DMD č. 23. pro 23. 4. 2019. Téma: Spoutáni časem

V sedm měl hrát U růží.
V osm U harfeníka.
Původně naopak, ale U harfeníka měli pěknou děvečku, hodina navíc se hodila, protože v deset měl být v předehřáté posteli.

Jenže jak to stihne?

Zaklínač Marigoldovi poradil: „přijít včas je nastavení mysli.“

Tak dobrá.

Všude přišel jak měl. Problém nebyl v nedostatku času, jak se obával, ale v tom, že když zpíval, hleděl na písek v hodinách a namísto toho, aby držel holku za stehna, hodiny otáčel a v posteli přepočítával, kdy a kde má zítra být.

„Já si tu mysl zase nastavím po svém,“ řekl rozmrzelý do ticha noci.

Na vyprahnuté skalnaté kopce pražilo slnko. Medzi niekoľkými kríkmi sa jasne vynímal mohutný rozvetvený kaktus, vyšší než trojposchodový dom. Po cestičke k nemu práve prichádzal správca národného parku a biológ s fasciklom plným rozborov.
„Tak ako to s ním vyzerá?“ spýtal sa správca.
Biológ otvoril fascikel, no potom ho zase zavrel. „Tie hnedé miesta na kmeni sú zasiahnuté nekrózou,“ povedal jednoducho. „Dlho to nevydrží.“
„A antibiotiká? Musí byť nejaká možnosť...“
Biológ len pokrútil hlavou. „Najviac zo všetkého ho ťaží tristo rokov veku.“
Správca neodpovedal hneď.
„Všetci sme spútaní časom,“ vzdychol si. „Bez Old Granddaddyho to už nebude také ako doteraz.“

Musím tam být za pět minut. Kdy že to jede? V osm, pak deset minut pěšky, patnáct minut rezerva, kdyby měl zpoždění.

Kolik minut do konce? Deset? Možná když se přestanu dívat na hodiny... Je to jako věčnost, kolik uběhlo času? Ještě osm minut.

Máslo je měsíc prošlé. Mléku má ještě dva dny... Péct to dvacet minut, pak na hodinu do ledničky.

Kolik je hodin? Zbývá ještě hodina spánku. Půl hodiny. Deset minut. Času dost. Zvoní budík, musí se jít.

Konečně dovolená. Čas přestává existovat. Dny splývají v jeden, dokud hodiny nezaklepají na dveře. Je čas dávat pozor na čas.

Pět třicet! Crrrr! Robůtku, vstávej!
Pět čtyřicet. Robůtku, vyčistit zuby a opláchnout obličej!
Pět padesát. Robůtku, vypij si ranní kávu.
Šest deset. Robůtku, odchod do práce, no tak dělej, mazej, máš málo času!
Za deset sedm. Odpíchnout si příchod. V kanceláři uvařit a vypít další kafe. Mezitím zapnout počítač.
Jedenáct. Robůtku, poklusem do kantýny na čvoch!
Jedenáct třicet. Makat, makat, makat.
Patnáct třicet. Robůtku, vypni počítač a padej domů, čeká tě ještě plno práce.
Šest večer. Večeře.
Půl sedmé. Robůtku, zapni televizi, dávají ti seriál.
Jedenáct v noci. Robůtku, je čas jít spát, fofrem!
Matka Příroda jen nevěřícně kroutí hlavou.

„Přivedl jsem vás sem, abyste se stal mým svědomím,“ prohlásil Vypravěč a na chvíli se zarazil. Jeho společník jej pobídl k dalším slovům svým mlčením.

„Minulost byla změněna. Motýlí efekt začíná působit. Za pár chvil nebude nikdo, kdo by si pamatoval. Jen ti, kteří stihli vstoupit do tajemného města. Vy a já. Spoutáni časem, který nenastal. Odsouzeni nezapomenout na životy těch, kteří neexistovali.“

„Jak jste mohl!“ pronesl zděšeně Čestislav.

„Hodlala zničit město. Neměl jsem jinou možnost.“
Nehájil se. Jen konstatoval holý fakt.

„Víte vůbec, proč to provedla?“ zeptal se Čestislav.

