DMD Bonus č. 6 pro 19.4.2011 Téma: Sedmikráska

Obrázek uživatele Julie

Má milá rozmilá

fadnom: originální
žánr: femslashový horor
varování: Babička mi v útlém dětství četla Kytici.
prosba: Vezmete si mě někdo domů, když se se mnou spolubydlící po tomhle začnou bát bydlet?

~~~

Má milá rozmilá, kytičku jsem ti uvila. Kytičku z modrých pomněnek. Jak tvoje oči, má milá.
Má milá rozmilá, kytičku jsem ti uvila. Kytičku z rudých máků. Jak tvoje krev, má milá.
Má milá rozmilá, kytičku jsem ti uvila. Kytičku z bílých chudobek. Jak tvoje zoubky, má milá.

Má milá rozmilá, chleba jsem tobě upekla. Chléb je to kyprý, má milá.
Má milá rozmilá, lože jsem tobě ustlala. Lože je zelené, má milá.
Má milá rozmilá, náramky jsem ti koupila. Náramky s kamínky, má milá.

Má milá rozmilá, kvítky jsem kolem házela. Kvítky modré, jak tvoje oči, má milá.
Má milá rozmilá, kvítky jsem kolem házela. Kvítky rudé, jak tvoje krev, má milá.
Má milá rozmilá, kvítky jsem kolem házela. Kvítky bílé, jak tvoje zoubky, má milá.

Má milá rozmilá, chleba jsem tobě ukrojila. Chléb puklý, jak tvoje hlava, má milá.
Má milá rozmilá, ke spánku jsem tě uložila. Ke spánku na dno rybníka, má milá.
Má milá rozmilá, náramky jsem ti připjala. To abys na dně zůstala, má milá.

Má milá rozmilá, klidně spi. Byla jsi moje neštěstí.
Má milá rozmilá, zůstaň tam. Když vylezeš, už tě nepoznám.
Má milá rozmilá, dobrou noc. Dík že jsi nevolala o pomoc.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele Arengil

O ztracené tváři

Téma: Sedmikrásky
Fandom: Budeč/Adéla ještě nevečeřela
Žánr: Mysteriózní horor
Poznámka: Drabble je volným pokračováním Saulovy cesty. Živel vody je hermetiky považován za „ženský“, pasivní a stahující; v tarotu symbolizován poháry (popisují zejména mezilidské vztahy a svět emocí)

V Damašku sedmikrásky nerostou, uvedl svůj první dopis domů a mrzutě se probíral chudičkou sbírkou pouštních úlovků ve svých herbářích… Odložil pero.

Návštěvu u Kabtů Pavel rozebírat nechtěl. Měl v úmyslu Aframově sestře Ramzí věnovat Květenu kraje Jindřichohradeckého se zvláštním přihlédnutím ke Kardašově Řečici, kterou zkrášlil vlastními ilustracemi, ale káva byla hořká a on to nepochopil…

Do dopisu přátelům to také nenapíše. Elzu zajímali spíš nemrtví.
Zvedl hlavu od psaní a zadíval se z okna. Z mešity, se kterou byla sedmibranská škola propojena, sem zalétaly útržky první ranní modlitby, se kterou se zde uvykl probouzet.

…As-salátu Chajrun Minan-naum…
Modlitba je lepší než spánek…

Snad mají pravdu… V téhle hodině je staré město, uzavřené sedmi branami nejmagičtější. Pavel bloumal po sánu – jediné viditelné části Bran, kde se studenti bez povšimnutí mísili s davem obyčejných, spěchajících každý po své práci.
Potřeboval dopis poslat. Ale k vyvolání spěšného džina neměl oprávnění a Aframa se na jiný způsob ptát nechtěl…

Načerno se připojit ke zdroji vody sice zavánělo průšvihem, ale lepší než nic. Naklonil se k mřížoví umajjovské studny a hodil do ní dopis. Po hladině se rozeběhly kruhy…
Když se voda ustálila, bylo v ní nebe, minaret i mříž. A to bylo všechno.

Rok: 
2011

Sedmokráska

Fandom: originálny

Volal ju sedmokráska, lebo bola na sedemkrát krásna. Často zvykol chváliť veci, ktoré na nej najviac ľúbil: oči, pery, ušká, ruky, nohy, srdce a myseľ.

Venoval sa okultným vedám.

„Hľadám to, čo je skryté,“ povedal jej, keď sa stretli. „A v tebe som našiel sedmokrásku.“

Spočiatku ju to nezaujímalo. Raz však v jeho pracovni náhodne otvorila knihu; vyzerala stará a ošúchaná. Videla kresbu muža a ženy; výzorom jej boli veľmi podobní. Ich popisom bolo jedno slovo: sedmokráska. Obrátila stranu a začala čítať:

Oči sedmokrásky vidia veci iným neviditeľné.

Uši sedmokrásky počujú, čo je iným skryté.

Ústa sedmokrásky hovoria slová dávno zabudnuté.

Ruky sedmokrásky dokážu vykonať činy nepredstaviteľné.

Nohy sedmokrásky prídu kamkoľvek v hociktorom zo svetov.

Srdce sedmokrásky skrýva silu zeme.

Mozog sedmokrásky dáva múdrosť bohov.

Ponechaj si z kúsok zo všetkých, pre získanie schopnosti ochutnaj alebo vyrob talizman. Zvyšok zakop za jasnej noci na rázcestí, po treťom znamení tej, čo loví len v noci. Zatvor oči a povedz:

„Dávam zemi najlepšie, čo mám: sedmokrásku, vypestovanú a odtrhnutú vlastnými rukami, sedmokrásku, sedemkrát krásnu. Nech ma jej tajná moc osvieti a sprevádza.“

Zvuk dverí ju prinútil knihu zavrieť. Keď sa obracala, zachytila ju a zhodila. Blížil sa. Vyzrela z okna. Bol spln.

Fandom: 
Rok: 
2011

Nesahejte na mrtvá zvířátka

Fandom: Originální
Poznámka: Tohle téma bylo pro mě horor (možná větší než kalorie). Snad alespoň trochu strašidelné to je. Jinak přísloví jsem si prachsprostě vymyslel.

V prefektuře Aomori existuje přísloví: „Nevěřte květinám rostoucím na sněhu.“
Adam ho samozřejmě nikdy neslyšel. Byl to Pražák a v Jižních Čechách byl na povinné vánoční návštěvě u babičky.
Ven utekl před nájezdem pratetiček. Nabalený jak na Sibiř.
Les byl tišší než obvykle, čehož si samozřejmě nevšiml. Pátral po čemkoliv zajímavém, ale všude byl jen sníh a stromy.
