Bílé město (originální)

Obrázek uživatele Nathanel

Poslední z nejméně pravděpodobných

Drabble: 

Znovu se podíval vizitku s telefonním číslem. Opět mu žaludek vyskočil až do krku. Soustředěně vyťukal číslo.
„Halo? Tady Bebé. Kdo volá?“ ozvalo se poněkud překvapeně.
„Ahoj, tady K.“
„A podívejme! Mládenec s jedním písmenem místo jména. Čemu vděčím za to potěšení?“
K. se zhluboka nadechl. Připravil se na telefonát předem.
„Chápu, že jsem asi ten poslední, od koho bys to čekala. Ale musím se tě na něco zeptat.“
Blonďaté ach zarezonovalo sluchátkem.
„Říkala jsi, že jsi přijela do Bílého města hledat témata pro fotoreportáž. Myslím, že jsem natrefil na něco, co by sis neměla nechat ujít. Jdeš do toho?“

Obrázek uživatele Nathanel

Nové obzory

Drabble: 

Postával na rohu náměstí. Popíjel první ranní kávu za svítání. To už se mu dlouho nepřihodilo. Tržnice začala ožívat čilým ruchem. Čerstvé ryby všech barev a velikostí. Stříbrné šupiny, vykulené oční bulvy, ploutve a chapadla. Rybáři se dohadují o cenách.
K. zívnul do dlaně a najednou mu to došlo. To je ono! Nikdy by se sám nevykopal z postele, aby zašel na rybí trh, ale dnes, když čeká na smluveném místě na Manuelovu partu, mu to celé docvaklo. Nové kulisy, noví lidé a zcela nová perspektiva. Uvědomil si, že toto je ten okamžik, kdy jeho život nabere zcela nečekaný směr.

Obrázek uživatele Nathanel

Falešná skromnost

Drabble: 

Zpátky do města jeli Manuelovou dodávkou, která se koketně upšoukla na každé druhé křižovatce jako stará teta, kterou trápí zažívání, ale nechce riskovat, že si vylije šálek čaje. Manuel práskal knírem do rytmu výmolů, zatímco se João a Zé dohadovali, kdo vyhraje zítřejší zápas. Pokaždé, když padlo jméno jednoho z klubů, Manuel poslal vzdušný polibek směrem k fotografii nalepené na předním skle s panenkou Marií Fátimskou.
„Tak zase zítra,“ loučil se Zé, když dodávka zastavila u pošty.
„Já… říkal jsem si… abych vám nenarušoval tempo… jen byste se zdržovali,“ blekotal K.
„Ani nápad, senhor. V sedm vyrážíme,“ zazubil se João.

Obrázek uživatele Nathanel

Hodina duchů

Drabble: 

João si je celé odpoledne dobíral. Především Manuela, který jen mručel, aniž by se z něj ozval artikulovaný shluk hlásek. A také mladého Zé, který jim míchal maltu.
„Měli bychom s tím pohnout, senhor,“ ozvalo se najednou z druhé strany zdi.
„Proč?“ vykoukl zaprášený K. přes hromadu kamení.
„Večer sem chodívá Bláznivá Roselina,“ tvářil se João tajemně.
„Kdo?“ divil se K. „O té jsem neslyšel.“
„Roselina…, “ pokračoval zcela vážně João „Ta, co její milý odplul za moře, a ona se pak utopila v řece, když prala prádlo.“
K. nechápal. Ale kumpáni vyprskli smíchy a začali ho přátelsky poplácávat po zádech.

Obrázek uživatele Nathanel

Práce šlechtí

Drabble: 

„Tohle je Manuel,“ představoval João podsaditého fotříka v montérkách. Jeho zamračenou tvář zdobil skvostný mroží knír. „Ten to tady má na povel.“
Manuel napřáhl mozolnatou tlapu. Zpod jeho kníru se ozvalo přátelské „hrmpf“.
„Kamarádi mu říkají Porco, ale vy mu tak raději neříkejte,“ pokračoval João.
„Nemá to rád. To byste viděl ten tanec, ten by vás hnal.“
„A co tady budu vlastně dělat?“
João ukázal k polorozpadlé hřbitovní zdi.
„Vytrhávat břečťan ze spár. Uvolněné kameny pokládejte vedle na zem. Chlapci je pak budou vracet zpět, až připraví maltu.“
Náhle polír rázně tlesknul. Vydal hrdelní „hrmrmf“ a dali se do díla.

