Konec.
Otázky s ním spojené se nám převalují v hlavě, spolu s jakýmsi neurčitým strachem, nejistotou, nepohodlím v srdci. Jako jed se nám vkrádají do cév, paralyzují, tahají nás blíž a blíž... k čemu?
"K nicotě," pošklebuje se cosi.
"K lásce," ozývá se jako protijed.
Ten, který nechal v temnotě světa zářit meč před rájem, jako připomínku, že se tam jednou vrátíme.
Ten, kdo jako plamenný sloup vedl svůj národ pouští.
Ten, kdo nechává své slunce svítit, hřát, rozdávat život a radost.
Až se naplní čas, vítězná láska sfoukne plameny, protože ve věčném "doma" bude dostatečně zářit On svou slávou.