„V jaký díře to jsem?!“ zamumlal naštvaně, když se podíval na displej nového mobilu. Už se chtěl vrátit mezi pratety, když si všiml hromady kostí. Prostě tam jen pak leželi pod smrkem, čtyři mrtví zajíci ohlodaní na kost.
Přemohla ho morbidní zvědavost. Fascinovaně zíral do prázdných očních jamek. Nedalo mu to a rozhlídl se po okolí, po tom co je zabilo. Nic nenašel. Jak by taky mohl, když už museli být mrtví nějakou dobu.
Ulomil větev a rýpnul s ní do kostry. Rozpadla se a žebro se mu dokutálelo k botám.
Jeho pozornost upoutala žlutá tečka na sněhu, dříve skrytá kostmi. Podíval se blíž. Ze sněhu rostla malá květina. Připomínala mu sedmikrásku.
„Co ty tady děláš uprostřed zimy?“ zeptal se potichu. Klackem odházel kosti a sklonil se k ní, aby jí utrhl.
Najednou ležel na sněhu. Byl strašně unavený, tak zavřel oči.

Fandom: 
Rok: 
2011

Musím tě chránit

fandom: originální
A/N: tak trochu songfic na jednu opravdu blbou písničku - inspirace nekdy chodí podivnýma cestama. a nevím, jestli je to děsivé, ale na víc se asi nezmůžu

„Vymyslel jsem spoustu nápadů, aůůů...“
Nezapadal mezi ostatní. Upnutá košilka, vesta s výstřihem do véčka; takovej trochu staromódní, neškodnej ňouma. A ještě nikdo mě nikdy nezkoušel balit na tak pitomou písničku. Až večírek skončil, nabídl se, že mě doprovodí domů.
Neměla bys chodívat sama. Svět je plný nebezpečí.
Byli jsme spolu stále víc. Byl nesmírně galantní. O sobě nemluvil skoro vůbec. Zato poslouchat uměl. Velmi pozorně. Říkaval, že má pocit, jako by mě znal už věčnost. Já jsem ten pocit měla brzy také - překvapovalo mě, kolik toho o mně ví.
Někdy se zjevoval na nečekaných místech. Když jsem šla od kadeřnice, lékaře, nebo z nákupu, byl jakoby náhodou někde poblíž a nikdy mu nebylo zatěžko mě pak doprovodit.
Neměla bys chodit sama, miláčku. Svět je plný nebezpečí. Musím tě chránit.
Časem jsem toho láskyplného hlídání měla dost. Odjela jsem ke kamarádce, pročistit si hlavu; nic jsem mu neřekla.
Tys mi utekla, miláčku. Ale já tě najdu. Už to nikdy nesmíš udělat. Já tě přece chráním.
Jako bych konečně mohla volně dýchat. Myslím, že už se k němu-
Bolelo to? Omlouvám se. Teď tě zamknu. Jako v té písničce, pamatuješ? I sedmikrásky ti natrhám, když budeš chtít. Musím tě přece chránit.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele Danae

Úkoly

Zase dostávám úkoly jeden po druhém nesmím být doma. Než otevřu popelnici musím třikrát obejít dokola obejít nebo se to stane. Dneska mě nechali spát jen než začly jezdit tramvaje a muži v uniformě vstávej z toho pelechu! kartonové krabice od rána chodím ulicemi obejít třikrát popelnici hledám sedmikrásku nebo se to stane.
Někdy i několik dní mlčí dovolí mi vrátit se domů a pustit vodu a jíst. Promluvit říct mámo tátovi ahoj pohladit psa. Doufám že to bude že už je konec ale nevěřím nevěřím strach.
A pak zase zařvou a úkoly úkoly úkoly musím poslouchat nebo se to stane. Mlčet a mluvit čísla jedno po druhém po třetím po čtvrtém až do sta. Bát se dětí obejít třikrát popelnici hledám sedmikrásku nebo se to stane. Musím dojít až k řece černá a hluboká velký most. Obejít třikrát koš vyhnout se děti na mostě první druhá třetí lampa sedmikrásku pustit do vody. Každý den každý den nebo se to stane.
Tráva není vidět sníh a bílé popelnice děti čepice žádné sedmikrásky. Klečím zebe hledám křičí křičí bojím se. Obejít třikrát koš první druhá třetí lampa žádná sedmikráska stoupám si na kraj mostu pustím do vody.
Nebo se to stane.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele sigam

Noční hrůzy

Fandom: originální

Tomík ležel ve svém pokojíčku a potil se pod tlustou přikrývkou. Mohl se odkrýt, to ano, ale na to byl příliš vyděšený. Bylo léto a venku zuřila bouře. Jeden blesk udeřil nedaleko jejich domu. Tomík se při zvuku hromu zaklepal a ještě více se zachumlal. Vzduch byl těžký, horký a dusivý.

Ozvalo se tiché zašustění. Slyšel jej i přes těžké kapky deště dopadající na parapet. Schoulil se do klubíčka a v ruce stiskl kytičku sedmikrásek, které odpoledne natrhal s maminkou na zahradě. Byl to moc pěkný den. Jezdil na kole, hrál si na pískovišti a u tety viděl dva roztomilé pejsky. Teď mu ale vůbec nebylo do smíchu. Naopak potichu zakňoural a cítil, že se co nevidět rozpláče.

Blýsklo se a zaburácel hrom. Tentokrát ještě silněji. Ve světle blesku spatřil velkou tmavou věc pod stolem. Byl to jen okamžik, ale Tomík si byl jistý. Příšera. Děsivá, temná, velká a zlá. Chce mu ublížit. Pevně zavřel oči a přál si aby byl u maminky. Dvě malé slzičky se skutálely na polštář.

„Mami,“ zavolal, ale jeho tenký hlásek zanikl přes zvuk bouře. Přikryl si peřinou hlavu a rozplakal se mnohem víc. „Mami,“ zakřičel znovu, ale marně.

Věc pod psacím stolem spokojeně zapředla…

Fandom: 
Rok: 
2011

Sedmikrásky na mýtině

Fandom: originální
Poznámka: hokuspokus

Na tomhle místě v lese ještě nikdy nebyla. Stromy tu rostly hustě, pod nimi panovalo šero. Pak došla na velký palouk. V nízké zelené trávě rostlo plno sedmikrásek. Byly velké, s dlouhými stonky, všechny s červeným okrajem. Několik jich utrhla.
Náhle pocítila nevysvětlitelnou úzkost. Mýtina se sedmikráskami se nezměnila, v trávě se nepohnulo ani stéblo, ale ji zachvátila hrůza. Celá se roztřásla, nebyla schopná se pohnout. Chtěla pryč, co nejdál odtud.
Konečně překonala ochromení a rozběhla se. Utíkala skoro až na kraj lesa. Tam se zastavila, udýchaná a najednou zase klidná. Nechápala, co ji tak vyděsilo.
