DMD č. 22. pro 22. 4. 2019. Téma: Snílek

Lokalizačnímu kouzlu zabere nějakou dobu, než začne účinkovat, sesedli se tedy s čajem u stolu a povídali si. Matěj se ošíval, ve vodnické domácnosti mu nebylo příjemně. Ani netušil, že ještě žijí vodníci. Ale nakonec nevydržel a zeptal se: "Proč to udělal?"
Všichni čtyři se na něj podívali. Veronika se smutně usmála, Mory se zamračil, Česťa si povzdechl, ale Karl, ten odpověděl: "Lidé vždycky snili o tom, že porazí smrt. A on není jiný. Snílci, blázni, vědci, každý druh člověka to někdy zkusil. Vodníci také, někteří žijí i stovky let. Ale všechno musí někdy zemřít. Smrt se totiž porazit nedá."

Česťa pozoroval svého společníka, jak se hraje s půllitrem.
Nepoznával ho. Ten tam byl onen snílek, se kterým se setkal na Žďárských vyhlídkách. Vzhledem byl stále stejným mladým mužem. V očích se mu ale zrcadlil staletý žal.

„Nemůžeme zde zůstat,“ pronesl Vypravěč po chvíli tichým hlasem. „Ne, pokud si máte vše pamatovat. A já potřebuji, abyste nezapomněl.“

Česťa mlčel. Začínal chápat, že Vypravěč provedl něco děsivého.

„Kam musíme odejít?“ zeptal se nakonec. Vypravěč se smutně pousmál a mávl rukou. Ocitli se ve středověku. Stále seděli u dubového stolu, jen skleněné půllitry nahradila keramika.

„Vítejte v tajemném městě,“ povzdychl si Vypravěč.

Kůň Ruff kráčí vyšlapanou stezkou, v sedle veze starého muže, dobrodružným životem těžce poznamenaného. Revmatismus, struma a nepřítel nejzákeřnější, slepota. Přežil mnohé, poráží ho vlastní stáří.
Pes, doprovázející pána, zaštěká – kůň uhnul z cesty. Ruff se poslušně vrátí na naučenou trasu. To dcera Viktorie poradila otci, aby svůj vztek na nemohoucnost zklidnil v sedle.
Stařec smutně objíždí své pozemky a v duchu sní o překrásných krajích, které sám objevil.

Zanedlouho zemře a na jeho náhrobku bude vyryto:
Slavný lovec a průvodce
1824 objevil Velké Solné jezero
1825 Jižní průsmyk
1830 Yellowstonské jezero
1843 Založil Fort Bridger

1804 – Jim Bridger – 1881

Snil jsem, že budu.
Snil jsem, že budu spisovatel.
Snil jsem, že budu velký spisovatel.
Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný.
Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný mudrc.
Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný mudrc, osvícený.

Za jedna! První! Nebývalý úspěch!
Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný mudrc, osvícený státník.
Přijďte znovu, pane kolego.

Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný mudrc, osvícený.
Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný mudrc.
Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný.
Snil jsem, že budu velký spisovatel.
Snil jsem, že budu spisovatel.
Sním, že budu.

Sním, co mi dají.

„Ujasněme si to,“ praví pan Rýbod, „vy jste fantasta a snílek, my jsme praktičtí realisti!“
„Vidím,“ dí Jeroným.
„Snadno se zapletete s nesprávnými lidmi,“ pokračuje muž v obleku, „máme pochopení. Jen se to nesmí opakovat!“
„Také máte něco proti slečně Dudové?“ zeptá se unaveně kněz.
„Neznám,“ mávne rukou všeznalec, „ale byl jste viděn s pochybným individuem Jasnou! To je ďábel v sukních, vaše eminence!“
„Nejsem eminentní,“ ohradí se služebník neužitečný, „a přijít za mnou může kdokoli!“
„Abychom si rozuměli…“ zvýší hlas vedoucí kanceláře starosty.
„…náš hovor je monitorován,“ dopoví nenačaté kolárek.
„Cože?!“
Jeroným osamostatní palec v pěsti a ukáže vzhůru.

„V dějinách spásy,“ přemýšlí Thea, „je asi největším snílkem Stvořitel.“
„V dobrém,“ podotkne Sikar, „i špatném slova smyslu!“
„Jsme-li stvořeni k obrazu Jeho,“ doplňuje Linkva, „nesmíme nikdy přestat snít…“
„Snil jsem o tom, že najdu poklad,“ obejme Filcin Tauru, „to se mi splnilo!“
„Snila jsem o tom,“ rozhlédne se po dětech maminka, „že po sobě zanechám velké dílo.“
„A to se ti podařilo!“ pípají kuřátka neskromně.
„Sním…“ zasní se Apolo, „moment, kde je Viktorka?“
Nehledají dlouho.
„Přistavila si židli,“ hlásí Thea, „nepochopitelným způsobem se natáhla na skříňku a uzmula ti lentilky. Snědla je.“
„To děcko nesní,“ povzdychne Taura, „ale koná!“

Paříž mu začala být po pár měsících nechutně malá. Hlavně, když se pokoušel schovávat před lidmi, kterým dlužil peníze. Potřeboval vypadnout. Někde jinde by mohl udělat školu. Nebo nějaký nadšený filantrop objeví jeho výjimečný talent. Mohl by potkat dívku svých snů. Ale na tohle by potřeboval tak možná Nový York.
Obcházel přístavy a hledal práci. Házet lopatou byl ochotný jenom za stravu, ale za tři měsíce se nedostal dál než do Southhamptonu. Tam se nový život budoval... špatně. Pomalu se vzdával nadějí. Když tu se na něj usmálo štěstí. V pokeru obral dva Švédy o lodní lístek.
Těš se, Newyorku!

Neměl nikoho a nic.
Toulal se po ulicích.
Čekal, kdy si pro něj přijde zubatá.
Jednou v zimě se k němu přišla schoulit krysa.
Vůbec se nebála.
Dal jí kus starého chleba.
Už nebyl sám.
Vyžebral málo, ale nebyla vybíravá.
Vyprávěl jí příběhy.
Hladil skvrnitý kožíšek.
Dva roky byli nerozlučnými společníky.
Pak jednoho dne zmizela.
Hledal jí.
Marně.
Živořil.
Málokdo jej obdaroval.
Uběhly dva měsíce.
Zdál se mu zvláštní sen.
Byl v něm zase mladý, plný sil, a vracel se stále do jednoho domu.
Ráno se tam šel podívat.
Našel jí.
Byla to ona.
Jen trochu hubenější.
Zase byli spolu.