Obrázek uživatele Nathanel

Chce to změnu

Drabble: 

„Hmmm, vyšlapané stezky, říkáte?“ podrbal se João zamyšleně na bradě. „Co vlastně děláte za práci?“
„Většinou lektoruji v kurzech… občas překlady,“ začal vypočítávat K.
„To jsem si myslel,“ zablýsklo se černošskému domovníkovi v očích, „To mě nepřekvapuje. Vypadáte jako… ehm… myslitel.“
K. se skromně pousmál.
„Já jsem v životě dělal různou práci,“ pokračoval João, „Na Ostrově Květin jsem makal na banánový farmě. Umýval jsem nádobí v restauraci. Teď správce…“
K. jen uznale pokyvoval hlavou.
„To, co potřebujete, je dostat se na vzduch mezi lidi. Zkusit si, jaké to je pracovat rukama a méně o všem přemýšlet… Něco mě právě napadlo!“

Obrázek uživatele Nathanel

Vyšlapané stezky

Drabble: 

„Boa noite, senhor.“ João soustředěně vystřihoval písmenka. „Jaký byl váš den?“
„Dobrý večer,“ odpověděl K. zamyšleně. „Zajel jsem si ke královskému paláci, do tropických zahrad…“
„Ano, ano. Sintra. Moc krásné místo. Tam bych chtěl vzít syna, až… až to bude možné.“
„Asi jsem už přišel na to, v čem je zakopaný pes.“
„O que?“ odložil João nůžky, „Vám umřel pes? Jak starý?“
„Ne,“ rozesmál se K., „To se tak u nás říká… Myslím, že už jsem na to přišel.“
Tázavě pozdvihnuté obočí.
„Čekal jsem, že se tady něco zásadně změní. V mém životě. Přitom pořád chodím jen po vyšlapaných stezkách.“

Obrázek uživatele Nathanel

V srdci džungle

Drabble: 

Tropické zahrady pod královským letním sídlem. Ve vzduchu voní orchideje. A v srdci té džungle pavilon. Měsíc africké kultury, hlásá reklamní poutač u vchodu.
K. v úžasu prochází mezi stovkami masek. Panoptikum bezokých obličejů, rozesmátých tváří a šklebících se démonů. Prázdné oči jako by vybízely ke hře.
„A víte, co je nejzajímavější?“ ozve se za ním prošedivělý pán s moudrýma očima.
„Oni si je nasazovali, aby dali průchod své povaze, aby byli sami sebou… A my? Nosíme své masky každý den. Když chceme být sami sebou, převlékneme se raději do kostýmu.“
K. se jen pousmál, ale děda už byl pryč.

Obrázek uživatele Nathanel

Hrdina dne

Drabble: 

„Tak ti nevim, Máňo,“ ozvalo se náhle za jeho zády. Mateřština, které už začal pomalu odvykat. Průvodce jen bezradně kroutil mapou jako kormidlem. K. vstal a došel ke zmatenému hloučku krajanů.
„Dobré odpoledne přeji,“ zazubil se.
„A kurňa, to sem se lekl,“ zahromoval podsaditý padesátník a mrsknul kšiltovkou o dlažbu.
„Kam se potřebujete dostat?“ užíval si K. jejich překvapení.
„K autobusu,“ hlesla dáma v příliš těsných legínách.
„Pojďte za mnou. Parkoviště autobusů je na konci Třídy Liberdade.“
„Ach…“ vydechli úlevou a obdivem.
Společně se vydali na cestu.
„Běž ho aspoň pozdravit, Jaruno,“ postrkovala mamina dceru kupředu, „Jinak se nikdy nevdáš.“

Závěrečná poznámka: 

Vysvětlení: Matka se snaží "udat" dceru při první možnosti seznámení, tedy zajistit pokračování rodu a zvýšení porodnosti.

