Ze života pražského tramvajáka

Odjezd z konečné za jednu minutu…
Vytáhnu roletu, narovnám sedačku. Řízení do trakce, světla, levou ruku na řadič.
Pohled na APEX. 30 vteřin.
Zadání jízdy.
Přirazím ke sloupku. 5 vteřin. V nástupní ani kaštan. Dveřní předvolba. Poslední pohled do zrcátka. Nikde nikdo.
Decentní postrčení páky vpřed. Mechanické brzdy odjistí. Dlaň lehce přidá tah motorům. Pak plnej knedlík až k hraně další zastávky.
Řadič do nuly, bříška prstů dynamicky brzdí do okamžiku, kdy nastoupí zajišťovačky. Zaparkováno. Kaštanů jak po krupobití. Otvírám všechny dveře. Je to rychlejší. Zrcátko, APEX, zavírám.
Pohled před sebe.
Tohle je šesté a poslední kolo.
Cíl je blízko.

Každý z nás je v kabině tak trochu jako doma.
Přece jen uvnitř trávíme tolik času, že je pochopitelné, když si to tam chceme zvelebit.
Někdo vozí na panelu plyšová zvířátka pro štěstí, někdo má kolem sebe rád vyšívané dečky. Roland zakrývá dveře do salónu závěsem. Ráďa si potrpí na kvalitní muziku z reprobeden, Světlana na čerstvé květiny ve váze. Spousta řidičů hrdě vylepuje na čelní sklo zástavu své vozovny.
Někteří používají éterické oleje, jiní osvěžovače vzduchu.
Když jsem onehdy vystřídal Tadeáše, trvalo dvě kola, než jsem zjistil, kde nechal ten vanilkový stromeček. Šulin ho pověsil přímo do stropní ventilace.

Technik jízdy k vám jednou za čtvrt roku nastoupí tak, abyste si ho ideálně vůbec nevšimli, zaleze na místo, odkud má perfektní výhled na vás i na okolní dění, a hodnotí váš styl jízdy, dodržování předpisů a chování k cestujícím.
Zrovna nedávno přišel Rudovi. Svezl se ze Synkáče na Podbabu a zaťukal na kabinu.
Ruda shodil nohy z panelu, pustil rohlík se salámem, vypnul rádio, dopnul košili a otevřel.
„Ty vole, jsem tě dneska vůbec nečekal!“
„Vidím,“ zasmál se Jarda. „Jinak bys jel líp?“
„Pravdu? Ne. Akorát ten rohlajs bych možná nechal v báglu.“
„Na to sere pes. Jezdíš dobře.“

Slýcháme to denně.
Od řidičů IAD:
„Já vás neviděl.“
„Já jsem myslel, že jste ještě daleko.“
„Tak jsem to nestihnul no.“
„Ty jo, když vy jste snad vůbec nebrzdil!“
„Á, tramvaják zase brzdil zvonkem, co?“
Od chodců:
„A kudy to mám jako vzít? Chodník je rozkopanej!“
„Tady je přechod, jseš slepej?“
„Přece tu nebudu stát, než padne zelená.“
„Já znám svoje práva!“
„Aby ses neposral…“
Od cestujících:
„Takhle ten vlak nestihnu! To nemůže zrychlit?“
„Ciwe, ten jede, jak kdyby nás ukrad!“
„Máte vzadu bezdomovce!“
„To tady jako stojíme kvůli nějakýmu houmlesákovi?“
„Napíšu na vás stížnost!“
V Praze je prostě blaze.

Nastoupil mu do tramvaje společně s hromadou vylitých pařmenů na Přístavišti. Vilém se chvíli utěšoval představou, že s nimi i vystoupí. Třeba na Palačáku, nebo nejpozději na Strossu. Vágus par excellence. Roztekl se mu po zadní lavici jako přezrálý camembert. To, co měl na sobě, už ani zdánlivě nepřipomínalo oblečení, zato puch – ten zřetelně připomínal něco, co byste raději z paměti vymazali.
Dovezl ho až na Kobylisy.
„Tak vystupujeme! Konečná!“
„Ha, mladej švec myslí, že mě vodsud dostane! Tůdle!“ zabublal chlap. „Já s tebou dneska zatahuju!“
„Poslyšte, kdo si jako myslíte, že jste?“
„Kekel, zobáku! A tohle je moje místo!“

Praha zahájila výstavbu lávky spojující Holešovice s Karlínem a tramvajová doprava na bubenském nábřeží musí být svedena do jednokolejné trati.
Nejprve byl úsek řešen klasickými návěstmi určujícími přednost. Pár hodin po spuštění provozu se tam však potkaly dvě tramvaje.
Instalovali tedy výstražné světlo, na trolej pověsili návěst Bezpečnostní zastavení a apelovali na řidiče, aby dbali zvýšené ostražitosti.
Načež se tam sjely tramvaje tři. Třetí pak při svévolné zpětné manipulaci vykolejila.
Ano, stálo to sice půl milionu, několikahodinové přerušení provozu, odklony, blouděnky a nervy, ale chytré řešení přišlo.
Nenechali nás v tom.
Na oba konce jednokolejky postavili vjezdové návěstidlo. Čili semafor.