Doma ji máma napomenula: "Neměla bys ses pořád tahle potulovat sama. Před třiceti lety tu v lese jedna holka zmizela. Nikdy ji nenašli."
Byla unavená a šla brzy spát.
Ve snu se opět ocitla na mýtině. Svítil měsíc, sedmikrásky bíle zářily.
Tu se přímo před ní vztyčila bílá postava. Tmavé vlasy jí zakrývaly obličej. Natáhla smrtelně bledou ruku, ukázala na ni v obviňujícím, hrozivém gestu...
Probudila se strnulá děsem. Měsíční světlo dopadalo na sedmikrásky ve vázičce na skříňce. Na okvětních lístečcích jako by se třpytila krev.
Ležela celá ztuhlá a neodvažovala se pohnout ani znovu usnout. Až ráno vstala a sedmikrásky zahodila co nejdál.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele P.M.d.A.

Tma

Fandom: originální

Poznámka: jenom letím okolo, nemám čas číst ani psát, ale tomuhle tématu jsem neodolala. Předem děkuji za případné komentáře a omlouvám se, že je sama neuděluji, ale na čtení se dostanu možná o víkendu. Tak vydržte :-)

Vzbudil ji podivný šramot a pohyb záclony.
Že by se zvedal vítr? Někdo chodí pod oknem?
Podívala se na budík a zjistila, že spí teprve dvě hodiny.
Neochotně opustila teplou postel a zavřela ventilačku.
V polovině obrátky k posteli strnula.
Zarachocení se ozvalo za ní. U šatníku.
Pohlédla na noční stolek ozářený měsícem a zauvažovala o rozsvícení lampičky.
Ne, to není dobrý nápad. Byt zná potmě líp než vetřelec.
Vtom jí přeběhl mráz po zádech.
Vázička, do které si večer dala sedmikrásku od přítele, byla prázdná.
A chyběl slaměný věneček.
Zase zvuky u skříně, škrábání a ťukání.
Pomalu se obrátila, ale tma vzadu byla téměř absolutní.
Narazila na radiátor a potlačila bolestné zasténání.
Dva kroky kupředu, zapomněla na žehlící prkno.
Tentokrát vetřelci hlukem prozradila svou polohu.
Kdovíjak dlouho stála ve tmě a čekala na smrtící ránu.
Nic. Podivné šustění, shora.
Jakákoli jistota bude lepší než tahle černá hrůza.
Odhodlaně doběhla k vypínači a rozsvítila.
V pokoji nikdo nebyl. Zaskřípání na šatníku.
Popadla židli, odtáhla ke skříni a rychle na ni vyskočila, aby ji neopustila odvaha.
A v úžasu si hleděla z očka do očka se stejně vyděšenou strakou.
Chudinka se pokoušela budovat hnízdo ze zbytků věnečku.
Navrchu ležela zvadlá sedmikráska.

Fandom: 
Rok: 
2011

Síla přírody

Vládce démonů právě umučil otroka a otřel si pařáty od krve. Zvedl ze země poslední zbytky ubožáka a hodil je mezi ostatní otroky. Ať vědí, co je čeká. Pak zavelel svým posluhovačům.
„Připravte se. Zítra vyrážíme do starého hvozdu.“

Starý druid se procházel po mýtině a smutně se rozhlížel kolem. Sehnul se a utrhl sedmikrásku, která kvetla pod nohama. Pak se rozplakal. Musí bojovat. Musí tohle místo zachránit. I za cenu vlastního života.

Druid se pomodlil k přírodě. Věděl, že je to naposled. Pak zaslechl výkřik. Ohlédl se a spatřil ženu blížící se k němu. Tvář měla zamazanou od čerstvé krve. V tu chvíli na ni skočil z lesa démon a jednou ranou ji usekl hlavu. Zatím co pil její krev, snesla se na něj čistá magie druidova a démon zmizel v plamenech. Druid bojoval statečně, ale i na něj přišla řada. Spár útočníka mu protrhl břicho, něhož se vyvalily vnitřnosti. Zatímco ležel na zemi, a již ani nevnímal bolest od zubů hodujících démonů, dal své poslední síly dříve utrhlé sedmikrásce.

Brzy se jeho zbytky přemístily na hnijící hromadu, na které měl pán démonů svůj trůn. A pod ním se čerstvě otevřel květ sedmikrásky, aby dal život novým potomkům přírody.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele Ebženka

U Soumarského mostu

fandom: Rytíř na kajaku, Otto Janka
Pozn.: víc děsu už jsem z toho nevymáčkla, ale kdo to četl, ten se doufám aspoň trochu otřese

Vichr byl patetický. Rytíř potápějící se do rašeliniště s bublavými zvuky a teskným pohledem upřeným na sedmikrásku. Teskný! Používá to slovo někdo?
Po skutečném seznámení s rašeliništěm Zachařovi nebylo dobře. Převaloval se na lůžku v mrákotných snech.
K ránu radši vstal a šel k řece. Bylo mu horko, skočil do proudu a udělat pár temp. Když se vracel, stála na břehu Alena.
Zastavil se kus od břehu a šlapal vodu. "Co tu děláš? Je ještě skoro noc."
Vypadala smutně a přísně zároveň. Teď by ji těžko rozesmály nesmysly o volavkách a ledních medvědech.
"Ty si nedáš pokoj. Nezastavíš se, dokud ho nechytíš."
"Musím."
"Musíš? Kdo ti to přikázal?" ušklíbla se trpce.
Mlčel. Nohy mu ztěžkly.
"Slumba, Slumba... nic jiného neříkáš. Už to nechci slyšet. Chci zapomenout."
"A co Jiří?"
"Zapomenout, Zachaři. Ale to bys nepochopil." Hodila kytičku sedmikrásek do proudu a odcházela.
Voda byla divná, nohy v ní vázly. Nebyla to voda... byla to rašelinná kaše, a on v ní vězel po ramena.
"Slumba..." slyšel ještě povzdech, pak zahlédl stín a záblesk ostří. Tichý výkřik a tupý pád.
"Aleno! Aleno..." chtěl křičet, ale hlas mu uvázl v hrdle.
Propadal se hloub a hloub.
Sedmikrásky na břehu byly zkropené krví.
Teskné...

Rok: 
2011
Obrázek uživatele Keneu

Bouře

Fandom: originální. Až moc.
Poznámka: není to horor, ale myslím, že je to děsivé. Rozhodně je mi z toho nedobře.

Bála se bouře. Bála se síly tetelící se ve vzduchu, bála se blesku, který nechával místo očí klikaté jizvy, bála se hromu, který trhal nebe i uši. Bylo jí sedm a maminka nebyla doma.
