DMD č. 16. pro 16. 4. 2019. Téma: Únava materiálu

Včera v odpoledních hodinách byl vyhlášen poplach na Ministerstvu kouzel. Vedoucí zásahu, bystrozor Ronald Weasley nám k tomu řekl toto:

„Obranná kouzla poštovního oddělení se spustila, když rozpoznala podezřelou zásilku doručovanou od anonymního odesílatele. V obálce, která sice pocházela z Děravého kotle, ale scházela jí patřičná pečeť, jsme odhalili list neznámé rostliny.
Přivolaný odborník v něm rozpoznal část velmi jedovaté květiny jménem Nejkrásnější hvězda.
Následné vyšetřování nás zavedlo k Taurovi Hillovi, jehož jsme nalezli mrtvého. Jak se ukázalo, Hill zakoupil levný skleník z druhé ruky, což se mu stalo osudným. Výpary byliny ho otrávily. Ani další plánované útoky mu nevyšly.“

"Přesně tuhle zápletku jsem čekal ve druhé sérii, dost slabý." Rychlokvaška trpící potřebou sdílet světu svoje názory na YouTube.

"Mám teorii, že hradní brána je ve skutečnosti chytře sedící drak."
"To by bylo trapně předvídatelný!" Komentáře na fanouškovské stránce.

*

Tvůrčí tým vyčerpaně polehává v zasedačce. Kafe došlo.
"Nezapínej to!" hystericky zařve jeden ze scenáristů na druhého, který otvírá laptop.
"Tvůrci zjevně trpí jistou únavou myšlenkového materiálu," přečte hluše.
"Únava materiálu?! A dost! Já toho mám dost!"

*

Zombie staví domeček z kostí hlavních postav.
Pak se objevil meteorit. Pak už nebyli ani zombíci.
Kamera najíždí na pustou pláň.
Konec.
Trhněte si.

Pristúpil ku kameňu s mečom. Okolostojaci sa uškrnuli, taký holobriadok!

Mrkol na kamarátov. Druid mu papraďou prešiel po tvári. Chytil sa rukoväte, bola ešte vlhká od spotených rúk toho hromotĺka, čo čepeľ neúspešne kmásal von celú polhodinu. Každý vedel, že ho nevytiahne, a predsa lákalo vyskúšať šťastie.

Zatvoril oči a predstavil si, ako meč ťahá von. Zabral aj naozaj a vtedy kameň, snáď zvetraný, snáď dlhodobo skúšaný magickým mečom, prosto, kameň pukol a jeho väzeň s chrapľavým zvukom vyšiel von.

Nastalo neveriacke ticho. Potom jasot.

„Ja som sa len stavil s kamarátmi!“ kričal Artur, ale jeho hlas v hluku zanikol.

"Mami, tobě zase teče oční implantát?"
"Ale ne, drahoušku, to jsou slzy dojetí.. Ten nový holoprogram je úžasný!"
Dcera se zvědavě podívala na obrazovku. Jakýsi modrý mimozemšťan s chapadly tam hleděl na mladou dívku.
"Byl jste tehdy přesvědčen, že vás vyslyším?" zeptala se dívka.
"Skálopevně! Co říkáte takové domýšlivosti? Věřil jsem, že čekáte, že toužíte, abych se vám vyznal," zacvrlikal mimozemšťan.

"To je mi nějaké povědomé, určitě je to nové?" zajímala se dcera.
"Jmenuje se to Chapadla a předsudek! Nejnovější adaptace! Vybrali moc krásného herce jako Darcyho, že?"
"Že se nestydí ten knížku pořád recyklovat."
"Některý materiál prostě únavou netrpí."

"Ach, to neštěstí, co budeme dělat?!"
Rozčileně přecházel po místnosti. "To nám ještě tak scházelo! Jak tohle vysvětlíme?"
"Ale... nemůže to mít přece souvislost s tím..."
"Hlupáku, mlč! Samozřejmě, že ne! Byla to jen... únava materiálu! Už byla stará! Není to nic překvapivého!"
"Ale že takhle čistě, odshora dolů..."
"Mlč, slyšíš," vyštěkl, "už takhle mám plnou hlavu toho, jak to řeknem lidu. Ještě ty se tvař, že tomu věříš."
"Ne, to ne, samozřejmě, ale je to podivná náhoda, přeci jen..."
"Ještě slovo a...! Dej radši ihned zhotovit novou. Už takhle na to padne obětí..."
Bylo krátce po třetí hodině odpolední.

