Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Práce mám až nad hlavu, diplomku na krku a oni mi zrovna teď musí přidělit erasmačku. Němku, odněkud od Rýna. Nějakou Gertrúdu s hranatou čelistí a rukama jak lopaty od mlýna. Z životopisu mi utkvělo, že prej ráda zpívá. No jasně.
Lezu do Karbonu a přes cigaretovej opar vidím nepravděpodobně hezkou holku samotnou u stolku. Usmívá se, trochu nejistě, zlatý (klišé, vím, ale to se jinak nedá nazvat) vlnitý vlasy se jí kroutí po zádech, a ta figura...
„Du bist die Neue?“ ptám se stupidně a snažím se udržet oběh krve v horní části těla.
„Na ja,“ usměje se, „Lorelei.“
Seděl tiše na posteli. Kytara mu stále ležela v klíně a papíry vedle něj zůstávaly netknuté. Musel pracovat. Věděl to.
Zoufale složil hlavu do dlaní. Když ji poté znovu zvedl, všiml si, že není v pokoji sám.
Byla krásná. Až oči přecházely. Vypadala zcela jinak, než většina žen a celá se blýskala všemožnými barvami. Mlčky si přisedla vedle něj. Prsty ho pohladila po tváři a krku.
Okouzleně zalapal po dechu.
Ještě trochu se k němu přiblížila a vtiskla mu letmý, avšak intenzivní polibek na rty.
Za hodinu už byla písnička hotová.
„Děkuji,“ zašeptal. Věděl, že ho slyší.
Jeho dokonalá múza.
Vracel jsem se domů z hospody, zapíjeli jsme kamarádova synka. Důkladně, podotýkám.
Spatřil jsem ji hned za rohem. Byla tak krásná. Sice jsem měl v každém oku několik promile, ale neodolal jsem. Klepala se zimou a tak jsem ji vzal k sobě.
S ničím se nezdržovala, prostě si mě přitáhla k sobě a začala líbat. Řeknu vám, paráda. Skončilo to na koníčkovi v obýváku… třikrát. To vám byly v noci sny.
Ráno mě vzbudil poněkud hrubší hlas… ten šok si neumíte představit. Ona krásná neznámá byla ve skutečnosti dlouhovlasý chlap. Ani nechci pomyslet, kam jsem včera svůj nástroj třikrát vtěsnal.
Rika zatajila dech. Stála tam v lidské podobě, ale přesto tušila, že nevypadá úplně jako člověk. Vnímala nezvyklé ochlupení v obličeji. Vnímala neobyčejnou ostrost svých zubů. Vnímala nepřiměřenost vlčích svalů na ženském těle, obzvlášť vnímala neuměle navlečené oblečení. A to se ještě nepokusila promluvit.
Měsíční svit k ní ale byl milosrdný. Muž viděl ženu, která, ač její tvář byla skrytá ve stínu, působila neskutečně a myticky. Zaujala ho.
To Rika vnímala velmi dobře. Ale teď už musela honem vymyslet, jak ho požádat o pomoc ... bez toho, aby nejprve vyděšeně či nevěřícně prchl.
Byla osamělá. Obdivovatelů přicházelo čím dál míň, takže si začala připadat zoufale neatraktivní. Občas se zasnila a zavzpomínala na mládí. Tehdy se jich kolem ní točilo tolik! A jakých krasavců!
Teď se čas od času musela spokojit se zájmem nějakého nedochůdčete, ale nebylo to to pravé.
A pak se objevil On. Nejdřív to vypadalo, že ji bez zájmu mine, ale ona udělala všechno, aby zvýšila svou přitažlivost a nakonec ho skutečně upoutala. Nemohla uvěřit svému štěstí.
Když se konečně dotkli jeden druhého, slastně vydechla prašný oblak.
A kromě toho jí dopad milovaného meteoritu pomohl vyřešit vleklé plášťové problémy s lidstvem.
