Ta nejdůležitější noc v Itztliho životě už trvala nepříjemně dlouho.
Veškeré ohně uhasili brzy večer, a celou zemi obestřela temnota. Pak, přesně o půlnoci, zabořil Itztli obsidiánový nůž do hrudi Cipactliho, svého předchůdce a učitele, a vynesl na světlo hvězd jeho stále tlukoucí srdce. V tu chvíli starý svět zmizel v propadlišti času.
Následovala nekonečná, bezčasá věčnost, ve které Itztliho mysl vířila obavami.
Obstojím ve zkoušce mezi dvěma světy?
Zachráníme vše svou obětí, tak jako bohové na počátku času?
Ta temnota je nekonečná.
Pak se na východě objevil slabý přísvit. Itztli si oddechl. Svět se obrodil.
Na příštích dvaapadesát let.