DMD č. 20. pro 20. 4. 2018. Téma: Shoď skopce z kopce

Domy, kterými disponuje Venuše, jsou doufejme zavřené, pokud si Venuše váží svého majetku. Mars říká: Shoď skopce z kopce a dej si skopové, agresivní brach má zjevně problém se souhvězdím Berana. O dalších intrikach Měsíce a fázích jeho plánování není nic známo. Jupiter má špatnou náladu, což by se mohlo projevit na rajčatech.
Dlouhodobý výhled, co se týče hvězd: Budou svítit dal, leda by bylo zataženo. S politováním konstatujeme, že otázky z úkolů č. 4 až 12 nemůžeme zodpovědět, protože Pluto nám dal mimořádně jasně najevo, že nás v opačném případě stihne neštěstí.

Podepsán kolektiv autorů (F. a G. Weasleyovi)

Jindřich hodil dolů lano. Vraspír ho obratně zachytil dřív, než se dotklo hladiny. Uvázal ho Jaroslavovi kolem hrudi, potom k němu připevnil bezvědomého Marka a nakonec se provazu chytil sám. Mávl na Jindřicha.
Lano se vzápětí napjalo, trochu sebou škublo a vzápětí byla trojice mužů z rosolu venku.
Letíme na centrálu, oznámil Jindřich. Pevně se držte.

Centrálu tvořil shluk budov. U nejbližší čekal muž. I on měl nasazenou kápi. Jindřich mu odevzdal desku, na které přiletěl.
"Berane, vezmi je do sklepa na dekontaminaci a do nemocnice." Svůj příkaz Jindřich doplnil plácnutím do zad. Beran se do zmíněného sklepa málem skutálel.

„Skutečně, Pottere, zvládnete všechny předměty nad očekávání, abyste pak propadl z jazyka?“ zasyčel Snape a otočil stránku. "Teď doplňte chybějící místa.“ Ukázal do učebnice.
Harry se podíval na příslušný řádek.
_hoď _kopce _ kopce.
Kousnul se do rtu a zamyslel se.
Severus ve zlé předtuše pevně stisknul opěradla svého křesla.
„Vhoď zlatokopce mezi kopce,“ řekl odhodlaně Harry.
Snapeovi zacukalo oko, jinak se nepohnul.
„Něco takového říkal George, když dával peníze do výstřihu té dámě v baru,“ bránil se mladík. "Je to špatně?"
Snape se stále nehýbal.
„Profesore?“ zeptal se opatrně.
„Nerušte, Pottere. Vzpomínám na šťastnější dny, kdy největší mučení byl Cruciatus."

Poslala Tilbera po vlnu, ako obyčajne.
Než sa vrátil, prišiel sused.
"Niekto nám zhadzuje ovce z kopca," posťažoval si. Keď sused odišiel, išla skontrolovať stráň s pasienkom.
"Tilberi!" zavolala.
Zapískal, prichytený na nejakej ovci. Našla ho na baranovi, ako trhá vlnu. Náhle však barana bodol do krvi, ten sa splašil a utekal smerom k útesu. Než skočil, Tilberi odpadol.
"Tak ty si to bol! Čo si dostal málo krvi zo mňa?"
Nehodlala riskovať odhalenie. A bol iba jeden osvedčený spôsob, ako sa Tilbera zbaviť.
"Tilberi! Pozbieraj všetky lajná, čo tu sú!"
Poslušný Tilberi sa nimi napchal až praskol.

Zvyšky zahrabala.

Pod srázem našli staré kosti. Lebka však mezi nimi nebyla a ani konce končetin. Zanesli je tedy na univerzitu. Písemně přišla odpověď, že jsou ovčí.
V dopise však nezmíněna jistá věc o jedné z těch kostí. Byla lidská.
Na tom místě pak byly nalezeny ještě další, ale všechny pocházely z ovcí.

Víc o té věci nevím. Znám ovšem pověsti o obřadech konaných nahoře nad srázem. Prý se při nich obětovaly nejen ovce.
Nedávno se mi zdálo, že tam vidím stoupat dým. Ale už jsem stará a asi mám jen bujnou fantazii. Možná, že takovou lidé narození ve znamení Skopce mívají.