Tam, někde těsně za mrknutím oka, za nepatrnou slupkou námi vnímaného světa - a přesto na miliardy světelných let vzdálená, je jiná realita. Možná jich je několik, možná nekonečně mnoho. Pro naprostou většinu z nás je neznámá, a ta moje je i krásná. Lidé v ní třeba dokáží i létat, číst si myšlenky, žijí v souladu s přírodou. To je ten k dokonalosti vykreslený paralelní svět. Někdy, na hranici snu a vědomí nebo spatřená koutkem oka v prchavém zlomku sekundy se objeví jeho skutečná tvář. Prolétne jako sen a zmizí beze stopy. Ale moje krásná, neznámá, milovaná realita zůstává se mnou.
Moje kroky tlumil měkký mech. Hebká, jemná tráva mi laskala nohy a lákala k usednutí. Paprsky slunce pročesávaly borůvčí. Z keříčků na mne šibalsky vykukovaly stovky modrých očíček. Borůvky s příchutí dětství obarvily ústa.
Krásná cesta vedla hlouběji do lesa. Zhluboka jsem nadechla vůni kůry, pryskyřice a léta.
Ptačí zpěv. Bzučení hmyzu jako basa tvrdilo muziku. Radost ve mně trylkovala. Na zemi se plazily kořeny stromů a jejich větve utvořily loubí. Jas vystřídalo pološero. Neznámá cesta mne lákala svou tajemností. Rozcestí ubývala, cestička se stále zužovala, až se vytratila.
Eilea se snažila skrýt slzy bolesti. Nedařilo se jí to, ale jako by to najednou ničemu nevadilo.
Kera sledovala, jak ji všichni objímají, jak se na sebe navzájem usmívají. Poslouchala, byť se při tom cítila trochu nepatřičně. Byla blízko, a přece se cítila vzdálená. Ale slova ji uklidňovala.
Pak jim Eilea pokynula.
Kera nahmatala torzo kosti vyrůstající ze zad. V té chvíli se neubránila zachvění.
Derk na tom zřejmě nebyl o nic lépe.
Podívali se na sebe. Oba přikývli. Pak zabrali.
Křup.
Keru vyděsilo, jak snadné bylo kost utrhnout...
... ale bezděky pohladila dívku, na jejíž tváři navždy zůstal smířený úsměv.
Otevřel jsem oči a viděl jenom všudypřítomnou tmu. Necítil jsem se, neměl jsem pocit, že bych se mohl hýbat. Asi jsem byl ještě moc ztuhlý ze spánku, který se mi zase rychle pod víčka přikradl a i přes varovný záškub v mysli jsem o sobě zase nevěděl.
Opět jsem se probral až ve chvíli, kdy jsem byl v pekle. Minimálně to tak bylo. Cítil jsem všechno a nejvíc ze všeho spáleninu. Co se stalo, co se děje?
Vzpomínka na všechno doputovala příliš pozdě. Byl jsem mrtvý. Ale nejsem! Křičel jsem, ale skrz plameny ve spalovně márnice mě nemohlo být slyšet.
Čelní stěna kostela svatého Václava, přepaženého na tři posluchárny, slouží jako promítací plocha pro projektor. V mohutných trezorech československé státní banky, kde se před nacisty skrývaly korunovační klenoty, se od té doby, co se robotická laboratoř odstěhovala ještě o patro níž, zabydlel archiv bakalářek. Dávno všichni víme, že tajná chodba ve čtvrtém patře vede na ochoz sousedního chrámu. Pánské záchodky v prvním patře zdobí nástropní freska.
Za ciferníky slunečních hodin, o kterých ještě před rokem nikdo netušil, posedávají v chodbě studenti horečně klapající do notebooků.
Nejnovější objevy na poli informatiky je třeba studovat v barokním jezuitském klášteře, to dá rozum.
Předstíraje, že rozumím umění, odpovídal jsem na pozdravy, bral si od číšníka jednu skleničku za druhou a nudil se. Všechny moje obranné mechanismy ten večer jely na volnoběh: to se ukázalo jako zásadní chyba.
