Chrám (originální fandom)

Obrázek uživatele Aveva

Šestnáct

Ignácie, před šestnácti lety jsme vstoupili do Chrámu.
Spali na sousedních lůžkách, učili se úctě, pokoře a dalším dovednostem služebníků. Spolu. Přátelé na život a na smrt.
Dva mezi nejnižšími z nejnižších, zaměnitelná černá roucha.
Vzhlíželi jsme k rudým oděvům kněží, k bílému rouchu Prvního. A jako všichni služebníci snili příliš vysoké sny.
Nechali jsme se zlákat. Účast na spiknutí měla přinést nedozírné pocty. Tajné schůze, hesla... pak jsme dostali úkol.
Zvrtlo se to. Já utekl.
Ignácie, když se dívám, jak První obětuje, přeju si, aby obětoval tebe.
Přeju si, z celého srdce, abys umřel dřív, než vyslovíš mé jméno.

Obrázek uživatele Aveva

Patnáct

Můj skutečný život se vejde do patnácti dnů.
Doba, před kterou jsem utekl z Chrámu.
Tam jsem nebyl nikdo.
Tady...
Uctívají mě. Provolávají mi slávu.
Hlásám konec světa. Věří mi. V Chrámu jsem se naučil jak mluvit, aby mi věřili.
Opustili kvůli mně své životy. Dělají všechno, co po nich chci. Mé stádo.
To je ten správný život.
Jenže právě končí. Zatmění začíná.
A jestli se konec světa nekoná...
Ta drobná ženuška mi vyškrábe oči. Ten kolohnát nejspíš přerazí hřbet.
Za to, že jsem jim lhal.
Ale stálo to za to.
Dokud neotevřu oči, zatmění neskončí...
Stálo to za to?

Obrázek uživatele Aveva

Čtrnácté

Varování: Varuju!

Jsou místa, kde konec světa nic neznamená.
Jedním z nich je Chrámová prádelna.
Chomáče páry nad kotli s vroucí vodou. Natažené šňůry s prádlem. Průvan. Vůně čistoty.
Z mlžného oparu se vynoří dvě pradleny.
“Vidíš?” pleskne ta starší do lehce se pohupujícího mokrého roucha. “Zadek čistej. Krásně vypranej. Z fleku si ho může vzít na sebe.”
Mladší pradlena jen neurčitě nakloní hlavu.
Z horního nádvoří až sem doléhá rytmus modlitby.
“Jenže zepředu! Takovouhle zprasenost už nevyčistíš!”
Rytmus modlitby se mění, graduje. Starší pradlena popuzeně trhne hlavou.
“No tak to vidíš. První zase obětuje. To bude letos už čtrnácté zničené roucho!”

Obrázek uživatele Aveva

Třináct

Varování: Toto drabble není kruté.

“Ty, kdo dáváš sílu a teplo...”
Kolena se zarývají do udusané hlíny. Rytmus modlitby zpívané stovkami hlasů proniká do kostí. Rezonuje.
“Ty, jehož záře odhalí každý hřích...”
Slova splývají samovolně. Nemusím jim věnovat pozornost.
“Ty, nejvyšší, nejvznešenější z bohů...”
Zatmění vrcholí. Zlomyslná mysl si se mnou hraje a připojí další verš.
“Ty, který dáváš myšlenky, jež nesmějí být vysloveny...”
Zarazím se. Nikdo si mého poklesku nevšiml. Ale nedokážu se dál modlit.
Třináct let jsem studoval astronomii. Zatmění pro mě není souboj bohů. Zatmění je jen předvídatelný pohyb nebeských těles.
Nevěřím v konec světa. Nevěřím...
“Nejkrutější z Tvých darů je pochybnost...”

Obrázek uživatele Aveva

Dvanáct

Varování: Pokusila jsem se napsat něco milého.
Poznámka: Inspirovala Rya.

