DMD č. 16. pro 16. 4. 2018. Téma: Dobře naložený tučňák

"Tak ještě jednou si projedeme celý pavilon. Bazén je napuštěný? Umělá skála je tentokrát už pořádně přišroubovaná a barva konečně zaschlá? Klimatizace jede?"

"Klid šéfe, vážně jsme připravení. Tady doleva a jsme v přístavu."

o chvíli později na molu

Z kabiny nákladního jeřábu vykoukl zarostlý obličej: "Kam to chcete složit? Máte připravenej chlaďák?"

"Bez obav, pane, Aptenodytes forsteri, neboli tučňák císařský, je velmi teplotně přizpů..."

Slova zanikla v zadunění kontejneru o přístavní plochu. Nárazem odpadlo boční víko a za zem se vyvalila hromada malých konzerv.

"In Extra Virgin Olive Oil? Tak máme tučňáky sice bez "č", ale zato dobře naložené..."

Původně chtěli tito tučňáci hrát hokej, pak zvolili vodní pólo.
„Hokej jsme zavrhli, když jsme se dozvěděli o slavných tučňácích z Pittsburghu. Chtěli jsme být originální.“
Dobře udělali. Díky tomu vznikl zcela jedinečný tým, proslulý svou dobrosrdečností a vybraným chováním. Jeho členové se téměř nedopouští faulů a soutěží odění zásadně ve fraku.
„Kdysi jsme tváří v tvář soupeři smekali plavací čepice – jenomže pak jsme pokaždé prohráli. Je smutné, že zrovna ve sportu často není pro pravidla etikety místo.“
A co stojí za jejich dobrou náladou?
„Nejspíš to, že máme dostatek tuku. Vlastního i rybího. Za to patří dík našim maminkám.“

A good night’s rest and some good meal can do a lot for one’s spirit. Thorne hastened his pace. He has couple more minutes...
He was beaten, but far from being defeated. And far from being without resources.
So he lost a phone. No big deal.
He entered through garage. In the corner sat well loaded truck, ready for today’s work. Well loaded for sure.
Passing the truck, Thorne reached behind the cabin and tore of a little package.
A new old Alcatel popped into his hand.
As the welcome picture appeared, Thorne nodded to himself.
Always have a backup.

Neměl jsem příliš trpělivosti, pokud došlo na objekt mé touhy, obraz, který mě uváděl v pokušení, byť se tomu rozum snažil zabránit. Zaměstnal jsem ji s alibistickou výmluvou, že je schopná, ale věděl jsem, tam někde uvnitř svého černého svědomí, že bych to udělal, i kdyby byla hloupá.
Ale nebyla. A teď se ke mně blížila, pomalu, houpavou chůzí jako malý roztomilý tučňák. Měla dobrou náladu, i když odpoledne jsem musel rozhánět malý mrak vzájemného nedorozumění.
Jak se blížila, pomalu mi docházelo, že svou trpělivost už dávno nepotřebuju. Chtěl jsem, aby zůstala.
A neměl jsem tím na mysli svou kancelář.

Okamžik ničím nerušeného štěstí. Klečel na podlaze a objímal dvě nejdůležitější bytosti ve svém životě. Cítil teplo jejich drobných těl i smích, který je rozechvíval. Co na tom, že bude válka. Co na tom, že otec zemřel. Co na tom, že se jeho bratr řítí do propasti. Co na tom, že stále koktá. Co na tom, že si právě nenávratně pomačkal frak. Ve chvíli, kdy své dcery obejme, veškeré problémy zmizí. V ten moment se všechny starosti rozpustí pod malýma ručkama jeho holčiček. A až ten okamžik pomine? Zbyde vzpomínka, o kterou se bude moci opřít. Krátký okamžik čirého štěstí.