„Netuším. Ale vy mi to jistě řeknete,“ odpověděl popravdě Vypravěč.

Tik tak.
Pořád tu je. Někde blízko. Čeká. Číhá.
Tik tak.
Čekám. Co ve mě zvítězí v rozhodné chvíli? Strach, nebo hlad po pomstě?
Tik tak.
Zdává se mi, že ho zahlédnu. Občas ho slýchávám ze tmy. Cítím, že je blízko.
Tik tak.
Možná, že ví, že se ho bojím, ale musí vědět, že ho nenávidím. Nenechám ho vydechnout a sám nespočinu v klidu, dokud bude tady.
Tik tak.
Jednou se dočkám a změříme síly. Skončí pronásledování. Skončí noční děsy.
Tik tak. Tik tak. TIK TAK.
Blíží se? Kde je? Kde jsou moje pistole? Tak pojď! Nadešla naše konečná hodina.

V hodině patnácté stojí Jaroslav s Markem a Vraspírem u dveří na konci deváté uličky. Kolem poletuje Poplašňák stále prozpěvujíc poněkud nevhodné písničky.
"Nechceš ho vzít sebou do tunelů?" ptá se Jaroslav kysele.
Vraspír otočí hlavu k modrému přízraku. "Utekl by. Vymyká se zákonům prostoru, ani
časové tunely by ho nezadržely."
"Proč tedy straší právě tady?" zajímá se Marek.
Vraspír pod kápí pokrčí rameny. "Řekl bych, že to tu má rád."
Jaroslav si odfrkne. Fakt, že by zlovolná ektoplasmatická bytost mohla k něčemu chovat sympatie se mu zdá silně nepravděpodobný.

"Vánoce, Vánoce přicházejí. Zpívejte přátelé!" zavřeští v tu chvíli Poplašnák.

„Začínám to chápat,“ ukázala Doramo na rukopis. „Tedy, začínám chápat, proč to působí tak zmateně. Autor se zjevně nenechal svazovat časy, naopak s nimi experimentoval.“
Cosette zvedla obočí. „Myslíš slovesné časy? Němčina jich má šest, záměna samozřejmě srozumitelnosti nepřidá...“
„Kdepak, žongluje s různými časy ve vyprávění. V prvních kapitolách dodržuje chronologickou posloupnost. Líčí události, jichž byl účastný Koba a jeho druhové. Jenže najednou skočí a začne čtenáře seznamovat s jinou časovou rovinou. Potud ještě dobré. Ovšem pak se mu tam zcela nelogicky začnou míchat různé časové i místní vrstvy. A čtenář se marně ptá, kam se ztratil ten zatracený Koba.“

Kouzlo zaznělo ve chvíli, kdy se rozvlnila hladina rybníka.
"Je tady," řekl Karl a zachvěl se.
"A má to u sebe," poukázal Česťa na mapu, kterou s kouzlem propojili. Česťa sáhnul do skříňky u zrcadla a vytáhl rybí šupiny. Karl zatím kouzly uzamkl hladinu. Veronika ze sebe shodila bundu a vytáhla nůž. Kopecký s Moravcem je užasle pozorovali. Veronika byla jen na okraji, ale Karl s Česťou se proplétali ve složitém tanci příprav. Léta strávená bok po boku byla znát - dosáhli úrovně propojení, jaká se jen tak nevidí.
"Matěji, vy zůstanete uvnitř. Používáš oheň... Když neuspějeme, otevři hladinu a utečte."

Krajina za okny se rychle míhá, jak auto uhání po dálnici.
“Kdy tam budeme?” zeptá se sestra už po páté.
Pokrčím rameny. Jak čtyřletému dítěti vysvětlit, kolik je čtyřicet minut? A navíc - čas je relativní. Hodina radosti uteče rychleji než minuta bolesti. My všichni jsme jen oběti neustále utíkajících okamžiků ztracených dříve, než nastanou.
Kam letíš, vzpomínko? Do věčného zapomnění.
Čas nás spoutal a ta pouta jsou příliš pevná - nic je nedokáže rozvázat. I když jedna dáma by to přeci jen zvládla. Ale na ni myslet nechci.
“Budem tam za tři Večerníčky. Ano, Veru?” Usměju se.
A čas letí dál.

