Keneur et Alexandra (originální)

Souboj proběhl rychle. Najednou jsem se válel na zemi, svůj meč kdovíkde, jeho meč na krku. To mě nemohl trefit rovnou?
„Vzdej se,“ rozkázal král.
„Ne!“
„Vzdej se a vezmu tě na hrad. Nějakou práci už ti tam najdeme, přimluvím se.“
On se přimluví, jistě... Nicméně to byla férová nabídka a bylo by velmi nerozumné ji odmítnout. Takže jsem to udělal.
„Blázne paličatá!“ rozkřikl se, ale meč sklonil. Zhluboka se nadechl.
„Ty se nechceš vzdát a já tě nechci zabít. Můžeme se tu hádat do tmy, nebo můžeme udělat něco užitečného a přivést berana ke stádu.“
Podanou ruku jsem přijal.

O jeho narození jsem věděla dlouho předem, a proto jsem odešla z našeho světa, abych svým věděním neovlivnila jeho budoucnost. Naši rodiče ho naučili totéž, co mě: bojovat, čarovat a přežít v divočině Montes Confines. Proměně v orla se naučil sám.
Když se vrátil ze studií v Lacertae, našel rodiče mrtvé. Toulal se, dokud nepotkal věštkyni Petru, která mu poradila, aby vstoupil do služeb krále Fulgora.
Věrně sloužil Fulgorovi několik let. Než král zemřel, určil Keneura za svého dědice. Vládl moudře a čekal na můj návrat.
Spolu jsme čelili čaroději Serpentovi, spolu jsme zestárli a odešli za dobrodružstvím dalších světů.