DMD č. 10. pro 10. 4. 2020. Téma: Zpívá celá cela

Byl to prý velký, veselý pán. Měl na těle tetování a ošklivé uši, památky na jeho zápasnickou minulost. Ona prý laskavá, praktická žena.

Museli vědět, že jdou na smrt. Četli jména v novinách, slyšeli o vesnicích srovnaných se zemí.
Jak dlouho tam stáli a čekali? Jak dlouho zvuky výstřelů duněly celami, píseň jejich zkázy?
Na co mysleli v posledních okamžicích? Litovali svého vzdoru? Nebo si za ním stáli, i když cítili chladnou hlaveň v týle?

Nezbylo po nich nic víc než pár zažloutlých fotografií v albu a polozapomenutých vzpomínek.

A naděje na lepší zítřky. Odvaha něco změnit. Postavit se zlu.

Je noc zpráva podstatná
A já už zase nepůjdu spát
Zítra snad oddechnu si
Je noc zpráva podstatná

Je noc a Ty spíš

Vzdálenost je prokletí
Bolí víc než na ústa pád
Krutá bolest mlčení
Vzdálenost je prokletí

Přes den zpívají mi ptáci
Sýkora se modře leskne
Ty jen práci svoji znáš
Přes den zpívají mi ptáci

Je noc a Ty spíš

Zahrada naše zpívá si celá
Ptáci žáby i naše husy
Jenom já bručím vztekle
A zahrada naše zpívá si celá

Zpívá zpívá si moje cela
Každý radí mi jen
Sejděte se žijte sen
Zpívá zpívá mi moje cela

Mou komnatu prostorností předčí málokterá, ale teď je jako cela. Odbila třetí ráno - poslední noc před výzvou. Čas sbírat síly.

Stěny šeptají Jasmíniným hlasem. Ona ti to neřekla? Znáš ji vůbec?

Krájím býlí do lektvaru.

Martinovy oči plné pohrdání.

Nůž sjede, krev září jako šípky.

"Marianno?"

Stojí mezi dveřmi jako v dětství. Vysněný přelud poslední dekády.

"Krvácíš," říká starostlivě. Stojím omráčená, zatímco obvazuje ránu.

Strach neodešel. "Jasmína..."

"Něco vyprávěla o Metodovi, ale koho zajímá troska. My se přece nesoudíme, Marianno." Krutě blýskne úsměvem. "Měla mne za pěšáka. Doufám, že ji zničíš."

Po zbytek noci komnata jako by zvonila bitevním maršem.

Zůstaly jenom dvě. Ta nejmladší a ta nejstarší. Ani na jednu z nich by se neopovážil zavolat drába. Ani jedna z nich ho neposlouchala.
"Ctihodné sestry, opravdu zbožně vás..." Nedokončil. Oči Marie Hedviky ho propálily skrz.
Sestra Terezie svěsila ramena a odevzdaně vykročila směrem k němu.
"Jdeme." Slovo o síle koňského kopance.
"Máte kam, ctihodné sestry?" zajímal se konšel.
"Někde ještě žije víra, neboj se, Františku," promluvila Marie Hedvika vlídněji, "ale pověz sám - jak povznášející byl zpěv nás všech z Coeli? Copak si lidé počnou bez tohoto vzkazu nebesům. Pomyslel na to ten váš císař?"
Sklopil pohled a zastyděl se.

„Tady na tu polňačku odboč, odpočineme si. Akci provedeme vpodvečer.“
Na stráni u lesa si lehnou, Václav zamíří mezi stromy.
„Ty vole, volný nebe!“ žmoulá stéblo trávy Robert, „to mi v base chybělo!“
„Mně zas zpívání,“ přihodí Milan. „Dostávali jsme nakládačku, ale stálo to za to!“
„Vás bili za… zpěv na kobce?!“
„Dvě tři cely jsme se dohodli a pak po večerce hezky z paty spustili tu naši!“
Cikán se posadí a s chutí zapěje:
„Bachařova stará na nás píská,
jak se jí po flétně stýská!“

„Neřvěte tu!“ vrací se Václav s vykasanou košilí plnou hub, „Podívejte, co jsem našel!“

