Prokletý sníh

Kirilla ukázala na nenápadnou bylinu.
„Babské ucho,“ vysypala ze sebe Lycva pohotově. „Čaje na bolesti zubů a krvácení dásní, proti nadýmání, proti ženským bolestem. Nejlépe funguje s písní proti černé krvi a písní na uvolnění.“
„Tak ji utíkej natrhat.“
Sledovala, jak Lycva sbírá bylinky, a i přesto, že svítilo slunce, se jí do srdce vkradl stín. Už skoro neměla co dceru učit. A co potom? O Lycvu se jako o jedinou ze svých dětí bála. Měla otevřené, zranitelné srdce, skoro předurčené k tomu, aby ho někdo zlomil. Jestli se to stane, ani tak mocná bylina jako babské ucho jí neuzdraví.

„Ollien tvoří…“ soukal ze sebe korunní princ Soleen.
Šestnáct provincií, nesl se učebnou šepot.
Učitel se zamračil na mladšího prince, který se skláněl nad tabulkou a procvičoval si psaní. Ještě nebyl ve věku, kdy by se měl zapojovat do hodin politiky.
„Šestnáct provincií. Každá má správce, který udržuje záznamy…“
Vybírá daně… zašeptal někdo.
Fanred, bratranec princů, zadusil smích.
„Pokračuj, Urozený Fanrede,“ zabručel učitel. „Další povinnosti správce?“
Předsedá provinčnímu Tribunálu…
Učitel si promnul kořen nosu. „Můj princi,“ obrátil se k neviňátku v rohu, „připojíš se k nám? Protože jinak budu muset zavolat kněze, aby vyhnal ducha, který nám tu zřejmě straší.“

Briwal se na terase připojil k Maile.
„Otec zítra dovolí tvé matce, aby se vrátila na vaše panství na pláně. Můžu zařídit, abys mohla odjet s ní.“
Ani na něj nepohlédla. „Ne.“
„Tohle je dost možná poslední příležitost. Brzo ti bude šestnáct, začne s tebou mít plány a já už ho nezastavím. Jeď s ní, zachraň se.“
Otočila se k němu a oheň v jejích očích mu připomněl jejího bratra. „Kdo zachrání tebe?“
Kdyby nebylo v sázce tolik, zasmál by se. „Já se o sebe postarám.“
„Zůstanu. Pomůžu ti, jak budu moct. Jestli někdo dostane bratra domů, budeš to ty.“

Urozený Selyf si změřil mladičkého prince proti sobě. Tak se ukaž, co v tobě je.
„Ochutnávka našeho bohatství,“ ukázal na truhlu blýskavých valounů.
Princ Briwal nehnul ani brvou. „Procházel jsem v královském archivu záznamy z jednotlivých panství. Mohu vám odříkat, kolik liber zlata jste vloni vytěžili. Nebo aspoň kolik jste přiznali králi,“ zacukal mu koutek. „Ale nepotřebuji se před vámi předvádět. Stejně jako vy přede mnou, a už vůbec ne s falešným zlatem.“
Selyfovi povadl úsměv. „Na cestách je nebezpečno…“
Briwal zvedl ruku. „Nic nevysvětluj. Raději se pojďme domluvit, co vám za vaše zlato mohu nabídnout. Za to pravé, samozřejmě.“

Shlédněte se mnou na tichého hubeného mladíka, kráčícího po uhrabaných palácových cestičkách, na služebníka, který mu šeptá osudovou zprávu – korunní princ zemřel. Dívejte se, jak se z přehlíženého prince stává dědic trůnu. A pokud se vydržíte dívat ještě chvilku, uvidíte, jak se z něj stává král. Ještě nemá korunu ani moc, ale jeho shrbená ramena se narovnávají. To si jeho chytrá hlava uvědomuje, že je jen krůček od trůnu – jen krůček od možnosti skončit nesmyslné zabíjení a utrpení.
Dívejte se. Protože právě teď se na pískové cestičce v anlonnském paláci začíná psát nový příběh. Začíná tu cesta, která změní…
…všechno.

„Vaše Výsosti, neměla byste dělat takovou práci…“ přešlápla nervózně nová služebná, která měla na starosti zahradu.
Nevaia s úsměvem vzhlédla od záhonu. „Královnino zákoutí je moje pýcha a radost. Bez mého výslovného svolení tu nikdo nesmí ani vytrhnout plevel. Starám se o ni jen já sama.“
Služebná střelila očima k budovám, jako by se bála, že se vynoří král a dá ji zmrskat.
„Můžete zalít tulipány,“ slitovala se nad ní Nevaia.
Žena vyrazila pro konev. Nevaia se opatrně rozhlédla, utrhla nejbližší rostlinu a schovala ji do kapsy.
Donutili ji provdat se za krále, ale dát tomu monstru potomka ji nedonutí.

„Spustit kotvu!“ zahulákal lodník.
Nevaia se lačně nahýbala před zábradlí a sledovala přístav. Do hlavního města je čekala ještě dlouhá cesta po souši, ale pořád kratší, než kdyby po zemi cestovali už ze svých panství na jižním pobřeží. Potrvá jen pár dní a pak konečně budou u dvora.
Co ji tam čeká? Bude i mezi dvorními dámami považovaná za krásku jako doma? Najde si tam manžela, jak si slibovali její rodiče? Král měl dva syny a synovce ve vhodném věku, třeba se jí povede spustit pomyslnou kotvu v paláci!
Ať se stane cokoliv, hodlala dostát své pověsti pýchy jižního pobřeží.

V Mailiných očích byl Briwal vždy pevným bodem. Zbavil království tyrana, dovedl je do nového věku a Maile nahradil bratra. Jejich neotřesitelný, nezastavitelný král.
Až do dne, kdy stál nad kolébkou s novorozenou dcerkou a zároveň tím jediným, co mu zbylo po jeho ženě. Kolik toho s královnou ztratil? Blízkou přítelkyni, záruku významného spojenectví, naději na mužského dědice a tím i na stabilizaci situace v království.
Briwal k Maile vzhlédl, oči plné neprolitých slz.
„Co mám teď dělat?“ Zněl jako malý, ztracený kluk.
Za celá léta prožitá na dvoře krutého krále Maila nikdy nezažila takový strach, jako v tu chvíli.

Briwal, novopečený král Ollienu, se s povzdechem zadíval na hromádku hustě popsaných svitků. Neochotně rozvinul první ze seznamů.
Darel ze Soutoků, zvaný Kladivo. Člen družiny Supů. Obvinění: vražda… znásilnění tří počestných žen… vyrabování čtyř domů...
Briwalovi se zatočil hlava, když si uvědomil, že se zločiny týkají jenom Ollienu. O tom, co se dělo v dobyté Slienně, nepadlo ani slovo.
To by se mi seznamy obžalovaných ani nevešly na stůl, pomyslel si.
„Tady jsem připravil rozkazy,“ přisunul mu rádce další svitky. „Jsou tam různé tresty – poprava, vyhnanství, pokuty. Stačí doplnit příslušná jména.“
Briwal vzal do ruky brk. Nastal čas vyrovnat účty.