Tatínek doma byl. Měl ji rád nejvíc ze všech a bouři by ji nedal. Nedal by ji nikomu. Byla jeho. Jeho sedmiletá kráska, jeho Sedmikráska.
Když vypadl proud, rozsvítil svíčky a zavolal si ji k sobě na pohovku. Schoulila se k němu do klubíčka. Byla v bezpečí. Objal ji a vykládal jí pohádky o ctných rytířích a krásných princeznách. O princi, který překonal sedm hor a sedm řek a přinesl své princezně sedmkrát sedm sedmikrásek.
Ze spánku ji probral obzvlášť silný hrom a ruce, které se dotýkaly jinak. Znala ty příjemné dotyky, o kterých se nesmělo mluvit. Ale když poslední blesk rozčísl oblohu, odešel s bouří kus jí samotné. Zbytek smyl déšť.
Když povyrostla a mohla se dívat na zprávy, slyšela mnohé na adresu těch zlých pánů. Na adresu svého tatínka. Ještě mnohokrát ji varovali před cizími lidmi. Stavěli hromosvod po bouři…
Bouře se bojí dodnes. Nejsou to však hromy blesky, co ji děsí. Ale copak mohla už tehdy vědět, čeho se skutečně bát? Copak mohla?

Fandom: 
Rok: 
2011

Dveře

Jsou tam těžké okované dveře. Prochází kolem nich po špičkách, aby nechtíc neprobudil to, co za nimi odpočívá. Prochází kolem nich každý den.
Jsou tam těžké okované dveře. Jak dny plynou proklepává jejich dřevo, jestli je nenapadl červotoč, hladívá jejich petlice a kované zámky. Zamyšleně. Natírá je olejem, aby nezrezavěly.
Jsou tam těžké okované dveře. Jednoho dne prostě neodolá. Musí se podívat na to, co je za nimi. Vytáhne zpod kaftanu svazek klíčů a probírá se jimi. Ještě chvíli váhá.
Jsou tam těžké okované dveře. Mají sedm zámků. V jednu chvíli je začne odmykat.
První zámek. Ozývá se křapot lámaných kostí. Do jejich morku se zahryzne děsivý smích.
Druhý zámek. Vichřice lomcuje okenicemi ve věžích. Sníh protrhává střechy.
Třetí zámek. Skřípění zubů se rozlehne sklepením. Spěšné klapání podpatků.
Čtvrtý zámek. Zima se rozleze do všech koutů. Otřese se strachem.
Pátý zámek. Rozklepou se mu kolena.
Šestý zámek. Krvavá mlha před očima.
Sedmý zámek. Zavoní sedmikrásky. Obzor se projasní. Dveře se otevřou a za nimi je svět. Obyčejný a všední jako obyčejně. Uklidněn dveře zaklapne a zámky jeden po druhém zamkne. Ve správném pořadí.
Jsou tam těžké okované dveře. Všechno je v pořádku. Dál může žít ve slonovinové věži vlastní fantazie.

Fandom: 
Rok: 
2011

Balada

Fandom: HP
Poznámka: Mráz po zádech snad běhat bude, o strašidelnosti radši mluvit nebudu. Za komentáře děkuji ioannině a Arn Dair!!! Opět můžete hledat ukrytou sedmikrásku...

Procházela se po rozkvetlé louce, držíc za ruku sotva dvouleté děvčátko. Nasávala vůni blížícího se léta. Brouzdala nohama v trávě zvlhlé raní rosou; pociťovala čistou radost ze života. Náhle se holčička vymanila z pevného sevření a utíkala směrem k obzoru smějíc se klokotavým smíchem. Hermiona toužila popadnout ji do náruče a výskat spolu s ní. Jakmile se odněkud vynořil strhaný Severus, prozřela.
„Daisy! Počkej! Zastav!“ Holčička neviděla, neslyšela, ale bezhlavě se hnala dál k cíli, kterým byla obrovská propast ostře ukončující louku.
Hermiona nemohla běžet, nemohla plakat. Mohla spoléhat na Severuse. Běžel zpomaleně a až groteskně připomínal filmového panáka.
Daisy dosáhla rozhraní a jedním krůčkem se zřítila do hlubin. Vše ztichlo a zamrzlo uprostřed pohybu.
Nad jámou se objevila maličká bílá postava. Přestože Daisy v mnoha rysech připomínala, jednalo se bezpochyby o starší dítě opačného pohlaví.
„Zabili jste ji. Moje sestřička je mrtvá. Vaší rukou.“ Zatímco bytost pronášela tato slova, stávala se někým notoricky známým. Tělíčko se zvětšovalo a tvář nabývala obludných proporcí. „Proto budete stiženi trestem smrti. Oko za oko, zub za zub. Já, Lord Voldemort, strážce Říše mrtvých, jej neprodleně vykonám.“

Hermiona se probudila. Rozklepaná a vyděšená. Přitulila se k Severusovi a pokusila zapomenout. Hledala nejkrásnější vzpomínky. Vzdychla.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele Anne

Černé jezero

Tone v hlubinách. Potápí se jako bělostný květ sedmikrásky.
Nemůžeš nic udělat. Nic jej nezachrání. Je ztracen. Neptej se proč. Může si za to sám! Nemá cenu se modlit. Nemá cenu volat o pomoc. Nemá cenu se za něj přimlouvat. Nemá cenu vytahovat hůlku. Předem prohraný souboj…
Je ztracen.
Zatracen.
Už zmizel. Černá hlubina jej pohltila. Voda nad ním se zavřela.
Klesá ke dnu. Cesta to bude dlouhá a nechutná.
Masožravé chaluhy jej omotávají. Ďasovci se na něj šklebí. Jezerní lid skřípe zuby. Bude se ti o tom zdát! Tyhle vize tě budou pronásledovat. Těš se!
Už to vidíš, že? Šlahoun chaluhy mrská po těle. Omotává se kolem něj. Je zelený a slizký. Představ si, že se dotýká tvého miláčka. A co teprve ďasovec. Pitvoří se a chytá jej svou odpornou rukou za nohu. Šklebí se víc, když vidí, že je bezmocný. Jezerní lidé připlouvají blíž. Kořist. Náčelník mu trojzubcem probodává hruď. Krev tónuje okolní vodu.
Třeseš se.
Bojíš se?
Máš strach?
Děsí tě to.
Myslíš si, že to bylo jen pro blbost? I za tu se platí. Zvykej si! Ve světě kouzel není slitování. Všechno má svůj řád! Koho zajímá vaše láska? Neměl dráždit oliheň. Tohle je řád jezera.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele Marek

Prokletý na vždy…

Fandom: Harry Potter
Poznámka: Tak si nejsem jist, jestli jsem vystihl podstatu strašidelné povídky. Zkuste a uvidíte.