Odsouzený v dopise své manželce ze dne 5. 6. 1980 píše:

„Pozdravuj všechny milé berany, nezapomínej, že jsme teď na jedné lodi, vzájemně se nesvrháváme do propastí a naše teologické rozepře jsou ničím proti Antikristovu celosvětovému tažení.“

„Beránka nám stahují z kříže a i z Golgoty by ho nejraději shodili, jako by žádného utrpení nebylo. Nejsem z tohoto vývoje dvakrát šťastný, následovat našeho Pána znamená přijmout fakt bolesti a oběti a povinnost je trpělivě snášet. Což jistě neznamená, že nám to někdy nepřijde nad naše síly, viď, kdákurko má milá, statečná!“

Obě pasáže byly vyhodnoceny jako nesrozumitelné a byly cenzurovány.

„Pamprésor, já znám vlnolam. On láme vlny. Já nechrápu, co je jazykolam?“ zeptal se pan Kaplan. „Jazyk ne kost. Nejde zlomit!“
„Vy mýlíte, jazyk zlo mít může,“ vmísila se do hovoru slečna Mitnicková. „Znám zlý jazyky.“
„Jazykolam to jsou slova, která lze těžko vyslovit. Pro představu, jeden jazykolam zní: Skopni skopce z kopce,“ usměrnil diskuzi profesor Parkhill.
„Á,“ zablesklo se pochopení v očích pana Kaplana. „Jazykolam sou slova, co se opakujou a nemají mysl.“
„Slova ne, človek má mysl,“ souhlasil pan Bloom.
„Kdo má mys L? Takový kap neznám,“ uvažoval pan Schmitt.
„Nedal jsem dobrý příklad,“ hořce zalitoval profesor Parkhill.

Opat stál ve dveřích svých komnat a vyděšeně sledoval plameny pohlcující schodiště.

„Co tu stojíte jak sloup!“ ozval se hlas, ale opat přes kouř nikoho neviděl. Po chvíli se před ním objevil Adamar ve společnosti knihovníka a dalších dvou mnichů. „Jdeme!“ prohlásil, ale opat vyděšeně zavrtěl hlavou.

„U draků! Na tohle nemáme čas. Ta prokletá beranní tvrdohlavost vás přivede do hrobu. Ale ne dnes!“ Naštvaně přiběhl k opatovi a strčil ho ze schodů. Mniši zachytili kutálejícího se opata, pomohli mu na nohy a společně utíkali pryč od vražedných plamenů.

Na nádvoří je ihned odchytil léčitel a začal jim ošetřovat popáleniny.

„Cože?!“ O´Neill po prudkém výstupu konečně popadá dech, aby vyjádřil svůj údiv nad vyslechnutým vysvětlením. „To myslíte vážně? Dobrovolně?!“
„Prosím tě, Jacku!“ mírní ho Daniel. „Je to jejich víra.“
„Kam jsme se to zase dostali?!“
„Do minulosti, řekl bych,“ šeptá jeho podřízený, aby ho nezaslechli mírumilovně se tvářící obyvatelé vesnice. „Rusko, kolem roku 1920.“
„Máš snad v hlavě historickou encyklopedii?“
„To bohužel ne,“ zní skleslá odpověď.
„Každopádně jsou to blázni! S tím musíme něco udělat! Carterová! Zadejte tam černou díru! Shodíme je odsud, aspoň se hezky skutálejí.“
„Neblbni, Jacku!“ odtahuje Daniel plukovníka od ruských křesťanů. „Nemusíš přece Stalinovi usnadňovat práci...“

Fýleus vedl krčmu v Delfách léta, a za tu dobu vyslechl a zažil nejrůznější věci. Mezi jeho zákazníky patřili i kněží z Apollónova chrámu...

"Dneska nemíšené, Fýlee," zahlásil Axás hned u prahu.

"Ajaj, těžký den?"

"Slabé slovo. Přišel lýdský král, jestli má válčit s Peršany. Pýthie jen blábolila o krveprolití."

"Co jste mu řekli?"

"Že když zaútočí na Peršany, bude to masakr. Očividně mu to stačilo. Pýthie si pak prozpěvovala pastýřskou odrhovačku. 'Letí skopec z kopečka, za ním bečí ovečka.' A pak se zachechtala a vykřikla, 'Střez se id březnových!'"

"Hmm. Co jsou to idy?"

"Nevím. Co je to březen?"