Nejdřív jsem jí uslyšel. Posílala někoho pro drink. Ta prosba zněla zároveň jako rozkaz, přání i slib, což jsem nedokázal pochopit. Pak najednou stála vedle mě, v ruce skleničku, oči přivřené. Dívala se na obraz.
„Myslím, že to vůbec nechápu,“ řekla s úsměvem. "Vy ano?"
Až do rána jsem pak vymýšlel, co všechno jsem jí mohl odpovědět. Chtěl jsem být vtipný. Inteligentní. Okouzlující.
„Eh?“ udělal jsem.
„Stejně na mě kašle,“ posteskla si Klára o přestávce.
„Je divnej,“ přisadila si Katka.
„Ty seš divná,“ nedala se Klára. „Je tichej, ale… tak strašně hezkej a milej.“
„Kdyby ses viděla!“ rozesmála se Katka.
„A poslal mi dopis,“ pochlubila se Klára. „Jen ho nechápu.“
„Ukaž!“
Obě chvilku hleděly na shluk písmenek.
„Říkám, že je divnej,“ trvala Katka na svém. „Tak to aspoň někomu dej, ať ti to spočítá.“
Zbytek dne se Klára pořád usmívala a nemohla se ani trochu soustředit. Po škole se s ním potká a budou si mít hodně co říct. Všechno díky papírku, na kterém stálo „9x-7i>3(3x-7u)“.
Závěrečná poznámka:
Vzorec beru jako jedno slovo. Vysvětlení přidávám v této poznámce bílou barvou:
"Kdo jste?"
"Jsem Isabelle, mistře," usměje se na něj má společnice mile.
I přes to, že má na sobě šaty s potrhanou sukní od trní a na tvářích špinavé šmouhy, vypadá líbezně.
Bezděky si vzpomenu na naše první setkání.
"Kdo jste?" vydechnu okouzlen jejím půvabem.
"Vy to nevíte?" zdá se zmatená takovým zjištěním.
"Jediné co vím je, že přede mnou stojí kouzelné stvoření, které muselo utéci ze zahrad samotného božstva," jemně sevřu její dlaň.
"Přeháníte," ruměnec v její tvář jí dělá o to víc kouzelnější.
"Já? Nikdy..." zavrtím odmítavě hlavou a rty přitisknu na hřbet její ruky. "...má krásná neznámá."
Ha, drabble, za které se v okamžiku jeho sepsání (příliš) nestydím! Ponechme bokem, že je to šílený kýč i to, že většina ostatních účastníků by to nejspíš napsala lépe :)
Návrat k mému snad prvnímu komplexnějšímu námětu na příběh, Padlí poslové.
Když Keru přivedli k troskám budovy, málem se rozplakala. Nemusela být vnímavá na magii, aby cítila velkolepost staré školy stejně jako bolestivost jejího zániku. Naděje prý umírá poslední, ale tady musela utrpět hodně ošklivé zranění.
Lorin chvíli mlčel.
Kera toužila prolomit mlčení, toužila uniknout myšlenkám, které se jí vkrádaly do mysli.
Lorin se po ní opatrně podíval.
Kera mu oplatila nejistý pohled.
Rychle zamrkal.
"Budova Akademie dávno není bezpečná... ale zahrady nám poslouží."
Vedl ji stále dál mezi spoustu dalších lidí.
Kera se cítila, jako by byla pouhou kapkou v moři.
Ale moře bývá pozoruhodně silné.
A naděje ještě neumřela!
