Jsem sama, sama, sama. Obklopená davem cizáckých sousedek, které mne neustále pošťuchují. Tuším, že nás bude víc, ale ať se rozhlížím, jak chci, nikoho svého druhu nevidím.
Ale věřím, že nejsem jediná. Roztok má krásně nafialovělou barvu, kterou způsobují mé sestry. Musíme se osvobodit.
Stalo se. Skryly jsme se v kapce. Sousedky se odtrhávají, mizí v dáli. Zůstáváme jen my sestry, jemnými fyzikálními silami přichycené k podložce z nejlesklejšího křemíku.
Vjíždíme do elektronového mikroskopu. Operátor nás umisťuje blízko, blizoučko k objektivu. Bojím se, že spadnu, ale povrchové napětí mne drží pevně.
Ostří na mě.
Libo snímeček, madam?
Moment, nejsem rozvrkočena?