Obrázek uživatele Nathanel

Nic mě nerozhází

Drabble: 

Poživačně se zakousl do křupavého košíčku z listového těsta, až cukr poprášil celý jeho obličej. Znovu vychutnával voňavé pasteis, křehké jako něžný vzdech víly.
Seděl na balkoně nad lanovkou. Užíval si snídani, kterou si jako každého rána přinesl z nedaleké pekárny.
Postarší tetka naproti, kterou si sám pro sebe pojmenoval Carmelita, právě natahovala šňůru na prádlo. Vesele mu zamávala. O patro níž si elegantně olizovala tlapku černá kočka.
A na opačné straně ulice právě začalo velké bourání. Sbíječky, štěkavé pokyny políra, kakofonie industriálního živlu.
Jen se usmál a oblízl si prsty poprášené skořicí. Rozhodl se, že tento den bude výjimečný.

Závěrečná poznámka: 

Koncert zkázy v podobě hluku z nedalekého bourání domu.

Obrázek uživatele Nathanel

Saudade

Drabble: 

Procházel se po nábřeží. Naslouchal rackům. Obdivoval zadumané rybáře, jak zručně nahazují udici. Dlouhé kilometry pobřežního korza nabízely bezpočet pohlednicových výhledů na řeku vlévající se do oceánu. Chtěl poslouchat jen vítr, ochutnávat slanou tříšť, která se mu usazovala na rtech.
Prošel pod mohutnou konstrukcí zavěšeného mostu, který se klenul nad řekou. Z druhého břehu mu kynula socha Krista s laskavýma očima.
Hleděl do míst, kde se řeka mísila s oceánem. Odlesky slunce na vodní hladině vytvářely neopakovatelnou hru odstínů. Kouzelné pruhy barev, které lákaly k dalekým cestám. Zažíval zvláštně sladký smutek. Věděl, že jednoho dne bude muset Bílé město opustit.

Obrázek uživatele Nathanel

Těžká noc

Drabble: 

Mokré prostěradlo se lepí na kůži. Všechna okna podkrovního bytu rozevřena. Cikády zase vržou starou známou symfonii neklidu. Závěs v balkonových dveřích se občas zlehka zachvěje. Dole z ulice se s ozvěnou rozléhají kročeje nejistých opilců, doprovázené cupitavým klapotem střevíčků.
O pár hodin později se mezi lanovkami mrouskají kočky. Dřevěné vozy pokryté graffiti připomínají milence spící v objetí. Opodál zaznívá vytí smečky toulavých psů. Měsíc je bledý. Spánek nepřichází.
K ránu, když znavená mysl konečně podlehne, dají se do práce sbíječky. Celé tohle město je jedno velké staveniště! Kdo nestaví, alespoň opravuje. Moudrá ramena jeřábů dohlíží nad osudem Bílého města.

Obrázek uživatele Nathanel

Finito Terminal

Drabble: 

„Finito! Graca Terminal,“ zahlaholil řidič rozhrkané žluté tramvaje. Dvakrát zazvonil, aby dal cestujícím jasně na srozuměnou, že to myslí vážně. Pak vystoupil z kabiny, zamknul a šel na cigárko. Lehce před půlnocí se na malé točně, uprostřed starého města ocitl hlouček zmatených cizinců, kteří neměli ani ponětí, jak se dostat nazpět do svých hotelů.
K. se rozhlédl kolem sebe. Odhadoval správný směr. Po chvíli vykročil k potemnělým schodům.
„To bych nedělal, senhor,“ ozval se za ním dědula bafající dýmku.
„Proč? Přepadnou mě tam?“
Děda se rozesmál v obláčku namodralého kouře.
„Kdepak, senhor. Ale na těch schodech se leda tak potlučete.“

Závěrečná poznámka: 

Téma je vyjádřeno ve smyslu Nechoď tam, jinak se vsaď, že se zabiješ.