Řidiči dopravního podniku by měli dodržovat takzvanou ústrojovou kázeň. To znamená, že vyjma spodního prádla by jejich oblečení mělo sestávat výhradně ze stejnokrojových součástí. Ponožky musí mít černou nebo tmavě modrou barvu, totéž obuv.
Přesto (a nahrává tomu zejména tragická situace ohledně (ne)dodavatele uniforem) najdeme kolegy, kteří se oděvní směrnicí rozhodně nenechávají nijak svazovat.
Vanda kupříkladu k sukni obléká červené punčošky, Maroš nedá dopustit na svou hoperskou kšiltovku, Přemek nosí pod košilí geekovská trička, Oksana v kotníčkových botách ponožky se zvířátky a jediný normální vokovický řidič je satanista Luboš s tetováním na 70 % těla, piercingem mezi očima a tyrkysovými gládami.

Honza Zrzavec byl krutý šprýmař.
A starý výpravčí Pepan pro něj představoval snadný cíl, anžto se uměl nádherně rozčílit.
„Kolik máme na zejtra vypadlých čísel?“ zjišťoval Honza u kolegů, když zatáhl.
„Šest,“ bylo mu řečeno. „Pepan obvolává lidi, jestli nepůjdou z volna.“
Honza se spokojeně usmál a přistoupil k okýnku.
„Pepčo, zejtra nepřijdu, jo?“
„No to si snad – No do prdele to mě – !“
Pepan vyrval počítač ze zásuvky a mrštil jím o zeď.
„Klid, Pepíku,“ chladila výpravčího Líba. „Dělá si šoufky. Zítra nejezdí, má pravidelné volno.“
Výpravčí příšerně zbrunátněl.
Klávesnice bůhvíjak proletěla pod přepážkou a trefila Honzu přímo do vajec.

Většinu cestujících, které Kamil vozí, účinně odfiltruje. K pracovnímu procesu přistupuje osobitým způsobem.
„Podívej, Sašo, mě vůbec nezajímá, co vozím. Pro mě to je substrát. Naložím, odvezu. A když to dovezu, tak to vyložím. Nejlepší teda je, když se to vyloží samo.“
Když v pondělí tu starou paní naložil a odvezl už dvakrát, a to z jedné konečné na druhou, něco vzbudilo jeho hluboko zasutou zvědavost.
Vylezl z kabiny a nenuceně se babči zeptal, jestli nepotřebuje pomoc.
„Jseš hodnej, chlapče. Já jenom něco hledám.“
„Aha. A co hledáte?“
„Jedno květinářství. Pamatuju si, že bylo na konečný, jenomže nevím na který.“

Prý u tramvajáka existuje jakási pětiletá hranice, po jejímž překročení se buď definitivně zblázní, anebo dosáhne zenového stavu.
Jsou to dva týdny, co Hubert dorazil na výpravnu s rozbitou hlavou, nadýchal 0,9 promile a pak se zamknul na záchodě, odkud ho museli vylámat. Domů odjížděl na koloběžce a s paragrafem.
V lednu to bylo pět let, co nastoupil.
Jeho šílenství nastupovalo pozvolna, plíživě. Výše popsanému incidentu předcházela řada podivných excesů, například vysvlékání do půl těla a posilování s tágem, močení do pískovačů nebo seskoky ze střechy sociálního zázemí v obratišti Kotlářka.

Letos je to pátý rok, co řídím tramvaj!

Zastávky na znamení, jež byly během doby covidové zrušeny, respektive byl řidič povinen v nich zastavovat a otevírat všechny dveře, se náhle znovu obnovily, a to nakonec pouze ke vzteku cestujících i samotného řidiče. Systém, který má napomáhat plynulejšímu provozu, je ve skutečnosti velmi matoucí.
Pokud chcete v Praze vystoupit z tramvaje v zastávce na znamení, musíte zmáčknout tlačítko „otevírání dveří“, nikoli „ZNAMENÍ“.
Ano, je to poněkud nelogické.
K čemu tam tedy tlačítko „ZNAMENÍ“ je?
Upozorňuje řidiče na nebezpečí nebo výstup s kočárkem.
Že je to pošahaný?
Jo, to na nás řve spousta lidí, co se svezla o zastávku dál.

Zbývaly tři minuty do střídání. Saša měl sbalený batoh, dopitý čaj a oblečenou bundu. Právě vyrazil z Národky směr Karlák, projížděl kolem Lazarské, odkud nesměle vystrkovala čumák čtrnáctka. Vesele pokračoval, zamával kolegovi protijedoucí sedmnáctky a těšil se, jak si v Costě na Moráni koupí za odměnu oříškové latté.
Náhle se z Myslíkovy vyřítila pětka a Saša v hrůzné předtuše mrknul do zrcátka, kde spatřil čtrnáctku zlomenou v křižovatce, neboť ji sedmnáctka zdvořile pustila.
Všechny čtyři tramvaje se zamkly v odpolední špičce a jediné hop, které Saša udělal, bylo z kabiny 15T, když šel požádat majstra z pětky, aby si couvnul.