Téma č. 00 - Došly kolíčky

„Cos to…“ Maruška nešťastně zírala na změť v prádelním koši. „Proč jsi to proboha nenechala na mně? Chtěla jsem to udělat, hned jak dočistím okno…“
„Nejsem žádná neschopa, jasný?“ Bibi pohodila pestrobarevnou hřívou. „Tohle přece není nic těžkýho, pověsit prádlo dokážu i já. Nejsi tu sama, víš?“
„To bude mít Alex radost,“ probírala se Maruška barevnou kupou. „A Darja! Vždyť to je… teda byla… Darja tě zabije!“
„Prosím tě, vždyť tomu nic není!“
Maruška zvedla proděravěný saténově smetanový kousek. „Wonderbra! Jsi dcerou smrti!“
„Můžu za to, že došly kolíky? Sem to vzala sešívačkou, dyk je to jen podprda!“
Maruška omdlela.

“Haló, sousede, jak se vede?”
“Výborně! Teploučko, vlhkoučko, to mi dělá móc dobře.”
“No hlavně, že jste spokojený, když jste si vykolíkoval právě takový kousek země. Mně by tam nesvědčilo.”
“Tak je to právě dobře zařízené, že každý máme svůj ráj. Já bych v té vaší morně taky nevydržel.”
“Ba ba sousede...”
“Promiňte pánové?”
“Hele prcku, co se cpeš mezi velké?”
“Já myslela, že bych si taky kousíček zabrala. Kdybych zarazila kolík tuhle a támhle…”
“Zalez prcku! Kolíky došly!”
“Checheche, podívejte, jak se ten nepodarek třese!”
“Tak vy takhle? Tak to zabírám celé!” vyprskla Korona a začala se exponenciálně šířit.

Zástupce šéfa Cechu lovců Rollandis dorazil do práce.
Cestou do své pracovny se zastavil v dohledovém sále a pohlédl na mapu.
Vytřeštil oči a popadl se za hrudník, jak se o něj málem pokusil infarkt.
Přeběhl chodbu do spisovny, kde v poklidu sedělo několik činovníků: "Vyhlaste poplach! Pošlete posla na radnici a hlavně na magickou universitu! Patnáct spatření draka, to budou nejméně tři kusy!"
Starší administrátor Golflam odložil knihu a dýmku: "Zadržte, to nebude třeba."
Vstal, popošel k brunátnému zástupci a pošeptal: "Jenom nám došly kolíčky pro medvědy. Tak jsem vzal ty zlatý... Vždyť draky už tisíce let nikdo neviděl..."

Habitat je systém tunelů, ve kterých žijí lidé. Nejsou to žádné krtčí díry, ale rozsáhlé jasně osvětlené prostory. Habitat tvoří ulice, náměstí, ale i úzké servisní chodbičky protkané svazky kabelů, sály plné hučících přístrojů, jenom parky v nich nenajdete. Parky totiž nemohou být uvnitř.
Většina obyvatel habitatu nevěří, že existuje svět mimo tunely. Většina těch, kteří věří, si o „Venku“ vypráví děsivé historky. Většina z těch, kteří nic nevyprávějí, svět venku nikdy neviděla.
Pouze jeden jediný člověk ví, že existuje Výklenek. Jenomže právě to se má brzy změnit. Jaké důsledky to bude mít pro obyvatele Habitatu? Co je vlastně venku?

Studenou vlhkou komoru v podzemí ozařovaly tlusté voskovice. Mezi nimi na improvizovaných márách spočívalo tělo mladé ženy.
Mužík v sametovém fraku přihlížel pochmurné scéně s měkkým láskyplným úsměvem.
Všiml si, že tvář mrtvé se už trochu bortí k jedné straně.
„Olalá, malá chybička na kráse. Hned to spravíme.“
Posunul si krajkové manžety, povytáhl ochablou kůži a pod uchem ji upevnil kolíčkem. Ústa se stočila do křivého úsměvu. Zakryl úpravu blonďatou loknou.
„Chtělo by to přitáhnout i vlevo, ale další kolíček už nemám. Nevadí. Máš interesantní výraz, ma chérie.“
Mrtvá otevřela oči.
Pomalu si sedla.
Walter nedočkavě rozevřel náruč: „Vítej, lásko.“

Tentokrát to vypadalo skutečně na výbornou. Počasí vyhovující. Na nic důležitého nezapomněl.

Dnes se to podaří.