Někdo by řekl že mé dny jsou jednotvárné.
Jsem strážce Chrámového pramene.
Za úsvitu pronesu modlitbu za jeho čistotu a vydatnost a poprvé se napiju.
Modlitbu je třeba opakovat, když slunce stojí na nejvyšším bodě dráhy a poté znovu při jeho západu.
Čas mezi modlitbami patří mně.
Zde, u pramene, jsem v rozjímání nalezl klid a moudrost. Už jen mé květiny mi připomínají vzdálený domov. Starám se o ně se stejnou péčí jako o pramen. Naberu vodu, na dvanáct úderů srdce, ne více, ne méně, ji ohřeju v dlaních a pomalu nechám skanout. Pak mé květiny prospívají.
Pramen je srdcem tohoto Chrámu. Dodává vodu do jeho fontán i kuchyní. Chladí. Občerstvuje.
Je mým společníkem. Přítelem. Doufám, že až jednoho dne zemřu, bude mi prokázána nejvyšší pocta a můj popel bude do něj vhozen. Tak se stanu jedním z jeho dobrých duchů a splynu s ním navždy.
Dnes je pramen neposedný, zvědavý. Nedivím se. Zatmění se objeví sotva jednou za lidský věk a pramen ho nezahlédne, dokud neprojde chrámem až do odpadních stok.
Zatmění. Nakonec i já jsem na něj zvědav. Popojdu blíž k oknům a zaseknu se. Znovu jsem zapomněl, že řetěz, kterým jsem k prameni připoután je příliš krátký.

Obrázek uživatele Aveva

Jedenáctá

Varování: Tohle není laskavý fandom.

V tomto Chrámu jsem Ženou slunečního Boha. Jako takové mi při každé oběti přísluší místo po levici Prvního.
Když krev přestane téct, podá mi misku.
Patří to k mému úřadu. Nevšímám si záblesku soucitu v jeho očích.
Přede mnou zastávala úřad má matka. Před ní její matka... Jsem jedenáctá Žena v jedné pokrevní řadě.
Jako dítě mě První houpal na kolenou a smutně šeptal, jak moc se podobám své babičce.
Když se miska s krví dotkne rtů, ucítím v lůně první kopnutí.
Nepláču. Slzy znamenají slabost. A já jsem Žena slunečního Boha.
První krev, kterou jsem pila, patřila mé matce.

Obrázek uživatele Aveva

Deset

“Chlapče, chlapče, snad tě omlouvá mládí a naivita,” povzdechl směrem ke schoulenému tělu.
“Zatím jsem o tom nechtěl slyšet, ale spiknutí proti Chrámovým představeným...” káravě zakroutil hlavou a nechal mladíka vynést z cely.
“Dneska to nebude sluneční kůl,” řekl laskavě a podíval se z okna. Ač k polednímu, stmívalo se.
“Ale neměj strach, vybereme náhradní program.” Úsměv.
“Těmhle říkám svišti,” zálibně přejel po řadě kovových válečků.
“Obvykle jich používám všech deset, ale ty užs měl tu čest s jejich příbuzným hryzcem.”
“Takže,” jemně mladíka pohladil po tváři, “Dneska se konečně dostaneme k tomu hlavnímu.” Zacvakl první svišť.
“Dneska smíš odpovídat...”

Obrázek uživatele Aveva

Devátá

Každá výprava míří až na konec světa.
Tahle je devátá od začátku Chrámové Expanze.
Malé území sevřené horami. Soběstačné a prosperující. Mladý král bez přímého dědice. Dobře vycvičená armáda. Připraveni na obranu.
Členové výpravy přijdou postupně. Nenápadně. Splývají s okolím. Zkoumají. Vyhodnocují. Žijí své malé životy. A když se jim nabídne, dokážou využít příležitosti.
Tady zatmění znamená slavnost. Radostnou a nevázanou. Plné ulice lidí. Křik. Hluk. Ohňostroj. Průvod. Král projíždí ulicemi a kyne davům. Neopatrně.
Po jeho smrti upadne země do chaosu válek o následnictví. Časem přijdou Svatí bojovníci a zemi ovládnou.
Konec světa se posune zase o kousek dál.

