DMD č. 28. pro 28. 4. 2020. Téma: Ohleduplný sobec

Slavný býčí biatlonista si připsal další úspěch, tentokrát ovšem ne medailový. Sportovec je známý tím, že na trati na nikoho nebere ohledy, a když prohraje, řve jako tur. Nyní se však zastal slabšího a znovu se stal miláčkem publika.

Na ulici náhodou potkal dvě hyeny, které vydíraly malou křepelku. Naříkala, že má jen pět peněz.
„Jednal jsem instinktivně, jako by mi někdo zamával rudým hadrem před očima," vypráví biatlonista. „Hyenám jsem řekl něco, co rozhodně nelze publikovat.“

Šokované zlodějky se zmohly na pouhé „Ty vole!“ a utekly.

„Já bych na takovou nechutnost neměl žaludek," dodává hrdina. "A to mám čtyři.“

„…a pak už bude jenom stačit tenhle otrávený koláč podstrčit Jindřichu Tudorovi,“ zakončil líčení svého plánu princ Edmund Černá zmije, vévoda z Edinburghu.
„Vskutku ďábelský plán,“ pochleboval Baldrick, „ale jak se dostanete do hradu?“
„Já ne, to ty a Percy. V přestrojení za jeptišky.“
„Ale co když nás odhalí?“ vyděsil se Percy.
„Zaživa vás vykuchají a z vašich lebek udělají nočníky,“ odpověděl Černá zmije. „V každém případě na tom nemůžu prodělat.“
„To je od vás velmi sobecké a bezohledné, můj pane,“ stěžoval si Percy.
„Právě naopak Percy, kdybych nebyl tak ohleduplný, přestrojil bych vás za flagelantské eunuchy s černým morem.“

Kamarádka prskala rozčílením. ,,Jak si může něco takovýho dovolit?!" Neříkala jsem nic. Šprtání na zkoušku, už několik měsíců a pořád neúspěšně, člověka přece jen trochu vyčerpá. A dnes padla poslední kapka. Poslední pokus. ,,Hele ser na to. Tak prostě nebudu mít titul no..." ,,Nevzdávej to! Vždyť tě vyhodila jasně neprávem!" ,,Já vím. Ale co mám dělat? Rozčilovat se, jít ji seřvat?" ,,Jsi moc hodná. Na takovou svini nesmíš vůbec brát ohledy!" ,,Ale tak, třeba to opravdu neumím..." Švihla po mně pohledem. ,,To nemyslíš vážně že?" Naklonila se ke mně. ,,Buď taky jednou sobec. Jdi a vem si, co ti patří!"

Pomoc, či nechat je být? Vysvobodil je a přivedl na místo, které je sice nehostiné, ale dá se na něm přežít. Může je zde opustit a nechat osudu. Ale to by nebyl on. Zůstane, a umožní jim žít ten nejlepší život, jaký dovede. I na úkor vlastního blaha.

"Slyšeli jste to? Wei Wuxian všechny zradil!"

"Ano! Unesl ty zpropadené Weny a kdo ví co teď plánuje! Co když příště bude chtít ovládnout svět!"

"A má stále u sebe ten mocný talisman. Je příliš silný, nikdo jej nedokáže zastavit!"

"Dělá si co se mu zlíbí, vůbec nebere v potaz co ostatní!"

Chvíli ho pozoruje. Konečky prstů mu opatrně odhrne vlasy z čela. Pak si přehodí tašku přes rameno.
*
Doběhne ho u dveří.
„Proč?“ zeptá se klidněji, než by čekal.
Otočí se jen napůl.
„Neztěžuj mi to.“
„Proč?“ zopakuje trochu dětinsky.
„Reme, prosím...“
Chvíli bojuje s vlastním dechem.
„Nedělej to. Nemůžeš... a bez rozloučení,“ zlomí se mu hlas.
„Nechci ti začít překážet. Nesnesu, abys ze soucitu...“
„Siriusi,“ hlesne, „nemám polštář. Tehdy... Voněl jako ty. Dlouho. Já - já nesnesu polštář, který nevoní tebou,“ snaží se zahnat slzy, „běž, jestli chceš, jestli musíš, ale proboha netvrď, že to děláš kvůli mně, ty zatracenej sobče.“

