Strážci rozhraní

Před námi se tyčí tmavé kopce hraničních hor. Ohlédnu se ze sedla zpět, na zemi tak notně potrápenou dlouhou válkou. Běsů a nočních můr je zde stále přesmíru, ale strážci dělají, co mohou. I my se sem brzy vrátíme, vymýtit přízraky a ulevit tak zmučeným duším. Teď ale musíme odvézt Medu tam, kam patří. K těm nejlepším učitelům.
Pohladím dítě, stuleně mi spící v náručí, po vlasech. I ve spánku pevně svírá tornu s psíkem. Od chvíle, kdy na něj zaútočil křídlatec, ho už nepustila z ruky. Její jistota, její rodina, její spása.
Pobídnu koně. Vyrážíme dál.
Dát Medě budoucnost.

Hledíme na největší knihu, co jsme kdy spatřili. Metr na výšku, půl metru na šířku, kožené desky.
Je v ní prý obsaženo všechno vědění světa. Bohužel část je také o rozhraní, strážcích a způsobech, jak rozhraním procházet. Kdo to tam vepsal, netušíme, ale lidem ji ponechat nemůžeme.
„Neuneseme ji,“ pokusí se Gonny kodex nadzvednout.
Z nádvoří dolehne hluk povelů. Ve světle pochodní zahlédnu helmy.
„Švédové!“
Situace se pro nás nevyvíjí vůbec dobře. Knihu jsme našli, ale co teď?
„Nůž!“ syknu, zatímco horečně obracím listy.
V očích mu bleskne pochopení. „Jasně!“
„Tady!“
Vyříznout osm listů je dílem okamžiku.
Teď honem pryč.

„Stráže.“ Gonny otočí mužovu hlavu. Od brady až k prvním pramenům vlasů rozšklebená řezná rána.
„Podřezali je jak…“ odplivne si. „A není to dlouho.“
„To znamená…“ rozhlédnu se.
„Že tu nejsme sami,“ doplní mě Gonny.
„Myslíš, že hledají to samé, co my?“
Pokrčí rameny. „Možné to je. Nebo jen kradou. Anebo se nějaký alchymista tajně vrátil pro své zápisky. Laboratoře jsou pryč, knihovny tu zůstaly. Kdo ví.“
„Opravdu uměli vyrobit zlato?“
„Víš dobře, že ne. Jdeme. Musíme najít tu knihovnu.“
Z ticha chodby se ozve hluk a chvatné kroky několika lidí.
Podíváme se na sebe, Gonny udělá jednoznačné gesto. Přikývnu.

Schodiště tone v šeru. Tiše vystoupáme nahoru.
„Neříkal, že tu budou stráže?“
Gonny pokrčí rameny. „Asi je odvolali k obraně. Nebo utekli, kdo ví.“
Dlouhou chodbu stříbří měsíční světlo. Nic nenarušuje klid. Po obou stranách řady dveří.
Opatrně stisknu první kliku. Místnost je plná obrazů, soch.
„Nemáme šanci vše prohledat, Švédi tu můžou být každou chvíli!“
Gonny rázuje od místnosti k místnosti. „Hledej knihovnu.“
„Knihovnu?“
Přikývne. Pochopím. „Hledači?“
Pokrčí rameny. „Nevím. Možná promluvil nějaký strážce. Ty informace nesmí zůstat lidem v rukách. Mohli by s nimi napáchat dalekosáhlé škody.“
„Ale jak najdeme tu správnou?“
„Najdeme, neboj.“
Doufám, že má pravdu.

„Nemáte to jednoduché,“ řekne kat, otevírající dvířka v zadním traktu pražského hradu. Je chytrý. Ač jsme mu zdaleka neprozradili vše, obrázek si udělal.
Jeho paní jsme přenechali Medu (kéž slib nic nekonat vydrží!). Sami, převlečeni za katovy pacholky (moje sukně!), jsme téměř u cíle naší cesty.
„Vítejte v našem království.“
Ve světle loučí se lesknou palečnice, španělská bota, skřipec. Otřesu se.
„Zní to divně,“ rozhlédne se, „ale litoval jsem málokoho, kdo mi přišel do ruky. Většinou byli krutí a nelítostní. Nebo zloději. Jen ti čeští páni…“ Vzdychne.
Znám to moc dobře. Rub i líc má každá práce. I ta katova.

„Smrt není zlá.“
Jan Mydlář si přitáhne džbán. Řekli jsme mu důvod, proč jsme v Praze, a on nám teď vypráví o svém řemesle.
„Bývá u mne často hostem. Sleduje mě při práci. Smrt není zlá. To její družina, Zloba, Závist, Bolest, Utrpení… ty ano. Ale Smrt ne. Má ráda čistou práci. Stává vedle mne, a když čistě odseknu hlavu nebo zlomím vaz v oprátce, pochvalně přikývne. Netrápí nikoho zbytečně. Ona ne.“
„Jak vypadá?“ Meda má oči navrch hlavy.
„Krásná žena s mírným úsměvem,“ odpoví kat s malým zaváháním.
Tmavá postava, stojící v rohu místnosti, se kostnatě usměje a zmizí.