Obrázek uživatele Nathanel

Bolest a krása

Drabble: 

Toulal se rozpáleným městem celý den. Večer zabloudil daleko od hotelových promenád a karaoke barů. Bloumal křivolakými uličkami Starého města. Míjel zapomenuté kašny. Obdivoval namodralé zdobné kachle na zdech prostých domků. Stařičký brusič nožů mu věnoval bezzubý úsměv.
A pak to uslyšel. Nádherný melodický alt, který naléhavě vábil. Sledoval ten hlas, jak slábl a zase sílil. Až objevil zapadlé náměstíčko s tavernou pro patnáct hostů. Na malém pódiu v příšeří taverny seděl zadumaný kytarista s vlasy do čela. Vedle něj stála drobná tmavovlasá dívka s uhrančivýma očima. K. nerozuměl jediné slovo. Ale chápal vše, protože bolest a krása nepotřebují překlad.

Závěrečná poznámka: 

Vysvětlení: Všichni se zaposlouchají do zpěvu a nehledě na jazyk a kulturu splynou jako jedno publikum.

Obrázek uživatele Nathanel

Hlavně se nedat

Drabble: 

„Nevzal jsem to včera za správný konec,“ usmál se omluvně K.
João odložil pastelku šarlatového odstínu.
„Trávit večer s dealerem hašiše, opít se do němoty, usnout ve veřejném parku…? Tak jsem prožil první dvě dekády svého života,“ zazubil se, „a něco vám řeknu. Tohle město nabízí spoustu potěšení. Hlučné bary, fet, macaté mamas i štíhlé nymfy… ale to je jen únik… Krásu musíš hledat pod povrchem. Jako u téhle pastelky. Musíš si ji zasloužit.“
K. se zamyslel.
„Kde ji ale hledat?“
„Není kde, ale jak, senhor. Hlavní je nepoddat se svodům. Pozorně se dívejte kolem sebe. Štěstí je snadné přehlédnout.“

Obrázek uživatele Nathanel

Ráno plné emocí

Drabble: 

K. opatrně sestupoval po točitých schodech. Cítíl se provinile.
„Dobré ráno, senhor,“ uvítal ho bodře João. Dál ořezával sadu pastelek, až barevné šupinky odlétávaly všude kolem.
„Víte, že jste docela populární? Byla tu za vámi jakási slečna s abstraktními vlasy.“ Návštěvu dealera raději nezmínil.
„Vypadala dost odhodlaně, ale to není váš typ, řekl bych.“
K. mírně zrudnul.
„Copak to děláte?“ snažil se odvést řeč jinam.
„Tohle?“ přestal João na chvíli. „To je pro mého syna. Usiluji teď o střídavou péči.“
Velké dobrácké oči se na okamžik zaleskly.
„To je pro mého Enrica,“ povzdechl si mohutný černoch. „Musím se víc snažit.“

Závěrečná poznámka: 

Kdo je komu detektorem? Někdo své city odhaluje sám, jiný potřebuje druhé, aby se oči otevřely.

Obrázek uživatele Nathanel

Nerušit, por favor

Drabble: 

Moucha zabzučí Joãovi přímo u hlavy. Domovník jen nevrle máchne tlapou. Vtom zaskřípou vstupní dveře. Vejde drobný mužík arabského vzhledu.
„Jdu navštívit kamaráda,“ drmolí, „Takový bledý, odněkud z východu…“
João se zamračí.
„To určitě,“ ucedí mezi zuby, „Mazej odsud… Seš známá firma.“ Důrazně bouchne o recepční pult učebnicí matematiky, až moucha odbzučí do kouta.
O hodinu později další návštěva.
„Nebydlí tu nějaký turista z východu?“
Podezřívavý pohled.
„Jmenuji se Bebe…“
„Mladá dámo… i kdybyste se jmenovala třeba Žužu.“ Třeštidlo ze sebe vydá zklamané ách.
„Senhor spí.“
A dost! João vyleze na ulici. Přilepí zvenku na dveře ceduli s nápisem KARANTÉNA.