Ze začátku se to zdála být pohoda. Nemuseli nikam chodit a měli na všechno čas. Hlavně na psaní.
Jenomže pak jim něco začalo chybět. Společné pořady. Svá slova umně pospojovaná do duchaplných textů neměli komu číst. Členská schůze. I nejzavilejší odpůrci techniky se naučili jak používat mail.
Zanedlouho se rozhodli společně psát kroniku svého města v onom čase a každý den něco zveřejnili pro všechny podobně uvězněné. Děti jim začaly posílat obrázky města jako ilustrace k textům.
Jeden ze spisovatelů složil o jejich městě písničku a nahrál ji.
A spisovatelé si ji pustili z počítačů a zpívali se svým kolegou.

„…Tohle už znám,
že z mých předsevzetí je cár,
stačí milostných slůvek pár.
Jeden pohled a už lásky zvon.
Duní v mojí hlavě jak amplion!“

Alex rozrazila dveře: „Už je tam zas zavřená a huláká!“
„To si zas dneska hlavu neumyju,“ vzdychla Darja.
„Ale proč zrovna tam?“ řekla nešťastně Maruška. „Puňťa je celý nervózní. Nechce chodit ven.“
„Proč?“ podivila se Alex.
„Musí projít kolem.“
„Aha. Hele, v úterý má ten jejich spolek premiéru, to už vydržíme!“
„Až v úterý? Co si počneme? Je tam zamčená od rána do večera – proč proboha jediné místo s pořádnou akustikou musí být naše koupelna?“

Kdoví, kdo dostal ten nápad uprostřed neštěstí a strachu.
Tolik lidí nemocných i umírajících. A tolik lidí náhle v izolaci, zavřeni doma, ven ani na krok.
Lidé zvyklí se scházet, chodit do restaurací, posedávat spolu před domy, bavit se.
Ale měli okna a balkóny do ulice. Vězni se alespoň mohli vídat.
A pak to přišlo. Někdo začal zpívat.
Rychle se přidávaly další hlasy. Brzy zpíval celý dům, celá ulice. Objevovaly se i improvizované hudební nástroje.
„Fratelli d´ Italia, Italia s´ é desta,“ znělo sborem. Smutek se rozplynul, přemoženy byly strach a úzkost. Zavládla radost, na jakou je i smrt krátká.

Velká obdélníková místnost, na jedné z delších stěn dveře, na protější kousek pod stropem řada malých zamřížovaných oken. Kdysi bílé zdi časem zešedly, jen místy jsou zahnědlé nebo černé. Není tu žádné vybavení, jen dvacet nepohodlných lůžek. Na nich spí dvacet mužů, noclehárna je plně obsazená.
Blonďák s ošklivou jizvou na obličeji se ve spánku neklidně převaluje a občas nesrozumitelně mumlá. Ob tři místa bohatýrsky chrápe jakýsi zrzek. Většina ostatních se k němu více či méně hlasitě připojí.
Pavel Timofjejevič spí jen lehce, spolunocležníci ho budí. Když přece jen zabere, sní o svatonikolajevském chrámu a o ikoně ze smrkového dřeva.

"Hele. Tady si můžeš křičet, sprostě nadávat, bušit do do všeho. Sme zvyklí."
"Takže můžu zpívat?" zeptal se vězeň, hubený muž v jakési kutně.
"Mužeš. Ale i kdybys zpíval jako slavík, z cely Velkého Thot-Amona se nedostaneš!"
Ozvalo se zabouchnutých dveří, v dálce dozněly kročeje strážného. Vězeň osaměl. Prošel skromnou celu, osahal stěny, mříž v okénku i bytelné dveře. Pak si klidně sedl doprostřed na zem a začal zpívat.

Chöömej zaplnil celu, přetekl do chodby, spárami se dostal do ostatních podlaží. Muže vyhodili za deset minut potom. Že vibrace poškodily i Conanovu celu a on prchl byl takový nevyžádaný bonus.