Markus zaklel a ukryl se za zohýbaný kus plechu trčící z chodníku. Hbitými prsty začal dobíjet revolver. Byl teprve u čtvrté komory, když vzduch prořízlo zaječení laseru, který začal párat železo za Markusovými zády. Markus si znovu ulevil, zaklapnul zpět bubínek a překulil se na stranu. Místo, kde ještě před okamžikem seděl, teď připomínalo ze všeho nejvíc kaluž rozžhavené lávy. Náhle laser škytnul a zastavil se. Markus neváhal ani okamžik a vyskočil z úkrytu. Před ním stál emzák a zoufale hleděl na indikátor baterie. Markus stisknul spoušť a prohnal emzákovi kulku hlavou
„Radši se drž pořádný starý bouchačky zmetku zelená!“
Tato slova se mi neustále honí hlavou, zatímco si razím cestu davem. Nevnímám tváře lidí, kteří mě míjejí... nejsou pro mě nijak důležití.
To já sem nepatřím.
Uvědomuji si s neúprosnou jistotou, když konečně dorazím na určené místo. Hruď se mi bolestivě sevře poté, co si prohlédnu své okolí.
Všechno je pryč.
Pokleknu a přitisknu ruce na kamennou zemi, zatímco si stále tiše opakuji: Pryč. Pryč. Napořád. Pryč.
Jen já zbývám, ačkoliv do tohoto světa nepatřím. Ne, já jsem ze staré školy, artefakt dávno zapomenutých časů, něco, co nikdy nemělo existovat v prvém případě.
Lidé mají ze staré školy strach.
Já se nebojím.
Ano, škola je plná duchů. Ale děsiví nejsou, to ne. Děsivé je to, proč tam jsou, ale to je dávno pryč.
Chodím tmavými chodbami a zakrývám díry ve střeše, aby na ně nepršelo. Nikdy je nevidím přímo, jen občas koutkem oka. Samozřejmě je slyším. Cupitání, smích, někdy zvuky hádky, někdy pláč. Jako teď.
„No tak, malá,“ konejším ji. „Nebreč. Ani předtím by to ničemu nepomohlo, a teď už to určitě nestojí za to.“
Po chvíli cítím, jak mi do dlaně vklouzla drobná ruka.
Ne, nebojím se. Oni nejsou děsiví. Jen osamělí.
Zalovil ve sklenici a vytáhl pěkně uleželého utopence. Láhev piva otevřel o stolní desku a pak se spokojeně rozvalil do křesla. Konečně volný večer.
Derby začínalo, když začal zvonit telefon.
“Musíš přijet! Mladej převážel ňáký ožbrundy, co mu místo penízků dali každej cucnout ňákýho patoku. Je pod vobraz. V takovym stavu už ho nemůžu pustit k bidlu. V Barmě je hladomor. V Číně zemětřesení. Už se jich tu na břehu nahromadilo tolik, že mi přepadávaj do řeky. Do hodiny tě čekám, musíš to místo mladýho vzít!”
Cháron od Černého Mostu si povzdechl. Tihle mladí. Vůbec nevydrží tolik, co stará garda.
Po celá léta stála tam na kopci. Majestátní, dalo by se říct svým způsobem magická, snad i přísná, ale jistě s vždycky otevřenou náručí. Celé generace dětí se v ní učilo ty nejzákladnější poznatky o světe, které potřebovaly do života.
Jenže pak si město, kde se nacházela usmyslelo, že škola je moc stará. Nechali postavit novou moderní budovu s moderním vybavením a starou, překrásnou stavbu uzavřeli. A nechali chátrat.
Stařenka naposledy pohladí starou zeď. A znova se usměje, pod tím návalem vzpomínek. "Byly to krásné časy, holka." Poté se otočí a odchází.
On byl pravý gentleman ze staré školy. Ona nevázaná punkerka z jihu Španělska. John ovládal angličtinu, latinu, francouzštinu, řečtinu a němčinu. Estebaňa ke své bídné španělštině přidala ještě bídnější základy angličtiny.
Potkali se v Barceloně, on tam byl na setkání Mezinárodní společnosti pro aplikovanou etiku, ona na mnohadenní pijatice s kamarády.
Za měsíc měli svatbu. Jejich, tedy hlavně jeho, příbuzenstvo bylo zcela ohromeno. O půl rok později už John uměl otevírat pivo zuby a Estebaně vycházela první sbírka veršů ve francouzštině.