První úseky pokořil výjimečně rychle, zdálo se to spíš jako procházka. Postupoval stále vzhůru, a ještě výš, metr za metrem, sice stále trochu pomaleji, jak byl terén čím dál tím těžší, ale pořád v dobrém tempu. Předposlední a poslední část bude nejtěžší.

Po krátkém odpočinku se pustil vzhůru. Každý krok řádně zabezpečený, každý úchyt pevný a stabilní. Po namáhavé půlhodině na něj čekal poslední, kolmý dvoumetrový úsek. Poslední úchyt. Zkušenýma očima prohlédl stěnu a vybral vhodnou spáru.

Sáhl do kapsy pro kolík...

Byla prázdná.

Hlouček zvědavců za plotem mlčky pozoroval odjezd černého auta.
Mladá žena okázale vzlykala: „Chudák tchyně, říkala jsem jí, maminko, já to prádlo pověsím, nedřete se, ale ona si nedala říct. Zamotala se do prostěradla a uškrtila se. Co řekne manžel?“
Pár kousků prádla přehozených přes šňůru, jedna utěrka odfouknutá větrem k plotu mezi astry… Nikdo by nečekal, že se malá zahrádka u předměstského domku stane dějištěm tak tragické události.
„Tak pojďte, sepíšeme to u nás,“ uzavřel policista.
Na odchodu ho zadržela blondýnka v černých šatech:
„Ona starou paní zabila. Prádlo jen naaranžovala. Ale nedošlo jí, že musí přinést i kolíčky.“

"Já se na to můžu..." zakvílela Kristýna a cumlala si palec.
"Co se zase...?" Lenka vystrčila ze stanu zarudlý obličej.
"Já na tom dělám, já na tom makám," mumlala Kristýna s palcem v puse a znovu se pokusila najít šňůru, kterážto mezitím samozřejmě uletěla a provokativně plápolala ve větru.
"Makej rychleji, já už to neudrží. Nemám dispozice k tomu být stanovou tyčkou." Hlava zmizela v útrobách lehce zatuchlého modrého plátna. Další poryv větru stanem nebezpečně zamával a Kristýna začala znovu nadávat.
"Co je to tentokrát?" zahuhlal obsah stanu.
"Máme problém, asi spíme pod širákem. Došly nám všechny kolíčky."
"A sakra..."

Došly roušky. Došly respirátory. Došla mouka. Došly těstoviny. Došel olej. Došla rýže. Došla dezinfekce. Došel toaletní papír.
Jsem příznivcem rozumné paniky, a tak mne docela těší, že si lidé jsou ochotni udělat zásoby a v případě potřeby sedět spořádaně doma. Navíc teď není problém regály do druhého dne naplnit.
Včera ale přišel táta s tím, že v obchodě došel česnek.
A dnes zapnu počítač a dozvídám se, že došly kolíky.
Běda, zdá se, že se nám ta epidemie obrací poněkud nečekaným směrem.
(Doufám, že až dojde stříbro, svěcená voda, křídy, růžence a zrcadla, tak alespoň slunečního svitu bude stále dost).

Jakou to má výhodu,
kolíček na vývodu?
Čeho? Moči nebo myšlenek?
Jsi podobný kojenci, co kálí do plenek.
Místo bulíků pověsili na nos kolíček,
pořádně fouknout je prý malíček.
Zdálo se, že máš plíce úplně splasklé
stejně jako sebevědomí rozpláclé na skle.
Foukals jako zběsilý na spirometrii,
a zcela bez síly kašlal na symetrii
a obsah plic.
Čeho chceš nejvíc?
Životem jdeš rovně a bez kliček.
Rozum schováš pod množstvím pokliček.
Nehraješ, ztratil jsi struny i kolíček.
Nastavils druhou tvář pro další políček.
Smůla, ztratil jsi i kolíčky na prádlo,
co ho držely, aby na zem nespadlo.

Kdo podrží tebe?

Srpen. Sobota po mírně náročnějším pátku. Termín. Ranní cesta do porodnice, příjem. Pár hodin mírné bolesti, pár hodin mírné nudy. Pár opravdu nepříjemných chvilek.
O dva epiduraly, jízdu na rajském plynu a 36 hodin později drobná operace. Strašná noc. A. kdesi v péči někoho jiného, manžel doma. Děsný vedro.
O čtyři dny později - tenhle mejdan se teda děsně protáhnul a v tomhle hotelu stojí servis za houby - konečně doma. Uf.
Gandalf se Sauronem vrní blahem. Panička je doma! Bělina, Šedina a Mourina taky vrní blahem. Venku.
Doma bordel. Kocourům nikdo nevynesl záchod, A. se posral. A největší tragédie: došly kolíčky!