Tři čarodějky stojí uprostřed pouště. Malomyslně zírají do prastarého pergamenu.
“To neseženem,” řekne první.
“Bojím se, že máš pravdu,” řekna druhá.
“Tak co budeme dělat?” řekne třetí.
První čarodějka se zamyslí.
“Budeme následovat velkého mága Bá-bicu. Co nemáme, nahradíme tím co máme!”
“Co máme?” zeptá se druhá.
“Písek!” odpoví třetí.
Druhá a třetí čarodějka se pustí do radostného zpěvu.
“Namísto skopce?”
“Písek”
“Beran?”
“Písek”
“Jelen?”
“Písek!”
“Kytovec?”
“Písek!”
“A nebude to takhle dost jednotvárné?”
“Zkusíme to,” řekne první čarodějka a jme se z pergamenu předčítat upravené kouzlo.
“Tak shoď písek z kopce
Nakopej písek
Olej lej písku
Kyt na písek!”

První chvíle na čerstvém vzduchu jsou pro Veroniku osvobozující. Klaustrofobie, kterou si dole ani neuvědomovala, se jí zvedne z ramen. Jdou za město, na Ferdinandku, z té je vidět celá Příbram i část Brd.

Cestou jim řekne všechno, co o něm ví. Kdo jsou jeho rodiče (Kateřina a Václav), kdy a kde se narodil (30.3.1978, tady), jakou magii studoval (všechno a vlastně nic pořádně), jaké má zájmy (malování), kde naposledy bydlel (Zdaboř), jak vypadá. A jak se jmenuje. Zná ho. Moc dobře.
Na Ferdinandku dojdou v pozdním odpoledni. Je čas ho najít a začít tak jeho nevyhnutelný pád.

„Tohle nedám,“ řekla domácí.
Podivila jsem se. Proč? „Podívej, vždyť je to jednoduché. Chyť černýho a vyhoď ho z okna ložnice.“
„Cože?“ vyvalila oči domácí.
„Vždyť je to jasný, ne?“ vysvětlovala jsem trpělivě. „Je hloupej jak vovec a chodí za tebou jak vovec? Jo. Je vykastrovanej? Je. Skopec jak vyšitej. A jestli poletí z kopce nebo z okna, to nikdo nepozná, ne? Hodilas ho? Hodila. Máš bod? Máš.“
„Teda Rozárko!“
„Vy lidi jste hrozný, fakt že jo. Dělat z komára velblouda vám jde. Ale skopce z kopce neumíte.“

-

„Jů, ty podvádíš! Z okna obýváku to neplatí, ten je v přízemí!“

Severusovi zmijozelští spolužáci byli trochu zvláštní, ale nemyslel si, že by ho dokázali ještě něčím překvapit. Tedy do okamžiku, než jistá páťačka přímo uprostřed společenské místnosti zadeklamovala: „Letěl jelen jetelem.“

Severus na ni vytřeštil oči.

„Drbu vrbu. Shoď skopce z kopce. Řízni dřevo z bříz.“

„Není jí něco?“ špitl vyděšeně jeho spolubydlící.

„Tomu nerozumíte,“ ohradila se Alecta důstojně. „Rozcvičuju mluvidla. Na vánoce hrajeme školní divadlo. – Pudl prdl pudr,“ sdělila všem.

Prváci se tlumeně rozchichotali.

„Moc se nesmějte,“ usadil je plavovlasý prefekt z šestého ročníku. „Pořád ještě nemáme obsazené role skřítků, muchomůrek a –“ utkvěl pohledem na rudnoucím Severusovi, „malého hradního netopýra.“

Slavnostní chvíli zápalné oběti narušil beran.
„Moc se tu nemotej,“ radím, „nebo to ještě odskáčeš!“
„Tahle hora patří mě,“ promluví skopově.
Pereme se, kdo koho shodí.
„Co vy dva tady?“ ptá se Vševědoucí, zjevně řečnicky.

Odskákal to, hlava zatvrzelá, já potomstva jak hvězd na nebi, taky trest.
Ale pořád lepší než.

A mí děti je mlátí, sveřepce.
Proč jim tak nakládáš?, ptám se, ale možná závidím.

A pak, samozřejmě, z rohatého přesvědčení občas vzejde pohroma, tuhle jeden věž stavěl, k větší slávě, své?, neví, když hluchý. Nenásleduje-li beran Beránka, snadno sejde.

Katarze? Ta hora mu nepatřila, nikomu nepatří, co nestvořil.