O dva roky později 76% mladých britských lordů vyráželo do Španělska hledat si ženu. Ale Estebaňa už byla zadaná.
Pamatuje si, jak běžel po zasněženém poli, křup křup křup, čerstvý prašan mu praskal pod nohama. Užíval si to – byl to první sníh té zimy.
O půl roku později mu křupání věčné sněhové krusty lezlo dost na nervy.
O pět let později by dal všechno za jaro. Za kvetoucí stromy a sladkou vůni ve vzduchu a vlahý vítr ve tváři.
Za dalších deset let začal pochybovat o tom, že někdy nějaké jaro vůbec bylo. Led na jezeře za domem potměšile křupal.
O čtyřicet let později se jeho šestiletý vnouček dost vyděsil, když se dědeček rozplakal v polovině pohádky o jaru.
"My...," snažím se rychle vymyslet důvod, který by neobsahoval slova "útěk" a "úkryt".
Bez úspěchu.
"Schováváme se tu."
Tiše zakleji, když se Isabelle odmítne schovat za mými zády.
"Před kým?"
"Je spousta těch, před kým utíkáme, ale před kým se teď skrýváme netuším."
"Před Hnutím," vypadne ze mne ve snaze dívce pomoci.
"Před těmi prašivými psi?" zamračí se starý muž a skloní ústí hlavně. "Moje stodola je i vaše. Dokud nezmizí."
"Děkujeme, ale vy...?"
"Neurážejte mě," oboří se na mne muž. "Nemám nic proti aristokracii. Prostý lid potřebuje vedení, aby se z něj nestalo stádo divoké zvěře. Jsem stará škola."
Za panskými lesy,
u vepříků kdesi,
žilo bylo jedno dítě společenské spodiny,
nevěstu mu najít chtěli ze zámožné rodiny.
Měla to být krásná panna neznámého původu,
s ní měl prožít klidný život od mládí až k důchodu.
Přivezli mu holku v triku - prvotřídní semetriku.
On - prototyp anděla, ona - pěkně protřelá.
Místo peněz samé cetky a s chlapama věčné pletky.
Chtěla aby vepře prodal, koupil za ně šaty,
jen kolem ní běhat musel, div neprodřel paty.
Po pár dnech ho chytla depka, po měsíci klepla pepka.
Jaké plyne poučení z pohádky v mém drabblíku?
někdy lepší místo ženské deset tučných vepříků!
Klains vyrazil s uširvoucím válečným pokřikem do útoku a jeho obouruční meč zasáhl prvního protivníka. Zaťal čepel do lebky a kolem se rozprskly úlomky kostí, smíšené se zelenou krví a mozkem mimozemského válečníka. Zpětným úderem přeťal podivně útlý trup dalšího z nepřátel. Chtěl se zrovna vrhnout na skupinku kolem jejich vůdce, když uklouzl a odporoučel se k zemi.
Mimozemšťané se kolem něj s pomstychtivými pohledy shromáždili.
Smith, který se konečně dostal do vhodné pozice, ho zachránil přesně mířenou dávkou z lehkého kulometu.
"Nechápu, proč to pořád dělá." prohodil k Chloe.
Ta jen pokrčila rameny: "To víš, je to stará škola."
Náš národ, jakási směsice zvířat a lidí, velikou inteligencí neoplývá. Neříkám vám to proto, abych si uškodila, to vůbec ne, ale prostě mám ten dojem, že by bylo dobré se svěřit někomu, kdo to pochopí. Nemáme vyšší cíle, nějaké ambice ani nic podobného, už od dob dávných jsem určené role, ve kterých vystupujeme. Dcera je poslušný otrok sloužící na vhodnou krev do rodiny, matka sluha na všechny práce, otec bůh, který se musí uctívat a bratr rozmazlené nic.
Umíme se rozmnožovat, umíme jíst, pít a vykonávat své potřeby, prostě stará škola.