Utíkal úzkou chodbou osvětlenou pochodněmi. Ač se snažil běžet, jak nejrychleji mohl, věděl, že ho to dohání. Z temných výklenků a chodeb, na něho svítily červené krví podlité oči. Musel uniknout. Ale celým tělem cítil, že kdyby vběhl do některé z postraních chodem, bylo by to poslední, co kdy v životě udělal. Osvětlená chodba skončila. Jeho pohltila tma. Tápat podle stěn. Ruce ho studili na vlhké kamenné stěně. Rukou přejel po chlupaté hlavě. Ucukl. Rozeběhl se tmou vpřed. Doufal že na nic nenarazí. Nenarazil.
Konečně uviděl konec. Tesaná chodba, ústila v lese, osvětleným úplňkovým měsícem. Jen tam může svého pronásledovatele setřást. Vběhl mezi stromy, kličkuje mezi nimi. Instinktivně se sehnul. Nad ním proletěl vrčící stín. Narazil do stromu za ním. Cosi zakňučelo a tlustý kmen praskl. Na nic nečekal. Rozběhl se dál. Všude kolem, se ozývalo Vlkodlačí vytí. Začínal chápat, že byl příliš pomalý. Byli všude kolem. Náhle se před ním otevřel velký prostor. Zabrzdil na louce. Ze všech stran k němu přistupovali vlkodlaci. Z tlam jim odkapávali sliny. Zezadu ho něco povalilo. Již věděl, co se s ním stane. Pětiletý Remus Lupin ležel na zemi dívaje se, na několik sedmikrásek rostoucí kousek od něho. Již nikdy nebude jako dříve.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele Rebelka

Poetický duše

Fandom: >DMD BJB :o)

Máme ve znaku sedmikrásku – no a co? Zkus se tomu zasmát, srabe.
Jsme totiž fakt poetický duše. Máme styl. A můžeme ti věnovat všechen čas na světě, tak se neboj.
Myslela sis, že to je všechno jenom jako, co? Můj ty bože, ty si to pořád ještě myslíš!
Ne na dlouho.
Sleduj.
Když nedodržíš limit poprvé, pošleme ti sušenou sedmikrásku. Někteří mí kolegové tomu říkaj poslední výstraha, ale já nechci být zbytečně melodramatickej.
Některým to stačí. Někteří se potom fakt polepší.
Když nedodržíš limit podruhý, vyryjeme tu sedmikrásku do tvýho monitoru.
Jo máš pravdu. Třeba bude počítač fungovat i tak. Ale chceš to riskovat?
Když nedodržíš limit potřetí, vlezeme ti na pevnej disk (jsme totiž fakt malí) a přemažeme ti všechny soubory dokumentama o sedmikráskách.
Říkáš, že ti to nevadí? Vážně? Takže až si budeš chtít pustit svůj oblíbený ilegálně staženej seriál, uvidíme, kdo se bude smát naposled.
Hele, poslední stádium je, že ti vyryjeme sedmikrásku skalpelem do mozku, ale tuhle možnost vážně nemáme rádi. Tak nás k ní nenuť.
Tak se sakra snaž a piš dobře, protože jestli nebudeš mít do půlnoci u svýho drabblete aspoň tři komentíky, přijdeme si pro tebe.
S komentíkovou policií si nikdo zahrávat nebude!

Rok: 
2011
Obrázek uživatele Smrtijedka

Na louce

Fandom: originální
Poznámka: Hned, jak jsem si přečetla zadání, bylo mi jasné, že se tohle drabble bude odehrávat ve dne. A na louce.

Šli jsme na louku. V lese.
Daisy a já.
(Daisy je moje sestřička. Jsou jí jenom čtyři.)
Byla tam brána. Taková strašidelná s klikou jako hlava.
Ale Daisy se nebála a utekla mi dovnitř.
Všude bylo plno sedmikrásek. Ale nevoněly.
Svítilo slunce, ale vzduch se vůbec nehýbal a byla zima.
Daisy to vůbec nevadilo. Měla svetr od maminky. Já jsem si ten svůj zapomněl.
Chtěl jsem se vrátit domů, ale Daisy nechtěla. Smála se a poskakovala v trávě.
Trhala sedmikrásky.
Bylo ticho. Neslyšel jsem žádné ptáky. I komáři ztichli.
Stromy dělaly ošklivé stíny.
Daisy měla náruč plnou sedmikrásek a pořád se smála.
Potom upadla. Zdálo se mi, že padá hrozně dlouho. Vyhodila sedmikrásky do vzduchu a ztratila se.
Volal jsem na ni: 'Daisy! Daisy!'
V trávě nic nebylo.
Daisy stála za mnou. Poznal jsem to - poklepala mi na rameno.
Byla mi zima. Hrozná zima. Daisy mi dýchala na krk, ale nemohla to být ona – moje setřička Daisy je malinká...
Utíkal jsem pryč. Zpátky do lesa.
Vrátily se všechny zvuky a vzduch se zase hýbal. Ale pořád jsem běžel, honilo mě to.
Nesmí mě chytit!
Doběhl jsem domů. V kuchyni u sporáku stála maminka. Když se otočila, měla oči plné sedmikrásek.

Fandom: 
Rok: 
2011

Byl krásný podzim

fandom: originální
poznámka: raději 15+, ačkoliv myslím, že tam nejsou popisné scény. Jsem znechucena sama sebou, co jsem to dokázala vymyslet. Ale realita bývá občas krutá. Podobnost čistě (ne)náhodná.
*

Byl krásný podzim, venku ještě kvetly sedmikrásky, bylo brzo po poledni a sluníčko svítilo.

Šla domů ze školy, poslední část cesty sama. Byla už velká holka.

Chtěla utrhnout pár kytiček do vázičky, jen tak, mamince pro radost. Bylo jich tady hodně, velká sídliště byly daleko a kousek dál bylo spoustu zahrádek a na nich i hezčí kytičky, ale jí stačili ty malé bílé chudobky, obyčejné a přesto krásné.

Najednou ji zastínil nějaký stín.
Podívala se vzhůru, aby zjistila, co se stalo, a uviděla siluetu muže.
Nebála se, ale kdyby tušila, co se bude dít v dalších chvílích, asi by měla strach.
Dal ji ruku přes pusu, v té chvíli si uvědomila, že to není jen kolemjdoucí.
Chtěla křičet, ale neměla jak, a kdo ví, jestli tu byl někdo, kdo by ji slyšel.
Netušila, co po ní bude chtít.
V aktovce byl její mobil, může mu ho dát, když ji pustí.
Hlavou běželo spoustu nápadů, co říkat, pokud dostane možnost mluvit.
Už tu možnost nedostala.
Nejprve ji dal do pusy kus hadru. Vypadalo to, že je připravený.