Obrázek uživatele Rya

Ten, s kterým se nepočítá

Věnováno A., stvořitelce onoho místa, s úctou ;-)

Párek malých svišťů utekl matce. Měl je k snídani.
Vychrtlý a nahrbený. Mluvil nesrozumitelně, slintal.
Z domova ho vyhnali, když mu bylo šest. Předtím ho nemilosrdně týrali.
Samota byla horší.
Přežil.
Byl chytrý a obratný.
Ale nikdo to nevěděl.
Přežíval dál, blízko místa, po kterém toužil.
V trýznivém vedru dní, v mrazivém chladu nocí.
Byl věrný a odhodlaný.
Ale nikdo o jeho oddanost nestál.
Lehával tváří k zemi před branami.
Věděl, že o něm vědí.
Nebyl hoden.
Ale jeho touha byla veliká.
Protože dotek nože na hrdle je pořád ještě dotek.
Protože žádný novic v Chrámu nežije a neumírá sám.

Obrázek uživatele Aveva

Osmý

Ve Frontě koluje hromada historek.
Říká se...
...že První Chrámu chodí v přestrojení do Fronty a ochutnává polívku pro žebráky.
...že když na nádvoří se dvěma kotlema, kterym Fronta končí, umře vydavač polívky, je příští žebrák přijatej na jeho místo.
...že do levýho kotle přidávaj jed, aby zkrátili Frontu.
Samo, že to jsou všechno žvásty.
Ve vratech stojí koordinátor a posílá příchozí střídavě k pravýmu a levýmu kotlíku.
Když jsem postoupil na osmý místo v řadě, došlo mi, že na mě vyjde levej. A tak jsem využil všeobecný fascinace zatměním a nechal se předběhnout nějakym nezkušenym nováčkem.
Jistota je jistota.

Obrázek uživatele Aveva

Sedmý

Svatí bojovníci jsou vychováváni přísně.
Aby se oprostili od vnějšího světa, ztrácejí vstupem do Chrámu jména. Byl oslovován Sedmý.
Svatí bojovníci neznají zahálku.
Ani v okamžiku zatmění, kdy celý Chrám soustředil pozornost na odvrácení konce světa, se vyučování nezastavilo. Probíhala přednáška o taktice. Sedmý pozorně sledoval výklad zpod přivřených víček.
Svatí bojovníci hledají poučení v každé vteřině.
A Sedmý sledoval, jak sluneční Bůh klidně setrvává na místě, nepropadá bojovému šílenství a nakonec vyhrává. Došel k pochopení, že běs není správnou volbou. Bojovat a zabíjet je třeba s klidnou hlavou.
To byl jeho první krok k vedení krvavě vítězné svaté války.

Obrázek uživatele Aveva

Šestý

Kdyby se před celou každé ráno neobjevil příděl řídké šlichty, myslel by, že na něj už zapoměli.
Bon-boni bojovali proti Chrámu tak dávno. Bojovali a byli poraženi. Jen šest přežilo a bylo zajato. V úzkých věžních celách postupně chřadli a umírali. On byl poslední. On věřil.
Přijímal ponížení, protože věřil, že se musí udržet při síle.
Věřil, že bude ještě jednou povolán do svatého boje.
Ten den nastal!
Bon-bonský měsíční bůh vyrazil do útoku.
Poslední Bon-bon provázel jeho postup vroucnou modlitbou. Když nastala tma, myslel na vítězství. Ale měsíc pokračoval v cestě. Zatmění odeznělo.
Ráno poté zůstal bon-bonův příděl nedotčen.

Obrázek uživatele Aveva

Pátý

V rozpisu hlídek jsem pokaždé pátý.
Kolem poledne se před Jeho komnatou nikdy neděje nic zajímavého.
Byl bych hádal, že se tu nikdy neděje nic zajímavého.
Ale kamarádi z noční vypráví historky, kterým se zdráhám uvěřit.
Je tak nepravděpodobné, že právě On by se bál tmy. Pán zástupů, mocný a nikdy neporažený.
Jenže...
Dneska se začalo stmívat uprostřed dne. Chrámové modlitby se nesou nezvyklým rytmem.
Kroky.
Dveře vrznou. Padá mi k nohám a třese se. Prosí. Prosí o smrt.
Vypočítává hříchy a bezpráví, kterých se dopustil.
Cítím převahu. Příležitost. Pro tohle stálo za to žít.
Nechávám ho naživu. Ať trpí.