Obrázek uživatele Nathanel

Bolestná rána kajícných

Drabble: 

V puse jako kdyby přežvykoval šrouby, žaludek rozhoupaný, v hlavě tupé duté prázdno. Duše bolí víc než tělo. Ze všeho nejvíc pálí sluneční paprsky, které se tváří, že něžně laskají, a přtom bodají jak do sinalé kůže vampýra.
„Dobré ráno, pane,“ hlaholí João, aniž by vzhlédl od středoškolské učebnice fyziky. Brýle mu nezadržitelně sklouzávají z nosu.
„Erh… Ugh…,“ zamumlá K. a plnou vahou se opře o zábradlí, až secese zakvílí.
Domovník zvedne zrak od vzorečků.
„Těžká noc, že?“ zasměje se srdečně „João vám udělá silný vývar. To je to, co teď potřebujete nejvíc. Zdravou stravu, ticho a...“
„Hadr… mokrý… Oubrigado.“

Obrázek uživatele Nathanel

Rošťáci

Drabble: 

V městském parku ve stínu cedrů vyspává zbloudilý Středoevropan. Opodál ve křoví se děti ke hře chystají.
„Házej první, Marco, jsi nejmenší. Nebo mám raději házet já?“ kasá se Mouřenín.
„To ne. Už jsem vsadil euro,“ brání se prcek.
„Tak se ukaž.“
Rošťák přimhouří oko. A kamínek letí.
„To nebylo špatné. Sedm čísel, řekl bych.“
Na jeho místo se chystá další. Manuel z přístavu.
„A co když se vzbudí?“
„Tak jsi prohrál.“
Manuel zamíří. Zadrží dech. A hodí. Kamínek přistane přesně na pupku.
„Paráda!“ zaraduje se. „Bank je můj!“
Ostatní zklamaně odfrknou. Kapesné v trapu.
„Nebojte. Koupím pasteis pro všechny!“

Obrázek uživatele Nathanel

Bez roucha

Drabble: 

Rytmus pulzoval celým tělem. Krev tepající ve spáncích. Absolutní kmenový rauš, který se přeléval z jednoho konce Teras na druhý. Vibrovalo to uvnitř hrudníku jako neposedný démon. Bubeníci se svíjeli v transu. Jejich dlaně dopadaly na napjatou kůži tamtamů s železnou pravidelnosti.
K. tiskl orosenou plechovku piva k podlitině na rameni. Laskal ten chladivý válec jako nejněžnější milenku. A s úžasem v očích sledoval pohanský rej.
Poslední zbytky civilizace braly za své. Nahé dívky se s radostnými výkřiky vrhaly do fontány. Cákaly vodu všude kolem sebe. Nebylo na tom nic nepatřičného. Návštěvníci Teras se stali dětmi tančícími kolem zlatého telete.

Obrázek uživatele Nathanel

Svátost soumraku

Drabble: 

Nečekaně se před ním otevřelo prostranství s vyhlídkou na řeku. Terasy zaplněné lidmi. Ve vzduchu bylo cítit napěti. A hašiš.
„Jdeš právě včas, kámo,“ ozval se za jeho zády Mrtvý zub. „Za chvíli to začne.“
K. zaostřil na skupinku černošských bubeníků před nimi. Nachystaní na pódiu z vyřazených palet.
„Baako, Chika a Kaffir… seděli spolu kdysi v jedný cele,“ vysvětloval.
V tu chvíli bubny zavířily. Naléhavé jako touha. Hluboký hlas začal zpívat. Ostatní po něm opakovali.
„Černý hade, jež se snoubíš s oceánem…“
Zavěšený most přes řeku se začal rozsvěcet. Bubny duněly po Terasách.
„Tisíc světel na cestu ti září...“

Obrázek uživatele Nathanel

Igonda, má láska

Drabble: 

Pedro Rosquinho znuděně pohlédl na hodinky. Típnul cigárko. Bagetu od ženy uložil zpět do brašny.
„Nastupováááát!“
Spíše než lanovku, připomínal jeho vůz tramvaj. Pedro ji pojmenoval Igonda. Kdysi žlutá, nyní posprejovaná místní omladinou.
„Ding Ding!“
Igonda se dala do pohybu. Dřevěná konstrukce drnčela z kopce dolů úzkou uličkou pod šňůrami se sušícím se prádlem.
Náhle se v jeho zorném poli objevila postava muže. Vycházel zrovna z domu.
„Ding Ding!“
K. sebou trhnul. Zděšeně uskočil stranou. Nohy mu však ujely na strmém schodišti. A už se beznadějně řítil směrem ke spodní stanici lanovky.
"To je tento měsíc sedmý,“ povzdechl si Pedro.