Prodal vlastního bratra, snad pro zisk, snad ze žárlivosti.
Jeho otec využíval jeho matku.
Jeho bratr svedl otcovu konkubínu.
Další dva byli známí věrolomní vrazi.
V téhle rodině jste se prostě museli starat o vlastní zájmy sami.
Když založil vlastní rodinu, radši se odstěhoval.
Smrt prvního syna ho naučila dbát na zájmy svých potomků.
Smrt druhého ho donutila znovu ukázat svoji nelítostnou stránku.
Rozsudek nad snachou mu nachystal překvapení.
Protože její zájmy jsou najednou i jeho.
Jeho budoucnost spočívá v jejím lůně.
Spát už s ní nikdy nebude.
Ale vrátí se k rodině.
Postará se.
Bude tím, jehož jméno přežije.

Rostlinné cizopasníky, neboli parazity můžeme rozdělit do dvou skupin, podle toho, co parazit svému hostiteli odebírá.
Za úplného parazita (holoparazita) považujeme takovou rostlinu, která od svého hostitele bere hotové cukry a nemusí si je vůbec vyrábět. Obvykle má jinou, než zelenou barvu.
Druhou skupinou jsou poloparazité. Tyto rostliny berou hostiteli jen vodu a minerály. Cukry si vyrábí samy procesem fotosyntézy, jsou tedy zelené.
Sem spadá i naše slavné jmelí, které na oplátku svému hostiteli poskytuje látky, jež ho chrání před škůdci a některými houbovými onemocněními.
V našich končinách se vyskytuje jmelí bílé pravé, jmelí bílé borovicové a jmelí bílé jedlové.

Dva milenci leží nedbale zakrytí v hotelové posteli a nabírají dech. Nejde o transakci, přesto se schyluje k obchodnímu jednání.
„Tak už mi dovolíš ji udat?“
Shlédne na něj úkosem. „Uklidni se, nech ji chvíli dýchat.“
„Ohledy od tebe?“ hvízdne a vzápětí se smíchem rozkašle, když ho praští do ramene.
„Ohledy na sebe, miláčku. Můžu se dostat daleko. Kromě toho – platí slušně.“
„Jak myslíš. Co pro mě máš dneska?“
„Aurora Sinistrová chodí s mudlou. Postarej se, ať se to vyřídí rychle.“
Septima Vektorová ohledy brala jen na své chlebodárce. Minerva McGonagallová si objednala udání své vyučující, její přání bylo rozkazem.

Jsou lidé, kteří jsou ohleduplní, cituplní, duchaplní a bůhví čeho všeho ještě plní. Ty mají lidé rádi.
Méně populární kategorie jsou sobci. Sobec je někdo, koho více či méně nezajímají ostatní. Sobce lidi rádi nemají.

A pak je tady Sheldon Cooper. Který obsedantně klepe na dveře, ale chce vám něco říct. Který vás nepolituje, ale připraví vám horký nápoj. Který každým svým pórem naznačuje, že jste hloupá pipka, ale zároveň vám půjčí peníze na zaplacení nájmu.

Sheldona nelze nenávidět. Je to jiný živočišný druh.

Sheldona nelze milovat. Po svém.

Sheldona lze žít. Každý sám v sobě -

jsme přece někdy Sheldon.

Batman nevěří Supermanovi. Jistě, teď pomáhá lidem, ale co když změní názor? Kdo ho pak zastaví?

Lepší bude zbavit se ho ihned, preventivně.

Batman třímá v ruce kryptonit a hledí na zhrouceného Supermana. "Jsi sobec," prohlásí. "Předstíráš, že jsi ohleduplný... hrdina," to slovo skoro vyprskne, "ale kvůli tobě jen umírají lidé. Kvůli tobě skoro zničili Metropolis."

Superman se nebrání, zavře oči. "Já vím. Je mi to líto."

"Omluvy nic nespraví."