Tuším, že si pro mě dnes přijde.
Dívám se na starou fotografii, dvě smějící se děvčátka v letním slunci. Prchavá chvíle navždy zajatá v čase. Jen mé vzpomínky a ten snímek jsou svědky její existence.
Jsem to já a holčička, se kterou jsem si jako malá hrála. Kamarádka. Jednou jsme se pohádaly, já do ní strčila a ona upadla tak nešťastně, že si rozrazila lebku o kámen. Umřela. Rodiče mě pak odvezli domů. To já, pětileté dítě, jsem způsobila její smrt. Tehdy jsem si nic neuvědomovala, ale dnes…
Fotka mi padá z ruky. V posledním záblesku vědomí slyším dětský smích.

Chtěla bych vám nabídnout jednu otázku. Jen tak, pro radost:

Co byste dělali, kdybyste měli nekonečně mnoho času?

Já bych:

... přečetla všechny ty zajímavé knihy,
... trávila víc času s rodinou,
... se naučila plynně francouzsky,
... lezla po skalách s partou kamarádů,
... šla na dvouměsíční vandr po střední Evropě,
... vystudovala programování,
... vyučila se truhlářem,
... ještě jednou navštívila Island,
... se naučila vyrábět šampon z bylinek,
... přijala víc klientů na psychoterapii,
... častěji ležela na trávě a koukala do oblak,
... vedla další smysluplný pracovní projekt,
... si hlouběji užívala klid přírody,
... se častěji viděla s kamarády, přáteli a známými z dob minulých i současných.

A vy?

„Budu muset jít.“ oznámí, pohled upřený z okna. Ne, že by to potřeboval. Přesně ví, kolik měsíce ubylo. Cítí to v krvi.
„Občas je to k zlosti, víš. Vidíme se sotva pár dní v měsíci.“
„Vím. Nebude mi vadit, když si najdeš někoho jiného.“
„Bude.“
„Bude mi to líto. Ale pochopím to. Potřebuješ někoho kdo tu bude, kdykoliv budeš potřebovat. A děti taky potřebují tátu pořád ne jen občas na návštěvě.“
„Mluvíš nesmysly, my chceme tebe. Prostě se vrať co nejdřív a mezitím na sebe dávej pozor.“
„Vy taky.“ Polibek na rozloučenou a klapnutí dveří. Osamělou slzu spolknou každodenní starosti.

Lidé si s ním neví rady a jsou časem spoutaní celým bytím:
Nemám čas.
Tlačí mě čas.
Dočkej času jako husa klasu.

Pan Einstein jej krásně zasadil do teorie relativity, kdy v časoprostoru nebo také prostoročasu (jak dnes věda uvádí) je počítán jako čtvrtý rozměr, ve kterém (jako jediném) se můžeme pohybovat jen jedním směrem.

Co však ani pan Einstein ani žádná teorie relativity nikdy neovlivní?

Kočka si s časem hraje.
Ať leží, kde leží, ať je jakokoliv daleko, v okamžiku, kdy zvednete ruku k madlu lednice, je TAM!
Padají teorie, hroutí se konstanty. Rychlost světla by jí mohla závidět.

Nadpřirozená měsíční záře se rozlévá po krajině.
Všechno se zvolna rozplývá v třpytivé mlze.
Xénie stane na prahu. Vidí, ale vlastním očím nevěří.
Rozezná Evžena, vidí, jak opodál čelí temné nepřátelské postavě, něco se tam děje, pozná z jeho postoje, že je v ohrožení, ale nebrání se, vláčná gesta připomínají pomalý tanec, kouzlo vázne, magie jako by usínala.
Xénie ví, že musí zasáhnout, ale tělo má těžké k neunesení, krev se líně převaluje v žilách, nohy se stěží odlepí od země, ústa se otvírají k němému výkřiku, oči zahlcené přízračným jasem přetékají slzami.
Slané stružky roztaveného stříbra studí na tvářích.