DMD č. 13 pro 13. 4. 2019. Téma: Pořád spolu

Dnes měli jít na výlet do Slunečních skal. Už zase.
Jindrovi Hojerovi se orosilo čelo potem, když se tajně snažil napěchovat svůj pivní pupek do červených kraťásků. Bohužel to knoflíček po dvaceti letech věrné služby konečně vzdal a s tichým “piiiif” odletěl k nástěnce.
“Doufám, že se vrátíme brzy,” mumlal Červenáček polohlasem. “Večer vezu kluka na trénink.”
“Proboha, neříkej MU, že máš dítě,” zděsil se Jarka. “I JEMU dojde, že jsi asi dělal ty věci, co tomu předcházejí, a odpáře ti třináctého bobříka!”
“My ho budeme muset zabít, že?” zaúpěl Rychlonožka, zatímco Mirek s písní na rtech vypochodoval z klubovny.

Elaysiaani a Tillialinea jsou sesterské lodě.
Doslova vyrůstaly vedle sebe.
Bylo jim určeno plout každá jiným, směrem.
Mimo možnosti jakéhokoli známého způsobu komunikace.
Než vypluly, vytvořili lodě každá jedno semeno, které si kapitáni předali a zasadili jej na zádi u základny posledního stěžně.
Z tohoto semene vyrostl malý fialový kvítek.

Elaysiaani vyplula z přístavu před více jak třemi měsíci.
Pluje po nekonečném modrém oceánu, který testuje odhodlání posádky.
Lodník Eliol cosi vzrušeně povídá druhému důstojníku.
Ten potom běží za kapitánem.
Kapitán Tinvaelen slézá do nejhlubšího podpalubí.
Zde spatří uvadlý kvítek.
Mráz mu přeběhne po zádech.
Jakoby slyšel vzdálené krákání havrana.

Prolézá kolejemi železničního mostu, aby popíjel na pilíři, klátě nohama nad řekou. Vyskočí z jedoucí tramvaje, prodlužuje si tak cestu do hospody, zůstav ležet. U snoubenky seskakuje s balkónu na ten pod, ale nezachytí se… Přišlo mi to jako docela dobrý nápad, cituje Sedm statečných, ale nikdo mu nerozumí.
S dětmi přestane chodit na vnější straně mostních zábradlí, destruuje se strukturovaněji; do lecjakého pokušení strká hlavu jak do chomoutu. Přihlížím svobodě v čase, jíž sám nenadán.
Vím, že ve svém zítra klečí:
„Děkuji ti, anděli strážný, že jsi pořád se mnou a tolikrát zachránil! Odpusť, nemáš to se mnou lehké…“

Představená Kamenného domu vtrhla do návštěvnického pokoje krátce poté, co je uvedli.
Vroucí objetí Rotolf rozhodně nečekal – ani nevítal. Od všech, kromě svých sourozenců, si rád udržoval odstup, navíc byl neoholený, neumytý, celý zaprášený...
Vysvětlení dostal vzápětí: „Mysleli jsme, že jsi mrtvý! Vyslanec informoval knížete, že…“ Adelizin pohled utkvěl na dítěti, které se napůl schovávalo za synovcovými zády.
„Všechno ti vysvětlím,“ řekl Rotolf.
„Vysvětlíš. Ale nejdřív pošlu vzkazy Célině a knížeti, musejí vědět, že jsi naživu. Tobě,“ obrátila pozornost zpět k dívence, „nechám nachystat koupel a večeři.“
Yllanit razantně zavrtěla hlavou a přimkla se k Rotolfovi. „Chci zůstat s ním!“

Vražda ve Vrbině, jak se jí začalo říkat, způsobila v Kunčicích náležitý rozruch. Mluvilo se o ní všude. Třeba v krámě, kam babička poslala Andulu pro chleba a mléko.

„Už ste slyšeli, kdo chodil s tym zabitym?“
Andula našpicovala uši.
„Myslite tu fiflenu s drdolem?“
Zbystřila ještě víc.
„Pry s nim byla furt. Ji se nedivim, bo taka, kere tahne na třycet, ta chňapne po každym.“
„A pak naraz měla utrum. Co by taky robil s taku staru. Se nedivim, že se na ňu vysmolil.“

„Kluci!“ přilítla Andula s očima navrch hlavy. „Už vím, kdo ho zabil. Naše soudružka učitelka!“

Jak se na tebe těším! Našemu budoucímu spojení se přizpůsobuji od doby, co jsem na světě. Pro tebe se krášlím. Pro tebe podstupuji složité kosmetické zákroky. Pro tebe mne stvořili dokonalou. A nakonec splyneme v jedno...

Studentka zmáčkla razantně Delete. Takto na soutěži Falling Walls Lab o nové náplasti pro hojení střevních operací referovat nemůže. Tak znovu: náplast je unikátní tím, že je z jedné strany hydrofilní (přilne k ráně, pomáhá s hojením) a z druhé hydrofobní (izoluje střevní stěnu od břišní dutiny). Tělu vlastní materiál náplasti (kyselina hyaluronová) se po dohojení vstřebá. Aspoň u prasat to zatím tak funguje.

Jo, já vím. Cosi schované hluboko uvnitř mne, o čem jsem myslela, že je mrtvé, mi našeptává, že to není správné. Ta ženská má na krku deset hladových dětí. Muž jí zemřel na souchotě. Je na všechno sama.

„Kolik dělá úrok?“ ptá se vdova, hrdlo přiškrcené úzkostí.
„Že jste to vy, padesát procent na den.“ Stydím se, proto se na ni nedívám.
Malinko, co jí odvážím, neulehčí tíhu živobytí.

Radost z toho nemám, ale taky musím z něčeho žít. Život je tvrdý. Moc hořký. Jsem stará, opuštěná. Jen váhy jsou navždy se mnou. Váží mé hříchy a prokletí. Bože, odpusť.

"Come with me." The eerie whisper in her ear almsot made Sandra's hair stand up.
-
When she first saw the banshee, Sandra pressed bit her cheek. She couldn't have been older than her - what could have happened to her? Who drained her of her beauty?
-
"I will."
-
She reached into her pack and Agatha's eyes widened at the sight.
-
She lead her into the ruined house. Sandra sat down, ready to brace herself at attempted possession. And then Agatha started running the comb through her hair.

Sandra felt something in her chest - warm and unsettling. She felt it reaching out.

Před čtyřmi lety jí vpadl do života Mates Fuchs.
Hezký, veselý, ztřeštěný.
Šíleně se zamilovala. K pohoršení rodiny s ním utekla. Na svět přišel Matýsek.
Brzo zjistila, že život s liškomágem není žádný med. Ovšem ani nuda. Hádky a rozčilování střídaly chvíle vášnivého usmiřování. Nakonec vždycky odpustila, vzájemná láska všechno překonala.
Avšak co teprve začínalo, co mělo trvat celý život, rázem skončilo.
Na jaře Mates zahynul při střetu s Divokou honbou.
Ještě truchlila a už si musela hledat nové živobytí.
Rodiče nedokázali spolknout výčitky, o liščí vnouče taky moc nestáli.
Rozhodla se začít znovu, sama s Matýskem.
Jinde a jinak.