Obrázek uživatele Aveva

Čtvrtá

Čas okrádá.
Stane se to nenápadně.
Krůček po krůčku.
Ta, která se u stolu posune až na čtvrté místo, je jen o trochu víc než služka.
Neunesu tu potupu.
Neunesu tvou potupu.
Nemělo to skončit takhle.
Nemělo to skončit takhle.
Ale teď s tím můžu něco udělat.
Ale teď s tím můžu něco udělat.
Sobecká smrt je hřích.
Sobecká smrt je hřích.
Ale existuje hřích, když se Bůh nedívá?
Ale existuje hřích, když se Bůh nedívá?
Zbavím se té potupy!
Zbavím tě té potupy!
Své dvě starší souložnice našel až ráno po zatmění. Mrtvé.
Třetí i čtvrtá židle zůstaly prázdné.

Obrázek uživatele Aveva

Třetí

Marcel se večer začal bát.
Viktora ráno postihl průjem.
Já byl až třetí volba.
Kráčel jsem jistým krokem.
Hejno novicek mě sledovalo z ambitu. Zaslechl jsem pár obdivných vzdechů. Sebevědomě jsem se usmál, ale nepodíval se na ně.
Zachraňoval jsem svět.
Na oběti, která má odvrátit zkázu, je nejdůležitější dobrovolnost.
Marcelův strýc je v Radě.
Viktor má bohatou rodinu.
Já bych po vyhoštění z Chrámu zastání nenašel.
Lehl jsem si na oltář a zaklonil hlavu.
Kámen chladil v zátylku jen do chvíle, kdy ho zalila horká krev.
Někdy je oběť dobrovolná.
Někdy je dobrovolnost jen synonymem pro nedostatek lepších voleb.

Obrázek uživatele Aveva

Druhá

Zahnány do kurníku uprostřed dne poplašeně kdákaly.
Slepice se zastřiženými křídly.
O ty se starat mohla.
“Nehleď příliš vysoko,” slyšela nespočetněkrát.
Byla druhá. Mladší dcera. Neměla právo na ambice. Její sestra se stala Chrámovou kněžkou, na ni zbyla starost o kurníky.
Poplašená slepice zamávala křídly.
Dohnala ji u plotu. Ale když sevřela třesoucí se tělo, probudil se v ní vzdor.
“Leť.”
Přehodila slepici přes plot.
Sama odhodlaně zvedla pohled co nejvýš.
Zatmění slunce, které poplašilo její svěřenkyně, bylo tou nejúžasnější podívanou v jejím životě.
Poslední podívanou.
Po vzdoru a odhodlání jí v očích zůstal jen zlatý odlesk. Odlesk a slepota.

Obrázek uživatele Aveva

První

Okolní teplota klesá.
Ohromující podívaná nad jejich hlavami.
Temný kotouč pomalu ukrajuje ze zářícího. Ustálí se. Pozorovatelé zapomínají dýchat. Napětí.
Na obloze zůstává jen korona a překvapené hvězdy.
Tisícovka kolen se zarývá do udusané hlíny hlavního nádvoří chrámu. Tisícovka očí křečovitě sevřených. Společná modlitba. Společný strach. Společná naděje. Víra.
První pozvedá černý nůž.
Řez.
Temný kotouč chvíli váhá. Pomalu odchází.
Úleva. Dobrotivě zářící sluneční tvář.
Svět znovu začíná.
Sluneční bůh oběť přijal.
První z nože otírá krev. Unaveně.
Vede Chrám už příliš mnoho let.
Každý konec ho stál trochu víry.
Dnes přestal věřit na bohy.
Příští konec světa už nezažehná.

Obrázek uživatele Aveva

Životní zkouška

Stál jsem v jedné řadě s vybranými novici. Všichni nazí. Byla mi trochu zima.
Když se široké chrámové dveře otevřely, zvedl se průvan. Naskočila mi husí kůže.
Takže když nejvyšší šéf přišel až ke mně, podíval se na mě zhnuseně.
“Zbláznili jste se?” vyštěkl na podšéfa pro lidské zdroje. “S takovýmhle materiálem, že mám pracovat? Vypadá mizerně a navíc nemá žádnou odolnost!”
V té chvíli jsem kýchl.
Podšéf sklonil hlavu.
Nejvyšší si automaticky překryl nos širokým rukávem.
“A ven!” vykázal mě z řady.
Přísným přijímacím řízením na hlavní lidskou oběť jsem tedy neprošel.
Ale koneckonců, nakonec mě to ani nemrzelo.

Stránky

-A A +A