Potom ji začal svlékat.
Kroutila se, očima prosila, aby toho nechal.
Poté se svlékl i on.
Bolelo to.
Doufala, že to brzo skončí.
Skončilo.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele may fowl

Pohádka na dobrou noc

Fandom: Originální, s nádechem Broučků

„Dobrou noc, Beruško,“ říkávala maminka předtím, než zavřela dveře dětského pokoje. Barunka milovala ten večerní rituál. Nejdřív pohádka. Vůně staré ohmatané knížky, šustění křehkých nažloutlých stránek, maminčin hlas, ze kterého tak příjemně šimrá za krkem. A sotva se knížka zavřela, Barunka se ponořila do peřin a do maminčiny vůně. Pohlazení po vlasech, slůvka na dobrou noc – a pak už jen hřejivě hluchá tma.
„Dobrou noc, Beruško,“ říkávala maminka, když si prohlížela si nevinnou tvář své usínající dcerky. Působila tak křehce a zranitelně. Jako figurka z pohádkové knížky. Jako loutka, které zpřetrhali vodící nitě. Ale noc je ještě mladá a v kuchyni čeká hromada nádobí.
„Dobrou noc, Beruško,“ byla poslední slova, která se rozlehla domem. V kuchyni tlumeně hrálo rádio a do dřezu odkapávala voda. Maminka tam nebyla. Té noci znovu stála nad Barunčinou postelí a na úsměvem pokřivených rtech ji pálily slzy. Drobné tělíčko spícího děvčátka se dosud zdvihalo a klesalo v rytmu dechu, nad ním však visel napřažený kuchyňský nůž. Umytý obzvlášť pečlivě.
„Dobrou noc, Beruško,“ říkávala maminka předtím, než večer odešla ze hřbitova. Barunka spala. Jako Beruška. A na jejím hrobě mezi bílými kamínky kvetla sedmikráska. Jediná chudobička s kraječkem jako krev červeným.

Rok: 
2011
Obrázek uživatele ioannina

Tušení

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: Pamatujete na loňské Balancování na hraně naděje? Tohle se odehrává dva dny poté.
Věnováno dětem na Žlutém kopci. (Kdyby někdo nevěděl, tak tam je onkologie.)

Lisa byla u snídaně nezvykle potichu.
Mistru Severinovi, který byl z dob vlastního dětství naučený jíst mlčky (a přinejlepším poslouchat nějaké čtení), trvalo hodně dlouho, než si toho všiml. Až když uslyšel závěrečné „Děkuji,“ uvědomil si, že je to teprve druhá věta, kterou dítě od probuzení proneslo.
„Bolí tě něco?“
„Ne, mistře.“
Tenký, nejistý hlásek.
Mistr se znepokojeně zamračil.
„Bříško, jako předevčírem?“
„Ne, mistře. Je mi dobře.“
Pohled upřený na špičky bot.
Mistrovo znepokojení vzrostlo.
„Špatné sny?“ zeptal se a zároveň už načrtával kouzlo pro zviditelnění magické pečeti.
„Ne, mistře. Nic se mi nezdá.“
Slyšel v tom hlase správně pláč?
„Stýská se ti?“
„... ne. Ani ne.“ Odmlka. Pak: „Já vím, že nemůžu zpátky.“
Příliš dospěle, příliš rozumně. Najednou si všímal, jak se malá při diagnostice ani nehýbe... jak usilovně se snaží být mu nápomocná...
… nebo je ztuhlá strachem?
Už už chtěl nespokojeně zavrčet, když se tichounce zeptala: „Co tam... vidíte? Budu... v pořádku?“
Nechal linie kouzla rozplynout.
„Budeš.“
Vklouzla mu do náruče. Položila si hlavičku na jeho břicho. Chvěla se jako ptáčátko.
Bezděčně ji objal.
„Čeho se bojíš?“
Mlčky ukázala na truhlici. Stál tam pohár, ze kterého včera pila svůj lektvar.
Teď v něm byla voda a kytička sedmikrásek.
Zčernalých.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele Blanca

Druhá, možná děsivější než ta první

...aneb co mou těžce zkoušenou mysl napadne jako první, když se řekne "sedmikráska" a "děsivé"

"Profesor Snape - Severus Snape - dělal co?" Brumbál se prudce otočil se šokovaným výrazem ve tváři.
"Souložil," neochotně odpověděla Minerva, která se netvářila o moc klidněji. "S tou... dívkou... z jiného světa."
"To je zdravé a v pořádku," mávl rukou ředitel. "Myslel jsem to, co jste říkala předtím."
Minervin výraz se změnil na zmatený a mírně vyděšený. "Plaval v jezeře... nahý?" zeptala se jakoby zkusmo.
"Noční studená koupel organismu taky jen prospěje," zasvítily oči za půlměsícovitými skly. "To ještě předtím."
"Sbíral sedmikrásky na břehu." zakroutila hlavou teď již naprosto zmatená profesorka.
"Severus sbíral sedmikrásky?!" z Brumbálovy tváře se vytratila barva. "Proč by to dělal? Do lektvarů je nemá..."
Minerva si opatrně odkašlala. "Chtěl z nich dělat věnečky."
"Věnečky?" přiškrceně ze sebe vypravil Brumbál. "K čemu?"
"Říkal..." Minerva vypadala, že by raději neodpovídala. "Říkal, že mu prý krásně kontrastují s jeho černými vlasy."
Ředitel zalapal po dechu.
"A taky prý chce jeden dát té slečně... místo toho, o který kvůli němu přišla." pípla ještě profesorka.
Vysoká postava Albuse Brumbála se v tu chvíli sesunula k zemi. Minerva se k němu rychle sklonila a pak vyslala svého patrona k madam Pomfreyové.
Venku se zatím ruku v ruce procházely dvě postavy s věnečky sedmikrásek.

Fandom: Měsíc v jináči (aneb zprzněný HP)

Rok: 
2011
Obrázek uživatele Birute

Dobrou noc, má plavovlásko

Fandom: Valerie a týden divů
Varování: sny, incest, femslash a kánon vůbec
taky moje neschopnost děsit

Netvor. Je zpátky. Je na jejich dvoře. Přišel po setmění. Nesmíš ho pozvat dál, babičko!
Stále mění podobu. Nikdo neví, jakou tvář si nasadí. Sleduje její kroky. V křivolakých uličkách. V kočáře biskupa. Za bílým vějířem v kazatelně.
Mezi jejími koleny. Ale to se nestalo!
Nestalo!
Jen polibek. Ošálil ji. Držel ji v náručí. Na rtech krev, slepičí. Jako tchoř!
Tchoř! Rána. Kůže zavěšená na zdi.