Běžím ke stolu, trhám nedočkavě papir, igelit a z maleho pytliku vytahuji obdélníkové sklo.
Uz jsem se nemohla dočkat, jelikož písmena na mobilu přes tolik skrábanců už téměř bebyla vidět a vzhledem k tomu, že mé nenechavé děti ho mají stále v práci, musí být přece ochráněn.
Vytahuji hadřík jedna a myji obrazovku. Pak druhý a sem tam dýchnu a zamlžím displej. Opět přetřu, abych vše řádně vysušila.
Opatrně, abych nepoťapkala sklo, ho beru do ruky a přikládám k telefonu. Jemně tisknu plochy k sobě a.....
Rup! Ochrana je na kousky.
Drbu se nechápavě v hlavě.
Že by únava materiálu?

Den první

„Podívej, co jsem ti přinesla. To je liška.“
Tak ta je parádní!
Černorezatá čmouha. Dusot jezevčičích tlapek. Štěknutí. Esence radosti v drátěném kožíšku.

Den druhý

To nemyslíš vážně, že půjdeme ven!?
„Nedělej fóry. Sluníčko svítí, kytky kvetou, pyly dráždí sliznici...“
Dneska nikam nejdu.
Gordický uzel na čtyřech tlapkách.
„Neříkej, že to potáhneme s sebou...“
Bez lišky nikam nejdu!

Den třetí

Koberec zdobí chomáče zrzavých chlupů. Liščí hlava se válí v koutě. Uprostřed obrazu zkázy trůní černý ďábel s andělským výrazem.
„To si z mě děláš legraci!?“
Já to nebyl.
V očích nevinnost sama.
Vážně. To asi únava materiálu.

Stáli nad náhrobkem Ignotuse Peverella s výrazy napjatého soustředění.
„YAJALBRY – RAIFBAZIHJP – ALFBAMH… Sakra, to absolutně vůbec nic neznamená!“ zavrčel Gellert, hledě na runové zápisy na okrajích kamene.
Albus přiklekl k hrobu, setřel nános hlíny a zetlelého listí a odhalil další nápis.
„FCHJL,“ zadeklamoval otráveně Gellert. „To jsme si pomohli.“
„Počkej,“ uvažoval Albus. „Runy jsou víc než písmena. Tohle je Fehu – bohatství. Kaunas – oheň. Hagalaz – vzduch. Jera – země. Laguz…“
„Voda!“ vykřikl Gellert. „U Merlinových fousů, to dává smysl!“
„Jo,“ přikývl Albus. „Ale třetina z nich je nečitelná.“
„Co čekat od šest set let starýho šutru,“ vzdychl Gellert. „Reparo!“
Nestalo se nic.

„To se přece stává,“ podotkla Cosette. „Věci se opotřebovávají a odejdou.“
„Odejdou? Úžasné, když si tu někdo plete klíč a rýč, a pak to svádí na únavu materiálu,“ zavrčela Doramo klečící před kredencí. „Leda to vypáčit…“
Paulína Krásová, matka obou, nesouhlasně sykla. „Zajdi pro domovníka…“
Doramo se ani neohlédla. „Myslíte, mamičko, toho domovníka, proti němuž jsme svědčily u Mimořádného lidového soudu?“
„Mám nového kolegu, za války se prý přiučil od různých řemesel,“ nadhodila Cosette. „Poprosím ho, jestli by nepřišel.“

Vilém Poděbradský přišel ochotně. Nemohl přece nechat v nesnázích kolegyni. I když těmi nesnázemi byl jen zalomený klíč ve dvířkách kredence.

Některé průšvihy způsobuje lidský faktor. U našeho průseru se jednalo o naprosto ukázkovou "nešťastnou shodu okolností". Klepou se mi nohy, a upřímně, teď mám pocit, že až do konce života nebudu chtít opustit svoji postel. Ale přežil jsem. Všichni jsme to zvládli, natěsnaní jako sardinky v malé plechovce lunárního modulu. John sice přišel o svoje stylové obočí, ale přežili jsme. Na ten zatracený Měsíc se možná už nikdy nepodívám, přiznávám, že teď už se mi tam ani nechce.
Věřili byste tomu? Tolik bezpečnostních protokolů a stejně nám vybouchla kyslíková nádrž. Možná jsme neměli mít tu, co sloužila už Apollu 10.