Být zavřený je otrava. Nechat se zavřít schválně je ještě větší. Nechat se zavřít i přesto, že jste rytíř Jedi a ochránce míru a spravedlnosti v galaxii je úplně nejvíc největší otrava.
Gwen seděla v přeplněné cele a zkoušela meditovat. Nemůže odsud totiž zmizet, musí počkat, až jí přijdou "zachránit" ta dvě třeštidla.
Čas ubíhal a meditace jí, jak vždy, moc nešla.
"Gwen?" ozvalo se tiše od zamřížovaného okna.
"Konečně!"
"No, totiž..."
Zbytek Anakin nestačil říct. Ozvala se střelba.
Gwen obrátila oči v sloup a obrátila se na spoluvězně. Ithoriana. Vesele se ušklíbla.
"Pane, nechtěl byste mi trochu zazpívat, prosím?"

Albus zvedl oči od knihy. Bylo pozdě, Tom už byl dávno v posteli a i on sám začínal dřímat. Nečekal, že se Gellert vrátí ještě dnes. A přesto rozpoznal kroky v předsíni.
Na stole přistála ovadlá kytice a lahev francouzského vína.
„Co slavíme?“ zeptal se Albus.
„Prodal jsem to,“ oznámil Gellert a shodil plášť.
„Ten tmavý byt v Paříži?“
„Přesně ten. Tu kobku na Saint Honoré,“ usmál se Gellert.
„Neříkej mi, že měl nějaký kouzelník o to zájem.“
„To je právě ten gól! Prodal jsem to mudlovi!“
„A komu?“
„Co já vím…“ usmál se Gellert a otevřel víno. „Nějaký Stravinskij.“

Kamenožroutovy obavy rozčeřily jiskřičky překrásné melodie, která trhala mrazivý vzduch a linula se všemi směry.
"Zpěv? Hmmmmm," zamručel a pomalu vstal.
"To je princezna Oglamár," ozvalo se mu za zády. Kde se vzal, tu se vzal, stál tam rytíř Hynrek. "Je zamčená v cele hradu Ragar a já ji nemohu vysvobodit," smutně si povzdychl.
"Zamčená princezna?" podivoval se kamenožrout. Princezně i tomu, kde se tam u všech bludiček rytíř vzal.
"Unesl ji hrozivý drak. Princezna mi každý den smutně zpívá, abych ji zachránil. Ale já se bez kouzelné sekery nedostanu přes ten hrozivý les," vzdychal rytíř.
"Hmmmmm, mohl bych pomoci?"

Robin se rychle odplazil k palmě a schoval se za ní. Brett ho hbitě následoval.

„Jestli nás z toho dostaneš, udělám cokoliv,“ zašeptal Robin. Brett neodpovídal. „Vážně! Přísahám. I kdybych měl pak zbytek života strávit ve vězení.“

„Nepřežil bys tam ani minutu,“ odpověděl Brett pobaveně.

„Ale jo. Složil bych oslavnou píseň o tom, jak si mi zachránil život uprostřed pouště. Naučil bych ji všechny vězně. Týrali bychom zpěvem strážce tak dlouho, než by nás propustili,“ pokračoval Robin.

„Potřebuji živý terč, abych viděl, kde je schovaný,“ prohlásil Brett a Robin jen překvapeně zamrkal. „Říkal si, že uděláš cokoliv. Utíkej a kličkuj.“

Muže probudil ze snů zpěv. V prvním okamžiku si myslel, že stále spí, tak se ten zvuk hodil do jeho přeludů. Jenomže ono melodické úpění se ozývalo i po několikerém proplesknutí vlastní tváře. Přesto se zkusil ještě štípnout, teprve když ani to nepomohlo, obrátil svůj zrak k obrazovce.
Výjev, který se mu odehrával před očima, ho přiměl užasle otevřít ústa. Okouzleně sledoval pohyb před sebou. Ladné údy, cestu stínů, pohyb světla.

Když představení skončilo, jeho pokoj zpíval dál. Jenže se proměnil v celu. Muž zvrátil hlavu a zaúpěl. Zoufalý zvuk zpřetrhal kouzlo okamžiku a pokoj byl zase jen obyčejným pokojem.