Zvedl ji. Něžně, až by ji málem ošálil znovu. Hlava jí bezmocně visela dolů. Byla vláčná, když ji uložil do rakve.
Ošálila ho.
Vstala z mrtvých, z truhly plné zelených jablek.
„Jsou mé rty poskvrněné, Hedviko?“ ptala se přítelkyně.
„Jedla jste přece ovoce,“ odpověděla s úsměvem.
Držela ji v náručí, na rtech dotyk jablka.
Netvor. Chce jí dát srdce jejího bratra a šeptá jí o nesmrtelnosti, o tom, že je alabastrové podání ruky, dosud nerozpůlené granátové jablko, ale on, že je s ní,
že je sní,
na místě anděla strážného a žehná nejskvělejší krví.
Její ústa. Její ňadra. Její klín…

„Orlíku!“ probudí se s výkřikem v rozházené posteli.
Včera našla ve svých šlépějích sedmikrásku s kapkou krve na květu.
Týden divů se vrátil a s ním i netvor v nových podobách, s novými lstmi.

Rok: 
2011
Obrázek uživatele Blanca

Otrávená jablka a jiná nebezpečí

Poslední, co si pamatovala, byla cesta na každoroční trh, skupina cizích obchodníků a darované jablko. Probudila se v cele. Dveře se otevřely, stará žena jí hodila bílé šaty, podobné rubáši, a černý závoj.
"Připrav se na oslavu!" přikázala.
Když se dveře otevřely podruhé, byla oblečená. Dva strážci ji vyvedli temnými chodbami ven. Sluneční světlo ji oslnilo a závoj, který jí přetáhli přes oči, jí zastínil výhled. Všimla si jen kruhu lidí s podivně nepřítomnými pohledy. Uprostřed stál muž, který hleděl na - nebo skrz? - ni. Vydala se k němu, přitahovaná jeho pohledem. Nevšimla si, že ji stráže opustily.
Poklekla před tím mužem, jako poslušná loutka. Šeptal stále dokola nějaké slovo, ale rozuměla jen samohláskám - EIAA - nedávalo to smysl. Strhl jí závoj. Něco za sebou uslyšela, ale nemohla se otočit.
Pak její mysl zaplavily obrazy.

Dívka v bílém, podobná jí samé, klečící uprostřed kruhu.
Za ní přibližující se monstrum - znetvořený člověk s hlavou ryby.
Dívka se otáčí, vykřikuje.
Příšera trhá křičící hlavu od zmítajícího se těla.

Dívka se otočila. Uviděla přesně toho samého netvora, jako v představách. Vykřikla a snažila se zvednout a utéct. Ale neměla šanci. Poslední, co uslyšela, bylo její jméno, vyslovené ústy všech shromážděných. Poslední, co uslyšela, bylo "Sedmikráska".

Fandom: originální, mělo být trochu ve stylu Stephena Kinga

Fandom: 
Rok: 
2011

Co je děsivé?

Fandom: Originální
Poznámka: Nevím, jak moc je to ve skutečnosti děsivé, ale holt BJB...

Nikdy bych nevěřil, jak může být ticho strašlivý. Vždycky jsem po něm toužil a nikdy se mi ho nedostávalo…
Ticho a klid. Teď je ho až moc. Zatraceně moc. A já se o něj přitom už dávno neprosím. Tak už to asi chodí, nakonec dostanete něco, co už vůbec nechcete.
Jo, samozřejmě je tu taky tma. Hnusná, všudypřítomná, absolutní tma.
Ale sakra, samozřejmě, že se tmy nebojím, už dávno ne. Jen je jí prostě zatraceně moc.
Myslíte, že tohle je děsivé? Tak to nevíte o hrůze a děsu vůbec nic.
Děsivé je totiž to, že se nemůžu pohnout.
Děsivé je to, že se dusím, že cítím obrovský tlak na hrudi a že už začínám propadat panice…
Dokud si nevzpomenu, že dýchat vlastně nepotřebuju.
Zatraceně děsivé je, že budu stále při vědomí a nejspíš mi z toho hrábne úplně definitivně.
Abych nezapomněl, děsivé je i to, že mě hlína šíleně škrábe v očích, kdykoliv se zapomenu a otevřu je. Zapomínám se často. Možná naivně věřím, že jednou uvidím světlo, až je otevřu. Taková blbost!
Ale momentálně mi připadá naprosto nejděsivější, že se ani nedozvím, jestli mi na tom zkurveným hrobě rostou aspoň ty sedmikrásky, jak jsem si vždycky přál! Fakt smutný.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele Iswida

Sedmikráska

Nechala štěteček řasenky pomalu pročesávat řasy. Rtěnkou se dotýkala úst téměř láskyplně. Nakonec si do uší zavěsila své oblíbené náušnice – skleněné sedmikrásky. To podle nich jí říkali. Pak si ještě požitkářsky protáhla chodidlo, než si nazula lodičky. Vyšla do noci.
Nechala se pozvat na skleničku. Měla ráda, když jí muž sám začal říkat Sedmikrásko, ale neostýchala se mu to ani sama navrhnout. Při první skleničce. Další už nikdy nepila. Zato on většinou ano.
„Půjdeme ke mně, Sedmikrásko?“
Podobně se dříve nebo později zeptal každý. Dokázala skvěle napodobit nevinné rozpaky, když ho zvala raději k sobě. Pěšky, má nějak chuť se projít (stydlivý smích).
Ulice už byly téměř prázdné, i ty hlavní působily děsivě. Ona však bez váhání zamířila do těch zapadlých.
„Nebojíš se jít tudy v noci?“ zeptal se. Tma skryla její pobavený výraz.
„Zvykla jsem si,“ odbyla ho a setřásla jeho ruku ze svého boku. Už brzy budou na místě. Nespěchala, dnes vyšla o něco dřív než obvykle. Pak se odehrálo tradiční divadlo.
„Co to bylo?“ zeptala se vyděšeně, když spadlo víko od popelnice. Zastavili se a on se na ni konejšivě podíval. To byl moment, kdy si naposled mohl užít vědomí.
„Dobrou noc, Sedmikrásko,“ popřál jí hrubý hlas.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele Aveva

Těžké sny

Neexistují tam přímé cesty.
Na stropě kondenzuje vlhkost. S typickou zlomyslností dopadne slizká kapka přímo za krk. Muž je kouzlem svázaný tak dobře, že se nemůže ani otřást odporem.
Má svérázný smysl pro humor.
Ostrá křídla vlaštovek bičující tváře v náhlém uragánu. Bolest. Příliš málo strachu. Příliš odhodlání.
Vstupujete na vlastní nebezpečí.
“Pojď,” šepot ženského hlasu se mnohonásobně odráží od kleneb a strhává duši do nicoty. Cítí její zatínající se prsty. Cítí nenávist.