Batman přistoupí blíž. Superman zasténá, tvář zkřivenou bolestí. Takhle vypadá mnohem mladší. Batman tu myšlenku zažene.

"Vždycky jsem chtěl jen pomoct ostatním," zašeptá Superman, čeká na poslední úder.

Nikdy nepřijde.

Zpátky do města jeli Manuelovou dodávkou, která se koketně upšoukla na každé druhé křižovatce jako stará teta, kterou trápí zažívání, ale nechce riskovat, že si vylije šálek čaje. Manuel práskal knírem do rytmu výmolů, zatímco se João a Zé dohadovali, kdo vyhraje zítřejší zápas. Pokaždé, když padlo jméno jednoho z klubů, Manuel poslal vzdušný polibek směrem k fotografii nalepené na předním skle s panenkou Marií Fátimskou.
„Tak zase zítra,“ loučil se Zé, když dodávka zastavila u pošty.
„Já… říkal jsem si… abych vám nenarušoval tempo… jen byste se zdržovali,“ blekotal K.
„Ani nápad, senhor. V sedm vyrážíme,“ zazubil se João.

“Platí oboje!” ozvalo se zpoza Wilsona. On jen s povzdechem zaplatil a následoval House ke stolu v nemocniční kantýně.
“Tak začni. Jaké argumenty pro rozchod s Amber mi předložíš dnes?” zabodl Wilson vidličku do salátu.
“Žádné. Jestli jsi s ní opravdu šťastný, nechávám to být.”
V ten moment vytáhl z kapsy pager a se slovy “Kolabuje mi pacient.” se odbelhal pryč.
Wilson zůstal nevěřícně zirat na svého přítele, který se k němu poprvé v životě zachoval ohleduplně.
Houseovi se mezitím v hlavě rodil plán, jak rozejít Wilsona a Amber. Když falešným ujištěním Jamese ukolébal, bylo to snadnější, než kdy dřív.

"Sheldone! Co se stalo s mým autem?"
Penny vtrhla ke klukům do bytu a vypadala vyloženě vytočeně. Ne, že by to Sheldon sedící na svém místě dokázal rozeznat.
"Ale to byla maličkost," zkusil špatně zahraný výraz falešné skromnosti, "vlastně mi za to nemusíš děkovat. Ne moc."
"Děkovat? Ty jsi mi ukradl auto a já ti mám děkovat?"
Leonard si v kuchyni pobaveně otevřel chipsy.
"Není to krádež, když jsem ti ho vrátil opravené. Vlastně by poděkování neuškodilo, dělal jsem to, protože jsem ohleduplný!"
"Cože?" vydechla Penny.
"Budeš mě teď vozit do práce, nechci tě otravovat stížnostmi na stav tvého auta.

Zasněně se dívala za odcházející postavou. Byl z ní určitě unešený! Viděla jeh obdivný pohled. Milovala, když ji idé obskakovali a žasli nad její krásou a vůní. Musel si myslet, jaká je ohleduplná, že ho ani nepopíchala, když utrhl ten nejkásnější květ. A přitom byla takový sobec! Nezáleželo na tom, jestli si ten člověk ublíží, hlavně když její květ vystaví v nejnádhernější váze. Všichni, kteří ji spatří, pak budou chtít pěstovat růže! Zvěst o její kráse se ponese světem a ona bude tak schovívavá, že dovolí těm podřadným lidským bytostem spočinou na ní zrakem a dýchat vzduch prosycený vůní růží.

Jeden z jeho problémů byl, že se na něm nikdo nedokázal shodnout. To se vám často stane, když zemřete a zanecháte po sobě jenom vzpomínky a historky, mnohokrát zveličené od lidí, co vás nikdy ani nepotkali.
Děsivý a krutý, tvrdili jedni! Dobrák se srdcem ze zlata, tvrdili jiní (ti méně početní). Mezi lotosy jste se mohli doslechnout, jaký to byl sobec, který opustil a zradil svou rodinu. Lidé v červeném si šeptali o zachránci, který pro ně obětoval vše.
Obvykle by to nevadilo - co záleží mrtvým na tom, co se o nich říká?
Jenže když žijete znova, je to složitější.