Vida, že člun s lidojedy mizí v hlubinách, rozhodli se naši antihrdinové, že to oslaví. Turbomedovinu bohužel někdo vypil a k soudku citrónů nechtěl Silverův papoušek nikoho pustit, protože ho ostatně poctivě vyhrál, ale Pirát Kapitán nakonec přece jen něco našel.
Solené maso.
„Výtečné,“ pochvaloval si vrchní kanonýr, „ale to není hovězí, že ne?“
„Kdepak, tučňák,“ odvětil Pirát Kapitán téměř hrdě, což piráta bez hodnosti i Edvina přimělo zvednout obočí.
„Hrome, vždyť to bývá hnusné jak krysí zadek, jak ho nakládáš?“
„To je, obávám se, tajemství Piráta Mamky,“ zazubil se, ale Silver brzy jednu z přísad odhalil.
Byl to rum.

Dámy a pánové, pamatujete na velkolepou bitvu vybojovanou na tomto poli? Možná ne. Tučňáci nejsou mistři v psaní historických záznamů. Byla to celkem katastrofa. Děsivý masakr. Tisíce tučňáků padly. Ale poučili se. Bohužel ne až tak tolik. I když jim další bitva přinesla konečně vítězství, zaznamenali také těžké ztráty. Ale nevzdávali se. Postupně bojovali s tisícovkami kuřat, statisíci klokanů, desítkami stolečků. Porazili římské legie, neohrožené Sparťany i elfské lučištníky. Až se z hlubin jejich armády vynořil hrdina, neporazitelné monstrum! A tento roztomilý tučňáček, naše statečné ptačisko, se nyní postaví... Miliardě morčat! Otázka zní: Kdo zvítězí v nejepičtější bitvě všech dob?

„Tak tady vám vezu ty kuřata, kam to chcete složit?“
„Prosím? My čekáme na dodávku tučňáků, tohle je zoo, ne restaurace.“
„Tučňáci nebo kuřata, není to jedno?“
„No to tedy není.“
„No tak počkejte, za hodinku jsem zpátky.“
Řidič naskočil do dodávky a odjel. Zamířil si to nejkratší cestou k jinému zákazníkovi – přímo na náměstí.
„Dobrý den, mám takový problém. Došlo k drobnému omylu, zdá se, že to co jsem vám včera dodal, nebyla kuřata.“
„No mě se taky zdály nějak velký a vypasený.“
„Potřeboval bych je zpátky.“
„To půjde jen těžko.“
Restauratér ukázal na ceduli: „Menu: Kuře v marinádě.“

Ulice pod ním vypadala jako hluboký příkop, vyplněný temnotou toho druhu, který ulpívá. Lampy, které by v méně napjatých časech črtaly na beton bledé kruhy, byly už dávno zadušeny. Dokonce i zvuk města, které v tuto dobu žilo velmi rychlým a často krátkým životem, sem doléhal tlumeně a zněl jako z druhé ruky.

Pálivá bolest v levém boku mu připomínala, že je stále jen člověkem a bylo by rozumné se podle toho chovat. Na rozum ale bohužel nezbýval čas. Musel si připustit, že dnes prohrál a jít dál. Další šanci postavit se Tučňákovi bude mít zase ráno, na gothamské radnici.

Maruška se pokusila vklouznout do třídy bez povšimnutí. Bohužel neúspěšně.
„Ale, ale, ale,“ zakroutila hlavou Veronika, samozvaná královna kolektivu, která oběť zpozorovala jako první.
Maruška se na děti, které ji obestoupily, nervózně usmála.
Petr udělal krok vpřed a škodolibě se zachechtal: „Náš tučňáček je dneska nějak moc dobře naložený!“ A vší silou píchl dívenku do břicha. Ta tohle nečekala. Zavrávorala a přepadla dozadu.
„Neublížila sis, špekáčku?“ nahnul se nad ležící Marušku Michal.
Kruh spolužáků se kolem ní uzavřel ještě těsněji. Nad sebou viděla jen šklíbící se obličeje, které zlomyslně vykřikovaly odporné nadávky.
Holčička se marně pokoušela zadržet slzy.
Nenáviděla se.