Ať překračujete kterýkoli z jejích prahů, vězte, že skrz procházíte jen sami za sebe.
Pozorovatel se drží o pár kroků dál. Neví, že zabředává někam, kam vstupovat nechtěl. Teď! Překročil hranici. Už se nemůže vrátit. Ne nezměněn. Jemná přediva kouzel se začínají uvolňovat.
Znát Spirálovou chodbu znamená držet se od ní dál.
Chtěl by varovat, ale nemůže vyloudit žádný zvuk. Svázaný muž se vytrhne moci kouzel a srazí ženu na kamennou podlahu.
Takže?
Pozorovatel zapomíná na krytí a automaticky se jí vrhá na pomoc. Zmatek. Zeleně se zableskne...
“Sedmikrásky... hromadu sedmikrásek,” zalapá po dechu student vytržený z transu.
“Ano, správná odpověď,” přitaká podezřívavě učitel, “Chodba toho roku skutečně zaplavila hlavní nádvoří sedmikráskami.” Pokračuje ve výkladu.
Student se třese v zimnici. Doufá, že to byl jen těžký sen.

Fandom: 
Rok: 
2011
Obrázek uživatele Lejdynka

Byla pozdní noc, čtyři hodiny, večerní Máj, na vraždy čas

fandom: Noční strana
poznámka: věnováno Regile (cynik by řekl, že nikdo jiný stejně ten fandom nezná, ale on se někdo najde :)), Veselé Vánoce!
varování: kromě toho, že se budete bát kytek, je to prvoplánové, ačkoli do kategorie BjB to ještě nespadá ;)

Je jaro. Ano, i tady na Noční straně.
Poslední dobou to tu ale vře jako v kotlích Lady Macbeth Group (amatérské čarodějnice, co prodaly duši, aby si mohly hrát na Shakespeara).
Objevil se tu totiž nový originální maniak. Ne, žádný Břitvák Eddie. Na toho jsou všichni zvyklí. Tohle je vážně maniak.
Vypichuje obětem oči a do důlků jim vkládá květiny. A protože ty potvory jsou živé, množí se tam. Živí se krví a – ne, dobře, nebudu nechutný. Ti chudáci pak nakonec vypadají jako zanedbaný trávník, který někdo polil červenou barvou.
Nikdo to ještě zblízka neviděl, protože pokaždé, když se přiblížíme, kytky začnou syčet, seberou se a rozutečou. No vážně. Říkám, že jsou to mrchy.
Vyšetřuji to, protože nemám co dělat (cynik by řekl, že všichni elfové pochcípali a jeden se musí udržovat v kondici). Nevím, co vlastně hledám, magické oko velice předvídatelně nefunguje. Ale co už. Aspoň to bude stylovější.
Zrovna s trenčkotem odcházíme. A kde se vzala, tu se vzala, přichomýtne se ke mně stará babka s košíkem, že prý když je to jaro a slečince udělají radost a kdesi cosi.
No co. Vážně je jaro a já mám díky té záhadě dobrou náladu. Vezmu ty sedmikrásky domů Suzie.

Rok: 
2011

Adéla ještě nevečeřela

fandom: Česká kouzelnická škola ve Vídni

Nádherně zelená louka. Nekonečná jako oceán, jen tráva a už nic. Trávu občas rozvlní jemný vánek a v pohybu je cítit síla přírody i radost ze života, který Stvořitel vdechl nejen živočichům, ale i rostlinám. Blankytně modrá obloha bez mráčku se klene nad idylickou scenérií.
Nekonečná zeleň je narušena ostrůvkem drobných žlutobílých kvítků. Sedmikrásky. Mám je ráda. Že bych si jich pár natrhala? Tyhle jsou ale nezvykle velké. Skoro jako kopretiny. Větší. A stále rostou!
Přestává se mi to líbit.
„Tak my se ti nelíbíme?“ zeptá se přísně jedna květina a nepřátelsky si mě měří.
„Ty mluvíš?“ optám se a šokovaně si uvědomuji, že obří sedmikrásky nejenže mluví, ale zjevně jsou schopné číst myšlenky.
„Ona se tomu diví,“ reaguje pohoršeně na mé úvahy jiná kytka.
„Sakra, aby ne,“ pomyslím si.
„A neklej,“ napomene mě první sedmikráska - no, spíš sedmikrása.
„Co s ní uděláme?“ zauvažuje květina, která dosud jen tiše pozorovala dění.
„Babča ještě nevečeřela,“ vykřikne pomenší chudobka, zřejmě ještě pubertální výrostek.
„Co prosím?“ nechápu.
„Jen že vypadáš jako obstojný kus žvance pro naši prapraprapraprababičku,“ zlomyslně se pochechtává kytka.
Konečně mi to dochází: tohle nejsou obyčejné chudobky, to je masožravá Bellis major!

„Alíku, vstávej, zvoní ti budík!“ třese s Alenkou Pavla.

Rok: 
2011

Za ztracenou lásku

Prznila jsem svoje vlastní město, tak mě prosím nekamenujte, jestli tu někdo Náchod znáte. :)
Fandom: realita

Za ztracenou lásku,
kup si sedmikrásku...

Podvečerní halou továrny Rubena se ozýval sladký zpěv. Pach stáří a hniloby se válel na betonových podlahách a vymlácenými okny dovnitř fičel ostrý severák. Ledové vločky se mísily se zrnky prachu ve zvláštní směsici zoufalství. Dívka s leskem v očích tudy procházela a potichu, trhavě zpívala.

A za všechny slzy -
i ty co tě mrzí

Zastavila se před zhroucenou hromádkou přivázanou k podpěrnému sloupu u severní stěny. Postava se ani nehnula. Dřepla si před ní a zašátrala v kapse, vytáhla drobný skalpel.

Kup si ještě jednu
Že nekvetou v lednu?

Zesílila hlas, ale ani tak muže neprobrala. Přiblížila nůž k jeho tváři a řízla. Postava sebou škubla a prudce otevřela oči. Pokoušela se vyplivnout roubík, ale nepodařilo se jí to.

„Drahý, jsem doma,“ zašeptala muži do ucha.
„Ty mi ani neodpovíš? Jsi to ale necita!“ zasyčela uraženě a udělala mu šrám na druhé tvář. Zaškubal sebou a přes roubík se dostalo bolestné huhlání. Políbila ho na ústa a, když se odvrátil, řízla jej pod bradu.
Projíždějící auto ji vylekalo. Stoupla si a očistila nůž o mužovu košili. „Tak zas zítra,“ šepla a pomalu odcházela víříc prach bosými chodidly.

Za ztracenou lásku,
kup si sedmikrásku...

Fandom: 
Rok: 
2011

Stránky

-A A +A