medzi tieto hody patrí aj hod šesť štyri, kde je možné obsadiť bod dva. Tento ťah bol dlho považovaný za začiatočnícku chybu. Ale nástup počítačovej analýzy ukázal, že sa jedna o ťah minimálne tak dobrý (a v niektorých situáciach dokonca lepší), ako jeho dve dovtedy doporučované alternatívy.

Vymoženosti doby, digitální chapadla prohmatávají okolí. Fit_kluk_33 vzdálený 5 km. Josef 2 km. Husky jen 280 m. Když je to Husky, bude aspoň huňatej? Jestli jo, tak bych mu napsal. 
Oddávám se Grindr seanci zase po letech, fotku tváře si tam dám snad na minutu. Udělá to frrr, ta letka jestřábů.

čua, já vers top 17cm
a ty???

Druhý pošle jen emoji. Líže broskev.

prijedes ke mne a nastavis mi hubu, přichází holé sdělení.

Prostě Grindr. Romantika zaručena. 
Fotku zase vymažu a otevřu profil Huskyho. Vzdálen 12 km. Utekl, pes jeden toulavá. Stejně určitě není huňatej. Na seznamkách všichni lžou. 

"No to snad. Jak mohou pustit takový nesmysl do světa? To už se vážně všichni dočista zbláznili?" lamentuji nad počítačem.
"Co pořád brbleš?" táže se manžel.
"No tos neviděl. Tady hvězda prezentuje způsob jak množit rybízy řízkováním - šikmý řez nahoře, rovný dole. To jde proti logice, nezatlačím nic a ještě si potrhám ruku... " zoufalé oddychnutí
"Takovou kravinu ani nemohu děckám ukázat. To dnes už natáčí kde kdo, kde jakou...!"
"Ale drahá, ber to takhle: Inteligence je na světě konstantní množství, pouze populace lidská se zvyšuje. I když, v poslední době, i o tom prvém začínám poněkud pochybovat" a zamyšleně odešel.

Ten výlet měl všechno: les, krávy v ohradě, ještěrku i srnku...
Taky bolavé nožičky, hlad a hádky pětice dětí ve věku od tří do šesti let. ("On řekl, že jsem čarodějnice Berta! Já nejsem čarodějnice Berta!")

A nezapomenutelných 500 metrů kolem slepičárny, ve větru o síle menšího uragánu.

"Páchne! To páchne!"
"Mami, chci buchtu!"
"Já chci do nosítka!"
"Unáší mě tornádo! Točím se v tornádu!"
"Já se poblinkám!"

"Kdybyste ten kousek nešli už půl hodiny, možná by to smrdět přestalo!"

Ocenění na závěr zahřálo u srdce:
"Teto, vymyslela jsi špatný výlet, unavil mě. Výlet do muzea mám rád. Ne tenhle."