Svět lidí není zas tak odlišný od dračího, usoudil Armid. I tady den střídá noc a slunce déšť. I tady potkáte osoby milé i povahově vadné, které vám ukradnou nos mezi očima anebo si neoprávněně přisvojí váš zlatý knoflík. Aspoň jsme jim vyplenili bramborové pole, pochvaloval si nad pečenými hlízami.

"Taková kachna v kitajské marinádě, nebo vypasená husička vařená ve vlastním tuku, to je pochoutka," povzdechl si Yvan zatímco přehazoval z ruky do ruky horký brambor.
"Máš pravdu, není nad tučňáka, zvlášť když je dobře naložený."
"Drahý, když je něco tučné, neříká se tomu tučňák, to je úplně jiný pták."

“Někdy bych ráda ochutnala tučňáka,” ozvala se mladší sestra.
Doramo se málem udusila čajem. “Toni! Jak tě taková hloupost napadla?”
“V tomhle cestopise - moc zajímavém, mimochodem - píší, že James Cook jedl při své plavbě tučňáky raději než nasolené maso z lodních zásob.”
“Fuj.”
“Proč fuj, prosím tě? Chápeš, jak to musí být nechutné jíst neustále nasolené maso.”
“Je nechutné jíst tučňáky. Viděla jsem ilustrace, jsou roztomilí.”
“Králíky taky jíš. A taky jsou roztomilí. Někdy bych se tam vážně chtěla podívat. Jak takový tučňák asi chutná, co myslíš?”
“Naložený nebo smažený?”
Hodila po ní polštář. “Ještě si ze mně dělej legraci!”

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si v dedine nebol. Malý Dodo sa z brigády vrátil. Teraz o tom v krčme hovorí.
- Brigáda? A to je čo?
- Jáj, Pištík. To ti je, keď niekto pracuje.
- Aha. A kde bol?
- V Košiciach, Pištík môj. V zoologickej záhrade.
- Tak ďaleko? Však aj my máme zvieratá. Ak sa teda náhodou nestratia.
- Máme Pištík, ale k tým ho radšej púšťať nebudeme. Včera spomínal, ako do kremačnej pece deväť tučniakov naložiť musel. Že mu nikto neveril, že ich tam toľko natlačí.

Bylo počasí jako stvořené pro famfrpál. Nebo pro nábor nových členů do týmu…
V prvních minutách stál James vzpřímeně a všem hrdě vystavoval na odiv lesklý odznak kapitána.
„Ehm,“ zaváhal při pohledu jednoho obzvlášť neschopného účastníka. „Zkus to za rok,“ snažil se o příjemný tón. Ten se z jeho hlasu ale brzy vytratil.
Další účastník se smíchem houpavě spadl s koštěte. „Jsi člověk, nebo tučňák?“ zařval James a útrpně si promnul spánky. Potencionálních nových členů znatelně ubývalo.
„Nepřijat,“ zopakoval asi posté. „A kdo ti, promerlina, dal koště?“
*
„Jamesi, jsi člověk, nebo jelen?“ ušklíbl se Sirius. „Někoho do týmu musíš vzít!“

„Vám se včerejší představení nějak líbilo,“ poznamenala slečna Lemonová po Hastingsově čtvrtém uchichtnutí.
„Co? Ne,“ vzpamatoval se, „totiž... Jen jsem si tak vzpomněl...“
„Měla to být tragédie,“ svraštila zmateně čelo.
„Ano, syn zavraždil matku, strašné... Tohle se však událo během přestávky, když jsem šel pro občerstvení.“ Hastings se nervózně ohlédl, pak ztišil hlas. „Slyšel jsem jednoho muže o někom říkat, že vypadá jako vykrmený tučňák.“
„Taková hrubost!“
„Jistě,“ přitakal. „Dokud jsem se neotočil a nezjistil, že mluví o Poirotovi ve smokingu.“
V tu chvíli se otevřely dveře a Poirot se spokojeným úsměvem poklepal na hodinky. „Slečno Lemonová, mé bylinné thé.“