Varování: Pokusila jsem se napsat něco milého.
Poznámka: Inspirovala Rya.
Někdo by řekl že mé dny jsou jednotvárné.
Jsem strážce Chrámového pramene.
Za úsvitu pronesu modlitbu za jeho čistotu a vydatnost a poprvé se napiju.
Modlitbu je třeba opakovat, když slunce stojí na nejvyšším bodě dráhy a poté znovu při jeho západu.
Čas mezi modlitbami patří mně.
Zde, u pramene, jsem v rozjímání nalezl klid a moudrost. Už jen mé květiny mi připomínají vzdálený domov. Starám se o ně se stejnou péčí jako o pramen. Naberu vodu, na dvanáct úderů srdce, ne více, ne méně, ji ohřeju v dlaních a pomalu nechám skanout. Pak mé květiny prospívají.
Pramen je srdcem tohoto Chrámu. Dodává vodu do jeho fontán i kuchyní. Chladí. Občerstvuje.
Je mým společníkem. Přítelem. Doufám, že až jednoho dne zemřu, bude mi prokázána nejvyšší pocta a můj popel bude do něj vhozen. Tak se stanu jedním z jeho dobrých duchů a splynu s ním navždy.
Dnes je pramen neposedný, zvědavý. Nedivím se. Zatmění se objeví sotva jednou za lidský věk a pramen ho nezahlédne, dokud neprojde chrámem až do odpadních stok.
Zatmění. Nakonec i já jsem na něj zvědav. Popojdu blíž k oknům a zaseknu se. Znovu jsem zapomněl, že řetěz, kterým jsem k prameni připoután je příliš krátký.