Obrázek uživatele Nathanel

Orlí hnízdo

Drabble: 

„Copak to tady máme?“ vydal se K. na obhlídku nového příbytku. „Výhled na řeku zastíněný rameny jeřábů... Vybydlený squat s toulavými psisky... Balkonek nad lanovkou. Květináč s koprem... Tady jsi, krasavice! Skleněná rakev vydávaná za sprchový kout. Nevadí. Rozpažit můžu na chodbě. A co je to tady?“
Zaostřil pohledem na stěnu plnou fotek.
„Lászlo hraje golf se sponzory. Lászlo otvírá most v brazilské džungli. Dlouhonohá blondýna s prázdnýma očima. Že by manželka? Ne, kdepak. Hned vedle je dáma v klobouku se spoustou šperků. Tohle bude manželka! Lišák jeden... S manželkou na skok v Casablance… To je tedy prezentace Pana Úspěšného!“

Obrázek uživatele Nathanel

Kolik umíš jazyků...

Drabble: 

O hlavu vyšší ramenatý černoch João úslužně podával klíč od bytu v podkroví. Dunivým hlasem sděloval cosi dobrotivého v místním jazyce. Stále opakoval jedno slovo – endro.
„No comprende… no parlare…, blekotal K.
„O que?“ zaduněl baryton správce domu. Vrtěl hlavou, až mu dredy lítaly kolem uší.
„Agua?“
K. poslušně přikývl, že rozumí.
„...para endro?“
K. se jen bezmocně usmál.
Náhle João sáhl kamsi pod stůl. Vytáhl středoškolskou učebnici biologie. Zamračeně listoval. Pak se rozzářil, jak kdyby našel zlaté rouno a významně bodl mocným ukazovákem do bichle.
„Anethum graveolens.“
Naštěstí tam byl i obrázek.
"Aha. Jasně... Neboj kamaráde. Kopr jim zaleju."

Obrázek uživatele Nathanel

Vo co kráčí?

Drabble: 

Hlavní třída. Voní tu slaný oceán, čerstvě upražená káva, křupavé pasteis z nedaleké pekárny. Malíři. Zasmušilý kytarista. Stánek s banány z Ostrova Květin. Babylonský kaleidoskop barev a vůní.
„Brej, kámo. Máš?“ přitočil se k němu náhle drobný Arab.
„Co prosím?“
„No, haš, kámo. Máš?“
„To nemám.“
„A chceš?“ protřelý úsměv odhalil mrtvý zub. "Dobrý matroš. Rovnou z přístavu."
„Já… Ne, díky. To ani...,“ zakoktal se K.
Mužík se ani nerozloučil a otočil se k odchodu. Pak se na vteřinu zarazil. Vrátil se zpět.
„Poslyš kámo… Zajdi někdy na Terasy." Jasná chvilka v hlubokých očích. "Tam pochopíš, vo co tady kráčí.“

Obrázek uživatele Nathanel

Kavárna o ulici dál

Drabble: 

Znuděný číšník ledabyle ometl stolek od včerejších drobků.
„Já jsem K..“ Oprýskaná židle drnčivě zaprotestovala, jak muž natáhl ruku ke své společnici.
„Kchááá? Co je to za jméno…?“ poprskala se dívka kávou. Hned ji začala rukávem utírat. Číšník jen pohoršeně odfrknul.
„No vážně, jaký člověk si takhle říká?“
„Jak se jmenuješ ty?“
Teatrálně noblesní gesto. „Já jsem Bebe.“ Mrk.
„Bebe? To jsou u nás doma sušenky."
„Hmm, tak to asi budu k nakousnutí,“ zahihňala se.
„Proč že jsme vlastně tady?“ ptal se už podruhé.
„Protože je to bžunda...," vypočítávala důležitě na prstech, "...a protože tady přijde omluva docela levně." Mrk.