„Tahle akce je od začátku prokletá,“ láteří tiše Gonny. Nahlas nemůže. Sedíme potmě, v zarostlém dolíku pod hradbami Prahy. Už dávno jsme měli být uvnitř, ale spojka nikde.
„Lučištník zklamal dvakrát! Tenhle Pražan se na nás taky vykašlal! Krucinál!“
Nedivím se, že je naštvaný. Proklouznout mezi švédskými vojsky, obkličujícími Prahu, bylo náročné. Navíc s Medou, která se sice učí zvládat své schopnosti, jak jen může, ale každou chvilku má v patách nějakou další potvoru. Táhnou se za ní jak můry za světlem.
Vyruší mě podezřelý pohyb u hradeb. Strčím do Gonnyho.
Z malé, nenápadné branky vyklouzne kdosi v tmavém oblečení.

Klečíme u Medy. Už jsme u ní jednou takto klečeli, není to tak dávno. Přejedu jí po tváři, zachvěje se a rozkašle. Pes se radostně rozštěká.
Přimhouřím oči, rukama pohladím drobné tělíčko. Kosti nejsou zlámané. I uvnitř těla je vše v pořádku. Pořád mám před očima obrovský výboj energie, který vytryskl z tohoto hubeného dítěte. Kde se v ní bere zdroj takové síly?
„Měli bychom jet dál,“ ozve se Gonny, stojící nade mnou. „Ukaž.“ Vezme ji a vyhoupne se s ní na koně.
Meda konečně otevře oči. „Co se stalo? Kde je Mája? A proč jste celí špinaví a potrhaní?“

Z vesnice zbylo pár pobořených stavení. Lidé v nich jsou na smrt vyděšení.
Množství tvorů, pasoucích se na jejich hrůze, je děsivé.
Obratem začneme kosit noční můry, fouarie a další bytosti zelenými paprsky wigitorů. Vzdorující dorážíme meči.
Meda vykřikne. Křídlatec, který unikl prvnímu zásahu, ji tvrdě napadá. Dívka mu čelí nebojácně, ale krátkým mečíkem se dlouho neubrání. Tvor se rozpřáhne k smrtícímu úderu. Vzduch protnou dva zelené paprsky, černá křídla zavíří, zobák se rozpadá na kusy.
„Bylo jich tu nejmíň padesát,“ uzavírám narušené rozhraní.
„Počítáš špatně,“ ukáže Gonny.
Tmavý mrak na obzoru se zachvěje a rozpadne na stovky tmavých tvorů.

Hermsdorf, 10. července 1648
Konečně jsme dorazili na hranice Českého království. Vyhlížíme Lučištníka, který má převzít Medu. Nemůžeme čekat dlouho, na Prahu prý táhnou švédská vojska v čele s generálem Königsmarckem. Musíme tam být dřív než oni.

Hermsdorf, 11. července 1648
Lučištník stále nepřichází. Nemůžeme už déle čekat. Pokud nepřijde do večera, ráno odjíždíme.

Hermsdorf, 12. července 1648
Místo Lučištníka dorazila spojka. Mladý strážce, těsně po vyškolení. Medu s jejím nadáním mu v žádném případě s čistým svědomím svěřit nemůžu. Po poradě se Šejlou bereme dítě i psa a odjíždíme. Pokud vše dobře dopadne, do tří dnů budeme v Praze.

Projíždíme úzkou stezkou, les za námi se zavírá do neprostupného houští. Meda a pes běží před námi.
„Začínám se těch jejích schopností bát,“ řeknu. „Jsou tak… nepochopitelné! Každý strážce má nějaké nadání, ale ona? Dokáže cokoli, co si zamane! Přitom je tolik zranitelná, neumí se bránit. Už jsi se s tím setkal?“
„Ano.“
Ten tón se mi nelíbí. Otočím se.
„V obou případech v pubertě většina schopností vymizela.“
„Ne!“
„Něco jí zůstane, neboj. Neupínej se na ni. Předpokládám, že zítra dorazíme na hranici českého království. Naši o nás ví. Předáme ji a pojedeme dál. Nemáme čas, armádu máme v patách.“

Prohrábnu oheň.
„Ještě něco, než vyrazíme,“ řekne Gonny.
Tuším, co přijde. „Dva chlapi s dítětem jsou divní, co? Asi bych se měla zas převléci, že.“
Přikývne. „Víš, jak na nás v táboře koukali.“
Vzpomenu si na tři zuby a jedno oko a málem vyprsknu smíchy. „Někteří… tedy některé… až moc.“
Gonny přimhouří oči a rozesměje se. „Tak takhle to bylo! Proto ten rychlý odjezd!“
Přikývnu. „Vypadala hrozně. Přitom vůbec nebyla stará. Ale… nezpomalí nás to?“
„Teď už je to jedno. S Medou stejně nemůžeme rychleji. Ničeho se neboj a převleč se. Počkej, jak bude holka ráno zírat, jak jsi prokoukla!“