Ale já bych chtěla něco nového, něco…
Více lidského.
Závěrečná poznámka:
Kdysi dávno možná, třeba nová rasa... A všichni chceme vždy to, co nemáme. :)
Loni touto dobou jsem byl nucen korzovat po parku s jistou mladou dámou. Zanedlouho mělo totiž mezi námi dojít k zásnubám. A zatímco já zvažoval emigraci do Austrálie, Ambrosie se zasnoubení nemohla dočkat.
„Je to tak romantické,“ žvatlala a táhla mě pod rozkvetlý ořešák. Tam zavřela oči a našpulila pusu.
„Slečno?!“ řekl jsem, šokován.
„Algernone, když máme být manželé, smíte mě políbit,“ odpověděla.
„Proboha!“
Dupla si.
„Algernone, polibte mně!“
„Ne!“
„Proč ne?“
„Až… o svatební noci!“
Překvapeně otevřela oči.
„Algernone, vy jste zvláštní!“
„Jsem ze staré školy,“ odpověděl jsem a nenápadně se rozhlížel, kudy to bude do té Austrálie nejblíž.
Jsi všude. Všude, kam jdu. Jsi bohyně, jsi svět, jsi víc, než vesmír. Obdivuji tě. Miluji a nenávidím. Odi et amo.
Ale básně jsou pro tebe příliš nízké umění.
Nikdo tě nezná, nikdo neví, jaká jsi a všichni se o tebe zajímají.
Vím, že si mne nikdy nevšimneš. Vždyť tolik významných mužů pro tebe zemřelo. Kdo jsem já?
Rodiče dětem obvykle zakazují vztahy. Ne s tebou, ty jsi dokonalá.
Krásná neznámá.
Krásně proměnná a přitom stálá.
Nikdo tě nikdy nepochopil. Ne tak, aby mohl říct, že tě zná. Ti, kdo tvrdí opak, jsou hlupáci.
Krásná a nebezpečná.
Matematiko, má lásko.
Tentokrát mimo seriál. Já mám to pokráčko vymyšlený! Ale už druhé téma, co se mi nehodí!
Děkuju Rye, která mě popíchla, abych napsala něco černobílého, bez ní by mě to nenapadlo.
Inspirováno šansonem Joaquina Sabiny Y nos dieron las diez
Proč se mu loňská vzpomínka zachytila v hlavě jako černobílý film?
Dřevo pultu zčernalo stářím, sklenice nad ním se leskly ve stříbřité mlze cigaretového kouře.
Pil bílé víno.
Za barem ona, její ebenová hříva. Vyzývavé houpání boků v bělostné sukni. Bezstarostný smích.
Nepamatuje si, jestli její rty byly červené. Pamatuje si jen jejich chuť. Hřejivou hebkost světlé kůže. Jiskření v tmavých očích. Svítání za zavřenými okenicemi.
Tady, tady to bylo. Co tu k čertu mají co dělat černobílé dlaždice a pyšně chladná mramorová fasáda?
- Kdepak bar, mladý pane. Tahle banka tu stojí už dobrých padesát let. Něco se vám zdálo.
Mému bratrovi je sedm let a navštěvuje mojí starou základku. Já jsem o deset let starší, rok před maturitou.
„Adame?“ zeptal se mě jednou večer.
„Hm?“
„Máš zítra matematiku?“
„Naštěstí ne, proč se ptáš?“
„No, že já jí mám.“
„Tebe hodně baví, viď?“
„Jo.“
„Tak si to prohodíme, ty půjdeš místo mě do mojí školy a já pudu do tý tvojí.“
„To asi nepůjde.“
„Jakto? Se bojíš?“ provokuji ho.
„Ne.“ Nenechá se vyvést z míry.
„Tak proč?“
„Vy už totiž určitě děláte děleno, a to já ještě neumim.“
Směju se.
„Kdybys tušil, kdybys jen tušil.“
„Co’s říkal?“
„Nic, radši spi.“