Obrázek uživatele Nathanel

Gentlemanem proti své vůli

Drabble: 

Vestibul metra. Fronta jak na banány.
„Jéééé ahoj…,“ přidruží se pihovaté třeštidlo, „…tebe jsem už neviděla.“
„Ale…“ Nechápavý pohled.
„To je bezva takhle se potkat… Jak vidíš, zase cestuju nalehko.“ Krosna jako by s každou vteřinou rostla nad hlavou o kousek výš.
„Viď, že bys mi to na chvíli pohlídal?“
Výraz vyloveného kapra. Ženština skládá bagáž na zem. Culí se jak reklama na thymolin.
„Co si má ženská počít sama na cestách? Ještěže gentlemani nevymřeli." Mrk. A je v trapu.
Fronta se zas pohne. Třicátník posouvá svěřenou bagáž.
"Pěkně těžký ženský úděl, hm?" pomyslí si "Odkud já ji jenom znám?"

Obrázek uživatele Nathanel

Turbulentní smrkáč

Drabble: 

Let číslo WT1214. Sedadlo 13B. Místo, kde nechcete být.
„Mrk, smrk,“ prozpěvuje dětský trylek za jeho zády. Kopáky jako od metalové legendy. Vytrvalé rány do ledvin. „Mrk, smrk!“
Tak a dost!
Prudce se otočil. Přísně se na drobka zahleděl. Kapesní Ďábel se zazubil, jakoby říkal "Zvládnu to čtyři hodiny v kuse." Matka, asi lékařka, začtena do Padesáti forem sněti.
Heleme! Chlápek o řadu dál se vydal na toaletu. Ihned vyskočil a usadil se za čtyřletým deviantem.
„Hup, šup, starý dub, kluka slup!“ zavířila oteklá kolena zdeptaného třicátníka.
Chvíle ticha.
„Máááááámííííííí….,“ ozvala se siréna.
Žádné další turbulence během letu už nenastaly.

Obrázek uživatele Nathanel

Jmenuje se João

Drabble: 

„Věř mi. Nejlepší rozhodnutí jsou ta, která učiníš na baru.“
Měl pocit, že mu hoří snad až v uších. Rum zprvu konejšil, ale pak udeřil ryzí silou.
„Povídám ti, tohle je šance, na kterou čekáš.“
„Čekám?“ otáčel sklenicí a sledoval, jak otisky prstů ulpívají na skle. Stopa ve věčnosti.
„No a o čem tu meleš poslední měsíce?“
Sucho v hrdle bylo neodbytné. Napil se. Nechal poslední kapku líně stéct až na jazyk.
„Podívej. Tady se píše, že klíč má nějaký João. Je tu i adresa. Sám bych jel, ale víš, jak to je...“
Pokýval hlavou. Však už bylo na čase!

Závěrečná poznámka: 

Násoskové svými sosáky sosají na baru. Snad je to zřejmé :-)

Obrázek uživatele Nathanel

Kde je K.?

Úvodní poznámka: 

Zahajuji nový příběh a jde o vlastní nový fandom.

Drabble: 

Čerstvě osprchovaná špinavá blondýna ze třetího rázně zaklepala na sousedovy dveře. Žádná odpověď, ani kroky, ani šramot. Přitáhla si župan blíž k tělu, aby na ni nemohl průvan.
„Snad se mu nic nestalo?“ mumlala si pro sebe, „Snad není nemocný?“
Na okamžik přestala dýchat. Ucho přiložené na dveřích.
„Neměla bych zavolat policii? Už jsou to tři dny.“
Osychající plátek okurky se jí odlepil od lícní kosti a s plesknutím dopadl na ošoupané linoleum. Před očima se jí honily záběry ze zpravodajské černé kroniky. Představivost jí nabízela nejhorší možné scénáře.
Pak si ale oddychla. Klíč byl pod rohožkou.
„Tak přece odjel.“

-A A +A