Bol starý. Kožu mal popraskanú a zvráskavenú, hrubú, s mnohými jazvami.
A bol vysoký. Kedysi pyšná koruna však teraz bola priťažká. Kmeň pod jej váhou stonal. Dlho už nevydrží. Padne.
Ale to nevadí. V preteku o slnečné lúče natiahol sa od zeme do svojej súčasnej výšky. Videl les okolo seba rásť.
Jeho listy pokrývali zem a kŕmili milióny drobných bytostí pod ňou.A aj on sa zanedlho stane potravou pre ne a ďalšiu geenráciu.
Keď už nebude tieniť maldým, ktoré doteraz chránil, jeden z nich zaujme jeho miesto, konečne nasýtený slnkom a s nedočkavosťou, akú si ešte pamätal.
Drevo zapraskalo.

"To nic není," říkal Han, když motor podesáté zabublal a zhasnul "jen má svoje vrtochy."

"To nic není," sliboval Han, když půl dne nešla klimatizace a Chewie měl sto chutí se ostříhat dohola: "jen vypadly pojistky."

"To nic není," tvrdil Han, když se navigace začala zobrazovat hlavou vzhůru: "jen to chce pár aktualizací."

"To nic není," dušoval se Han, když se něco spálilo v chlazení a loď smrděla jako huttí podpaží: "já to ani necítím."

"To nic není." zašeptal Han. Millenium Falcon ležela na písku a kouřilo se z ní. "Je už to stará holka. Potřebuje si na chvilku odpočinout."

Stojím tu už léta. Na mě i ve mně, pohybují se davy. Denně procházejí, mizí bůhví kam…

Mé nohy jsou těžké. Bolí, pod váhou všeho toho ruchu. Musím vydržet. Nesmím padnout.
Kdybych padnul, umřou. Všichni. Nepřežili by tu výšku. Spoléhají na mě. Musím vydržet!

Sténám. Bolí. Pomoc…

Ticho. Nikde nikdo. Zvláštní… Ruce. Spousty rukou. Doteky, starostlivé, pečující.
Jsou tak konejšící a příjemné.

Slyším hlasy. Inženýři! Jsou zpátky, po patnácti letech!
Tak pro to to ticho. Jsem odstavený. Prý únava materiálu. Prý potřebuju opravit a spát. Věru, na poslední chvíli. Málem se mi nohy podlomili.

Netušil jsem, jak jsem vyčerpaný. Děkuju…

Kolem mýtiny drkotá rozmlácený gazík, co zůstal v lese po ruských vojácích. V něm parta rozdováděných ženských.

Gazík táhne jelen s kdysi zlatými parohy. „Rychleji!“ ječí jezinky.

Mladíka s krosnou, který na mobilu loví cosi v navigaci, si ani nevšimly. Vypasený psík mývalovitý, dřepící na pařezu, se s ním rád zeširoka podělí o nevyžádané informace: „Jak Smolíček odešel daleko na studia, jelena to hrozně sebralo. A jezinky hned, urostlý jelene, tys náš vzor. Spřízněná duše. Přece bys nás nezklamal. Zpočátku je odmítal, ale znáš to, únava materiálu.“

Mladý muž vstoupí jelenovi do cesty.
„Táto? Jsem zpátky!“
V ruce drží bič.

„Vlčice!“ mávne Kleopatra důtkami, jen záplava náramků zachrastí. „Trvalo to tak dlouho, že jsem si pro zrcadlo přišla sama!“
„Zde je, královno královen,“ poukazuje zlodějka na hranatý balík. „Ale zpoždění není má vina!“
Kleopatra zaměří vladařský pohled na tlouštíka a mrňouse v galských přilbicích a ohrne nosánek.
„Galové! Co chcete s mým zrcadlem?“
„Teď už nic,“ odpoví Asterix sklesle.
„Jak to? Proč si ho prostě nevezmem?“
„To bychom byli zloději my, Obelixi.“
Vlčice předává balík otrokovi, který jej s úklonami vynáší na vrcholek trůnu.
„Konečně!“ rozplývá se Kleopatra.
Ovšem jen do okamžiku, kdy opotřebovaná látka praskne a zrcadlo vyklouzne ven...